Viděla jsem vraždu (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

23

„Slyšela jste, co se stalo v lese nad lomem?“ zeptala se paní Cartwrightová, zatímco si do nákupního koše ukládala balíček nadýchaných lupínků a sáček nejlepší mouky.

„V lese nad lomem?“ opakovala Elspeth McKayová, které otázka platila. „Neslyšela jsem nic zvláštního.“ Vybrala pytlík ovesných vloček. Obě ženy prováděly svůj ranní nákup v nově otevřené samoobsluze.

„Prý jsou tam nebezpečné stromy. Na straně s prudkým svahem, co stál ten nakloněný strom, pracuje pár lesních dělníků. Některý se mohl i vyvrátit, loni v zimě přece do jednoho smrku udeřil blesk, jenže to je o kus dál. Zkrátka a dobře dneska kopají kolem kořenů a směřují dolů. Škoda. Všechno poničí.“

„Předpokládám, že vědí, co mají dělat,“ usadila ji Elspeth McKayová. „Nejspíš je někdo zavolal.“

„Je tam taky několik policajtů. Hlídají, aby lidi nepřišli moc blízko a na nic nesahali. Povídali něco o tom, že je napřed potřeba zjistit, které stromy jsou nemocné.“

„Chápu,“ prohodila Elspeth McKayová.

Asi opravdu chápala. Sice jí nikdo nic neřekl, ovšem Elspeth nepotřebovala, aby se jí cokoliv říkalo.

 

* * *

 

Ariadna Oliverová uhladila telegram, právě jí doručený až do dveří. Byla tak zvyklá dostávat telegramy telefonicky, což znamenalo horečně hledat tužku, aby si mohla text zapsat, a důrazně požadovat poslání kopie k ověření správnosti, že ji teď doslova vyvedlo z míry, když zase jednou dostala „pravý“ telegram, jak se sama vyjádřila.

 

PRIVEZTE, PROSIM, OKAMZITE PANI BUTLEROVOU S MIRANDOU. NEZTRACEJTE CAS. MUSÍ NUTNÉ K LEKARI PRED OPERACI.

 

Spisovatelka se odebrala do kuchyně, kde Judith Butlerová připravovala kdoulový rosol.

„Jdi si sbalit nějaké věci. Vracím se do Londýna a ty s Mirandou pojedeš se mnou,“ poručila jí paní Oliverová.

„Jsi moc hodná, Ariadno, ale mám tu spoustu práce. Ostatně není přece nutné, abys odjížděla už dnes?“

„Ano, je to nutné. Dostala jsem vzkaz.“

„Od koho? Snad od hospodyně?“

„Ne. Od někoho jiného,“ odbyla ji spisovatelka. „Od jednoho z mála lidí, které poslouchám. Pojď. Pospěš si.“

„Teď nechci odjíždět z domova. Prostě nemohu.“

„Musíš,“ přikázala paní Oliverová. „Vůz je připravený, přivezla jsem ho před dům. Můžeme vyrazit ihned.“

„Vůbec nemám chuť brát s sebou Mirandu. Nechám ji tu u někoho — buď u Reynoldsů nebo u Roweny Drakeové.“

„Miranda pojede také,“ Ariadna přítelkyni rázně přerušila. „Nedělej potíže, Judy. Věc je vážná. Nechápu, jak tě může napadnout nechat ji u Reynoldsů. Vždyť jejich dvě děti někdo zabil.“

„Ano, jistě, máš plnou pravdu. Myslíš si, že s jejich domem není všechno v pořádku — totiž že tam je někdo — ach, co to povídám?“

„Obě povídáme zbytečně moc. Mimochodem kdyby mělo jít o další vraždu, byla by nejpravděpodobněji na řadě Ann Reynoldsová.“

„Co se děje s tou rodinou? Proč mají být jeden po druhém vybiti? Ach, Ariadno, jaká hrůza!“

„Skutečně,“ přisvědčila spisovatelka. „Někdy je však správné mít strach. Dostala jsem právě telegram a jednám podle příkazu.“

„Vždyť nezvonil telefon?“

„Doručili ho přímo do bytu, ne telefonicky.“ Než Ariadna Oliverová blanket přítelkyni ukázala, okamžitě zaváhala.

„O jakou operaci jde?“ podivila se Judith.

„Nejspíš mandlí,“ prohodila paní Oliverová. „Mirandu přece minulý týden bolelo v krku. Asi jde o předvolání ke krčnímu specialistovi v Londýně.“

„Zbláznila ses, Ariadno?“

„Asi ano. Div jsem se nepominula. Pojď. Mirandě se pobyt v Londýně bude líbit. Neměj obavy. Mirandu žádná operace nečeká. Slouží jen jako pláštík, jak se říká ve špionážních románech. Vezmeme ji do divadla — na operu nebo na balet, co si sama vyvolí. Koneckonců já bych pro ni považovala za vhodnější balet.“

„Bojím se,“ vzdychla Judith.

Ariadna Oliverová se na přítelkyni zadívala. Judy se lehce třásla a více než jindy připomínala vodní vílu. Vypadala jako z jiného světa.

„Neotálej,“ naléhala spisovatelka. „Slíbila jsem Poirotovi, že tě přivezu okamžitě, sotva dostanu jeho vzkaz. A ten právě přišel.“

„Co se to tady děje?“ postěžovala si Judith. „Proč jen jsem se sem přistěhovala!“

„Někdy mě také udivovalo, žes to udělala, ale rozhodnutí, kde se člověk usadí, je někdy těžko vysvětlitelné. Jeden můj známý onehdy odjel do Moreton-in-the-Marsh. Na můj dotaz, proč si vybral právě toto místo, mi odpověděl, že po něm vždycky toužil a chystal se tam strávit důchod. Řekla jsem mu, že jsem tam sice nikdy nebyla, ale už samo jméno mi napovídá vlhké prostředí. Vybídla jsem ho, ať mi vysvětlí, jaké to tam je. Prý městečko nezná, poněvadž je nikdy nenavštívil, ale vždy si přál v něm žít. Duševně byl docela zdráv.“

„A odstěhoval se tam?“

„Jistě.“

„Pobyt ho uspokojil?“

„O tom jsem už neslyšela,“ odpověděla paní Oliverová. „Lidé mohou být velice zvláštní. Něco chtějí dělat, něco musí dělat…“ Vyšla do zahrady a zavolala: „Mirando, odjíždíme do Londýna.“

Miranda se pomalu přiloudala.

„Do Londýna?“

„Ariadna nás tam odveze,“ vysvětlila jí matka. „Půjdeme do divadla. Paní Oliverová doufá, že sežene lístky na balet. Šla bys ráda, viď?“

„Hrozně!“ Dívence zazářily oči. „Nejdřív se ale potřebuji rozloučit s jedním svým přítelem.“

„Odjíždíme skoro hned.“

„Nezdržím se dlouho, jen se mu chci omluvit. Něco jsem slíbila.“

Seběhla zahradou a zmizela brankou.

„Kdo jsou Mirandini přátelé?“ zeptala se paní Oliverová zvědavě.

„Ani vlastně nevím,“ povzdychla si Judith. „Nikdy nic neřekne, vždyť ji znáš. Občas mi připadá, že za přátele považuje pouze ptáky, které pozoruje v lese. Nebo veverky a jiná zvířátka. Kdekdo ji snad má rád, nicméně nějaké její skutečné přátele neznám. Jakživa nepřivede kamarádky třeba na čaj, jako to dělají jiná děvčata. Její nejlepší přítelkyní byla asi Joyce Reynoldsová,“ dodala zamyšleně. „Vyprávěla jí fantastické věci o slonech a tygrech. Tak abych šla balit, když jinak nedáš,“ vytrhla se ze zadumání. „Ale odjet se mi nechce, mám tu spoustu načaté práce, třeba ten rosol a —“

„Musíš jet,“ přerušila ji Ariadna nesmlouvavě.

Judith snášela brašny dolů právě v okamžiku, kdy Miranda bez dechu přiběhla postranními dveřmi.

„Nenavečeříme se napřed?“ zvolala. Přestože vypadala jako lesní víla, byla zdravé dítě se správnou chutí k jídlu.

„Zastavíme někde cestou,“ odpověděla paní Oliverová, „třeba u Černého chlapce v Havershamu. Docela se to bude hodit. Do Havershamu je asi tři čtvrtě hodiny a dobře tam vaří. Pojď, Mirando, vyrazíme.“

„Nezbyde mi čas oznámit Cathii, že s ní zítra nepůjdu do biografu. Nakonec ji mohu zavolat.“

„Tak ano, jen si pospěš,“ svolila matka. Dívenka vletěla do salónu, kde se nacházel telefon a Judith s Ariadnou zatím odnesly zavazadla do vozu.

„Nechala jsem jí vzkaz,“ vysvětlila udýchaně. „Teď už je všechno v pořádku.“

„Myslím, že blázníš, Ariadno,“ řekla Judith, když nasedaly do vozu. „Docela ses zbláznila. Co se vůbec děje?“

„Nejspíš se to dovíme co nevidět,“ odvětila spisovatelka. „Kdo ví, jestli blázním já nebo on.“

„On? Jaký on?“

„Hercule Poirot.“

 

* * *

 

V Londýně Hercule Poirot seděl v místnosti se čtyřmi muži. Jedním z nich byl inspektor Timothy Raglan; tvářil se uctivě a měl neproniknutelný výraz, jak míval ve zvyku v přítomnosti nadřízených. Druhý byl superintendent Spence, třetí Alfred Richmond, okresní policejní ředitel a čtvrtý muž s ostrým obličejem právníka byl z kanceláře veřejného žalobce. Poirota pozorovali se střídavým zájmem, což zároveň znamená, že bez zájmu.

„Zdá se, že svému názoru věříte, monsieur Poirote.“

„Naprosto mu věřím,“ zdůraznil detektiv. „Jestliže něco takto zapadá do sebe, člověk si uvědomí, že musí mít pravdu, i když dál pátrá po důvodech, proč ji mít nemůže. A pokud tyto důvody nenajde, jeho názor o pravdivosti se jen posílí.“

„Podle mého soudu jsou vaše pohnutky poněkud složité.“

„Vůbec nejsou složité,“ opáčil Poirot, „ale naopak tak jednoduché, až bylo těžké je odhalit.“

Právník se skepticky ušklíbl.

„Zanedlouho získáme jednoznačný důkaz,“ oznámil inspektor Raglan. „Jestli ovšem v určitém bodě došlo k omylu…“

„Láry fáry!“ zvolal Poirot. „Toho se tedy obáváte?“

„Měl byste připustit, že vycházíte pouze z domněnky.“

„Fakta stále míří k cíli. Ke zmizení Olgy není mnoho důvodů. Zaprvé — mohla odejít s nějakým mužem. Zadruhé — třeba už nežije. Každý další důvod by byl za vlasy přitažený a prakticky neexistuje.“

„Na jiné okolnosti nás nemůžete upozornit, pane Poirote?“

„Mohu. Spojil jsem se s pověstně známou realitní kanceláří. Jsou to moji přátelé, kteří se specializují na obchod s nemovitostmi v Západní Indii, v egejské oblasti, na Jadranu, ve Středomoří a jinde, kde je slunečno. Nakupují u nich většinou bohatí zákazníci. Jeden z jejich posledních prodejů by vás třeba zajímal.“

Podal právníkovi složenou listinu.

„Myslíte, že s případem souvisí?“

„Určitě.“

„Copak jednotlivé vlády nezakázaly prodej ostrovů?“

„Peníze obvykle otevřou každé dveře,“ povzdychl si Poirot.

„O nic jiného se neopíráte?“

„Snad vám budu do čtyřiadvaceti hodin schopen předložit usvědčující důkaz.“

„Jaký?“

„Očitého svědka.“

„Čeho svědka?“

„Zločinu.“

Právník hleděl na Poirota s čím dál větší nedůvěrou.

„Kde toho svědka máte?“

„Je právě na cestě do Londýna — aspoň jak doufám a věřím.“

„Vypadáte rozrušený.“

„Také jsem. Udělal jsem pro věc, co jen se dalo, ale připouštím, že mám strach. Ano, bojím se — i přes veškerá podniknutá bezpečnostní opatření. Stojíme totiž — jak jen se mám vyjádřit? — proti brutalitě, lakotě, daleko přesahující přípustnou hranici, rychlým reakcím a snad i — což nemohu tvrdit s jistotou, ale pravděpodobně se nemýlím — proti příznaku šílenství. Nikoliv vrozenému, spíš vypěstovanému ze semínka, které zapustilo kořínky, rychle vzrostlo a teď vyvolalo až nelidský přístup k životu.“

„Budeme muset najít další důkazy,“ podotkl právník, „nemůžeme se v úsudku ukvapit. Samozřejmě bude hodně záležet na výsledku pátrání v lese. Najde-li se něco, můžeme pokračovat. Pokud ne, musíme případ znovu zvážit.“

Hercule Poirot vstal.

„Už půjdu,“ pravil. „Řekl jsem vám vše, co vím, čeho se bojím a co považuji za možné. Zůstanu s vámi ve spojení.“ S důsledností cizince potřásl všem zúčastněným rukou a vyšel z místnosti‘.

„Ten chlap je trochu střelený,“ ulevil si právník, „nemyslíte? Ostatně, má už taky věk a nevím, dá-li se spoléhat na schopnosti muže v jeho stáří.“

„Já soudím, že u něho ano,“ řekl policejní ředitel. „Alespoň takový je můj dojem. Vy ho znáte dlouhé roky, Spenci, a jste jeho přítel. Nepovažujete jej za trochu senilního?“

„Vůbec ne,“ odvětil rázně superintendent. „Jak vy na něj pohlížíte, Raglane?“

„Znám jej teprve krátce, pane. Zpočátku mi jeho způsob řeči i myšlení připadal — dejme tomu výstřední, ale nakonec jsem svůj názor změnil. Asi zjistíme, že má pravdu.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024