Celá e-kniha Viděla jsem vraždu ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
22
Pro Hercula Poirota nebylo zrovna typické vyptávat se na názory druhých. Obvykle mu postačil vlastní úsudek, nicméně občas udělal výjimku, k níž právě teď došlo. Po krátkém rozhovoru se Spencem si najal auto a po další stručné poradě se svým přítelem a s inspektorem Raglanem se vydal do Londýna, avšak cestou se zastavil ve škole V jilmech na nedlouhou návštěvu slečny Emlynové.
„Zdržím se nanejvýš patnáct minut,“ vysvětlil šoférovi. „Nerad vás vyrušuji v tuto hodinu,“ omluvil se ředitelce. „Bezpochyby právě večeříte.“
„Složím vám poklonu, pane Poirote, neboť vím, že vy byste mě v době večeře bez pádného důvodu nevyhledal.“
„Jste opravdu velmi laskavá. Abych se přiznal, potřebuji vaši radu.“
„Opravdu?“
Slečna Emlynová se zatvářila překvapeně, nebo spíš než překvapeně, skepticky. „To vám neodpovídá, pane Poirote. Vždyť se obyčejně spokojujete s vlastním míněním.“
„Jistě, spoléhám se na svůj názor, ale potěšilo i povzbudilo by mě, kdyby s ním souhlasil někdo, jehož úsudku si vážím.“
Nepromluvila, pouze ho tázavě pozorovala.
„Vím, kdo zavraždil Joyce Reynoldsovou,“ pokračoval Poirot, „a věřím, že vy vraha znáte také.“
„Nic takového jsem neřekla,“ odtušila slečna Emlynová.
„Ne, neřekla jste to, což mne vede k přesvědčení, že z vaší strany jde o pouhou domněnku.“
„Snad jen zdání?“ zeptala se ředitelka školy o poznání chladněji než předtím.
„Nerad bych používal tohoto slova. Spíš bych potřeboval slyšet váš skutečný názor.“
„Dobrá tedy. Připouštím, že si o případu myslím své, což ale neznamená, že vám to povím.“
„Chci teď na kousek papíru napsat čtyři slova a zeptat se vás, mademoiselle, jestli s nimi souhlasíte.“
Slečna Emlynová vstala, zamířila ke svému psacímu stolu, z něhož vyňala čistý list a vrátila se s ním k Poirotovi.
„Probudil jste můj zájem,“ řekla. „Čtyři slova!“
Detektiv vytáhl z kapsy pero, na papír cosi napsal, pak jej přeložil a ženě podal. List vzala, rozložila ho a sdělení si přečetla.
„Nu?“ pobídl ji Poirot.
„Se dvěma slovy souhlasím. Ano. S druhými je to horší. Nemám důkaz a něco takového mě vůbec nenapadlo.“
„V souvislosti s prvními dvěma slovy však důkazy máte?“
„Myslím, že mám.“
„Voda,“ pronesl Poirot vážně. „Jakmile jste toto slovo uviděla, pochopila jste stejně jako já. Vy jste si jistá, já jsem si jist. Pokračujme. Slyšela jste už o chlapci utopeném v potůčku?“
„Jistě. Kdosi mi telefonoval, že jde o Joycina bratra. Jak on do případu zapadal?“
„Požadoval peníze. Dostal je, a proto v příhodném okamžiku skončil v potůčku,“ vysvětlil Poirot hlasem, který pokud se vůbec změnil, tedy spíš ztvrdl, než aby zjihl. „Osoba, která mi zprávu přinesla, se rozplývala lítostí, byla celá rozrušená. Já však necítím soucit. Smrt tohoto dítěte nebyla nehoda. Vyvolalo ji jedině chlapcovo jednání. Vydíral a kvůli mamonu riskoval. Byl dostatečně chytrý a prohnaný, aby věděl, jaké nebezpečí podstupuje, jenže toužil po penězích. Ač teprve u desetiletého, je příčina a důsledek stejný, jako u třiceti, padesáti či devadesátiletého. Víte, nač v takovém případě především pomyslím?“
„Soudím, že na spravedlnost a nikoliv na soucit,“ odvětila slečna Emlynová.
„Soucitem bych Leopoldovi nepomohl. Jemu už nelze pomoci. Avšak dosáhneme-li hodně rychle spravedlnosti — předpokládám totiž, že uvažujete stejně jako já —, dá se říci, že ani ta mu nepomůže, zato bude ku prospěchu jinému Leopoldovi, ušetří třeba život jinému dítěti. Vrah, který zabil více než jednou a ve vraždění vidí svou záchranu, je nebezpečný. Jedu teď do Londýna, kde vyhledám určité lidi, s nimiž projednám další postup. Snad je přesvědčím o správnosti svého názoru na tento případ.“
„Můžete narazit na obtíže.“
„Nemyslím. Dospět k cíli bude asi obtížné, ale doufám, že každého přinutím uznat můj pohled na situaci, neboť moji přátelé se dovedou vžít do duševního pochodu zločince. Znovu vás poprosím o váš názor. Pouze o názor, nikoliv usvědčující důkaz. Chci vědět, jak pohlížíte na charaktery Nicholase Ransoma a Desmonda Hollanda. Radila byste mi …
