Kapitola 4
Alta odcházela asi ve tři čtvrtě na deset. Zatímco vrchní sluha otvíral garáž, pádil jsem ostošest ulicí směrem k dohodnutému místu. Pádit ostošest, to by mi šlo.
Berta Coolová už na mě čekala v autě. Vklouzl jsem vedle ní a řekl: „Motor nech běžet. Až kolem nás přefrčí dvanáctiválec, vymačkej z toho, co můžeš, a světla nerozsvěcuj.“
„Bylo by lepší, kdybys řídil ty, Donalde.“
„Nemáme čas. Nastartuj.“
Spustila motor a popojela od obrubníku. Alta Ashburyová kolem nás přelétla jako blesk. „Dělej,“ řekl jsem Bertě. „Šlápni na to.“ Natáhl jsem ruku a vypnul světla.
Berta začala bezděčně tápat po vypínači. Odstrčil jsem jí ruku a otevřel kohout nádržky na doraz. Začalo se to kolem nás míhat. Berta znervózněla; naklonil jsem se k ní a přidržoval jednou rukou volant. Po chvíli přijela Alta na křižovatku, právě když naskočila červená. Tak jsme ji mohli dostihnout. Zatímco jsme čekali na zelenou, vyměnil jsem si s Bertou místo.
Na zelenou vyrazila Alta jako střela. Autobus před námi se štrachal přes křižovatku a jen pomalu nabíral rychlost. Někdo na mě křikl, abych rozsvítil, ale jel jsem potmě dál a doufal, že si nás Alta v tom provozu nevšimne. Když se mi zdálo, že už je dopravní situace dost nepřehledná, zapnul jsem světla a začal jsem s autem manévrovat tak, abych měl výhled a nebyl sám vidět.
Berta se každou chvíli omlouvala. „Měla jsem tě poslechnout, milánku. Ty máš vždycky pravdu. Božínku, proč jsi mě nedokázal přesvědčit, abych tě poslechla?“
Musel jsem se věnovat řízení vozu, proto jsem nic neříkal.
Berta mluvila v jednom kuse dál: „Donalde, nevím, jestli se mi někdy podaří přivést tě k tomu, abys mě pochopil. Neměla jsem to v životě snadné. Musela jsem počítat s každým pěťákem. Mockrát jsem byla v situaci, že jsem si nemohla dovolit jídlo za víc než patnáct centů denně. Řeknu ti, Donalde, nejhorší ze všeho – když jsem začala trochu vydělávat – bylo naučit se zase peníze utrácet.
Vybírala jsem si každý měsíc ze svého bankovního účtu sto dolarů a pokaždé se rozhodla, že je spotřebuji, jak se mi zachce, ale prostě jsem to nedokázala. Vždycky jsem koncem měsíce zjistila, že mi sedmdesát nebo osmdesát dolarů zbylo. Když ses někdy v životě dostal do úzkých tak, že máš moc hluboko do kapsy, morálně tě to poznamená. Nikdy to v sobě nepřekonáš.“
„Taky už jsem byl na dně,“ řekl jsem na to.
„Já vím, milánku, ale ty jsi mladý a zapaluje ti to. Bertě to nezapalovalo, alespoň ne tak jako tobě. Berta se v tom musela plácat a nějak to přečkat. Byl to sakramentsky těžký život. Donalde, ty máš v sobě něco, co já nikdy mít nebudu. Ty se rychle dokážeš vzpamatovat. Když tě něco přitlačí, ohneš se. A když tlak povolí, hned se zase napřímíš. Se mnou je to jiné. Když mě něco přitlačí, vzpírám se tomu. Dojde-li ale k tomu, že se třeba vzepřít nedokážu, neohnu se, ale prostě zlomím.“
„No dobrá, už toho nechme,“ řekl jsem.
„Nevíš, kam Alta jede, milánku?“
„To nevím.“
„Ani co hodlá dělat?“
„To nevím taky. Nechali jsme se vyrajcovat vyhlídkou na stodolarový džob denně. A teď už nemáme co ztratit, ale vyhrát můžeme všecko. Musíme vsadit na jednu kartu.“
„Donalde, tys mě ještě nikdy nezklamal. Vždycky jsi vypracoval nějaký plán, který nám pomohl dostat se z úzkých.“
„Zavři klapačku,“ řekl jsem. „Právě se o to snažím.“
Měl jsem co dělat, abych Altu neztratil v tom provozu z očí. Stačilo, aby pořádně šlápla na plyn. Motor by se dostal glisandem o několik tónů výš a vůz by zasvištěl prostorem, který by se za ním zavřel. Na rozdíl od ní jsem musel mít plyn sešlápnutý jen tak, abych mohl jet na dvojku a přizpůsobil se okolnímu provozu.
Vjela na parkoviště. Neodvážil jsem se vjet tam za ní. Jediný prázdný prostor byl u hydrantu. „Co se dá dělat, Berto,“ řekl jsem, „zaparkujeme u hydrantu. Když na nás přijdou policajti, můžeš to zaúčtovat Ashburymu do výdajů za taxi. Teď jdi dolů po Sedmé ulici, já půjdu nahoru Osmou. Na rohu počkej. Alta vyjde z parkoviště a zahne buď k tobě, nebo ke mně. Půjde-li směrem ke mně, necho…
