15)
Zavolal jsem do kanceláře místní letecké společnosti a sondoval, jestli nemají volné místo v nočním letu na pevninu.
Štěstí stálo zase jednou při mně. V letadle opravdu jedno volné místo bylo. A tak jsem neváhal ani vteřinu.
Dívka na druhém konci drátu chtěla vědět, na čí jméno má letenku napsat. „Sidney Selma,“ řekl jsem a zašel si lístek hned vyzvednout.
Plánoval jsem, že jestli tím letadlem opravdu poletím, budu cestovat pod Šelmovým jménem. Policie určitě prohlíží seznamy cestujících a dozví se tak, že Selma ve spěchu opouští Honolulu.
Byla to taková náhoda, až jsem měl skoro podezření, že to volné místo v letadle nastražila policie, aby zjistila, kdo se pokusí rychle zmizet.
Seděl jsem ve svém hotelovém pokoji asi hodinu, když se ozval telefon.
Zvedl jsem sluchátko. Uslyšel jsem Miřin hlas. „Donalde, prosím tě, mohl bys k nám přijít?“
„Kdy?“
„Teď hned.“ Znělo to naléhavě.
„Co se stalo?“
„Mitsui se vrátila. Přišel s ní také seržant Hulamoki a ještě jeden muž.“
„Už jdu,“ řekl jsem krátce a zavěsil.
Rozběhl jsem se do Miřina apartmá, jako bych se rozhodl překonat světový rekord v běhu na pět set metrů.
Seržant Hulamoki se netvářil právě nadšeně, že mě zase vidí.
„Vy nejste advokát, pane Lame, že ne?“
„Ne. Vypadám snad na to?“
„Máte povolení k provozování praxe na Honolulu?“
„Ne.“
„Co vás na tomto případu zajímá?“
„Snažím se ho rozmotat. To je všechno.“
„Pracujete pro Miriam Woodfordovou?“
„Už jsem vám jednou říkal, že mi nezaplatila ani cent.“
„Chci, aby tu byl,“ vložila se do toho Miriam.
„Pročpak?“
„Protože věřím, že to vyřeší.“
Seržant Hulamoki si opět vzal slovo. „Tak abychom zbytečně nemámili čas. Při domovní prohlídce jsme objevili ve zdi za obrazem ukrytý mikrofon a od něj nás šňůra dovedla na zadní verandu, kde byl pod podlahou ukrytý magnetofon. Každých šest hodin do něj někdo musel nasadit novou pásku. Přirozeně to musel být někdo, kdo se tu pravidelně vyskytuje, má sem zcela volný přístup, přichází a odchází, aniž by to budilo podezření. Napadlo nás, že to mohla být Mitsui.“
„Já s magnetofonem nemám nic společného,“ ozvala se Mitsui.
Seržant dělal, že ji neslyší. „Takže jsme po Mitsui vyhlásili pátrání. Současně jsme pátrali i po druhém voze, který si Bastion půjčil.“ Na okamžik se odmlčel a významně se na mě podíval. „Bastion si totiž půjčil dvě auta, víte.“
„Vím,“ ušklíbl jsem se.
„Celý Bastionův dům jsme důkladně pročesali. Chtěli jsme mít jistotu, že skutečně najdeme, co hledáme.“
„A našli jste?“ zeptal jsem se.
Hulamoki mou otázku přeslechl. „Když jsme procházeli soupis předmětů nalezených v domě při domovní prohlídce, přišli jsme na filmy, ale kamera ani fotoaparát přitom na seznamu nebyly. V domě jsme nic takového prostě nenašli. To nás poněkud vyvedlo z míry, protože jinak to nevypadalo, že by v domě něco chybělo. Při domovní prohlídce jsme ale přesto objevili zajímavou skrýš. V knihovně jsme mezi knihami našli jednu, která měla vytrhané stránky a mohla sloužit jako tajná schránka. Byla ovšem prázdná. Podle jejích rozměrů jsme usoudili, že by se do ní vešla přesně taková kamera, v jaké mohly být exponovány nalezené filmy.“
„To je opravdu zvláštní,“ zamumlal jsem zdvořile.
Hulamoki se na mě ostře podíval. „Copak si o tom myslíte, pane Lame?“
„Nemyslím si nic. Můžete mě prohledat, jestli chcete.“
„To uděláme, jen klid,“ řekl seržent temně. Na chvíli se odmlčel a pak rozvážně pokračoval. „Když jsme druhý vůz konečně našli, k našemu velkému překvapení v něm seděla Mitsui. V přihrádce pod palubní deskou jsme objevili kameru odcizenou z Bastionova domu.“
„Já nic nevím,“ pípla Mitsui.
„Jak to přijde, že jste to auto řídila vy, Mitsui?“
„Půjčila jsem si ho.“
„Od koho?“
„Od jednoho přítele.“
Seržant Hulamoki se obrátil k Daleymu, který prováděl domovní prohlídku. „Prohledali jste to tu pořádně, Daley?“
„To bych řekl.“
„Zapsali jste všechno? Na nic jste nezapomněli?“
„Že se ptáte,“ zahuhlal Daley.
Seržant Hulamoki se zadíval na Mitsui, jako by se snažil uhádn…
