11)
Bicknell však ve svém pokoji nebyl. Portýr mi řekl, že ho viděl jít na pláž.
Šel jsem tedy na pláž. Procházel jsem se po břehu a rozhlížel se kolem, jestli ho někde uvidím. Už jsem to chtěl vzdát a vrátit se do hotelu, když mi do oka padla zvláštní postavička v plavkách.
V plavkách bych ho byl nečekal. Pohled na vyzáblého muže sedícího pod slunečníkem a čtoucího knihu mne zaskočil.
Neviděl mě.
Došel jsem až k němu a sedl si vedle do písku.
„Dobrý den. Jak se vede?“
Podíval se na mě se značnou nelibostí.
„Kde jste byl?“
„Kde bych byl? Hledal jsem vás.“
„Vy mě nemáte co hledat. Vy se máte držet Berty Coolové. S ní jsem v kontaktu.“
„Propříště si to budu pamatovat. Něco nového?“
„Mira se mi vyhýbá.“
„Ale?“
„Údajně proto, že mi nechce nebo nemůže něco říct, nevím.“
„Sotva před půlhodinou jsem ji viděl jít v plavkách po pláži. Rozhlížela se kolem, jako by někoho hledala. Napadlo mě, že hledá asi vás.“
Bicknellův obličej se rozzářil, jako by měl v hlavě žárovku, která se při zmínce o Miře automaticky rozsvěcela.
„Říkáte, že jste ji viděl? A kde? Kde jste ji viděl? Co říkala?“
„Kousek odtud. Někoho hledala.“
„Kdy jste ji viděl? Kdy to bylo?“
„Asi tak před půlhodinou. Ptala se, jestli jsem vás náhodou někde neviděl.“
„Tak to jsme se museli těsně minout. Čekám tu na ni. Říkala, že sem chodí každé odpoledne.“
„Zkoušel jste jí volat?“
„Samozřejmě. Řekla mi, že dnes na mě nemá čas.“
„Zcela pochopitelně.“
„Co tím chcete říct?“ vyletěl Bicknell nezvykle prudce.
„Tak naivní přece není, aby jí nedošlo, že v bytě může mít odposlech a že stejně tak někdo může odposlouchávat i její telefonní hovory. Chtěla to tedy zařídit tak, aby o tom nikdo nevěděl. A co může být jednodušší a nenápadnější, než vás jakoby náhodou potkat na pláži a důvěrně si popovídat pod slunečníkem?“
„Tak se mi zdá, že máte pravdu! Odposlech! Vůbec jsem na takovou věc nepomyslel. Tak proto byla do telefonu tak strohá! Bála se, že nás někdo uslyší. Máte tušení, kdo by to mohl být?“
„Nejspíš nějaký vyděrač, co se ji snaží na něco dostat.“
„Nejdřív na ni musí něco mít, teprve pak ji může vydírat.“
„Taky ji může začít vydírat jen tak, bez ničeho. Usvědčující materiál proti ní získá právě odposlechem. Být vámi, tak jí moc nete-lefonuju a už vůbec se nepotloukám kolem jejího bytu. Nejlíp uděláte, když počkáte, až ji někde potkáte náhodou.“
Ani jsem takový úspěch nečekal. Bicknell se mého vysvětlení chytil jako tonoucí stébla. „Teď jste na to kápl! To je přesně ten důvod! Teď už chápu, proč do telefonu moc nemluvila a rychle zavěsila. Vám to vážně pálí – Berta měla pravdu.“
„To je otázka praxe, pane Bicknelle. Za ta léta jsem se s podobnými případy odposlechu setkal už mockrát.“
„Říkal jste, že jste ji viděl tady na pláži? A kde je teď?“ V Bicknellově tváři se zračila úzkost. „Myslíte, že šla domů?“
„To vám nepovím. Viděl jsem jen, jak se prochází a někoho hledá.“
„Chudinka. Jak jsem jen mohl nepochopit, co mi chce říct. Místo abych se díval kolem, jestli náhodou nejde, čtu si knížku a nekoukám nalevo napravo. Určitě mě pod tím slunečníkem neviděla.“ Bicknell vypadal, jako že si každou chvíli začne rvát vlasy nebo alespoň sypat popel na hlavu. „Co naplat. S tím už asi nic nenaděláme. Pomohl byste mi prosím vstát?“
Podal jsem mu ruku, aby se mohl opřít.
Pečlivě si ometl zrníčka písku ze suchých plavek.
„Měl byste se mít víc na pozoru. Tady vás slunce spálí dřív, než si stačíte všimnout, že na vás svítí.“
„Ale nespálí. Kůži mám zaplaťpámbu dobrou. Kdybyste tu někde viděl Miru, zdržel byste ji chvíli a dal mi vědět, abych si s ní mohl konečně promluvit?“
„A kde vás najdu?“
„Celé odpoledne budu ve svém pokoji, pak si půjdu sednout na bar a večer do restaurace na večeři. Určitě mě najdete. Recepční když tak bude vědět, kde zrovna jsem.“
„Spolehněte se,“ ujistil jsem ho. „Dneska už to možná nestihneme, ale zítra vás Mira určitě odněkud zavolá. Až s ní budete mluvit, myslete na to, že můžou odposlouchávat i váš telefon. Dokonce je možné…
