Ženy nechtějí čekat (Erle Stanley Gardner)

7)

Přišel poslední den plavby. Na lodi zavládla atmosféra plná špatně potlačovaného vzrušení.

Účastnice tanečních kursů, různorodá skupina žen všech věkových a váhových kategorií, úspěšně zvládly základní techniku havajského tance hula a připravovaly se na závěrečnou zkoušku, po níž mělo následovat slavnostní předání diplomů. Porota zasedala v teplém, slunečném odpoledni u bazénu.

Ze zavazadlového prostoru portýři vynášeli tašky a kufry. Cestující si horečně balili věci, vyměňovali adresy a na památku podepisovali palubní lístky.

V teplém vzduchu už bylo cítit vůni tropů. Mořská hladina se mírně vlnila. Z vody vyskakovaly létající ryby a dlouze plachtily, než je zase některá vlna pohltila.

Za lodí se vznášel černonohý albatros, jako by byl přivázaný na neviditelné šňůře. Na zádi se seběhli zvědavci a s hlavami zvrácenými k nebi ho pozorovali.

Sidney Selma kolem mne prošel a zvědavě se na mě zadíval, jako by si mne za celou plavbu všiml teprve až teď. Norma Radcliffová se ukazovala velmi málo. Jednou se na chvíli objevila na palubě, ale jak se k ní Selma přiblížil, odměřeně ho odbyla.

Opíral jsem se o zábradlí a hleděl do vody, když tu se ke mně přikolébala Berta.

„Ty syčáku!“ Bertin hlas zněl téměř obdivně.

Otočil jsem se po hlase a zvedl tázavě obočí.

„Tváříš se jako pachole. Holka je z tebe celá pryč a už ji máš na klíně. Neříkala jsem ti snad, že to tak dopadne?“

„Berto, jak zněla tvoje dohoda s Bicknellem? Dohodli jste se na konkrétních podmínkách?“

„Proč se na to ptáš?“

„Jenom mě zajímá, jak máme postupovat dál.“

„Naším úkolem je chránit Miriam Woodfordovou.“

„Před čím?“

„Před čímkoli, co ji ohrožuje.“

„To je všechno?“

„To je opravdu všechno. Panebože, proč mě tak strašně bolí nohy! Nemám nohy dimenzovaný na to, aby unesly pětaosmdesát kilo živý váhy.“

„Jak jsi daleko s tím košem?“

„Nejspíš jsem asi začala stárnout,“ povzdychla si Berta smutně. „Spoustu sladkostí jsem rozdala.“

„Komu?“

„Dala jsem je stevardce.“

„A ovoce?“

„Většinu jsem snědla.“

„Ty jsi úžasná, Berto.“

„Ještě jednou mi něco takovýho provedeš, a přísahám, že ti na místě vytřesu duši z těla,“ pravila Berta výhružně.

„Beru to na vědomí, ale lidi by nás neměli spolu příliš vídat. Už jsem zaslechl i něco o tom, že jsme se museli znát už před odjezdem.“

„To se mi snad jen zdá!“

Ponuře jsem přikývl.

„Proč se ptáš na to, co máme dělat?“

„Protože už zítra vystoupíme na pevninu a musíme se pustit do práce.“

„Co ti Norma říkala?“

„Nic zvláštního.“

Rozkošnicky jsem se protáhl a líně zívl.

„Hele, tak to vybal. Ty něco víš a nechceš mi to říct.“

„Vím. Naštěstí. Kdybych nevěděl, tak by to mohlo dopadnout všelijak,“ řekl jsem a klidně odkráčel. V duchu jsem si přitom představoval Bertu, jak drtí rukama zábradlí.