Kapitola 24
Krátce před půlnocí zastavil okresní služební vůz před okázalým sídlem, které si Alfonse Baker Carr zakoupil na Orange Grove Heights.
Průčelí vily bylo temné, ale vzadu, kde měl Carr svou pracovnu, se svítilo. Selby polohlasem vyměnil pár slov s Brandonem a pak přistoupil ke vchodu, pevně přitiskl palec na tlačítko zvonku a držel jej tam tak dlouho, dokud nebyl přesvědčen, že zvonění proniklo až do Carrovy pracovny.
Trvalo nejméně minutu, než se lampa nad vstupem do domu rozsvítila. V důkladných dveřích se odsunula malá ocelová špehýrka, takže oko muže skrytého ve stínu mohlo přehlédnout celý krytý vstup.
Pak se dveře dokořán otevřely a Carrův zvučný hlas pravil: „Ale, ale, major Selby!“
„Docela obyčejný Doug Selby, kdybyste byl tak laskav.“
„Promiňte. Rád bych vás přiměl, abyste užíval svého vojenského titulu. Hodí se k vám. Na návštěvu je trochu pozdě, není-liž pravda?“
„Dost pozdě. Ale tohle není žádná společenská návštěva.“
„Úřední?“
„Svým způsobem ano.“
„Dobrá, dobrá, jen pojďte dál! Kdepak máte svého nerozlučného společníka? Našeho zasloužilého, byť trochu prostého, ale svědomitého šerifa?“
„Myslím, že bude výhodnější, když si pohovoříme sami,“ odpověděl Selby.
„Velmi ohleduplné, kolego. Vážím si takového přístupu k věci. Račte dál – tudy rovně.“
Carr vedl svého návštěvníka dozadu do pracovny. Stěny místnosti lemovaly police knih a uprostřed jí vévodil velký psací stůl, obklopený dobře vycpanými klubovkami. Byla to pohodlná místnost lákající k odpočinku i k soustředěnému studiu.
Na psacím stole se jedna na druhé vršily knihy, otevřené na stránkách se zatrženými odstavci, které pán domu právě studoval.
„Posad’te se, kolego, a chovejte se jako doma.“
„Děkuji vám.“
Selby se natáhl v hlubokém koženém křesle a důkladně si udělal pohodlí.
Carr okresního prokurátora pozoroval pozornýma, lstivýma očima. „Doutník,“ zeptal se, „cigaretu?“
„Děkuji,“ odmítl Selby, „kouřím lulku, zůstanu jí věrný, nemáte-li nic proti tomu.“ Vytáhl z kapsy lulku, nacpal do dobře zakouřené hlavičky voňavý tabák a zapálil si.
„Vážně, kolego, teď nejste ve službě,“ naléhal Carr, „vaše návštěva nutně musí být neúřední povahy. Mám tu kapku výborného rumu, je asi přes sto roků starý, má lahodnou chut a valí se jako sirup, kdybyste si ho namíchal s benediktinkou – v poměru asi tak jedna ku jedné, bylo by to báječné pití.“
„Proč ne?“ souhlasil Selby.
Jeho hostitel přistoupil k likérové skřínce, vestavěné v jedné boční stěně, vybral sklenice, láhve, namíchal nápoje, jeden postavil před Selbyho, jeden si vzal sám, zasmál se přes okraj sklenice na Selbyho a pronesl přípitek: „Na zločin!“
Oba muži přiložili sklenice ke rtům a vychutnávali lahodnou chul a vůni.
„Je skutečně báječný,“ pochválil nápoj Selby.
„Jsem rád, že vám chutná, kolego.“
Carr se pohodlně usadil v křesle proti Selbymu. „A teď,“ zeptal se, „jaký je účel vaší návštěvy?“
„Trochu jsem dnes večer na vás myslel, Carre,“ začal Selby. „Vzpomínal jsem, jak jste poprvé přišel k nám do města.“
„Není to tak dávno,“ podotkl Carr.
„Už je to několik let.“
„Ano, to je!“
„Jistě se pamatujete,“ připomínal Selby, „že jste se sem odstěhoval, protože jste se chtěl uchýlit na odpočinek. Chtěl jste odejít z velkoměsta. Chtěl jste se zbavit jisté třídy lidí, které jste zastupoval.“
„To je správné,“ souhlasil Carr.
„Chtěl jste si odpočinout a oddychnout si.“
„Zajisté.“
„Jenže,“ pokračoval Selby, „jak nám čas od času neopomenete vysvětlit, vaši klienti vám žádný odpočinek a oddech nechtějí dovolit. Honí vás, pronásledují vás až sem, trvají na tom, že je musíte hájit.“
„Ano, je to tak.“
„Je to ostuda, že se něco takového může dít.“
„Že? Ale co napláčem, to je pokuta za úspěch. Nicméně mohu těžko uvěřit, že jste sem přišel v tuto noční hodinu, jen abyste si pohovořil o mých potížích, o mém přání stáhnout se do ústraní.“
„Ale ano, přišel jsem jen kvůli tomu.“
„Skutečně!“
„Bylo by pěkné,“ ujištoval ho Selby, „kdybych vám mohl pomoci uskutečnit vaši tužbu.“
„Uchýli…
