Kapitola 5
Doris Kaneová se ubytovala v chatičce v motelu při hlavní výpadovce z Madison City na východ, a přemáhajíc spánek, čekala na zprávy z šerifovy úřadovny. Námaha z celonoční jízdy a pohodlné křeslo ji však zvolna ukolébaly do stavu polobdělého mátožného odpočinku. Útržky snů se jí začaly mísit se skutečností, až nakonec nebyla s to svými spánkem otupenými smysly rozlišit skutečné a neskutečné. Paula byla zavražděná… Paula zabila Jima… Paula a Jim byli…
Náhle se vzpřímila v křesle, zvuk u dveří ji vzkřísil k okamžité bdělosti. V měsíčním světle se matně rýsovaly obrysy nejasné postavy. Po rámu se sítí proti hmyzu a po klice u dveří šmátraly prsty.
Potlačila přání vykřiknout… a pak tu mužskou postavu poznala.
Rozběhla se ke dveřím, otevřela a pocítila, jak ji objaly uklidňující paže. Jeho svaly jí dodávaly pocit síly, jeho nakažlivý smích, polibek na tváři, vůně tabáku – to vše bylo tak nádherně skutečné, že se všechny její obavy rozplynuly v radosti, že ho vidí, a v jeho zřejmé radosti, že on vidí ji. Skoro ještě dřív, než ji pustil z náručí, začala ho zasypávat otázkami. „Jime, propánakrále! Jak jsi mě našel? Kde je Paula? Jak…“
„No tak – počkej chvilku,“ přerušil ji se smíchem. „Pěkně popořádku. Našel jsem tě, protože mi o tobě pověděl šerif Brandon. Doporučil mi, že by bylo nejlepší, kdybych sem zajel a vyzvedl si tě.“
Vzpomněla si, jakou roli sehrála při zahájení vyšetřování, a bodlo ji u srdce. „Jime, strašně mě to mrzí, šla jsem tam k tomu domu, a…“
Najednou pochopila, že Jim nic neví.
Šerif mu asi sdělil jen to nejnutnější – ale kolik? Cosi v jeho tváři a jeho celé chování jí říkaly, že Brandon mu toho moc nepověděl.
„Já vím,“ prohlásil Jim se smíchem, „našla jsi kupu novin, vzkaz od mlékaře a utíkala jsi k ouřadům, aby zjistily, jestli se něco nestalo. Tím začalo vyšetřování. Možná že to je jen dobře. Jednou to přijít muselo. Všeteční sousedi dělali všechno možné, aby nám ztrpčili život. Abys věděla, Doris, asi tak před deseti dny u nás byla slezina a jeden host se nalil až po žábry. Šel se ven nadýchat trochu vzduchu, domotal se do garáže, otevřel dveře mého vozu, šmátral v přihrádce pro rukavice a našel pistoli, kterou jsem si den předtím vzal večer s sebou, když jsem vezl celý balík peněz.“
„Co se mu stalo?“ vyrazila zděšeně. Konejšivě se usmál a jeho ruka ji stejně konejšivě poklepávala na rameno. „Nic vážného. Prostřelil si kulkou tepnu v paži. Ale hned se sebral, zastavil krváceni, vystřízlivěl a odjel domů.“
„Kdo to byl, Jime?“
„Nikdo, koho znáš. Nikdo, koho bych sám pořádně znal. Pozval se sám, jeden z těch, co vždycky hned zavětří, když se domáknou, že je někde k mání pití zadarmo. Typický jeden kamarád jednoho kamaráda. Pokoušel jsem se rozpomenout, jak se jmenuje, ale nedokážu si vybavit jeho jméno, kdyby mě zabili. Vzpomínám si, že jsem ho u nás doma zahlédl, jak se nalévá, jako by chtěl uhasit požár. Nikdo mi toho chlapa jaksepatří nepředstavil, i když jméno jsem zaslechl – myslím něco jako Merton nebo Martin, tak nějak – křestní jméno jsem neslyšel vůbec. Byl z Hollywoodu. Dařilo se mu vypadat tak nějak důležitě. Ale to vůbec nic neznamená. Oni všichni dokážou vypadat tak nějak důležitě. To je jejich chlebíček.“
„Ale Jime, ten člověk byl opravdu poraněn výstřelem?“
„Jen to zranění na paži.“
„A sám se postřelil?“
„Jistě. Typická ukázka opilecké pitomosti. Ať už je to jak chce, nejde o nic, nad čím by si bylo třeba lámat hlavu. Už jsem se o tom všem navykládal úřadům tolik, až mi celá ta věc leze z krku. Každopádně, Doris, jsme rádi, že jsme tě našli. Víš, musel jsem náhle odejet do Las Alidas. Velice bohaté město v tomhle okrese. Představoval jsem si, že to bude jen na několik dní, ale jednání, které tam vedu, se vleče a věř mi to nebo nevěř – pořád tam ještě jsme. Naštěstí se nám povedlo sehnat dům, kam můžeme zvát lidi. Vedu takový druh jednání, že by hotel vůbec nepřipadal v úvahu. Panečku, ty ale skvěle vypadáš!“
Doris se úlevou rozesmála. Všechno bylo nakonec tak prost…
