Kapitola 23
Selby se Sylvií obsadili zadní sedadlo úředního vozu, na přední sedadlo strčil šerif Brandon svého vězně a napomenul ho: „Nepokoušejte se o žádné rychlé pohyby,“ potom obešel vůz a vlezl si za volant.
„Chci se spojit se svým právním zástupcem,“ prohlásil Parlin, „a žádám, abych byl předveden nejbližšímu a nejsnáze dosažitelnému smírčímu soudci.“
„Vy jste si nechal vysvětlit o svých zákonných právech úplně všecko, nemám pravdu?“ vysmíval se mu Brandon. „Strčili vám pod nos řádku říkanek a vy jste se je naučil nazpamět pro okamžik, až dojde k tomuhle.“
„Nedělejte si psinu,“ varoval ho Parlin. „Jim Melvin ví, co má dělat. Zavolá A. B. Carra, a než dojedeme k věznici, starý A. B. C. už tam na nás bude čekat.“
„To si počká,“ odbyl ho Brandon. „Vy totiž do věznice nejedete, zatím ještě ne.“
„Kam mne vezete?“
„Budete konfrontován s Eleanor Harlanovou. Má náhodou povídavou náladu a vyklopila všechno, co ví. Vypověděla nám, jak se všechno udalo od chvíle, kdy postřelila Evu Dawsonovou, až do doby, kdy jste z jejího bytu vzal nůž na maso a šel ten melouch dokončit.“
„Za prvé,“ prohlásil Parlin, „Babe Harlanová vám nikdy nic takového nevykládala. Za druhé Babe Evu nepostřelila a za třetí já Evu nezabil. Klidně si pokračujte ve svých opiových vidinách, když vás to baví, ale já žádám, abych byl předveden před nejbližšího a nejsnáze dosažitelného smírčího soudce.“
„Slyšel jsem vás hned napoprvé,“ ujistil ho Brandon, „ale naneštěstí teď jedeme provést jisté zatčení.“
„Zatčení koho?“
„Eleanor Harlanové.“
„Vy si, mládenci, zřejmě mermomocí chcete namlátit hubu,“ poznamenal Parlin.
Brandon se obrátil k Sylvii Martinové a zeptal se. „Jak se jmenuje ten motel, Sylvie?“
„Kolumbie.“
„Který bungalov?“
„Číslo dvanáct.“
Brandon už se nezdržoval hovorem, popohnal veliký vůz do vyšší rychlosti, až se rozletěl po silnici, míhal se jako střela kolem pomalejších vozidel a čas od času si uvolňoval cestu záblesky přerušovaného červeného světla a vytím sirény.
„Nabyla už Paula Melvinová vědomí, když jste od ní odcházela?“ zeptal se Selby polohlasně Sylvie Martinové.
„Ano.“
„Měla nějakou domněnku, jak k tomu došlo?“
„Říkala, že tam ležely…“ Sylvie se naklonila a přiblížila rty těsně k Selbyho uchu, takže nebylo možné, aby Parlin něco zaslechl. „Říkala, že v misce na bonbóny ležely plněné čokoládové bonbóny. Neví, kde se tam vzaly. Měly docela obvyklou chuť. Usadila se v lenošce a četla a najednou začala být strašně ospalá, nedokázala prostě udržet oči otevřené. A na nic víc už se nepamatuje.“
„A její matka také nějaké snědla?“
„Zřejmě se o ně podělily.“
„Nu, paní Kaneové už byla poskytnuta první pomoc a snad to dobře dopadne,“ uvažoval Selby. „Ještě štěstí, že požila tak velkou dávku, která se projevila, ještě než opustila náš okres.“
„Běhá mi mráz po zádech, jen když na to pomyslím,“ povzdychla si Sylvia.
„Doufejme, že Eleanor Harlanovou její povídavá nálada ještě neopustila,“ podotkl Selby.
„Něco mě na ní mate, Dougu.“
„Copak?“
„Když jsem od ní v motelu odcházela, byla najednou hrozně ospalá. Začala zívat a zívat, tloukla špačky a pak přestala mluvit. Pokládala jsem to za docela přirozený následek klesajícího účinku povzbuzujícího prostředku, ale zmínila jsem se o tom doktorovi Demingovi, když jsem mu pomáhala s Paulou, a ten tvrdil, že vývoj by měl být právě opačný, její organismus by měl napřed vylučovat barbiturát a stimulans by mělo působit dál.“
„Nu, za pár minut jsme na místě,“ odpověděl Selby, „a sami se přesvědčíme co a jak.“
Všimli si, že Parlin strnule drží hlavu tak, aby slyšel, co si povídají, a umlkli.
Vůz se řítil hvězdnatou nocí a vytím si razil cestu silnicí, až spatřili první světla Madison City a neonovou reklamu
HOTEL KOLUMBIE – nyní zhasnutou. Pod nápisem visela malá osvětlená tabulka: Obsazeno.
Mohutné pneumatiky zaskřípěly na vyštěrkované příjezdové cestě, Bran don stočil služební vůz a zastavil před bungalovem číslo dvanáct.
Domek byl temný a tichý.
„To je v pořádku,“ ubezpečovala…
