Kapitola 20
„Žádnou skutečnou odpovědnost ovšem převzít nemohu, pánové,“ prohlásil doktor Deming. „Všechno bylo zatraceně neregulérní. Jsem rád, že vaše přítomnost tomu teď dodává určitou úřední sankci.“
„Sankci mimořádně neregulérní,“ ušklíbl se Selby.
„Jak je jí?“ zeptala se Sylvia. „Pořád asi tak stejně. Můžete k ní jít, chcete-li.“
Sylvia kývla a zmizela za dveřmi ložnice.
„Je mimo nebezpečí?“ ptal se Brandon.
„Naprosto – ovšem za předpokladu, že nedojde k nějakým nepředvídaným druhotným komplikacím, ta možnost je tu však zcela nepatrná. S výjimkou zvýšené řečnosti je zcela normální. Nedávno, asi tak před měsícem nebo dvěma, byl podobný případ popsán v jednom našem celostátním měsíčníku, možná že jste ten článek četli. Pokusné osobě byla v onom případě droga podána úmyslně za účelem vyzkoušení takzvaného ‚séra pravdomluvnosti‘. To z právního hlediska samozřejmě nemá žádnou průkazní hodnotu, ale jako psychologický jev je to velmi zajímavé a může to mít určitou důležitost i pro kriminologii. Naše pacientka náhodou požila větší dávku barbiturátu. Řekl bych, že to pravděpodobně byl amobarbital sodný. Vzápětí jí bylo podáno vysoce působivé stimulans. Její organismus proto na jedné straně upadá do letargie vzniklé působením uspávajícího prostředku a na druhé straně je povzbuzujícím prostředkem vybičován k nepokojné bdělosti.
Ve zmíněném článku jste se mohli dočíst, že při popisovaném pokuse pacient pozbyl schopnosti lhát – v útlumu způsobeném barbiturátem se prostě vědomí musí dát cestou nejmenšího odporu a na druhé straně přitom působí výrazný popud k hovornosti.“
„Dávají její řeči nějaký smysl?“ zeptal se Selby. „Oh, mluví bezvadně souvisle a zcela rozumně, ale má prostě uměle přivoděný záchvat řečnosti. Její zábrany jsou utlumené.“
„Do jaké míry se můžeme spolehnout, že říká pravdu?“
„To mohou stanovit teprve další pokusy,“ pokrčil rameny doktor Deming. „Zřejmě všechno bude pravda, ale před soudem jejich výpovědí použít nemůžete, protože já bych musel dosvědčit, že její mysl ještě byla zcela pod vlivem drog, které jí byly podány.“
„Vy sám jste toho názoru, že nelže?“
„Vsadím na to celou svou lékařskou pověst. Nelže, alespoň v běžném slova smyslu ne. Nelze ovšem vyloučit možnost určitých halucinací. Chcete k ní jít?“
Brandon a Selby přisvědčili.
„Nechte mě, já se napřed podívám,“ pravil doktor Deming. Pootevřenými dveřmi ložnice nahlédl dovnitř a pak oběma mužům pokynul.
Eleanor Harlanová seděla úplně oblečená na posteli Sylvie Martinové, záda měla podložená polštáři a s rozzářenýma očima Sylvii cosi o překot vykládala.
Pohlédla na ně a zvolala: „Oho, ahoj! Kolik je hodin, doktore? Ještě zas nějakou medicínu, nebo… oh, tyhle dva chlápky já znám, šerif a okresní prokurátor! Tak jste ten nůž našli, že?“
Pohodila hlavou a rozesmála se. A opět – jakmile se dala do smíchu, její obličej zošklivěl.
„Jak je vám?“ otázal se Selby.
„Prima! Jsem úplně fit. Holka jako lusk. Proč vlastně se u nás tohle říká, co myslíte? Co je na lusku fit? Když ho utrhnete, musíte ho rozlousknout a vybírat z něho hrášek a dělat s ním všecko možné. Tak proč si lidi myslej, že je fit? To bych si vyprosila, aby mě někdo trhal a louskal.“
Zachichotala se.
„Kdo vám dal ty prášky pro spaní?“ dotazoval se Selby.
„Jo, tedy to nevím. Mohla bych jen hádat.“
„A co kdybyste se to pokusila uhodnout?“
„To by mohlo být nesolidní. Chápete? Já nevím! O to tu právě jde, pane… jak, že se jmenujete? Selby, neříkal jste Selby?“
„Správně.“
„A ten druhý chlapík, v tom dobytkářském širáku, jako by se chystal značkovat dobytek, jak ten se jmenuje?“
„Šerif Brandon.“
„Jo, jasně. Vy jste tu v Madison City samí kovbojové. Koukala jsem jako jelen, když mě sem slečna Martinova vezla. Jako bych se stěhovala na Divoký západ. Chvíli jsem byla úplně na větvi. Jen jsem seděla ve voze a koukala, jak kolem chodčj lidi v kovbojských botách a licousech. Hele, já teď plácám páté přes deváté, pane Selby. Já tím nemyslím, že by chodili v licousech.“ Opět pohodila…
