Další prevít? Jen to ne! (Simon Brett)

DEN TŘINÁCTÝ

Ani se nějak nemůžu přinutit, abych vylíčil, čeho se Ona dneska dopustila. Možná si vzpomenete, že mě před několika měsíci vzala do jednoho Dětského kroužku, abych se tam jako poohlídnul. No, a dneska mě tam odvedla zapsat jako chovance!

Pochopitelně jsem se rozeřval, sotva jsem tam přišel. Jsem duše jemná a citlivá - nikdo na mně nemůže chtít, abych se přítelíčkoval s takovou chátrou. Možná by to bylo jiné, kdyby mě poslali k těm nóbl mladým pánům a dámám do Zvonečků, ale tady ta sebranka mi připadala jako sbírka ordinérních individuí.

“Žádný strach,” smála se Hlavní Asistentka, obrovitá, svalstvem kypící děvucha, klidně mohla reprezentovat Británii v Olympiádě Bodrosti. “většina jich ze začátku brečí, ale rychle si zvyknou.”

Hohó! Jak už jsem řek jednou, já se opít rohlíkem nedám.

“A jakpak jsme na tom s chozením na záchod?” ptala se Šéfbodřice. Krev mi ztuhla v žilách. “Na záchod chodit umíme? Celý den zůstaneme v suchu?”

“No jistě,” usmála se máma bezstarostně.

Najednou očima zaznamenala, jak mi ze speciál trenek přetéká hladina.

Celou hodinu jsem dneska ráno měl Její ničím nerušenou pozornost. Hryzoun byl někde pryč. Prostě blaho. To by se mi hodilo častěji.

Jenže pozor, v poledne bylo Hryzouně už zase zpátky a panebože - v pěkně blbé náladě! Utahaný jak kotě. Odpoledne dlouho spal, a to by bývalo mělo znamenat, že se mně pro změnu dostalo další hodiny máminy ničím nerozptylované pozornosti. Jenže jsem bohužel i já dost dlouho spal.

Odpoledne jsem spal a probudil jsem se v hnusné náladě. Tak jsem se rozhodl, že si to vybiju na Ní.

Po odpoledním spánku jsem se probudil v hnusné náladě. Tak jsem se rozhodl, že si to vybiju na Ní.