4)
Bylo po půl šesté a loď si kolébavým pohybem razila cestu vlnami, když tu jsem uslyšel klíč v zámku.
Dveře se otevřely a na prahu stála Berta a zírala na mě.
„Nazdar,“ pozdravil jsem ji.
„Tak se z toho vypovídej, ať to máme z krku.“
„Z čeho se mám vypovídat? Co chceš mít z krku?“
„Všechno. Jen ať je to rychle za náma.“
„Mně na srdci nic neleží, ale ty vypadáš unaveně, Berto. Sedni si u nás.“
„Proboha, Donalde, tohle mi už víckrát neříkej. Cokoli, ale tohle ne. To žádná ženská neslyší ráda.“
„No tak dobře. Nikdy jsi nevypadala líp, Berto. Tak sedneš už si konečně?“
Kopnutím zavřela dveře a ztěžka dosedla. Pak se zula a s těžkým povzdechem si začala masírovat chodidla.
Na několik okamžiků se v kajutě rozhostilo ticho přerušované pouze jemným skřípěním, jaké vydává loď na moři.
„Poslouchej,“ zpozorněla Berta.
„To je normální. Takhle skřípou všechny lodě.“
„U lodí je to možná normální, ale u lidí ne. Ten chlap mě přivede do hrobu. Slyšel jsi, jak mu strašně vržou klouby?“
„Zatím jsem neměl to potěšení.“
„Když jde, je slyšet vrzání na míle daleko.“
„Přeháníš. A kromě toho – myslíš, že mu to dělá radost?“
„Ty se na mě nezlobíš, Donalde?“
„Měl bych?“
„Asi měl, když jsem tě takhle unesla z pevniny.“
„Jenom doufám, že se Elsie Brandová dostane v pořádku zpátky do města. Klíčky od auta mám totiž pořád v kapse.“
„S tím si nelam hlavu. V obálce dostala instrukce i náhradní klíčky od auta. Myslela jsem na všechno. Znáš mě přece, Donalde, když už se do něčeho dám, tak to dotáhnu do konce.“
Souhlasně jsem kývl.
„To proto jsem nebyla v kanceláři. Bála jsem se, že kdybych tě tam potkala, mohla bych se podřeknout. Kdybys viděl, kolik mě to celý stálo úsilí. Nejdřív jsem musela jet k tobě domů a sbalit ti všechny ty krámy. Mimochodem, taky by sis tam mohl aspoň občas uklidit, máš tam pěknej binec. Všechno na jedny hromadě. Měl by sis do toho zavést systém. Než jsem všechno našla…“
„Těžko v tom můžu mít systém, když ve skříni není dost místa.“
„Větší nepořádek jsem v životě neviděla, Donalde. Manžetový knoflíčky jsem nenašla vůbec. Na palubě si když tak můžeš nějaký koupit. Ale jinak snad máš s sebou všechno.“
„Co na to řekne Bicknell?“
„To už jsem zařídila. S Bicknellem jsme se dohodli, že můžeš jet se mnou, ale že s Miriam Woodfordovou se seznámím jenom já a o všechno ostatní se na Honolulu budu starat taky jen já. Ty budeš pracovat na lodi – jako můj asistent máš za úkol navázat kontakt s Normou Radcliffovou.“
„Tak k čemu ty kličky? Proč jsi mi prostě neřekla, abych jel s tebou?“
„Protože jsem moc dobře věděla, že bys na to nepřistoupil. Jako bych tě slyšela – je to tvá věc, Bicknell o mě stejně nestojí, nikam nepojedu a poslouchat tě taky nebudu. No nemám pravdu?“
„Máš. Však to tak taky pořád cítím.“
„Tak na co čekáš?! Skoč do vody a plav si zpátky!“
Vyhlédl jsem z okna a měřil si vzdálenost ke břehu.
„Nedělej hlouposti!“ V Bertině hlase se náhle ozvala starost.
„Uvědomuješ si, že tě to může stát Bicknellovy sympatie?“
„Nic takovýho. Důrazně jsem mu vysvětlila, že při práci se chováš maximálně profesionálně a že nic jinýho než práce tě nezajímá a že se postarám, aby tě i na tomhle případu nic jinýho než profesionální záležitosti nezajímaly. Jestli se na tu holku jen podíváš, zakroutím ti krkem.“
„A co když se podívá ona na mě?“
Berta si odfrkla.
„No co když přece?“
„Ručím ti za to, že nepodívá. Ty se k ní totiž ani nepřiblížíš. Kontaktovat ji budu já. Nezapomeň, že jsem tě Bicknellovi vypodobnila tak, že pokud to nemáš v popisu práce, jsi k ženským půvabům dokonale imunní. Líčila jsem mu, jak se do řešení případu vždycky tak ponoříš, že by sis ženský nevšiml, ani kdyby prošla těsně kolem tebe nahá.“
„No to nevím, jestli tohle je zrovna něco, co by mě jako detektiva šlechtilo.“
„Ale no tak, Donalde, víš přece, jak jsem to myslela.“
„To teda ne, ale Bicknell nejspíš ano.“
Berta zalovila v kapse a vytáhla zelený papírek. „Tady máš lodní lístek.“ Potom vytáhla žlutý. „Tady je rezervace místa …
