19)
Kráčel jsem širokou chodbou hotelu Royal Hawaiian ke dveřím Bertina pokoje.
Za dveřmi jsem se zastavil. Z pokoje se ozývaly nezaměnitelné zvuky reprodukované havajské hudby.
V chytlavé melodii jsem poznal nejnovější havajský hit.
Nesměle jsem zaklepal.
Hudba okamžitě utichla. Místo líbezného hlasu havajské zpěvačky se z pokoje nevrle ozvala Berta. „Kdo je to?“
„To jsem já, Donald.“
„Počkej chvíli.“
Několik vteřin se nic nedělo. Berta jako by se rozmýšlela, zda má otevřít či nikoli. Nakonec si nejspíš řekla, že už je to stejně jedno, a otevřela.
To, co jsem uviděl, mi vyrazilo dech. Na prahu stála Berta a na sobě měla havajské šaty.
Na víku Bertina kufru spočíval malý přenosný magnetofon. Berta ho nápadně rychle přede mnou uklízela do skříně. Podle toho, jak byla zadýchaná a jak měla zarudlé tváře, jsem usoudil, že usilovně trénovala havajský tanec hulá.
Nijak jsem to nekomentoval. Ale Berta věděla, že vím, a moje taktní mlčení ji rozladilo víc než nějaká netaktní poznámka.
„Trochu jsem trénovala. Co je na tom? Zdejší pobyt dělá s člověkem divy. Fakt by mě zajímalo, čím to je.“
„To by mě taky zajímalo. Může to mít spoustu důvodů – horký klima, pohostinný lidi, rasová tolerance…“
„Ať je to, co je to, nemůžu si prostě pomoct. Mám pořád takový nutkání chovat se, jako by mi bylo šestnáct.“
„Na tom přece není nic špatnýho.“
„No, to nevím. Ale jestli o tom,“ Berta hodila bradou ke skříni, kam magnetofon prve ukryla, „cekneš před Bicknellem, tak si mě vážně nepřej.“
„Neměj strach. S Bicknellem zdejší podnebí taky pořádně cvičí. Ještě dva týdny a budu skákat ze stromu na strom jako Tarzan, bít se do prsou a vydávat neartikulovaný skřeky. Takže, prosím tě, teď odlož ten hábit, co máš na sobě, a vem si něco míň křiklavýho. Mám pro tebe totiž práci.“
Berta se na mě podívala překvapeně.
„Tu práci nemůže dělat chlap. Je k ní potřeba ženská – a ne ledajaká,“ snažil jsem se jí zalichotit. „Vyžaduje to chladnou hlavu, odvahu a hlavně takt.“
„Co je to za práci?“ zajímala se Berta.
„Jde o přísně tajný úkol. Policie o tom nesmí vědět. Dozví se o tom až v okamžiku, kdy předložíme důkazy.“
„Tak to vyklop.“
„V přístavu zakotvila vojenská loď. Mužstvo se dnes ráno vylodilo a dostalo vycházky. Všichni samozřejmě vyrazili na pláž. Procházeli se, okouněli a – co nás zajímá nejvíc – fotili.“
„Proč nás to zajímá?“
„Miriam Woodfordová tvrdí, že dopoledne ležela na pláži, opalovala se a potom usnula.“
„Tak to asi bude pravda, když to Miriam tvrdí,“ poznamenala Berta jízlivě. „Nebo taky tou dobou vraždila Bastiona.“
„I to je možný,“ připustil jsem.
„Jsem ráda, že to říkáš.“
„Proč?“
„Protože mám pocit, že si tě ta blonďatá mrcha ovíjí kolem prstu čím dál víc. Dělá na tebe psí oči a ty jí věříš první poslední. Nakonec uvěříš i tomu, že je docela nevinná, a budeš dělat všechno proto, abys dokázal, že to tak skutečně je.“
„Ale to je přece naše povinnost, dokázat, že je nevinná!“
„To je sice pravda, ale nesmíme se k tomu stavět zaujatě.“
„Dobře, slibuju, že se k tomu zaujatě stavět nebudu. Stačí?“
„Nestačí. Sliby chyby. Sázím padesát dolarů, že už si určitě našla cestičku, jak se ti dostat na kůži a že jsi se netvářil právě chladně.“
„To sem nepatří, Berto. Poslouchej, co…“
„Sázím padesát dolarů ku pěti. Víš, jak strašně nerada prohrávám sázky o peníze. Kdybych si nebyla stoprocentně jistá, nesázela bych se.“
„To je mi jasný.“
„Tak bereš?“
„Podívej, na sázky teď není čas. Musíme pokračovat v pátrání.“
„Dobrá, sázet se nebudu. Ani nemusím. Teď už vím, že se o tebe pokoušela, jinak by sis se mnou totiž plácnul. Takže můžeme pokračovat v pracovním rozhovoru. Kde jsme to skončili?“
„Chci, abys zašla za jedním z důstojníků, co na lodi velí. Jsou to vesměs mladíci, je jim určitě smutno, rádi si popovídají s pěknou ženskou…“
„Tak proto tam posíláš mě?“ zeptala se Berta zvýšeným hlasem.
„Samozřejmě. Ty jsi na tu práci jako dělaná.“
„Podívej, poslouchám tě, tak si ze mně aspoň nedělej legraci a mluv vážně.“
„Mluvím …
