KAPITOLA 2
ČÁST PRVNÍ
Dveře v čísle 97 v Park Way prudce otevřela blondýna s hedvábnou šálou přehozenou přes noční úbor ústřicové barvy a zuřivě na Julii vyjela: „Co chcete?
Co sem lezete tak brzy? Copak vám nikdo neřek, že nemám služku?“ Obličej hezký jako panenka měla nateklý spánkem; vypadalo to, jako by zrovna vstala z postele.
„Promiňte, že jsem vás vyrušila,“ užaslá Julie se rozpačitě omlouvala. Žena se nijak nesnažila skrýt svůj hněv. „Posílá mě paní Frenchová. My – myslela jsem, že mě očekáváte.“
„Tak proboha už pojďte dál,“ vyzvala Julii Blanche Wesleyová. „Kolik dní už nikoho nemám. Je to hrůza, jak se mnou všichni zacházejí.“
Loudala se do haly. Julie zavřela venkovní dveře a šla za ní.
„Napřed si musím vypit kávu a potom teprve se budu s váma bavit,“ pokračovala Blanche a drobnými prsty podobnými pařátům se prohrábla ve světlých kadeřích.
„Když už ste tady, tak pro mne musíte něco udělat. Kuchyně je naproti. Prostě to tam prošmejděte, až najdete všechno, co k tomu potřebujete. Prosím vás, ušetřete mě svých hloupých otázek. Příšerně mě bolí hlava. Bez řeči mi uvařte kávu. Budu v posledním pokoji, když půjdete dolů chodbou.“ Zadívala se na Julii: „Což o to, vypadáte docela dobře. Je to pro mne příjemná změna. Už mám plný zuby ošklivých holek. Nedovedu pochopit, proč jsou všechny služky tak ošklivé. Ale teď už mažte. Předpokládám, že kávu uvařit umíte, nebo ne?“
„Ano,“ usmála se Julie.
Blanka se otřásla.
„To je hezké, ale nešklebte se na mě, prosím vás. Nervově to prostě nevydržím.“
Zamračila se na prošívané atlasové střevíce a pokračovala: „Líbilo by se mi, kdybyste mě oslovovala „madam“, když se mnou mluvíte. Ano, myslím, že by se mi to docela zamlouvalo. Není to přece nic tak těžkýho, nebo myslíte, že je?“
„Ne, madam,“ odpověděla Julie. Zarděla se a úsměv jí vymizel z tváře.
„Snad se nezlobíte?“ Tuhou načrtnuté obočí se nadzvedlo. „Dotkla jsem se vás snad něčím? Najednou jste změnila barvu jako řípa; já jsem totiž hrozně neslušná.“
„Ne, madam,“ řekla Julie a za zády svírala pěsti.
„Dřív nebo později pravděpodobně budu,“ prohlásila Blanche se zřejmým uspokojením. „Pan Wesley tvrdí, že jednám se služebnictvem netaktně. Asi to je pravda, ale když platím slušnou mzdu, mám přece právo říct jim, co si o nich myslím.“
Julie mlčela. Panenčí obličej ji okouzloval, stejně jako postavička a zlaté kučery, které ji připomínaly svatozář.
„Tak už na mě přestaňte čumět,“ vybuchla Blanche a zamračila se. „Jsem samozřejmě zvyklá, že na mě lidi vejrej, ale přece jenom si myslím, že je toho trochu moc, když jsem rozvzteklená, jak káže zákon.“
„Promiňte, madam.“ Julie se chtěla dívat stranou, ale tahle žena byla tak divná, že od ni dokázala odtrhnout oči jenom na několik vteřin.
„Opravdu je mi dneska moc špatně,“ stěžovala si Blanche. Přitiskla si prsty ke spánkům. „A všem je to naprosto jedno, jestli umřu.“ Pak ji náhle přepadl překvapující záchvat vzteku; vykřikla: „Proboha, přineste už konečně to kafe a přestaňte na mě čumět; nejsem přece pavián s modrým zadkem.“
„Promiňte, madam,“ ustupovala Julie. „Hned vám je přinesu.“
Vešla do kuchyně a spěšně za sebou zavřela.
„Varovala mě,“ myslela si, „ale takhle jsem si ji nepředstavovala. Fuj! Jestli se tady mám udržet delší dobu, musím si dávat pozor.“
Než voda začala vařit, spěšně svlékla šaty, otevřela balíček a oblékla si uniformu.
„Až mě uvidí v uniformě, bude mít třeba radost,“ myslela si. „Aspoň ji dokážu, že vím, kde je moje místo,“ řehonila se v duchu.
Pokoj byl zaplaven světlem, když do něho Julie vstoupila s podnosem. Ve vzduchu se chvěl pach brandy a vyčichlé voňavky, v nevětrané místnosti jí bylo na omdlení. Ačkoliv bylo již po třetí hodině odpoledne, záclony byly stále stažené a okna neotevřená.
Blanche bloudila mezi zarážejícím přepychem a nakupeným zmatkem. Stěny pokoje pokrývaly bledě modré prošívané dečky. Křesla, prošívané lehátko, modré a bílé kožené kulaté podušky ležely poházené po tlustém bílém koberci. Nevkusný toaletní stolek …
