ČÁST ČTVRTÁ
Odpoledne příštího dne pracoval detektivní inspektor Dawson ve své kanceláři, když mu ohlásili návštěvu pana Wesleye. Dawson pokynul strážníkovi. Když vešel Wesley, odsunul židli.
„Máte židli hned vedle sebe, pane Wesley,“ řekl a dal znamení strážníkovi, který přistrčil Wesleymu židli zezadu do výše kolen. Wesley se posadil.
„Doufám, že jste se na večer řádně připravili,“ začal tiše Wesley. „Napadlo mi jenom, že bych sem mohl zajít a ověřit si poslední podrobnosti.“
„Všechno bude v pořádku, pane,“ ubezpečoval ho Dawson. Posadil se a zamyšleně pozoroval Wesleye, „Všechno je zařízeno. Půjde to hladce.“
„Pro všechno na světě, co tenhle chlapík trojčí s tou Hollandovic holkou,“ přemítal. „Jako by ji viděl a naletěl na její hezkou tvářičku! Je to pohledná holka, to se jí musí nechat, ale jináč na ní nic není. Tenhle člověk má spoustu peněz, výtečné vzdělání a je docela kultivovaný. Ale ta holka se k němu nehodí.
Rád bych věděl, co za tím vlastně je.“
„Budete mít čistý vzduch,“ dodal Wesley po chvilce zaváhání. „Půjdeme se ženou do divadla. Obvykle do divadla nechodím, ale je to jediný způsob, jak dostat ženu z bytu. Velice mi na tom záleží, aby se nedověděla, co se u nás bude dít dnes večer.“ Prudce a netrpělivě pohnul rukou. „Chtěla by být při tom a to by nám znesnadnilo situaci.“ Rozpačitě sebou zavrtěl a zeptal se: „Myslíte, že se slečně Hollandové nic nestane?“
„Vůbec nic,“ ujišťoval ho Dawson. „Jak sama říká, chtějí ji svázat a nechat tam, až bude po loupeži. Každopádně budeme nablízku a stačí, když zavolá.“
„Kde budou přesně umístěni vaši lidé?“
„Dva budeme mít v hale. Dva vzadu v uličce, další dva na odpočívadle před bytem a dva na střeše. Jakmile zjistíme, že jsou pachatelé uvnitř, obklíčíme celou budovu kolem dokola. Nebudeme nic riskovat.“
Wesley přikývl.
„To vypadá dobře.“ Vstal. „Mne zastihnete až po divadle. Půjdeme do Hippodromu, ale asi mě nebudete potřebovat. Zazvoním vám o přestávce, která je, myslím, asi tak v osm čtyřicet pět. Bude to stačit?“
„Bude,“ souhlasil Dawson. „Ale tím se nemusíte trápit.“
„Děkuji.“ Wesley mu podal ruku. „Nebudu vás zdržovat. Jistě máte hodně práce.“
„Pořád je co dělat, pane.“ Podal Wesleymu ruku.
„Ale tahle práce je pro nás skutečně svátkem. Nemohl iste to líp zařídit.
Zřídkakdy dostaneme tak včasné upozornění.“
„Jenom dávejte pozor, aby vám neproklouzli skrz prsty,“ poznamenal tiše Wesley.
„Toho se nemusíte bát. Dostaneme je všechny.“
„Budete potřebovat slečnu Hollandovou jako svědkyni?“ zeptal se Wesley. „Byl bych raději, kdybyste se tomu mohli vyhnout. Nepřeji si, aby se na ni soustředil zájem veřejnosti, pokud to bude jenom trochu možné. Myslíte, že to bude nutné?“
„Přišel snad kvůli tomu?“ uvažoval Dawson.
Nahlas řekl: „Myslím, že ji nebudeme potřebovat. Když je přistihneme se zbožím, pak to bude jasná záležitost. Vás samozřejmě potřebovat budeme.“
„Ano, to je v pořádku,“ souhlasil Wesley. „Poslyšte, to děvče má dost divnou minulost. Ale to vy jistě dopodrobna znáte. Byl bych rád, kdyby mohla začít úplně znovu. Chtěl bych jí v tom pomoci. Jestli se rozkřikne, že udala bandu, mohli by se jí staří známí pomstít.“
„To by mohli,“ přisvědčil Dawson. „Nebudu ji volat, pokud nebudu muset, pane.“
Wesley přikývl.
„Dobrá.“ Ale stále ještě neodcházel. „Inspektore, slečna Hollandová mě zajímá,“ pokračoval po krátké přestávce. „Vy jste muž znalý světa a jistě chápete, jak to myslím. Až tato záležitost skončí, postarám se o ni. Pak jistě pochopíte, že by bylo pro mne trapné, kdyby se o ní psalo v novinách.“
„Tohle se mne vůbec netýká,“ pravil Dawson, kterého Wesleyho přiznání vyvedlo úplně z konceptu. Nenadál se, že uslyší zrovna tahle slova.
„Vím.“ Wesley se usmál. „Ale měla co dělat se zločinci. Byl bych rád, kdybyste se o ni přestali zajímat, až bude po všem. Postarám se o ni a dám pozor, aby se už do žádného maléru nedostala… Vezmu si to na vlastní odpovědnost.“
„Nebudu se o ni zajímat, pokud nespadne do dalšího maléru,“ prohlásil o poznání ch…
