KAPITOLA XXIII
Odpoledne přelíčení pokračovalo. Žalobce znovu povolal na lavici svědků Stevena Beardsleye.
Beardsley vypověděl, že spolu se znalcem předvolaným obhajobou prozkoumali dotyčnou zbraň a shodně dospěli k závěru, že s největší pravděpodobností byla vražda spáchána zbraní, kterou označuje jako druhou. Dále řekl, že i když náš znalec odstranil z revolveru několik vzorků půdy, zůstalo jí na zbrani takové množství, že bylo možné provést její rozbor. Podle Beardsleyových slov se zemina odebraná z tohoto revolveru zásadně liší od půdy získané ze živého plotu i od hlíny, která ulpěla na zbrani uvedené jako první, tedy na revolveru patřícím údajně Johnu Anselovi. O druhé zbrani hovořil jako o revolveru Heleny Manningové.
Proto nelze pochybovat o tom, že revolver Heleny Manningové byl po jistou dobu zakopán někde jinde než v živém plotě, poměrně nedávno byl z původního místa vyzvednut a zahrabán do plotu. Dodal, že sice nemůže říci, kdo to udělal, ale někdo určitě.
Svědek upřel zrak na paní Endicottovou, která však reagovala pevným pohledem očí a naprosto kamennou tváří.
„Jste přesvědčen, že osudný projektil byl vypálen z revolveru, o němž teď hovoříte jako o zbrani Heleny Manningové?“
„Ano, pane, to je můj názor.“
Riskoval jsem, že mě soudce pokárá, ale načmáral jsem stručný vzkaz a dal jsem ho soudnímu zřízenci, aby ho odevzdal Quinnovi. Vzkaz byl prostý: „Žádný křížový výslech, a hned teď skončete!“
Quinn si poznámku přečetl, otočil se na mne, okamžik zamračeně přemýšlel a upřeně hleděl na státního zástupce.
Irvine se uštěpačně uklonil a řekl: „Svědek je váš, pane obhájce.“
„Nemám žádný dotaz,“ odpověděl Quinn.
„Teď je řada na vás. Obžaloba skončila,“ opakovaně ho vyzval Irvine.
„Obhajoba také skončila,“ odtušil Quinn.
Irvina to zřejmě vyvedlo z míry. „Vaše Ctihodnosti,“ začal nejistě, „já… mě tento vývoj situace úplně překvapuje.“
„Není důvodu, proč byste měl být překvapen,“ namítl soudce Lawton. „Mám za to, že zkušený žalobce by měl takový vývoj předvídat. Chcete pokračovat ve své řeči?“
„Ano, ovšem, Vaše Ctihodnosti,“ přitakal Irvine a pronesl velký projev.
Po něm následoval Quinn a hovořil o podivných okolnostech případu. Připomněl, že jako vražedná zbraň byl určen revolver svědkyně Manningové, že sice byl podniknut pokus nařknout paní Endicottovou z toho, že něco zahrabávala v živém plotě, ale obžaloba neprokázala, co to bylo.
Dále upozornil, že bylo povinností obžaloby toto obvinění jednoznačně prokázat. Obžaloba nedokázala usvědčit paní Endicottovou z toho, že něco zahrabávala a že jiné osoby v blízkostí onoho místa něco vyhrabaly. Obžaloba měla dát přerýt každý kousek půdy v onom plotě a mimo jakoukoli pochybnost dokázat, že už tam nebylo zakopáno nic jiného.
„A navíc,“ položil Quinn otázku, „jak mohla mít paní Endicottová vražednou zbraň? Vždyť v té době nebyla v domě. Kdyby byl chtěl Ansel zastřelit Endicotta, byl by ho zastřelil svou, Anselovou zbraní, a ne revolverem svědkyně Manningové. Určitě by svou vlastní pistoli nevyhodil z okna, a pak šel do vedlejší ložnice a spoléhal na náhodu, že tam najde jinou zbraň.“
Quinn vyzval státního zástupce, aby provedl rekonstrukci činu. Navrhl, aby Irvine podrobně ukázal, jak byl projednávaný zločin spáchán.
Irvine při advokátových slovech hmátl po tužce a s úsměvem si dělal poznámky.
Quinn se posadil.
Irvine pomalu a důstojně vstal. Prohlásil, že přijímá výzvu, ke které se tak nerozumně uchýlila obhajoba. Nakonec řekl, že přesně ukáže, co se stalo.
Nejprve vykreslil Ansela jako přecitlivělého, velice kolísavého muže. Původně prý chtěl Ansel Endicotta zabít, ale pak si to rozmyslel. Vyhodil zbraň oknem a hodlal opustit dům. Pak se mu znenadání naskytla příležitost, které využil – vzal revolver ležící na stole a Endicotta zastřelil.
Irvine se postavil k lavici porotců a vpíjel se zaníceným pohledem do očí žen, které v porotě zasedaly. Úplně se překonával.
Pak soudce Lawton vysvětlil porotě, že může vynést verdikt několika druhů – že porotci…
