Nebezpečné křivky (Erle Stanley Gardner)

Celá e-kniha Nebezpečné křivky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI

KAPITOLA XVII

Byla temná noc. Z oceánu stoupala mlha a vzduch byl značně vlhký. S Bertou Coolovou jsme lezli po kolenou a dlaních v mokré trávě podél živého plotu a prsty jsme prohmatávali a prohrabávali každý centimetr půdy.

„Proč jste řekl Betty Endicottové, aby zůstala v domě?“ zeptala se mě Berta.

„Za prvé proto, že jí nemůžeme důvěřovat, a za druhé z toho důvodu, že nám může dát znamení, kdyby se někdo blížil.“

„Už jsem si poničila šaty, pár nylonek a ulomila jsem si dva nehty,“ žalobně zavzdychala Berta Coolová.

„To ještě nic není,“ konejšil jsem ji. „Možná si zruinujete i svou profesionální kariéru.“

„Proč, u všech ďasů, tohle děláme?“

„Je to služba našim klientům.“

„Než jste ke mně přišel, nikdy jsem nic podobného neprováděla,“ řekla Berta. „Nic takového nebylo, dokud jste se nestal mým společníkem a nezačal s těmihle zlořečenými šlamastykami.“

„Také jste nikdy předtím nevydělávala prachy,“ odpálil jsem její výčitky. „Teď držte klapačku a mějte se k dílu. Nešmátrejte jen po povrchu. Pěkně hrabejte prsty hlouběji do půdy. Leželo to tady řadu let a bude to pořádně zahrnuté.“

„Jak to, že tu bouchačku dosud nikdo nenašel?“ zeptala se.

„Protože ji nikdo nehledal. Zahradník ten živý plot jen stříká a jednou za čas ho ostříhá. Plot je tak hustý, že zespodu zarůstá, a zahradník ho nikdy pořádně neobrýval – jen okopával po okrajích drny a svinstvo házel dovnitř plotu. Pravděpodobně tu věc už před lety zasypal.“

V tom okamžiku vyrazila Berta pusté zaklení.

„Co se děje?“

„Roztrhla jsem si šaty a poškrábala jsem se na tváři. Proč jsme si nevzali, Donalde, k sakru, na tuhle práci baterku?“

„Nikdo se nesmí dovědět, co tady provádíme. Policie to možná střeží. A hned vedle bydlí Cooper Hale.“

Berta lezla s klením a mručením po kolenou a dlaních. Nepřestávala mě proklínat. V tom okamžiku jsem pod prsty něco nahmátl.

„Počkejte okamžik, Berto,“ vyhrkl jsem. „Myslím… buďje to kámen, anebo… aha, je to bouchačka!“

„No, pánbůh zaplať!“ řekla Berta. „Už je načase!“ Po těch slovech se zvedla na nohy. „Jen nevím, jak se dostanu do bytu. Když na mě mrkne vrátný, pomyslí si, že jsem byla krást slepice.“

„Řekněte mu, že vás podceňuje,“ poradil jsem jí. „Povězte mu, že jste právě spáchala zločin, kdežto krádež slepic je pouhý přečin.“

„Tak si pojďme promluvit s Alžbětou Endicottovou,“ navrhla Berta. „A měli bychom asi zatelefonovat Quinnovi.“

„Ne,“ odmítl jsem stroze.

„Co ne?“

„Paní Endicottové povíme, že jsme prohledali celý ten zlořečený živý plot, ale nic jsme nenašli,“ řekl jsem jí. „A Quinnovi oznámíme totéž.“

„Někdy si přeju,“ pravila Berta procítěně, „abych se s vámi nikdy nesetkala.“