Celá e-kniha Loučení s Lennoxem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
48. kapitola
Civěl jsem na něj příliš dlouho. Vedle mne se cosi takřka nepostřehnutelně pohnulo a ramenním kloubem mi projela ochromující bolest. Celá ruka až ke konečkům prstů mi zmrtvěla. Otočil jsem hlavu a pohlédl do surové tváře ohromného Mexičana. Nešklebil se na mne, jen si mě prohlížel. Pětačtyřicítka v jeho hnědé ruce mu klesla k boku. Měl knír a na hlavě se mu vzdouvala v ohromných vlnách mastná kštice černých vlasů. V týle mu sedělo špinavé sombrero a dva volné konce podbradního řemínku mu visely vpředu na štěpované košili, která páchla potem. Není nic brutálnějšího než brutální Mexičan, právě tak jako není nic mírnějšího než mírný Mexičan, nic poctivějšího než poctivý Mexičan a především nic smutnějšího než smutný Mexičan. Tenhle Mexičan patřil k té drsné sortě. Drsnější byste už marně hledali.
Třel jsem si paži. Trochu mě brněla, ale bolest neustupovala, ani ochablost. Kdybych se pokusil vytáhnout zbraň, asi bych ji upustil. Menendez natáhl ruku směrem k najatému zabijákovi, a ten — aniž jsem postřehl, že by se na něj podíval — mu hodil pistoli. Menendez zbraň chytil a postavil se přede mne. Obličej se mu leskl, černé oči mu živě jezdily. „Kam bys to chtěl nejradši, hadráři?“
Mlčky jsem ho pozoroval. Na takovou otázku se nedá odpovědět.
„Na něco jsem se tě ptal, hadráři,“
Olízl jsem si rty a sám jsem položil otázku: „Co je s Agostinem? Já myslel, že vám dělá pistolníka.“
„S Chickem to šlo dolů — je to srab,“ řekl mírně.
„Byl vždycky srab — jako jeho pán.“
Muž v křesle zamžikal. Neusmál se, ale téměř se usmál. Vazoun, který mi ochromil paži, se nepohnul, ani nepromluvil. Věděl jsem, že dýchá. Bylo to cítit.
„Někdo ti naboural ručičku, hadráři, co?“
„Zakop jsem o jednoho uzenáče.“
Ledabyle — ani se na mne dokonce kloudně nepodíval — mě praštil přes obličej hlavní pistole.
„Takový srandičky si nech na jindy, hadráři. Sem se to nehodí. Jednou jsem ti domluvil, a po dobrým. Když už se k nějakýmu panákovi obtěžuju osobně a řeknu mu, aby šel od válu, tak půjde od válu. Jinak půjde k zemi a už třeba nevstane.“
Cítil jsem, jak mi po tváři stéká krev. Cítil jsem naplno otupující bolest úderu do lícní kosti. Šířila se, až mě rozbolela celá hlava. Nebyla to příliš tvrdá rána, ale předmět, který udeřil, byl tvrdý. Ale ještě jsem mohl mluvit a nikdo mě nemohl zarazit.
„Jak to, že se s mlácením namáháte sám, Mendy? Já myslel, že tuhle nádeničinu přenecháváte štráfům, co ztloukli Willyho Magoona.“
„Je to můj osobní účet,“ řekl měkce, „kvůli kterýmu jsem měl taky osobní důvody vám před časem domluvit. S Magoonem to byla záležitost čistě obchodní. Myslel si najednou, že si mě může podávat — mě, kterej mu kupoval hadry a auťáky a cpal mu trezor a táh za něj hypotéku na barák! Tihle chlapečkové z přepadovky jsou všichni jedna pakáž. Já jsem dokonce jeho haranta vydržoval na studiích. Člověk by myslel, že to hovado projeví aspoň trochu vděku. A víte, co mi proved? Vlít mi do mojí soukromý kanceláře a před personálem mi dal pár facek!“
„Kvůli čemu?“ zeptal jsem se s neurčitou nadějí, že se rozzuří na někoho jiného.
„Kvůli tomu, že nějaká zmalovaná štětka řekla, že pracujem s falešnejma kostkama. Byla to zřejmě jedna z jeho koček, co si tahá do postele. Dal jsem ji vyrazit z klubu — a mohla si odnýst všecky prachy, co si tam s sebou přinesla.“
„Tomu bych rozuměl,“ řekl jsem. „Magoon by měl vědět, že profesionální hráč nikdy nešvindluje. Nemá to zapotřebí. Ale co jsem vám udělal já?“
Znovu mě udeřil, tentokrát s rozmyslem. „Co? Znemožnils mě. V mojí branži nemůžu lidem rozkazovat dvakrát. Ani ty nejošemetnější věci. Musej jít a udělat to. Jinak je nezvládnu. A jak je nezvládnu, můžu celej podnik zabalit.“
„Mám takové tušení, že v tom bude ještě něco jiného,“ řekl jsem. „Dovolíte? Rád bych si vyndal kapesník.“
Hlaveň pistole mě hlídala, zatím co jsem vytahoval kapesník a vysoušel si na tváři krev.
„Šestákovej čmuchal si myslí,“ říkal Menendez pomalu, „že mu Mendy Menendez bude pro srandu. Že mě může před něký…
