34. kapitola
Úsek rozbité vozovky od hlavní silnice k ohbí svahu se tetelil v poledním žáru a křoviska, která po obou stranách tu a tam trčela z vyprahlé půdy, byla už tou dobou zamoučená žulovým prachem. Pach plevele mi téměř zvedal žaludek. Vál lehounký, horký, štiplavý větřík. Svlékl jsem sako a vyhrnul si rukávy u košile, ale dvířka vozu byla tak rozpálená, že jsem si o ně nemohl opřít loket. Pod skupinou kalifornských dubů unaveně podřimoval přivázaný kůň. Na zemi seděl snědý Mexičan a něco pojídal z novin. Přes cestu se líně valilo chmýří pýru a zachycovalo se na granitovém výčnělku. Ještěrka, která se tam před chvilenkou vyhřívala, bez postřehnutelného pohybu zmizela.
Pak jsem zahnul za kopec na asfalt a octl jsem se v jiné zemi. Za pět minut jsem už odbočoval na příjezdovou cestu Wadova domu, zaparkoval jsem vůz, přešel dlaždice chodníčku a stiskl zvonek. Přišel mi otevřít sám Wade. Měl na sobě hnědobílou kostkovanou košili s krátkými rukávy, bledě modré keprové kalhoty a trepky. Byl opálený a vypadal dobře. Na ruce měl skvrnu od inkoustu a po straně nosu šmouhu popela z cigarety.
Zavedl mě do své pracovny a uvelebil se za psacím stolem. Na desce ležela halda žlutavého strojopisu. Přehodil jsem sako přes židli a usadil se na gauči.
„Jste hodný, že jste přišel, Marlowe. Mám vám nalít?“
Do tváře se mi vloudil výraz, jakému se obvykle neubráníte, když vám opilec nabídne alkohol. Cítil jsem to. Zašklebil se.
„Já si dám lahvičku coca-coly,“ řekl.
„Máte dobrý postřeh,“ řekl jsem. „Teď bych zrovna neměl na chuť a ostřejší věci. Dám si s váma colu.“
Šlápl na nějaký knoflík a za chvilku přišel Candy. Tvářil se nasupeně. Měl modrou košili, oranžový šátek a tentokrát byl bez kabátku. K tomu černobílé boty a elegantní gabardénové kalhot s vysokým pasem.
Wade požádal o nápoje. Candy si mě pronikavě změřil a odešel
„Kniha?“ řekl jsem ukazuje na stoh papíru.
„Mhm. Je to na draka.“
„Nevěřím. Jak jste daleko?“
„Asi ve dvou třetinách — pokud to ovšem má nějakou cenu. Je to chabé. Víte, jak pozná spisovatel, že se nadobro vyplival?“
„Nevím nic o spisovatelích.“ Nacpal jsem si dýmku.
„Když začne pročítat své staré knihy, aby ho inspirovaly. To je neomylné. Mám tu pět set stran rukopisu, hodně přes sto tisíc slov Mé knihy se táhnou. Čtenářstvo má rádo tlusté knihy. To pitomé prokleté čtenářstvo si myslí, že když má před sebou kopec stránek že v nich najde i kopec zlata. Já si netroufám číst to znova. A pamatuju si sotva polovinu z toho, co tam je. Já se prostě bojím podívat se znovu na svou práci.“
„Ale vypadáte dobře,“ řekl jsem. „To se nedá srovnat s tím, jak jste vypadal onehdy v noci. A máte v sobě víc elánu, než si myslíte.“
„Zrovna teď potřebuju něco víc než elán. Něco, co vám na požádání nesletí do klína. Víru v sebe. Jsem zkažený spisovatel, který přestal věřit. Mám krásný domov, krásnou ženu a krásný součet prodaných výtisků. Ale na mou duši nechci nic jiného než se opít a zapomenout.“
Opřel si bradu do dlaní a civěl přes psací stůl.
„Eileen říká, že jsem se chtěl zastřelit. Bylo to tak zlé?“
„Nepamatujete se?“
Zavrtěl hlavou. „Vím jen to, že jsem upadl a pořezal si hlavu. Víc nic. A pak jsem byl za nějaký čas v posteli. A vy jste byl u mě. Eileen vás zavolala?“
„Mhm. Neřekla vám to?“
„Poslední týden na mě moc nemluvila. Mám dojem, že už toho má dost. Až semhle.“ Přiložil si semknuté prsty k hrdlu. „Ta komedie, co tu ztropil Loring, jí asi dodala.“
„Paní Wadová řekla, že to nic neznamená.“
„No, to snad říct musela, nemyslíte? Náhodou měla pravdu, ale pochybuju, že tomu věřila, když to říkala. Ten chlap je prostě patologicky žárlivý. Vypijete s jeho ženou někde stranou tři skleničky, trochu si zavtipkujete, na rozloučenou ji políbíte, a hned z toho usoudí, že s ní spíte. Sám s ní totiž nespí, a proto tak řádí.“
„Na tomhle údolíčku,“ řekl jsem, „se mi líbí hlavně to, jak tu všichni vedou takový příjemný, normální život.“
Svraštil čelo. Pak vstoupil Candy se dvěma lahvičkami coca-coly se sklenicemi.…
