31. kapitola
Přijel jsem domů, osprchoval se, oholil, převlékl a znovu jsem sj začal připadat čistý. Uvařil jsem si snídani, najedl se, umyl jsem nádobí, zametl kuchyň a verandičku před ní, nacpal jsem si cibule a zavolal službu pro nepřítomné. V mém podniku chcíp pes. Proč bych tam vůbec chodil? Najdu tam zase jen další pošlou můru a další vrstvu prachu. V trezoru je pořád ještě podobizna pana Madisona Mohl bych tam zajet a pohrát si s ní, a taky s pěti tuhými stodolarovými bankovkami, které dosud voní po kávě. Mohl bych to udělat ale nějak se mi nechtělo. Něco ve mně zahořklo. Ty peníze mi vlastně nepatřily. Co se jimi vůbec mělo zaplatit? Kolik je třeba mrtvému věrnosti? Fuj! Dívám se na svět oparem kocoviny.
Prožíval jsem jedno z těch vleklých dopolední, které ne a ne skončit. Byl jsem skleslý, vyplivnutý a tuhý, a uplývající minuty, podobny vyhaslým raketám, padaly s vrnivým bzukotem do prázdna. V křoví pod oknem cvrlikali ptáci a po bulváru Laurel Canyon hučely nekonečné řady vozidel. Obvykle jsem je nevnímal. Ale dnes jsem byl nenaložený, nevrlý, přecitlivělý. Rozhodl jsem se, že kocovinu ubiju alkoholem.
Neměl jsem ve zvyku ráno popíjet. Podnebí v jižní Kalifornii je na to moc mírné. Výměna látek tu nefunguje tak rychle. Ale tentokrát jsem si namíchal ostrý studený koktail, uvelebil jsem se do hlubokého křesla, rozepjal si knoflíček u límce a zavrtal se do četby časopisu. Zaujal mě šílený příběh muže, který vedl dvojí život a měl na to dva psychiatry. Ten první se podobal člověku spíš než ten druhý, jakýsi druh brouka v úle. Muž pobíhal od jednoho k druhému a celé to bylo šíleně uhozené, ale přitom nezvykle humorné. S pitím jsem se neunáhloval. Srkal jsem jen po troškách a dával jsem na sebe pozor.
Bylo už k poledni, když zazvonil telefon a ozval se známý hlas:
„Tady je Linda Loringová. Volala jsem vás do kanceláře a na ústředně mi řekli, abych to zkusila domů. Ráda bych se s vámi sešla.“
„Proč?“
„To bych ráda vysvětlila osobně. Čas od času snad zajdete do kanceláře, ne?“
„Určitě. Čas od času. Koukají z toho nějaké peníze?“
„V tomhle smyslu jsem o tom neuvažovala. Ale nemám nic proti tomu, abyste dostal zaplaceno. Mohu být ve vaší kanceláři asi tak za hodinu.“
„Prima.“
„Co je to s vámi?“ zeptala se ostře.
„Mám kocovinu, ale hýbat se ještě můžu. Budu tam. Ledaže by se vám zamlouvalo přijet sem.“
‚Mně se spíš hodí ta kancelář.“
„Mám to tu hezké. Ticho, slepá ulice, sousedi daleko.“
„Vaše nápovědi mě nijak nevábí — jestli vám rozumím.“
„Nikdo mi nerozumí, paní Loringová. Jsem záhadný. Tak dobře. Nějak se už probiju do toho svého kutlochu.“
„Mockrát vám děkuju,“ řekla a zavěsila.
Chvilku mi trvalo, než jsem tam dojel — stavil jsem se cestou na chlebíčku. Vyvětral jsem kancelář, zapnul bzučák a strčil hlavu do spojovacích dveří. Už tam byla. Seděla v křesle, ve kterém poměrně nedávno seděl Mendy Menendez, a listovala možná i ve stejném časopise. Měla na sobě tříslově hnědý gabardénový kostým a vypadala ohromně elegantně. Odložila časopis, vážně se na mne podívala a řekla:
„Váš filodendron by potřeboval zalít. A přesadit myslím taky. Má moc vzdušných kořenů.“
Podržel jsem jí dveře. Filodendron mi mohl být v tu chvíli ukradený. Když byla uvnitř a automat lehce zaklapl dveře, nabídl jsem jí křeslo pro klienty a ona, jak to klienti obvykle dělávají, si letmo prohlédla kancelář. Přesunul jsem se naproti na svou stranu stolu.
„Váš podnik není zrovna přepychově vybaven,“ řekla. „To nemáte ani sekretářku?“
„Je to trudný život, ale jsem na něj zvyklý.“
„A moc výnosné to podle všeho taky nebude,“ řekla.
„No, to zas nevím. Přijde na to. Chcete vidět portrét pana Madisona?“
„Co prosím?“
„Pětitisícovou bankovku. Honorář. Mám ji tamhle zamčenou.“
Vstal jsem a zamířil ke svému trezoru. Otočil jsem ciferníkem zámku, otevřel dvířka, odemkl vnitřní zásuvku, vytáhl bankovku z obálky a pustil ji na stůl před paní Loringovou. Zírala na ni, jak se mi aspoň zdálo, s němým úžasem.
„Nedejte se mýlit vzhledem kanc…
