9. kapitola
Dozorce, který měl službu do půlnoci, byl statný blonďák s mohutnými rameny a přívětivým úsměvem. Nebyl už nejmladší a dávno si odbyl návaly soucitu a vzteku. Šlo mu jen o to, přečkat v klidu těch osm hodin, a budil dojem, že s ním proběhne téměř všecko hladce a klidně. Odemkl mou celu.
„Máte návštěvu. Někdo z prokuratury. Člověk se nevyspí, co?“
„Na to je stejně moc brzy. Kolik je hodin?“
„Deset čtrnáct.“ Zůstal stát ve dveřích a rozhlížel se po cele. Jedna pokrývka byla prostřena na dolní pryčně, druhá složena jako polštář. V kbelíku na odpadky bylo pár použitých papírových ručníků a na okraji umyvadla balíček toaletního papíru. Přikývl na znamení, že je vše v pořádku, a řekl: „Máte tu něco osobního?“
„Jen sebe.“ Dveře cely nechal otevřené. Prošli jsme ztichlou chodbou k výtahu a sjeli dolů do přijímací služebny. Tam stál u stolu tlustý muž v hnědém obleku a kouřil dýmku z kukuřičného klasu. Měl špinavé nehty a zapáchal.
„Spranklin z prokuratury,“ oznámil mi stroze. „Pan Grenz vás chce nahoru.“ Sáhl si za bok a vylovil odtamtud pár želízek. „Zprubnem je, jak vám půdou.“
Bachař i přijímací služba se na něho velmi pobaveně zašklebili. „Co je s tebou, Spranku? Bojíš se, že ti ve vejtahu rozbije hubu?“
„Já nechci žádný maléry,“ zavrčel. „Takhle mi jeden chlap vzal roha. Ty se mnou pak zametli! Tak jdem, mladej!“
Muž z přijímací kanceláře mu přistrčil blanket a Spranklin jej s rozmachem podepsal. „Už víckrát zbytečně neriskuju,“ řekl. „V tomhle městě člověk nikdy neví, co se může přitrefit.“
Strážník z hlídkového vozu přivedl opilce s natrženým uchem. Zamířili jsme k výtahu. „Jste v pěkným srabu, mladej,“ řekl mi Spranklin ve výtahu. „Tedy v srabu až po uši.“ Zřejmě v tom nacházel jakési neurčité uspokojení. „V tomhle městě vlítne člověk do maléru jedna dvě.“
Muž obsluhující výtah otočil hlavu a mrkl na mne. Zazubil jsem se.
„Tak žádný vylomeniny, mladej,“ napomínal mě přísně Spranklin. „Jednoho chlapa jsem takhle odbouch. Chtěl vzít roha. Ty se mnou pak zametli!“
„To se vám děje dost často, jak pozoruju.“
Chvilku o tom přemýšlel. „Děje,“ řekl. „Člověk se nezavděčí. Furt s ním zametaj. Těžkej život v tomhle městě. Nikde kouska respektu.“
Vystoupili jsme a dvojitými dveřmi jsme prošli do traktu, kde úřadoval okresní prokurátor. Přepojovací deska v ústředně byla vypnuta, fungovaly jen přímé noční linky. V čekárně nikdo neseděl. Ve dvou kancelářích se svítilo. Spranklin otevřel dveře malé osvětlené místnosti, kde byl psací stůl, registratura, dvě obyčejné židle a zavalitý muž s tupou bradou a pitomýma očima. Obličej měl zarudlý a právě něco strkal do zásuvky stolu.
„Moh byste zaklepat, ne?“ štěkl na Spranklina.
„Promiňte, pane Grenz,“ zamumlal Spranklin. „Myslel jsem na vězně.“
Strčil mě do kanceláře. „Mám mu sundat náramky, pane Grenz?“
„A proč jste mu je krucinál vůbec nasazoval,“ řekl Grenz nevrle. Sledoval Spranklina, jak mi na zápěstích odmyká pouta. Spranklin měl klíček zavěšený na svazku klíčů na ohromné obruči a zapotil se, než jej našel.
„Tak a vypadněte!“ řekl Grenz. „Počkejte venku, pak ho zase odvedete.“
„Mně už jaksi skončila služba, pane Grenz.“
„Služba vám skončí, až já řeknu, že vám skončila.“
Spranklin zrudl a provlekl dveřmi svůj tlustý zadek. Grenz po něm vztekle loupl očima, a když se za ním zavřely dveře, obdařil mě stejně roztomilým pohledem. Přitáhl jsem si židli a posadil se.
„Neřek jsem vám, abyste se posadil,“ zaštěkl Grenz.
Vylovil jsem z kapsy volnou cigaretu a dal si ji do úst. „A taky jsem vám nedovolil kouřit,“ řval Grenz.
„Mám dovoleno kouřit v cele. Proč ne tady?“
„Poněvadž tohle je moje kancelář. Tady rozhoduju já.“ Přes stůl ke mně zavanula ostrá vůně whisky.
„Hoďte do sebe ještě jednu,“ řekl jsem. „Trochu vás to uklidní. Přetrhli jsme vám pití, jak jsme sem vpadli, co?“
Narazil zády na opěradlo židle. Tvář mu znachovatěla. Škrtl jsem a zapálil si cigaretu.
Po nekonečné odmlce řekl Grenz tiše: „No, vy se nějak cejtíte. Ostrý hoch. Pevný v kramfiecíc…
