19. kapitola
Když jsem se vracel do Hollywoodu, cítil jsem se jako vyždímaný hadr Na večeři bylo moc brzo a taky moc horko. Zapnul jsem v kanceláři větrák. Vzduch se nijak neochlazoval, jen se trošinku čeřil. Venku na bulváru hučel nekonečný proud vozidel. Myšlenky se mi v lebce na sebe lepily jako mouchy na mucholapku.
Třikrát jsem střelil, třikrát minul. Viděl jsem zbytečně moc doktorů, a to je všechno, nač jsem se zatím zmohl.
Brnknul jsem k Wadům. Ozval se mi hlas s nevýrazným mexickým přízvukem a oznámil mi, že paní Wadová není doma. Zeptal jsem se na pana Wada. Hlas řekl, že ani pan Wade není doma. Nechal jsem vzkaz, že jsem volal. Mé jméno mu zřejmě bylo povědomé. Řekl, že je sluha.
Zavolal jsem George Peterse do Carnova ústavu. Třeba zná ještě jiné doktory. Nebyl v kanceláři. Nechal jsem tam falešné jméno a správné telefonní číslo. Hodina se vlekla jako pochroumaný šváb. Byl jsem zrnkem písku v poušti zapomnění. Byl jsem kovbojem se dvěma bouchačkami, ale s vystřílenou municí. Tři rány, a všecky tři vedle. Série tří se mi z duše protiví. Zajdete za panem A. Nic. Zajdete za panem B. Nic. Zajdete za panem C. Jakbysmet. Týden nato zjistíte, že to měl být pan D. Jenomže jste netušili, že vůbec existuje, a než jste to zjistili, váš klient si věc rozmyslel a pátrání stornoval.
Doktory Vukaniče a Varleyho jsem si škrtl. Varley se mi zdál příliš zazobaný, než aby se zahazoval s ochlasty. Vukanič, řekl jsem si, je zas moc velký ubožák, který žongluje mezi vejci ve vlastní ordinaci. Jeho asistentka nepochybně ví, že si něco píchá. A jsou pacienti, kteří to jistě taky poznali. Stačí, aby některého z nich trochu víc rozbolela hlava a měl po ruce telefon — a Vukanič je vyřízen. Tomu člověku by se Wade, ať namazaný nebo střízlivý, na sto honů vyhnul. Wade třeba není ten nejbystřejší hoch pod sluncem — úspěšný člověk nemusí být ještě mentální obr —, ale takový tupec to zas není, aby si něco začínal s Vukaničem.
Jediná možnost je doktor Verringer. Ten disponuje prostorem a zaručuje samotu. Patrně má i trpělivost. Jenže Sepulveda Canon je od Idle Valley pěkný kus cesty. Kde byl navázán kontakt? Jak se ti lidé poznali? Jestli majetek opravdu patří Verringerovi a on má na něj kupce, pak se co nevidět napakuje. Tahle úvaha mi vnukla nápad. Vytočil jsem číslo jisté realitní kanceláře, aby mi tam jeden můj dobrý známý vyšetřil, jak to vlastně s tím majetkem po právní stránce vypadá. Nikdo se mi neozval. V realitní kanceláři zřejmě už padla.
Zavřel jsem tedy i svůj krám a rozjel se do Rudyho grillu v La Cienaga, kde jsem vrchnímu ceremoniáři ohlásil své jméno a směl pak na jeho vznešený pokyn čekat u barového pultu se sklenkou řízné whisky v ruce a sladkým waltzem Marka Webera v uších. Za chvíli jsem byl vpuštěn za sametovou šňůru ke stolu, kde jsem pozřel Rudyho světoznámý salisburský řízek, což je karbanátek na kusu ohořelého dřeva, obložený přismahlými šťouchanými brambory, doplněný kroužky osmažené cibule a porcí míchaného salátu — salátu, jaký člověk v restauraci s naprostou odevzdaností spolyká, třebaže by určitě spustil kravál, kdyby mu manželka něco podobného předložila doma.
Pak jsem se zavezl domů. Když jsem otvíral domovní dveře, rozřinčel se telefon.
„Zde Eileen Wadová, pane Marlowe. Přál jste si, abych vás zavolala.“
„Jenom jsem chtěl vědět, jestli je u vás něco nového. Já jsem celý den objížděl doktory — moc přátel jsem si nenadělal.“
„Všechno je při starém, bohužel. Ještě se neukázal. Už mě to začíná opravdu zneklidňovat. Vy pro mě zřejmě také nic nového nemáte.“ Hlas měla tlumený a sklíčený.
„Tohle je velký, hodně zalidněný kraj, paní Wadová.“
„Teď už to budou plné čtyři dny.“
„Vím, ale tak dlouhá doba to není.“
„Pro mě je.“ Na chvilku se odmlčela. „Hodně jsem přemýšlela, snažila jsem si na něco vzpomenout,“ pokračovala. „Něco tu přece musí být, nějaká narážka, připomínka. Roger se mnou tolik hovoří na nejrůznější témata.“
„Říká vám něco jméno Verringer, paní Wadová?“
„Ne, obávám se, že nic. Má mi něc…
