2
V sobotu 30. října ráno, den poté, co byl Andrew Henry Hale nalezen mrtvý ve své posteli v bytě na Curreyově nedaleko Dvanácté ulice, lilo jako z konve. Carella a Meyer vyběhli z policejní stanice na parkoviště za ní, a než udělali půl tuctu kroků, promokli na kůži. Déšť bušil do střechy auta, zavrtával se Carellovi do hlavy, když šmátral klíčem po zámku, šlehal ho do očí, smáčel mu ramena kabátu a připlácl mu vlasy na čelo. Zachumlaný a shrbený Meyer stál trpělivě na druhé straně vozu s přimhouřenýma očima a tonul v nelítostném lijavci.
"Dej si na čas, žádnej spěch," podotkl.
Carella se konečně trefil klíčem do zámku, otočil jím, vlezl honem dovnitř a natáhl ruku přes sedadlo, aby Meyerovi otevřel druhé dveře. "Fúúúj!" řekl Meyer a zabouchl je.
Oba muži seděli chvíli bez dechu, uzavření v chrastící kukle, po předním skle a okénkách se valil déšť. Za nimi svítila žlutá světla stanice a nabízela pohodlí a teplo - podivné vlastnosti místa, od něhož by něco takového jakživi nečekali. Meyer se přesunul na sedadle a sáhl do zadní kapsy kalhot pro kapesník, aby si otřel obličej a pleš. Carella vytáhl z kapsy na dveřích několik papírových kapesníků značky Dankin' Donuts a snažil se vysušit vodu ze skrz naskrz promočených vlasů. "No tohle!" řekl a hrábl do dveří pro další kapesníky.
Přední sedadla auta, kterému se posměšně říkalo "úřední limuzína", těm dvěma a jejich objemným svrchníkům sotva stačila. Byli partnery poměrně často; detektivovu přítomnost ve služebně při zazvonění telefonu určovala spíš naléhavá potřeba a náhoda než nějaký rozvrh služeb.
Hlášku o Haleovi přijali oni dva a případ patřil jim, dokud buď někoho nezatknou, nebo nepošlou věc na odpočinek do kartotéky neobjasněných případů. Říkalo se jí otevřená.
Carella nastartoval.
Meyer pustil rádio. Hukot proudů vody bušících do vozu rušilo jen důležité mumlání policejních hovorů. Obstarožnímu topení chvíli trvalo, než začalo naplňovat vůz jakýms takýms teplem, a jeho klapot se přidal k neutuchajícímu bubnování deště, monotónnímu hlasu dispečera a šustění pneumatik na černém asfaltu. Policisti ve službě neustále poslouchají jedním uchem a zvlášť čekají na důrazný signál, že se nějaký policista ocitl v tísni; v tom případě odpoví každý policejní vůz v okolí. A zatímco se déšť lil a topení jim dýchalo do obličeje a na nohy sporý teplý vzduch, rozprávěli o oslavě Carellových narozenin z počátku měsíce - i když Carella by na ni byl raději zapomněl, protože právě dosáhl čtyřicítky - a o Meyerových trampotách se švagrem, který Meyera neměl rád a vytrvale se mu snažil prodat další životní pojistku, když vykonává tak nebezpečné povolání.
"Myslíš, že naše povolání je nebezpečný?" zeptal se.
"Nebezpečný ne," řekl Carella, "ale riskantní."
"Tak riskantní, že to vyžaduje speciální pojištění?"
"Ne, to nemyslím."
"Já jsem si včera vypůjčil videofilm," řekl Meyer. "Robin Williams v něm umře a jde do nebe. Horší škvár jsem snad v životě neviděl."
"Já na filmy, kde někdo umře a jde do nebe, nechodím;" řekl Carella. "Hlavně bys nikdy neměl jít na film, kterej má v názvu slovo ,se'," řekl Meyer. "Sarah miluje filmy, kde filmový hvězdy umřou a chodí po světě a pouhý smrtelníci je nevidí. Tak tys o tom nikdy neslyšel, říkáš?"
"Nikdy," řekl Carella a usmál se. Říkal si, že stačí pracovat s někým delší dobu a už mu čtete myšlenky.
"Tvoje děti jsou na to ještě malý," řekl Meyer. "Ropáč, rohlík, ropec, R 2? Takhle všelijak tomu říkají."
"Pro mě je to novinka," řekl Carella.
"Dostávalo se to v tabletkách po jednom nebo dvou miligramech. Hoffman-La Roche, to je ta firma, co to vyrábí - nedávno stáhla v Německu ty dvoumiligramový z trhu. Ale tady se ještě dostanou. Ostatně, tak se tomu taky říká, larošky. Nebo jen rošky. Kolik říkal Blaney, že ten děda spolknul?"
"Nejmíň dva miligramy."
"To by byl za půl hodiny v limbu. Máto být desetkrát silnější než valium. Je to bez chuti a bez zápachu. Ty jsi o tom vážně nikdy neslyšel?"
"Vážně," řekl Carella.
"Říkalo se tomu taky r…
