10
První krok učinil Palmer nějak koncem září.
Říká Cynthii do telefonu, že ho z Ameriky zavolal Norman Zimmer, který se chystá uvést muzikál podle "Pokoje, kde bydlí Jenny", vi už...? "Ano, mluvil se mnou," říká Cynthia.
"Moc nerad vás takhle obtěžuju," říká on, "ale pokud jsem pochopil správně, k tomu uvedení hry nemusí dojít, protože váš otec je neústupný."
"Ano, já vím."
"To je ale hrozná škoda, nemyslíte?" říká Palmer. "Všichni ty lidi, který by si vydělali nějakej ten groš."
"Já vím," ňlcá Cynthia.
"Nemohla byste si s ním promluvit?"
"Mluvila jsem s ním. Ani se nehne."
"Je to ale škoda."
"On totiž chrání Jessiku, víte."
"Kdo je to?"
"Jessica Milesová, která napsala původní hru. Je přesvědčený, že Jessica by si nepřála, aby se muzikál dával znova."
"Skutečně? A proč?"
Protože to poprvé dopadlo tak příšerně."
"Ach tak! Ale já si to nemyslím, a vy? Já jsem četl dědečkovu knihu a taky jsem slyšel ty písničky. Víte, že jsou dobrý? Mimo to, oni píšou nový písničky a nový libreťo a - ne, je to skutečně škoda. Protože si myslím, že by to mohla být dobrá věc. A myslím si, že bysme mohli všichni parádně zbohatnout. Když se to uskuteční."
V telefonu to zapraská.
Snaží si představit Londýn. Nikdy tam nebyla. Vidí v duchu komíny a dlážděné ulice. Vidí muže s límci od sazí a ženy v dlouhých, v pase přeštípnutých šatech. Představuje si, jak Big Ben odbíjí hodiny, a regaty na Temži. To všechno si představuje a sebe, jak tam jednou pojede.
"Prosím vás, nemohla byste s ním promluvit ještě jednou"
Příště, někdy počátkem října, volá ona. On se právě vrátil.z práce, tam v Londýně je sedm hodin, tady v Americe teprve dvě odpoledne. Říká jí, že pracuje u "posledního z vydavatelů na Bedford Square", tuší, že tu formulaci používá často. Ve způsobu jeho řeči je fakticky něco, co způsobuje, že to, co říká, zní vyumělkovaně a naučeně, jako by hrál jakousi roli. Bude to nedostatek bezprostřednosti, myslí si Cynthia, všechno, co říká, zní proto uměle a nacvičeně, jako by za slovy nebyla žádná podstata.
"Mluvila jste s otcem znova?" ptá se Palmer.
"Několikrát."
"A? "Neustoupil."
"Hmmm."
"Nechce slyšet rozumné argumenty. Říká, že ta hra je pro něj posvátná, protože mu byla svěřena..."
"Nesmysl."
"On tomu věří."
"Musela to napsat pánbuví kdy."
"V třiadvacátém roce našeho století."
"Norman říká, že je to děsná ptákovina."
"Otec myslí, že je to prostě báječné."
"No, jak říkala ta stará panna, když políbila krávu..."
"Ale je škoda, že se to muselo stát zrovna teď. Myslím tu příležitost. Že by se muzikál uvedl znova."
"Jak to myslíte?"
"No... za deset let by to bylo mnohem lepší."
"Já nechá..."
"Nevadí. Neměla jsem to říkat." Promiňte, ale já pořád ještě..."
"Já jenom... otec není moc zdravý, víte."
"To je mi líto."
"A já ty problémy, co má on, v žádném případě nemám."
"Problémy? Jaký...?"
"S tou hrou. Z které se dneska dělá ten muzikál. Já k Jessice Milesové nemám žádné citové vztahy. Já jsem ji ani neznala. Chci říct, že mi na její hře vůbec nezáleží. Já osobně bych byla ohromně ráda, kdyby se muzikál dával znova."
"Ale co s tím má společnýho, že by za deset let...?"
"Otec odkazuje ta práva mně."
"Ne?"
"Práva na její hru. Až umře. Stojí to v jeho poslední vůli."
"Už chápu."
"Ano."
Nastalo dlouhé ticho.
"Jenže," řekla Cynthia, "dneska je dneska, a ne za deset let, že?"
"Ne, to ne," přisvědčil Palmer.
"Je prostě dneska."
"Ano, je to tak."
Zavolá ji znova 18. října. Tady v Americe je půlnoc, tam u nich v Londýně je pět odpoledne, jak říká, ale on nemůže usnout.
"Pořád jsem myslel na vašeho otce," říká.
"Já taky."
"Je to tak hrozná škoda, že se nechce vzdát těch práv, nemyslíte? Promiňte, ale vysvětlila jste mu svý stanovisko úplně jasně? Řekla jste mu, jak se díváte na uvedení toho muzikálu?"
"Ach ano, tisíckrát."
"Jsem si jistej... musí si přece uvědomit, nemyslíte, že jakmile jednou zemře... promiňte mi to... vy s tou hrou naložíte, jak vás napadne? To si neuvědomuje?"
"Určitě ano."
"Zdá s…
