Kapitola devátá
V poledne se rozpršelo. Už dvě hodiny předtím obloha potemněla hustými černými mraky, které zakryly slunce. Vedro u líně tekoucí vody bylo tísnivější. Pak přišel liják. Jako kdyby se otevřelo nebe a vychrlilo záplavy teplé vody. Tři uprchlíci byli rázem promočeni až na kůži. Přívaly vody a mlha je oslepily.
Garry popadl Gaye za ruku a běžel s ní do džungle, kde se oba skryli pod obrovský baobab. Husté listí jim poskytlo sice nedostatečný, ale přece jen částečný úkryt. Fennel se k nim připojil. Nadával a klel. Seděli opřeni zády o strom a dívali se mlčky na rozběsněnou řeku.
Čtyři hodiny nepromluvili. Hrůza z Kenova strašného konce je připravila o řeč. Ačkoli ho příliš dlouho neznali, měli ho rádi. Byl příjemný, ochotný, veselý a nenapravitelný optimista. Nejvíc je poděsilo, jak náhle a jakým způsobem zahynul.
Gaye si uvědomovala, že ta strašná scéna se jí nesmazatelně vryla do paměti. I ve snech ji bude pronásledovat příšerná šupinatá hlava a Kenův divoký výkřik, když se mu krokodýlí zuby sevřely kolem nohy a stáhly ho dolů.
I Garrym to pořádně otřáslo, ale byl odolnější než dívka a Fennel. Vzpamatoval se mnohem rychleji. Ve chvíli, kdy viděl Kena mizet pod rudě zbarvenou rozpěněnou hladinou, pochopil, že mu nemůže pomoci. Měl povinnost k sobě i druhým. Museli se dostat z dosahu Kahlenbergovy moci. Věděl, že nesmí ztratit ani vteřinu. Měl stále na mysli Kahlenbergovu hrozbu, že je barbaři narazí na kůly, chytnou-li je. Měl dost představivosti, aby pochopil, že taková smrt by byla mnohem horší než Kenova. Vzal tedy dívku za ruku a nevšímaje si jejího hysterického vzlykání, táhl ji od místa hrůzy zpět do džungle. Nutil ji k chůzi tak dlouho, až se konečně vzpamatovala, přestala plakat a kráčela vedle něho jako bezduchá.
Kenova smrt otřásla nejsilněji Fennelem. Ačkoli si to nepřiznal, tajně Kena obdivoval. Epizoda s landroverem na úzké stezce na něj mocně zapůsobila. Věděl, že by takovou odvahu v sobě nenašel. Kenova chladnokrevnost, když se kymácel na konci kabelu, zlomila Fennelovo nepřátelství. Kenova smrt v něm vyvolala záchvat hněvu a dokonce i náznak vražedných úmyslů. Proč do vody nevlezl raději ten čubčí syn, Edwards? On a ta jeho děvka neměli ani desetinu ceny Kena. Pohlédl na ně koutkem oka. Garry seděl s paží ovinutou kolem dívčiných ramen. Fennel cítil, jak mu do hlavy stoupá horká vlna krve. Vypořádám se s nimi, myslel si. Nikdo se mnou nebude beztrestně zacházet jako ta čubka. Zaplatí za to oba.
Garry mluvil tiše k dívce.
„Déšť nám prospěje. Smyje naše stopy. Modlil jsem se, aby pršelo. Po takové bouři nás sotva najdou.“
Gaye mu sevřela ruku. Byla ještě příliš rozčilená a nemohla promluvit.
„Půjdem,“ vybídl ji Garry a vstal. „Musíme se dostat přes řeku.“ Otočil se k Fennelovi. „Dokázal byste vyrobit vor?“
„Zahodil jsem tu proklatou tašku,“ řekl Fennel. „Jak můžu postavit vor bez nářadí?“
Garry šel k okraji řeky. Na protějším břehu byla hustá vysoká tráva a křoviny. Povaluje se tam jistě spousta krokodýlů. Schovávají se, ale přitom bedlivě číhají. Po tom, co se stalo Kenovi, se rozhodl neriskovat a upustil od úmyslu dostat se na druhou stranu tady. Půjdou dál podél toku v naději, že narazí na otevřené místo, kde se ještěři nemají kde schovávat.
„Než se pustíme na cestu, najíme se,“ řekl a otevřel Kenův batoh. Vytáhl plechovku dušeného hovězího. „Rozdělíme to na tři díly.“
„Nemám hlad. Nechci jíst,“ řekla Gaye netečně.
„Musíš jíst,“ napomenul ji Garry přísně. „Tak hezky pojď.“
„Ne – – – nech mne.“
Garry se na ni pátravě zadíval. Byla bledá, tvář měla strhanou a oči zapadlé. Měl o ni starost.
„Je ti něco?“
„Bolí mně hlava. Pomyšlení na jídlo mi zdvihá žaludek. Nech mě, Garry, prosím tě.“
Způsobil to šok? ptal se sám sebe. Onemocněla? Při té myšlence ho zamrazilo. Nemoc jednoho z nich by mohla znamenat smrt všech.
Muži se najedli a vstali. Garry šel k dívce a dotkl se jejího ramene. Otevřela oči a Garry se lekl při pohledu na její tupý výraz. S námahou vstala.
„Jsi nemocná, …
