Kapitola sedmá
„Támhle je to. Vpravo,“ zvolal Garry.
Gaye vyhlédla okénkem helikoptéry. Až dosud letěli nad hustou džunglí, ale teď Garry stočil stroj a džungle zůstala za nimi. Gaye viděla akry šťavnatě zelených trávníků, cementové pěšiny a dlouhé záhony květin, které by dělaly čest každé botanické zahradě. Na pozadí trávníků spatřila jednopatrový dům. Měl zvláštní, mírně vyklenuté průčelí. Hádala, že je alespoň sedmdesát metrů dlouhý. Ve vzdálenosti přibližně dvou set metrů od zadního traktu domu byly malé bungalovy s doškovými střechami. Usoudila, že jde o obydlí Kahlenbergových zaměstnanců.
„Panečku, to je rozloha!“ řekla s obdivem. „A jaký podivný půdorys. Představ si, že bys měl jít několikrát denně od jednoho konce k druhému.“
„Třeba používají kolečkové brusle,“ odvětil Garry. „Máš pravdu. Je to obrovský dům.“ Zakroužil nad budovou. Viděli bazény, terasy, slunečníky a lehátka. „Teď přistaneme. Nejsi nervózní?“
Zavrtěla hlavou.
„Ani trochu – spíš vzrušená očekáváním. Jsem zvědavá, jestli se dostaneme dovnitř.“
„To je tvoje starost.“
Garry spatřil letiště a hangár. Sestoupil o něco níž a viděl bíle oděné Zulukafry. Stáli a civěli na helikoptéru. Přistál nedaleko nich. Když se chystal vystoupit, všiml si, že se k nim od domu blíží džíp. Za volantem seděl domorodec a po jeho boku bílý muž v šedém městském obleku.
„Uvítací deputace,“ poznamenal Garry.
Gaye mu podala fotografický aparát a kabelu a připojila se k němu ve chvíli, kdy džíp zastavoval.
Vystoupil Tauk a zamířil přímo k nim. Gaye nechala Garryho u letadla a vykročila mu vstříc.
„Jsem Gaye Desmondová z časopisu Svět zvířat,“ představila se a natáhla k němu ruku.
Tauk si ji prohlížel a myslel si, že je ve skutečnosti mnohem hezčí než na fotografii. Stiskl jí ruku a uklonil se.
„Omlouvám se, že jsme sem vpadli bez pozvání,“ pokračovala dívka. Pomyslila si, že je v Taukovi něco odpuzujícího. Od prvního okamžiku mu nedůvěřovala. „Jsem na cestě do wannockské rezervace a váš pozoruhodný dům jsem spatřila zcela nečekaně. Neodolala jsem. Snad jsem udělala chybu. Jestli vás to obtěžuje, ihned odletíme.“
„Naprosto ne, slečno Desmondová,“ řekl Tauk se společenskou uhlazeností. „Málokdy k nám zavítá tak krásná návštěvnice. Když už jste tady, doufám, že zůstanete na večeři.“
„Jste tak laskav. S radostí přijímáme, pane…“ zmlkla a pohlédla na něj s otázkou v očích.
„Giulio Tauk.“
Zatím k nim došel i Garry. Dívka se k němu otočila.
„Tohle je můj pilot, Garry Edwards.“
Tauk se znovu uklonil. „Pan Tauk nás pozval na oběd. Je to od něho nesmírně laskavé.“
Garry mu podal ruku. Ani jemu se Tauk nezamlouval.
Gaye pokračovala: „Dům je nádherný, ale proč je tak izolovaný? Nemohla jsem věřit vlastním očím, když jsem ho zahlédla. Bydlíte zde už dlouho, pane Tauku?“
„Dům mi nepatří, slečno Desmondová. Majitelem je pan Max Kahlenberg.“
Gaye rozevřela v předstíraném údivu oči.
„Míníte snad toho milionáře?“
Výraz v Taukových černých očích byl slabě ironický, když odpověděl: „Ano, právě toho.“
„Slyšela jsem, že je samotář,“ zvolala Gaye a Garry si pomyslil, jak dobře to hraje. „V tom případě raději půjdeme. Neradi bychom ho vyrušovali.“
„Mýlíte se. Pan Kahlenberg není samotář. Vím určitě, že vaši společnost uvítá.“
„Směla bych dům vyfotografovat? Pracuji také pro Life. Získala bych jedinečný úlovek.“
„Zeptejte se pana Kahlenberga. Nestůjme však na slunci.“ Pohnul se k džípu. „Zavezu vás do domu.“
Gaye s Garrym usedli na zadní sedadla a Tauk vedle řidiče. Zulu obrátil vůz a rozjel se.
Po několika minutách vstoupili do veliké haly, jejíž vysoká francouzská okna vedla na květinovou terasu a k prostornému bazénu. Nádhera místnosti připravila Garryho o řeč. V životě nic takového neviděl. Udělala dojem i na Gaye, ačkoli již navštívila řadu luxusních domů.
„Počkáte-li zde, povím panu Kahlenbergovi o vašem příletu.“
Náhle se vedle nich objevil další Zulukafr v bílém.
„Než se vrátím, přijměte prosím malé občerstvení,“ pokračoval Tauk a s úklonou se odporoučel.
Z…
