Kapitola pátá
Max Kahlenberg se probouzel pravidelně o páté ráno. Jako kdyby měl v hlavě budíček. Během sedmi hodin spánku neměl sny a nepohnul se. Teprve, když slunce začalo vycházet nad nádherným horským hřebenem, otevřel oči.
Jeho obrovská postel stála na pódiu. Čelo postele, vytvarované do podoby mušle, bylo vyčalouněno citrónově žlutým hedvábím. Na dosah ruky měl dubovou desku se sadou barevných knoflíků. Každý z nich přispěl k procesu Kahlenbergova vstávání. Červený stahoval nebo roztahoval žluté závěsy na oknech. Žlutý snížil postel až na úroveň podlahy pódia, takže se Max mohl snadno přesunout do elektricky poháněného invalidního křesla. Modrý otevíral okýnko ve stěně, těsně u hlav postele, v němž se objevoval podnos se snídaní. Černý automaticky naplnil vanu vodou správné teploty. Zelený ovládal televizní monitor na druhém konci postele a uváděl Kahlenberga do přímého spojení s jeho sekretářkami.
Max Kahlenberg se probudil a dotkl se červeného knoflíku. Závěsy na oknech se rozhrnuly. Spatřil oblohu posetou uspěchanými obláčky. Usoudil, že zanedlouho přijde déšť. Rozsvítil světlo skryté za čelem lůžka a dotkl se modrého knoflíku. Zároveň se posunul na posteli o trochu výš. Okýnko ve stěně se otevřelo a podnos se stříbrnou konvicí, džbánkem na mléko, cukřenkou a šálkem, vklouzl na noční stolek.
Ve velikánské posteli vypadal Max Kahlenberg jako hezký filmový herec. Měl krásně tvarovanou hlavu, modrošedé oči, úhledný pravidelný nos a velká vážná ústa. Jen horní ret byl poněkud úzký. Spal vždycky nahý a jak se pozdvihl, ukázalo se jeho opálené a nádherně vyvinuté torzo.
Vypil kávu, zapálil si cigaretu a stiskl zelený knoflík. Televizní obrazovka se rozsvítila a Max spatřil svou sekretářku – indickou dívku Miah. Právě sahala pro tužku a blok. Měla službu pravidelně ráno. Rád měl kolem sebe krásné ženy a zaměstnával jen ty, které lahodily jeho vybíravému oku. Úzká tmavá tvář děvčete byla klasicky dokonalá. Velké oči hleděly přímo na něj, ačkoli ho nemohla vidět. „Dobré jitro, pane,“ pozdravila.
Kahlenberg si ji chvíli prohlížel a pak odpověděl:
„Dobré jitro, Miah. Přišla pošta?“
„Právě se třídí, pane.“
„Za hodinu budu připraven k diktátu. Nasnídejte se,“ řekl a vypnul přístroj. Stiskl černý knoflík a vana se počala plnit vlažnou vodou. Dalším knoflíkem snížil postel. Odhodil prostěradlo, kterým se přikrýval.
V tom okamžiku se změnil z hezkého atleta na groteskní zrůdu. Kromě matky a lékaře nikdo neviděl jeho nohy. Nevyvíjely se. Zůstaly stejné jako u dítěte. V porovnání s jeho normálně vyvinutým trupem vyhlížely jako dva slaboučké přívěsky, sice správně formované, ale neschopné unést jeho váhu. Kahlenberg k nim cítil odpor a nenávist. Zkazily mu celý život a vyvolaly i nebezpečnou duševní poruchu.
Pokud se zdržoval v ložnici, nikdo tam nesměl vkročit. Teprve oblečený a usazený v křesle, s nohama zakrytýma pokrývkou, se cítil chráněný před zvědavými pohledy.
Přesunul se do křesla a jel do velké koupelny.
Za hodinu byl vykoupaný a oholený. Každé ráno cvičil ve skvěle vybavené tělocvičně, sousedící s koupelnou. Po cvičení zabalil dolní část těla do bavlněné látky, navlékl si bílou rozhalenku, skryl nohy pod pokrývku a řídil křeslo do dlouhé chodby, vedoucí k pracovně.
Dospělý gepard mu přicházel vstříc. Byl Maxovým stálým společníkem. Slyšel na jméno Hindenburg. Kahlenberg zastavil křeslo a počkal, až k němu zvíře dojde. Poškrabal ho v husté srsti a gepard mručel hlubokým hrdelním hlasem. Kahlenberg ho přátelsky popleskal a uvedl křeslo opět do pohybu. Hindenburg ho pomalu následoval. Dvoukřídlé dveře pracovny se automaticky otevřely a Max s gepardem se ocitli v rozlehlé místnosti. Obrovská okna vyplňovala celou průčelní stěnu.
Od svého stolu měl překrásný rozhled na hladké trávníky, květinové záhony, vzdálenou džungli, zvlněné a travou porostlé kopce, potečkované rozhozenými chatrčemi Zulukafrů. Dohlédl až k Dračím horám.
Na psacím stole ležela pošta, označená barevnými nálepkami. Barvy určovaly důležit…
