Kapitola třetí
Deset minut po setkání s Gaye, Garrym, Jonesem a Fennelem vstoupil Shalik do kanceláře Natálie Normanové se svrchníkem přes jednu ruku a s cestovní brašnou v druhé. Zvedla hlavu od práce a upřela na něj oči.
Shalik pokládal Natálii za součást svého podniku. Byla nezajímavá, ale oddaná a zdatná. Pracovala u něho tři roky. Vybral si ji za osobní sekretářku z krátkého seznamu kvalifikovaných žen, zaslaného zprostředkovatelskou agenturou.
Natálie Normanová byla osmatřicetiletá žena s bezvýraznou tváří. Mluvila plynně francouzsky a německy a absolvovala ekonomickou školu. Byla dokonce promovaná ekonomka. Zdálo se, že kromě práce pro Shalika nemá žádné jiné zájmy a libůstky. Připadala mu jako stroj – vysoce efektivní a spolehlivý – a to bylo pro Shalika to nejdůležitější.
Shalik měl rád krásné a jemné ženy. Nataliin všední zjev a bledá pleť ho nezaujaly. Když s ní mluvil, ani se na ni nepodíval. Pro něho byla prostě robotem.
„Jedu na víkend, slečno Normanová,“ řekl a zastavil se u jejího stolu. „Prosím, abyste sem přišla zítra, tak na hodinku, a prohlédla poštu. To je všechno. V pondělí v devět ráno tady mám schůzku.“
Neusmáli se na sebe, ani si nepopřáli hezký víkend.
V sobotu ráno přišla tedy jako obvykle. Právě se obírala došlou korespondencí, když vstoupil Sherborn.
Neměla ho ráda a Sherborn k ní cítil silný odpor. Podle jejího názoru byl Sherborn patolízalský, tlustý otrava. První den, kdy nastoupila u Shalika, ji nečekaně plácl přes zadek. Zalepovala právě velkou obálku plnou dokladů. Jeho dotek v ní vzbudil odpor a hnus. Otočila se a uhodila ho obálkou do tlusté zarudlé tváře, až mu vytryskla z nosu krev. Od té doby se nenáviděli. Přesto oba sloužili Shalikovi s krajní svědomitostí a pílí.
„Už jste skončila?“ zeptal se Sherborn nadutě. „Jestli ano, tak zmizte. Zůstanu tady.
„Půjdu za pár minut.“ Odvrátila se od něho.
Sherborn přikývl. Okamžik na ni hleděl s nechutí a opovržením a pak zmizel v Shalikově kanceláři.
Natálie zůstala tiše sedět. Jakmile zaslechla, že Sherborn telefonuje, uchopila velkou plastikovou nákupní tašku. Ze spodní zásuvky vyndala malý magnetofon a tři kotouče pásků. Hodila vše do tašky a zatáhla zip. Sherborn stále mluvil. Přistoupila opatrně ke dveřím a naslouchala.
„Jsem tady sám, děťátko,“ říkal Sherborn. „Ano, na celý víkend. Přijdeš? Pobavíme se.“
Natálie stáhla obličej do znechucené grimasy. Oblékla si kabát, kolem hlavy ovázala šálu, uchopila tašku a šla k výtahu.
Zatímco čekala, Sherborn se objevil ve dveřích.
„Už odcházíte?“
„Jak vidíte.“
Podíval se zvědavě na tašku.
„Odnášíte si svá tajemství?“
„Ovšem.“
Výtah přijel, dveře se otevřely a Natálie nastoupila. Než se výtah rozjel, Sherborn ji obdařil potměšilým úsměvem.
Natálie zavolala taxi a jela do svého dvoupokojového bytu v Church Street, ve čtvrti Kennsington. Předešlou noc málo spala. Převracela se na posteli a marně se snažila vyřešit záležitost, která ji trápila: má svého zaměstnavatele zradit? Ani ve chvíli, kdy odemkla dveře a vstoupila do malého útulného obývacího pokoje, zařízeného s péčí a láskou, nebyla rozhodnuta.
Odložila tašku, svlékla se a kabát i šálu položila přes židli. Váhavě se posadila. Věděla, že to nakonec udělá a bude se do smrti nenávidět. Podívala se na hodinky. Bylo jedenáct a deset minut. Zbývá ještě naděje, že Burnett v sobotu do banky nepřichází. Jestli ho nezastihne, bude to znamení osudu. Alespoň se neuskuteční nic z toho, co naplánovala.
Krátký okamžik otálela, ale posléze se zvedla, šla k telefonu a vytočila číslo.
Seděla na opěradle židle a poslouchala vyzvánění na druhém konci linky.
Neosobní hlas řekl: „Národní banka Natalu.“
„Mohla bych, prosím, mluvit s panem Charlesem Burnettem?“
„Kdo volá?“
„Normanová – – pan Burnett mě zná.“
„Okamžik, prosím.“
Netrvalo dlouho a ve sluchátku se ozval sytý baryton.
„Slečna Normanová? Jsem potěšen… jak se máte?“
Zachvěla se. Ještě vteřinku váhala, ale pak se přinutila k řeči.
„Ráda bych vás viděla, pane Burnette. Je t…
