KAPITOLA ŠESTÁ
Venku ve voze Sharples řekl: „Lame, chtěl bych vás vzít hned teď do bytu Shirley Bruceové. Chci jí oznámit Cameronovu smrt jako první. A chci vyzvědět něco o tom zatraceném přívěsku.“
„Dobrá,“ řekl jsem. „Vy platíte můj čas.“
Všiml jsem si, že se mu třásla ruka, když otáčel klíčkem startéru. V rychlostní skříni to zachrastilo, když zařazoval rychlost. Na druhé křižovatce div neprojel na červenou, pak couvl a zastavil se až o nárazník vozu za námi.
„Neměl bych řídit sám?“ zeptal jsem se.
„Ano. Jsem dost otřesen.“
Vystoupil jsem a obešel vůz. Sharples si přesedl a otevřel mi levá dvířka; posadil jsem se za volant. Projeli jsme západním okresem do honosné obytné čtvrti a Sharples mi řekl, kde mám zastavit. Zeptal jsem se ho výslovně, zda si přeje, abych s ním šel dovnitř. Chtěl.
Shirley Bruceová si mě napřed nevšimla. Radostně vypískla a běžela Sharplesovi vstříc. Pokoušel se být důstojný, ale ona mu ovinula ruce kolem šíje, vykopla jednu nohu za sebe a zvolala: „Strýčku Harry!“ Zlíbala ho důkladně a pořádně dřív, než si mohl uvolnit ústa, aby řekl: „Slečno Bruceová, rád bych vám představil… ech, svého přítele, pana Donalda Lama.“
Odskočila od Sharplese, zardělá a rozpačitá, pak mi podala ruku a pozvala nás, abychom se posadili.
Byla to brunetka s oslnivostí a ohnivostí černého opálu. Její postava by se výborně vyjímala na obálce nejlepších týdeníků. Měla zaobliny na správných místech, oči a nohy k pohledání. Teď právě byla, jak se hodilo, trochu upejpavá, ale to nic neznamenalo. Měla vysoko položené lícní kosti, rýsující se pod hebkou kůží obličeje, drzý zvednutý nosík a malá ústa se silnými rty. Po její tváři se míhaly výrazy vnitřních nálad a duševních hnutí jako stíny mraků po horách.
Kapesníčkem odstranila stopy rtěnky ze Sharplesovy tváře. Potom si začala rtěnkou a malíčkem zpracovávat ústa; nanášela na ně zářivý karmín, dokud její rty nevypadaly jako červené přesládlé jahody čekající, až je někdo slupne. Zároveň po celou dobu udržovala v běhu čilou konverzaci.
„Bylo už na čase, že ses ukázal, strýčku Harry. Uvědomuješ si, jak je to dlouho, co jsem tě neviděla? Cos dělal – chceš se zabít prací? Pracuješ příliš mnoho. Potřebuješ si taky odpočinout, oddechnout. A slíbils mi, že mě brzy vezmeš do Kolumbie. Není přece potřeba pořád jen otročit. Proč bychom nemohli… copak, co se děje? Vypadáš, jako by… pověz, stalo se něco?“
Sharples si odkašlal, hledal po kapsách pouzdro s cigaretami. Bezmocně na mě pohlédl.
Zvedl jsem obočí.
Sharples přikývl.
Řekl jsem: „Přinášíme vám špatné zprávy, slečno Bruceová.“
Pevný malíček, který právě posledními lehkými dotyky dokončoval umělecké dílo v koutku úst, znehybněl. Nenatočila hlavu, ale její velké černé oči se na mě zahleděly stranou přes zrcátko pudřenky.
„Ano?“ řekla tázavě, pořád ještě nehybná.
„Robert Cameron,“ řekl jsem, „byl dnes časně odpoledne zabit.“
Pudřenka jí vyklouzla z ruky, odrazila se od kolena a pudr se rozsypal po předložce.
Její pohled neopouštěl mou tvář. „Zabit?“
„Ano.“
„Jak? Při nějaké nehodě?“
„Byl zavražděn.“
„Zavražděn?“
„Ano.“
„Kdo ho zabil?“
„Zatím,“ řekl jsem, „nikdo neví. Kdy jste mu dala ten přívěsek?“
„Jaký přívěsek?“
„Ten, který vám zanechala paní Cora Hendricksová.“
„Myslíte můj smaragdový přívěsek?“
„Ano.“
„Proboha!“ řekla. „Tohle…“
Sharples přimhouřil oči. „O co šlo?“ řekl. „Potřebovalas peníze, že, Shirley? A šla jsi za Bobem Cameronem, aby ten přívěsek prodal. Proč jsi nepřišla za mnou? Proč jsi nechtěla přijmout…“
Zarazil ho výraz její tváře, výraz zmatené nevěřícnosti.
„Potřebovala jsem peníze?“ zeptala se.
„Ano. Nebo snad ne? Jistě žes potřebovala. Nebyla bys ho prodávala, kdyby…“
„Ale já peníze nepotřebovala,“ odvětila. „Upřímně řečeno, chtěla jsem něco modernějšího. Požádala jsem pana Camerona, aby mi to zařídil. Myslela jsem, že to provede lépe, než bych to dokázala já. Chtěla jsem, aby ten krám prodal, a…“
„Jak je to dlouho?“ zeptal se Sharples.
Její oči se zúžily. „Počkat… to bylo…“…
