KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
Při zastávce v Mexiku jsem dostal od Ramóna Jurada telegram, který obsahoval jméno: Seňora Leridová. Po něm následovalo číslo a ulice v Los Angeles.
„Co to má být?“ zajímala se Berta.
„Zřejmě adresa seňory Leridové v Los Angeles.“
„Sakra,“ rozčílila se, „nech si ty vtípky. Nejsem tak hloupá, abych to neuměla přečíst. Koho chceš oblafnout?“
„Nikoho.“
„No proto, jen si nech zajít chuť. Co to znamená?“
„Asi to je snaha Ramóna Jurady být diplomatický.“
„V čem?“
„V něčem, co je konečně trochu mimo jeho pravomoc.“ Berta prohlásila: „Jsou chvíle, ty čertovský skrčku, kdy bych byla schopna ti vyrvat srdce z hrudi.“
„To nepochybně dělá celý ten podvědomý vliv,“ řekl jsem.
„Jaký vliv? Co to zase plácáš?“
„Vliv dávných lidských obětí, které se zde konaly. Myslím, že bychom měli prozkoumat některou ze zdejších restaurací a na chvíli zapomenout na práci.“
„Tak se mi zdá,“ odsekla zlostně, „že si o sobě myslíš, že jsi diplomatický.“
„Uhodla jsi.“
„Ty a Ramón Jurado s tou vaší diplomacií!“ odfrkla Berta otráveně.
Ale šla za mnou do Snaborovy restaurace.
Ráno jsme vzlétli do svěžího řídkého vzduchu vysoko položené planiny a zamířili ke Spojeným státům.
Celou cestu jsem pozoroval, že Berta přemýšlí. Ale teprve když jsme přeletěli Mazatlán a pluli vzduchem vysoko nad západním pobřežím a modrými vodami Kalifornského zálivu a jiskřícím odrazem slunečních paprsků, se Berta ke mně naklonila a řekla smířlivým hlasem: „Donalde, kdo zabil Camerona?“
„Nevím.“
„Jak to, že nevíš?“
„Protože si zatím ještě nejsem jist, proč byl zabit.“
„Myslíš, že budeš vědět, kdo ho zavraždil, až zjistíš, proč to udělal?“
„Pomůže mi to.“
Bertiny tváře zrudly. „Fajn, jen hezky dál,“ procedila mezi zuby, „hlídej si dobře své karty, nikoho do nich nenechej nahlédnout, když chceš, ale jen si nemysli, že se pak někdo bude o něco zajímat.“
Odvrátila se a soustředěně pozorovala krajinu.
Upravil jsem si sklápěcí opěradlo křesla a tupé bzučení motorů spolu s měkkými polštáři z pěnové gumy mě brzy uspalo; vzbudil jsem se až nad Mexicali na hranicích.
Když jsme se blížili k Los Angeles, Berta v duchu něco počítala. „Donalde,“ řekla, „kolik asi z tohohle zatraceného případu pro nás kouká?“
„Nevím.“
„No, hleď to radši zjistit,“ utrhla se. „Až dosud jsme nic nedokázali. Odečteme-li cestovní výlohy a všechno ostatní – proboha, to je malér.“
„Nemůžu si pomoct,“ řekl jsem.
„Neříkej, že si nemůžeš pomoct. Vykašlal jsi se na hromadu peněz v hotovosti, které nám Sharples nabízel prostě jen proto, že jsi ho považoval za gaunera.“
„Víš, kde bychom byli teď, kdybychom se spojili se Sharplesem?“
„Kde?“
„Kdybys měla štěstí, mohla bys teď být v Medellínu. Kdybys neměla štěstí, seděla bys v těch příjemných tropech pěkně ve vězení.“
„Vězení, chachacha!“ zasmála se Berta. „Sharples tam nezůstal moc dlouho.“
„Sharples umí španělsky a zná lidi. Taky ho to stálo hezké peníze na podmazání, aby se odtamtud dostal. Takže kdybys připočetla k cestovním výlohám ještě úplatek, nevycházelo by to zrovna nejlíp.“
„Dostala bych se ven,“ trvala Berta na svém.
„Zkusila jsi už někdy nabízet úplatek prostřednictvím tlumočníka?“
„Jdi do háje.“
Do města jsme jeli vozem letecké společnosti. „Půjdeš do kanceláře?“ zeptala se Berta, když jsme zastavili před naším domem.
„Ne.“
„Tak teda ne.“
„Díky, tak teda ne.“
Berta vletěla do dveří a nechala mě být. Vzal jsem si firemní auto a zajel k domku, kde měla studio Dona Graftonová.
Zazvonil jsem a Dona otevřela. „Buďte vítán,“ řekla a oči jí zazářily, když mi podávala ruku.
„Nepůjdete dál?“
Vešel jsem a posadil se. Řekla: „Chtěla bych vám poděkovat. Snažila jsem se vás najít, ale vaše sekretářka říkala, že nejste ve městě.“
„Chtěla jste něco určitého?“
„Jen vám poděkovat, že jste byl tak… tak hrozně hodný a ohleduplný a… a tak jste mi se vším pomohl. Bylo to opravdu milé.“
„Ani jsem si neuvědomoval, že něco dělám,“ odporoval jsem jí.
„Blázínku. Nebuďte tak skromný. Kde jste byl?“
„V Kolumbii.“
…
