Celá e-kniha Vrány nedovedou počítat ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA TŘETÍ
U obvodního soudu jsem získal trochu informací o pozůstalosti Cory Hendricksové. Byla zřízena svěřenecká správa, jejímiž vykonavateli byli Harry Sharples a Robert Cameron. Ustanovení správy byla přesně taková, jak o nich mluvil Sharples, s jedinou výjimkou. Jelikož správa byla svěřena do uvážení a vůle obou správců, měla správa skončit v případě smrti obou správců před pětadvacátými narozeninami mladšího z dědiců.
Cestou do kanceláře jsem o tom trochu přemýšlel.
Elsie Brandová, ťukající na psacím stroji ostošest, nechala práce na tak dlouho, aby se na mě mohla usmát.
„Berta je u sebe?“ zeptal jsem se.
Elsie přikývla.
„Má tam někoho?“
„Toho nového klienta.“
„Sharplese?“
„Ano.“
„Proč zase přišel?“ zeptal jsem se.
„Nevím,“ řekla. „Ukázal se asi před dvaceti minutami. Berta byla ještě na obědě. Počkal tady.“
„Něco mu vrtá hlavou?“
„Možná.“
„Myslím, že tam půjdu,“ řekl jsem. „Neberte tu práci tak doopravdy, Elsie.“ Zasmála se. „Od té doby, co jste prosadil to zvýšení mého platu, mračí se na mě Berta pokaždé, když mě uvidí, že si třeba jen pudruju nos.“
„Nevšímejte si jí,“ řekl jsem Elsii. „Má zlaté srdce pod ochrannou skořápkou z betonu.“ Otevřel jsem dveře soukromé kanceláře a vstoupil jsem.
Teď, když Berta dostala honorář, se už neusmívala. Její rozmluva s Harrym Sharplesem, zdálo se, byla věcná a bez okolků. Zpozoroval jsem, že jeho tváře byly trochu začervenalé.
Berta nedokončila větu, když jsem otevřel dveře.
Řekla: „Tady je. Zeptejte se jeho.“
„To také udělám,“ řekl Sharples.
Zavřel jsem dveře kopnutím a řekl jsem: „Do toho.“
„Co jste k čertu vykládal Nuttallovi?“ ptal se Sharples důrazně.
„Co se děje?“
„Nuttall mi telefonoval a byl hrozně rozrušený. Chtěl vědět, jestli jsem se někomu zmínil o smaragdovém přívěsku, který mi ukázal.“
„Co jste mu řekl?“
„Řekl jsem mu rozhodně, že ne.“
„Pak je to v pořádku, že?“
„Vycítil jsem,“ řekl Sharples, „že ho k té otázce přimělo něco, co jste udělal.“ Řekl jsem: „Vypátral jsem, kdo mu přívěsek prodal.“ Sharples na mě hleděl se svraštělým čelem: „Co že jste udělal?“
„Vypátral jsem, kdo mu prodal přívěsek.“
„To není možné. Nemohl jste… To je přece nemožné v obchodě toho druhu…“
„Ten muž,“ řekl jsem, „se jmenuje Robert Cameron.“
„Proboha, člověče, zbláznil jste se?“
Pokračoval jsem: „Cameron pracoval prostřednictvím makléře. Ten se jmenuje Peter Jarratt.“
„Nebesa, člověče, jak jste to všechno vyzvěděl?“ Sharples byl překvapením celý pryč.
Berta Coolová odsekla kousavě: „Co jste k čertu předpokládal, že budeme dělat? Sedět na zadku a točit palci?“
„Ale podívejte se,“ řekl Sharples. „To všechno je naprosto, absolutně šílené, nesmyslné. Zaprvé znám Nuttallovu reputaci i schopnosti. Nikdy by neprozradil jméno člověka, který mu ten přívěsek prodal. Samozřejmě, prvotřídní podnik, jako je Nuttallův, by to nepřipustil, ale opravdu je tak nějak ve stejné situaci jako prvotřídní zastavárna vzhledem k tomu ultranákladnému zboží. Zadruhé, Bob Cameron je spolu se mnou vykonavatelem závěti. Znám ho důvěrně už léta. Neudělal by nic takového, aniž by se napřed se mnou neporadil. Zatřetí, Shirley Bruceová mě má ráda. Důvěřuje mi. Jsem jako její příbuzný, říká mi strýčku Harry, a kdybych byl jejím skutečným strýcem, nemohl bych jí být bližší. Nemá nijak zvlášť v lásce Boba Camerona – ne že by ho vyloženě neměla ráda, ale v jejich vztahu chybí ten pocit vzájemného porozumění a náklonnosti. Kdyby se Shirley vůbec chtěla někomu svěřit, svěřila by se mně.“ Řekl jsem: „Chystal jste se, že mě k ní uvedete. Kdy to uděláte?“
„Ne dřív, než si promluvím s Bobem. Já mu to vyklopím na rovinu, já mu… sakra, ne. Ale vám dokážu, že se hrozně mýlíte.“
„Jeho adresa je 2904 Griswell Drive,“ řekl jsem. „Kdy tam chcete zajít?“ Sharples se podíval na hodinky, pak odstrčil židli.
„Teď hned,“ řekl vztekle, „a jestli jste tou věcí píchl do vosího hnízda a jestli se mýlíte, a na mou duši, že se mýlíte, zakážu vám výplatu vašeho šeku.“ Berta chtěla něco říct, ale ovládla …
