2
Správnost rekonstruovaného sledu událostí může potvrdit jen jediná osoba, která vám jej ovšem nepotvrdí - sám nebožtík.
Nicméně vyšlo najevo, že Annie Flynnová odešla z domova v ulici North Sykes, vzdáleného pouhých sedm bloků od bytu Hoddingových, v osm hodin. Autobusem, který jezdí na Grover Avenue, dojela na Dvanáctou ulici, kde vystoupila ve dvacet patnáct. Hoddingovi odešli na večírek přesně o půl deváté. Do bytu přátel, o čtyři bloky dál po Grover Avenue, je dovezl taxík. Paní Hoddingová vysvětlila, že kvůli vysokým podpatkům a dlouhým večerním šatům se jí nechtělo jít pěšky ani na tak krátkou vzdálenost.
Od půl deváté až asi do dvaceti minut po půlnoci nikdo z Hoddingových s Annií nemluvil. Jako vždycky na Nový rok, byly všechny linky po půlnoci přetíženy a Anniinu otci chvíli trvalo, než se jí dovolal.
On i jeho žena jí popřáli všechno nejlepší do nového roku a povídali si s ní asi pět minut.
Přibližně ve stejnou dobu se do svého bytu snažil dovolat i Hodding.
Pořád bylo obsazeno. Dovolal se teprve kolem půl jedné. Ujistil se, že je jejich děťátko v pořádku, popřál Annii všechno nejlepší a potom zavěsil.
Bylo tedy jisté, že ještě v půl jedné byla naživu. O půl třetí, když se Hoddingovi vrátili domů, už nežila. Nedalo se nijak zjistit, jestli Annii - jak tomu u děvčat na hlídání často bývá - telefonoval během osudné noci ještě někdo jiný. Telefonní společnost si o místních hovorech záznamy nevede. Tečka.
Bylo osm hodin a minut.
Meyerovi a Carellovi oficiálně skončila služba už ve čtvrt na osm, ale šlo o případ vraždy a prvních čtyřiadvacet hodin je vždycky nejdůležitějších. A tak se znovu oblékli do zimníků, nasadili si klapky na uši, natáhli rukavice a vydali se zpátky do domu, kde bydleli Hoddingovi, tentokrát s úmyslem zaklepat na dveře u sousedů. Byla to nuda. Tuhle práci žádný policista nemá rád. Žádný policista také nemá rád, když po něm někdo střílí, ale mnozí příslušníci policie, kdyby si měli vybrat, by před otravným obcházením sousedů, při němž člověk musí klást pořád dokola stejné otázky, dali přednost pěkné, staromódní honičce za zločincem.
Až na jedinou výjimku si všichni obyvatelé domu číslo 967 na Grover Avenue přáli vědět, jestli je opravdu nutné, aby museli na tyto otázky odpovídat tak časně ráno. Cožpak nevědí, že je Nový rok? Neuvědomují si snad, že spousta lidí byla včera vzhůru dlouho do noci? Co mají tak důležitého, že se na to nemohou zeptat později? Až na jedinou výjimku byli všichni nájemníci šokováni zprávou, že dnes v noci někdo zavraždil Hoddingovo miminko a děvče na hlídání. Tohle je přece taková dobrá čtvrť. Pochopili by, kdyby se něco podobného stalo dál od centra, ale tady?
Když tu máme i vrátného a vůbec všechno?
Až na jedinou výjimku nikdo, s kým detektivové hovořili, neslyšel mezi půl jednou a půl třetí nic zvláštního či neobvyklého. Mnozí z nich v té době ani nebyli doma. Řada lidí si šla lehnout chvíli po půlnoci. Ta výjimka...
„Jdete trochu pozdě, ne?“ zeptal se ten člověk hned, jakmile vešli.
„Co tím myslíte?“ chtěl vědět Meyer.
„Všechna ta paráda skončila už v noci,“ vysvětlovala jeho žena. „Měli jsme tu celý zatracený policejní velitelství.“
„Nu, přišli dva policisté v uniformách a jeden detektiv,“ upřesnil muž.
Na rozdíl od ostatních nájemníků, kteří přicházeli otevřít v pyžamech a županech, byli Ungerovi - tak znělo jméno na jejich zvonku - úplně oblečeni a připraveni vydat se na procházku do parku i přes to, co se v noci přihodilo...
„Přihodilo se to, že nás někdo oloupil,“ řekla žena.
Jmenovala se Shirley Ungerová. Pohledná bruneta, necelých třicet let, na sobě měla šedou mikinu se znakem Michiganské university, tepláky stejné barvy a červené sportovní boty značky Reebok. Vlasy husté jako chomáč mořských řas, na čele červenou čelenku, zářivé hnědé oči. Její ústa připomínala Carly Simonovou. Věděla o sobě, že je skvělá. Natřásala se před policisty jako slepice na dvorku.
„Přišli jsme domů asi o půl druhé,“ vyprávěla. „A ten lupič zrovna utíkal okn…
