14
Zástupkyně prokurátora se jmenovala Nellie Bradová, bylo jí dvaatřicet a bezvadně jí to pálilo. Měla vlasy pískové barvy sestřižené do vlajícího cípu a velmi pozorné modré oči. Na sobě kostým z hnědého tvídu, hnědý svetr s rolákem a hnědé střevíce s rozumně vysokými podpatky. Seděla na kraji dlouhého stolu ve výslechové místnosti, nohu přes nohu, v pravé ruce sendvič s uzeným hovězím. Na stole vedle ní ležel papírový tácek se zavlhlými smaženkami a krabice coca coly.
„Chcete risknout rychlovku, jo?“ zeptala se a kousla do sendviče.
Carella si všiml, že je vdaná. Na prsteníku levé ruky měla snubní prsten. Carella pil kávu a k tomu přikusoval toast s tuňákem a rajčetem.
„Podle toho, co nám řekl,“ ozval se Meyer, „ se s ní prostě musel vidět.“ Ještě pořád se zlobil a snažil se to v sobě tlumit. Promluvil pichlavě, sarkasticky. Carella ho takhle nikdy nezažil. Ke všemu nic nejedl. Snažil se shodit sedm liber a to mu nejspíš ještě dodávalo.
„Ach, l'amour.“ Nellie zakoulela modrýma očima. V některých zemích nosí ženy snubní prsten na pravé ruce. Carella to někde četl.
Rakousko? Možná Německo. Nebo snad obojí. Nellie Brandová byla vdaná žena a Carella měl pocit, že se jí asi nebude líbit, když si ženatý muž v jejím věku zahrává s šestnáctiletou holkou. Také měl pocit, že by asi dala přednost večeři s manželem před svačinou z lahůdkářství ve společnosti dvou utahaných detektivů, kteří větší část odpoledne a večera strávili s mužem, jenž možná zabil vlastní malou dcerku a šestnáctileté děvče, které na ni dávalo pozor. Seděla tu, byl ledový páteční večer, osm hodin, a snažila se zjistit, jestli vůbec mají něco určitého, z čeho by ho mohli obvinit. Buď proti němu budou muset rychle vznést obvinění, anebo ho nechají běžet. Taková jsou pravidla, kamaráde. Tak to říká Mirandův-
Escobedův zákon. Člověk musí buď hrát podle pravidel, anebo vůbec nehrát.
„Kdy tam dorazil?“ zeptala se Nellie.
„Nejpozději ve čtvrt na dvě,“ odvětil Carella.
„To vám pověděl vrátný?“
„Ano.“
„Je na něho spolehnutí?“
„Zdá se, že je.“
„A kdy odešel?“
„Ve tři čtvrtě na dvě.“
„To je přesně půl hodiny,“ podotkla Nellie.
„Musel ji vidět,“ opakoval Meyer. Vřelo to v něm. Zdálo se, že každou chvíli vybuchne. Asi myslí na svou dceru, uvědomil si Carella.
„Jak dlouho to podle něho mezi nimi trvalo?“
„Od října.“
„Od kolikátého?“
„Od patnáctého,“ upřesnil Carella.
„To je datum, kdy se narodila spousta slavných lidí,“ poznamenala Nellie, ale nijak to nevysvětlila. „Tohle všechno vám řekl, jo?“
„Jo. Taky nám to dělá starost. To, že nám...“
„Jistě, proč vám to povídal?“
„Leda by si uvědomoval...“
„Jo, to leda.“
„Víte, že...“
„Jasně, ukažte jim mrtvolu, a smíří se s horečkou,“ pochopila Nellie.
„Přesně. Jestli si myslí, že mu hrozí obvinění z vraždy, tak mu nevadí, že na něho praskne nevěra.“
„Vyklopí historku o tom, jak starý chlap potkal dívku svých snů...“
„Slzavě prosí za odpuštění...“
„A odchází vstříc zapadajícímu slunci.“
Nellie zapila smaženku douškem koly.
„Věděl, co stojí v pitevní zprávě, že ano?“
„O spermatu v..“
„Ano.“
„Jo, o tom jsme mu řekli už dřív.“
„Takže věděl, že jedna z možností je i vražda spojená se znásilněním.“
„Ano.“
„A teď, když si ho podáte a vyptáváte se ho na Silvestra...“
„No jistě, není to žádný trouba. Musel si uvědomit, že ho podezíráme.“
„A podezíráte ho i teď,“ dodala Nellie.
„Jinak bychom vás nepozvali na večeři,“ usmál se Carella.
„Ano, díky, je to moc chutné.“ Nellie se opět zakousla do sendviče.
„Tak mi vyložte, jak si to celé představujete. Vynechte příležitost a prostředky. Vím, že měl obojí. Chci si poslechnout něco o motivu.“
„Bude to dlouhé,“ varoval ji Carella.
„Mám na to celou noc,“ ubezpečila ho Nellie.
Carella v kostce zopakoval všechno, co jim Hodding pověděl v této místnosti před necelou hodinou.
Kdyby nebyla na Silvestra taková zima, naplánoval by si, že Annii doprovodí domů, jako to udělal loni v říjnu a ještě několikrát potom.
Miloval se s ní v parku. Annie stála pod st…
