6
Carella zatelefonoval, když v jeho městě byly dvě hodiny ráno.
Recepční, která zvedla sluchátko u Chapmanovy dřevařské společnosti v Seattlu, překvapilo, že jí volá nějaký detektiv z východního pobřeží. Carella jí pověděl, že se pokouší nalézt Joyce Chapmanovou, a recepční požádala, aby vyčkal na lince. Ve sluchátku se ozvala nějaká jiná žena.
„Prosím. Mohu vám pomoci?“ zeptala se.
Carella znovu vysvětlil, kdo je a proč volá. Pokusil se vytočit číslo, které dostal na slečnu Chapmanovou...
„O čem jste chtěl se slečnou Chapmanovou mluvit?“ zajímala se ta žena.
„S kým hovořím, prosím vás?“ zeptal se Carella.
„Jsem sekretářka pana Chapmana. On je v nemocnici...“
„Ano, já vím.“
„Takže, kdybyste mohl povědět mně, co...“
„Já nechci mluvit s panem Chapmanem,“ namítl Carella. „Potřebuju něco vyridit s jeho dcerou. Ale číslo, které mi na ni dali, asi nefunguje...“
„Ano. Co od ní potřebujete?“
„Jak jste rikala, že se jmenujete, paní?“
„Jsem slečna Ogilvyová. Slečna Perla Ogilvyová.“
To sedí, pomyslel si Carella.
„Slečno Ogilvyová,“ řekl, „vyšetřuju tady dvojnásobnou vraždu a moc rád bych si promluvil s Joyce Chapmanovou. Jestli víte, kde ji najdu, ušetřete mi, prosím, telefonát na policii v Seattlu, která by mi určitě...“
„Slečna Chapmanová bydlí v Pines.“
„To je nějaký hotel v Seattlu?“
„Ne, to je dům pana Chapmana. The Pines.“
„Chápu. Je tohle číslo správné?“ otázal se a přečetl číslo, které dostal od Angely Quistové.
„Ne, na konci je devítka,“ opravila ho slečna Ogilvyová, „ne pětka.“
„Mnohokrát děkuji,“ rozloučil se Carella.
„Není zač,“ odpověděla slečna Ogilvyová a zavěsila.
Carella stlačil vidlici na telefonu, počkal na oznamovací tón, znovu vytočil směrovací kód 206 a potom číslo, tentokrát s devítkou na konci.
Telefon na druhém konci začal vyzvánět. Vyzváněl a vyzváněl.
Už to chtěl vzdát, když...
„Haló?“
Zastřený, rozespalý hlas.
„Slečna Chapmanová?“
„Mhmmm..,“
„Tady je detektiv Carella z osmdesátého sedmého revíru, volám z-“
„Kdo?“
„Promiňte, že jsem vás probudil,“ omluvil se. „Mluvím s Joyce Chapmanovou?“
„Ano, kolik je hodin?“
„Něco po jedenácté vašeho času.“
„Kdo jste říkal, že jste?“
„Detektiv Carella, volám z Isoly. Slečno Chapmanová, vyšetřujeme dvojnásobnou vraždu, rád bych věděl...“
„Cože?“
„Dvojnásobnou vraždu.“
„Jéžiš.“
„Mluvili jsme dnes s ženou jménem Angela Quistová...“
„Angie? Zapletla se do vraždy?“
„Ne, slečno Chapmanová. Mluvili jsme s ní, protože jsme ji našli na vaší poslední adrese.“
„Mojí adrese?“
„Ano.“
„Na mojí poslední adrese?“
„Ano.“
„Co mám já společného s vraždou? A kdo vám dal moji poslední adresu?“
„Agentura Cooper-Anderson,“ odpověděl Carella.
Na lince zavládlo dlouhé ticho.
„Koho zabili?“ zeptala se Joyce nakonec. „Mika?“
„Koho myslíte?“ otázal se Carella.
„Mika, otce toho dítěte. Zabil ho někdo?“
„Mika - a jak dál?“ chtěl vědět Carella.
Opět mlčení. A potom:
„Tak je mrtvý, nebo ne?“
„Možná že je, co já vím,“ odpověděl Carella. „Ale on není obětí v tom případě, který vyšetřuju.“
„A co tedy je? Podezřelý?“
„Pokud byl na Silvestra na lodi v Perském zálivu, tak ne. Můžete mi povědět jeho příjmení, prosím?“
„Jak víte, že je u námořnictva?“
„Je námořníkem z obchodní lodi,“ upřesnil Carella.
„To je jedno.“
„Ne úplně. Zmínila se o tom slečna Quistová.“
„To ona vám řekla, že jsem předala dítě k adopci?“
„Ne.“
„Tak jak jste se dověděli o firmě Cooper-Anderson?“
„Pověděli nám o ní adoptivní rodiče vašeho dítěte.“
„A oni vám dali moje jméno? Do prdele, to je porušení...“
„Slečno Chapmanová, někdo zabil vaše dítě.“
Z druhé strany zaslechl mírné zalapání po dechu. Čekal.
„Není to moje dítě,“ řekla Joyce nakonec.
„Podle zákona možná ne...“
„Ani k němu nic necítím. Porodila jsem ji, pane Carello... jmenujete se tak?“
„Ano, Carella.“
„To jediné mě s ní spojuje.“
„Chápu. Nicméně je mrtvá.“
„Je mi to líto. Proč jste mi zavolal, pane Carello?“
„Slečno Chapmanová, víme, že jste na Silvestra byla v Seattlu...“
„Tehdy ji zabili?“
„A…
