Kapitola 4
Fred Hassler se ohromně bavil. Byl to kulatý mužík v kostkovaném sáčku a jasně modrém skampolu. Očima, taky jasně modrýma, těkal po služebně s očividným nadšením, nohy mu vzrušením rejdily sem a tam.
„Poprvé v životě jsem na policejní stanici,” řekl. „Šmarjá, ta barvitost, ta atmosféra!” Barvitost a atmosféra sestávaly v té chvíli z člověka, kterému se řinula proudem krev z rány na levé paži; detektiv Meyer Meyer se mu trpělivě snažil ránu obvázat, zatímco detektiv Bert Kling volal ambulanci. K barvitosti a atmosféře patřil dále šedesátiletý děda, který se držel za drátěnou mříž klece - malého ohrazeného a zamčeného prostůrku v jednom rohu služebny - a řval: „Pusťte mě na toho sviňáka, ať ho zabiju! Zabiju ho!” Mezi křikem plival na každého, kdo se k tomu drátěnému minivězení jen přiblížil. A k barvitosti a atmosféře patřila i tlustá ženská v květovaném županu, která si stěžovala Halu Wil isovi na to, že před jejím pozemním bytem se hraje fotbal, patřilo k nim i ťukání několika psacích strojů a taky pach služebny, delikátní směsice pachů, složená ze sedmi desetin lidského potu, jedné desetiny vůně kávy v kávovaru, jedné desetiny zápachu moče od starého muže v kleci, a jedné desetiny laciné voňavky, která obklopovala tlustou dámu v květovaném županu.
Carella a Hawes vešli do té atmosféry a barvitosti po železných schodech vedoucích z přízemí staré budovy, dále po chodbě kolem místnosti pro výslechy a úřadovny a nakonec skrz vrátka v dřevěném brlení až k Andymu Parkerovi, který mluvil s kulatým mužíčkem sedícím v židli s rovným opěradlem. Za předpokladu, že to je Fred Hassler, zamířili rovnou k němu.
„Je tu smrad,” řekl hned Carella. „Nemůžete někdo otevřít okno?”
„Okna jsou otevřený,” řekl Meyer. Ruce měl od krve. Obrátil se ke Klingovi a zeptal se ho: „Jsou na cestě?”
„Jo,” odpověděl Kling. „Proč se o něj nepostaral strážník, Meyere? Byli by mu poslali sanitku tam. Co si prosím tě myslí, že jsme? První pomoc?”
„Na strážníky se mě neptej,” řekl Meyer. „Strážníky nepochopím do konce života.”
„Přivede sem chlapíka s rukou jak fašírka,” řekl Kling Carellovi. „Někdo by si o tom měl promluvit s kapitánem. Máme toho sami až nad hlavu a nepotřebujeme se tu brouzdat v krvi.”
„Co se stalo?” zeptal se Carella.
„Ten dědek v kleci ho pobodal,” řekl Meyer.
„Proč?”
„Mastili karty. Dědek říká, že ten druhej fixloval.”
„Pusťte mě ven!” zaječel najednou muž v kleci. „Pusťte mě, ať ho můžu zabít!”
„Musejí přestat čutat pod mýma oknama,” řekla tlustá paní Wil isovi.
„Máte naprosto pravdu,” řekl jí Wil is. „Hned tam pošlu strážníka. Přemluví je, aby si šli hrát na hřiště.”
„Tam žádný hřiště není,” protestovala paní.
„Tak je pošle do parku. Buďte klidná, paní, my to zařídíme.”
„Posledně jste taky říkal, že to zařídíte. A oni pořád čutají pod mým oknem. A mluví sprostě.”
„Kde je kruci ta ambulance?” zeptal se Meyer.
„Řekli, že tu budou natotata,” odpověděl Kling.
„Pusť ten ventilátor, buď tak laskav, Cottone,” řekl Carella.
„Smrdí to tu jak v čínským bordelu, že jo?” řekl Parker. „Ten dědek se počural do kalhot, když ho Genero přived. Je mu šedesát, řekli byste to? Ale na ty ruce se vyřádil.”
„Zajímá mě, kdo ho vyslechne,” řekl Hawes. „Ta klec páchne jak zvěřinec.”
„Přived ho Genero,” řekl Parker, „tak ať si ho taky vyslechne.” Zachechtal se od srdce tomu nemožnému návrhu a pak najednou řekl: „Tohle je Fred Hassler. Pan Hassler, detektivové Carella a Hawes. Mají na starosti tu sebevraždu.”
„Jak se máte?” řekl Hassler, vyskočil ze židle a popadl Carellu za ruku. „Tohle je báječný,” řekl,
„prostě báječný!”
„Jo, je to báječný,” řekl Parker. „Já v tomhle blázinci nebudu. Kdyby se šéf po mně ptal, tak jsem v cukrárně na rohu Culverovy a Šestý.”
„Co tam?” zeptal se Carella.
„Baštím věnečky s krémem,” odpověděl Parker.
„Co kdybys tu zůstal, dokud nepřijede ta ambulance?” zeptal se Kling. „Práce je tu jak na kostele.”
„Máš tu víc policajtů než v policejní akademi ,” řekl Parker a odešel. Tlustá paní ho násle…
