Kapitola 8
Tommy Barlow byl urostlý, svalnatý chlapík, měřil metr osmdesát pět a vážil osmdesát tři kila; měl vysoké čelo a hranatou bradu a byl plný utajené síly. Ta utajená síla vzala ve smrti úplně za své - nic není tak bezmocného jako mrtvola - ale dokonce ani ve smrti se Tommy Barlow v nejmenším nepodobal svému mladšímu bratrovi.
Ten otevřel Carellovi a Meyerovi dveře čtyři dny po Barlowově pohřbu. Oba měli na sobě trenčkoty, ale ne proto, aby vypadali jako detektivové. Měli je proto, že dubnově mrholilo.
„Amos Barlow?” zeptal se Meyer.
„Ano?”
Meyer blýskl odznakem. „Detektivové Carella a Meyer. Rádi bychom vám položili několik otázek.”
„Můžete mi to ukázat ještě jednou?” řekl Barlow.
Meyer, jinak nejtrpělivější policista v revíru, jestli ne v celém městě, znova ukázal odznak. Trpělivost byla u něho jednak nabytá vlastnost, jednak dědictví po otci Meyerovi, který si zaživa potrpěl na kanadské žertíky. Když Meyerova matka přišla za Maxem a řekla mu, že je už zase v jiném stavu, starý Max tomu prostě nemohl uvěřit. Myslel si, že doba, kdy se boží zázraky tohoto druhu mohou přihodit jeho ženě, která už byla v přechodu, dávno minula. Situace, kdy se karty obrátily a osud zahrál vynikajícímu šprýmaři vynikající šprým, mu nebyla po chuti a tak si vymyslel prohnanou odvetu. Když se dítě narodilo, pokřtil ho Meyer. Meyer je docela pěkné jméno a bylo by se k dítěti náramně hodilo, kdyby měl příjmem Schwartz nebo Goldblatt nebo Lipschitz. Naneštěstí měl příjmení Meyer a ve spojení s křestním jménem, které dostal, budilo dojem, že dítě koktá: Meyer Meyer. I tak by to ještě nebylo nejhorší, kdyby Meyerovi nebyli ortodoxní židé a nežili v převážně nežidovském světě. Když nějaké dítě potřebovalo omluvu za to, že natlouklo židovi - a často tu omluvu ani nepotřebovalo - bylo nejsnadnější najít toho s dvouhlavňovým jménem. Meyer Meyer se naučil být trpělivý: trpělivý k otci, který mu dal do vínku to nadbytečné jméno, trpělivý k dětem, které ho pravidelně posílaly domů v cárech. Trpělivě čekal na den, kdy on bude moci pojmenovat otce Max Max. Nedošlo k tomu nikdy. Trpělivě čekal na den, kdy zastihne jednoho z těch gojů o samotě a zpráská ho ve fair boji bez handikapů. Takové dny byly vzácné. Ale trpělivost se Meyerovi stala způsobem života; nakonec se přizpůsobil i otcovu žertíku a jménu, které se ho bude držet až do konce života. Přizpůsobil se a bylo to. Pokud si ovšem nevzpomeneme na to staré otřepané přísloví, že to, co v sobě člověk potlačí, zanechá jizvy. Něco se musí obětovat, kdo ví, jak to je! Meyer Meyer, ačkoli mu bylo teprve sedmatřicet, měl hlavu holou jako koleno.
Trpělivě ukázal odznak.
„Máte průkazku?”
Meyer trpělivě sáhl do náprsní tašky a vytáhl osobní průkaz.
„To není dobrá fotka,” řekl Barlow.
„Moc ne,” přiznal Meyer.
„Ale asi to budete vy. Nač jste se mě chtěli zeptat?”
„Pustíte nás dovnitř?” řekl Meyer. Stáli venku na schůdcích před dvouposchoďovým roubeným domem v Riverheadu, a déšť, ačkoli to nebyl žádný lijavec, pronikal na kůži a bodal.
Barlow si je chvíli prohlížel a pak řekl: „Ovšem,” a otevřel dveře dokořán. Následovali ho do domu. Byl to malý a drobný muž, ne vyšší než metr sedmdesát a vážící asi šedesát kilo. Carella odhadl, že mu je nanejvýš dvaadvacet nebo třiadvacet let, a přesto už začínal vzadu na temeni ztrácet vlasy. Při chůzi jeho tělo trčelo poněkud nakřivo a viditelně kulhal. V pravé ruce držel hůl a podle toho, jak ji používal, bylo patrné, že je na ni zvyklý už dlouho. Hůl byla černá, jak si Carella všiml, těžká, nahoře zahnutá a ozdobně vykládaná stříbrem nebo cínem, těžko se dalo určit čím.
„Vy jste detektivové, kteří mají na starosti vraždu mého bratra?” řekl Barlow přes rameno, když je vedl do obývacího pokoje.
„Proč tomu tak říkáte, pane Barlowe?” zeptal se Meyer.
„Protože to byla vražda,” odpověděl Barlow.
Vešel do obýváku, popošel přesně doprostřed místnosti a pak se otočil obličejem k detektivům. Pokoj byl vkusně, i když levně zařízený. Barlow přenesl váhu na zdr…
