Kapitola 5
U statných žen nahání vždycky trochu strach jedna věc: totiž výměna úloh, rozbití stereotypu. ženy, jak každý ví, mají být něžné a křehké. Mají být měkké a potulné a trošičku bezmocné a závislé. Mají hledat útěchu v náručí silných a energických mužů s pronikavým pohledem. Ti dva muži, kteří zazvonili u vchodu do domu Mary Tomlinsonové na Sands Špitu, měli pronikavý pohled, byli silní a energičtí.
Steve Carella měřil metr dvaaosmdesát, měl široká ramena, úzké boky, silná zápěstí a velké ruce. Neohromoval masívností, protože očividně skrýval svou sílu v postavě přirozeného atleta, člověka, který se pohybuje lehce a volně a beze zbytku ovládá své kvalitní svalstvo. Oči měl hnědé a podivně sešikmené, což mu ve spojení s vysokými lícními kostmi dodávalo jakoby orientálního vzhledu. Nebyl to člověk, kterého byste se lekli, ale když se objevil na vašem prahu, věděli jste, že vám nepřišel nabídnout pojištění.
Cotton Hawes vážil osmdesát pět kilo, měřil metr osmdesát devět a jeho mohutné kosti byly obaleny něčím, co bylo zřejmě svalstvo. Oči měl zářivě modré, nos rovný, nepřeražený, a hezká ústa s masitým dolním rtem. Ve vlasech měl nad levým spánkem bílý pruh; jednou tam při vyšetřování loupeže utržil bodnou ránu. Nevypadal jako člověk, kterého by někdo zatoužil provokovat - nevyzval by ho ani na parti dámy.
Oba byli velcí, oba byli silní. A mimoto měli na boku nabité pistole. Ale když jim Mary Tomlinsonová otevřela dveře domu, připadali si oba trochu bezvýznamní a měli pocit, že se na prahu viditelně scvrkávají.
Paní Tomlinsonová měla ohnivě rudé vlasy a zelené oči, které metaly blesky. Už ty oči a vlasy by jí byly stačily dodat vzhledu silné ženy, ale doprovázela je výška a objem postavy a obličej jako vytesaný ze žuly, netrpící žádné hlouposti. Jak tam stála ve dveřích se svými nejméně stodvaasedmdesáti centimetry, mohutným poprsím a tlustými pažemi, s nohama pevně spočívajícíma na podlaze, připomínala zápasníka před útokem. Na sobě měla květované havajské roucho, kterému se říká mumu, byla bosa a podezíravě si prohlížela detektivy, když jí nešikovně a bázlivě ukazovali své průkazy.
„Pojďte dál,” řekla. „Byla jsem zvědavá, kdy na mě přijdete.” Nepřenesla tu frázi s pocitem, že není originální. Zřejmě nevěděla, že větu „Byl jsem zvědavej, kdy na mě přijdete” vyslovilo bezpočet filmových gangsterů dávno předtím, než se narodila, a budou ji vyslovovat pravděpodobně tak dlouho, dokud budou podobní padouši existovat. Pronesla ji, jako by byla předsedkyní správní rady General Motors, která svolala schůzi a zlobí se, protože někteří úředníci se trochu opozdili. že na ni policie přijde, očekávala, a teď jí šlo jen o to, proč to polici trvalo tak dlouho.
Odvedla je dovnitř pleskajíc plochýma nohama a nechala Hawese, aby za sebou zavřel dveře. Dům byla typická vilka, postavená na Sands Špitu se státní podporou: předsíňka, nalevo kuchyně, napravo obývák, tři ložnice a koupelna v zadní části domu. Paní Tomlinsonová zařídila dům s vkusem milovníka miniatur. Malý nábytek, maličké obrázky na zdi, i lampy byly malé, všechno jako navržené pro malou ženušku.
„Sedněte si,” řekla a Hawes a Carella si sedli v obývacím pokoji na dvě malé proutěné židle, v kterých se okamžitě necítili ve své kůži. Paní Tomlinsonová umístila svou mohutnou záď na maličkou pohovku naproti nim. Seděla jako chlap s roztaženými koleny, cípy květovaného mumu mezi nimi, nohy s velkými prsty spočívaly pevně na zemi. Dívala se na své hosty bez úsměvu a vyčkávala. Carella si odkašlal.
„Rádi bychom vám položili pár otázek, paní Tomlinsonová,” řekl.
„Předpokládám, že proto jste tady.”
„Ano,” řekl Carella. „Pro začátek…”
„Pro začátek,” přerušila ho paní Tomlinsonová. „Chystám pohřeb své dcery, a právě jsem v nejlepším, tak doufám, že to bude krátký a slušný. Někdo se o tu zatracenou záležitost postarat musí.”
„Vy máte na starosti všechny přípravy?” zeptal se Hawes.
„Kdo jiný by to měl dělat?” zeptala se a ohrnula rty. „Ten idiot, co s ním žila?”
„Máte…
