ČTRNÁCTÁ KAPITOLA
JSEM KLUK Z velkoměsta.
Narodil jsem se a vyrostl ve velkoměstě a to znamená, že nevidíte žádnou trávu nebo stromy, pokud nechodíte do parku. Zní to jako banalita, ale mnohé banální věci prostě platí. Znamená to, že obloha je pokaždé orámovaná betonem. Znamená to, že někdy, v některých ulicích, nebe vůbec nevidíte. Znamená to špínu a odpadky a hluk a násilí.
Velkoměsto tvoří spousta malých měst směstnaných do jednoho chumlu. A tak se v něm setkáváte i s řadou nevýhod malých měst. Ale také s výhodami.
Kdybyste nevyrostli ve velkoměstě, asi byste nepoznali fůru pěkných věcí.
Nepoznali byste radost, která vás rozechvěje, když po letní bouřce hrajete u obrubníku kuličky. Nepoznali byste potěšení, které vás zaplaví, když strčíte ruku do černé kaluže, abyste z ní vysvobodili svou kuličku a vytřeli zrak soupeřům. Nevychutnali byste si to nepopsatelné vzrušení, které se vás zmocní, když řídíte ložisák vyrobený z bedýnek od pomerančů a kuličkových ložisek. Slyšíte, jak kovové kuličky rachotí široko daleko, protože jste schválně použili ložiska s opotřebovanými okraji. Cítíte, jak pod ložisákem ubíhá asfalt, drncáte na svém vozítku, narážíte do ostatních ložisáků a připadáte si v tu chvíli jako Lawrence z Arábie na bujném oři.
V letním parnu pouštíte hasičský hydrant, berete plechovku od kávy, nasazujete ji na trysku, voda se pod tlakem rozstřikuje do okolí jako sprcha a děti kolem ní nadšeně tančí po mokrém kluzkém chodníku. Když se blíží policajt, berete nohy na ramena, prcháte jako o život a s vážným pohledem ho pak sledujete, jak hydrant zavírá a otáčí francouzákem, dokud se gejzír nezmění v tenoučký pramínek a ze sprchy nezbudou pouhé vzpomínky. V létě také vysedáváte s ostatními dětmi před vchodem do domu a město zpívá svou vlastní večerní píseň, zvlášť za parných nocí, kdy vedro rozžhavilo ulici, chodník i cihlové zdi činžáků a nad řekou tančí chladivý vánek. Za letní noci slyšíte tu píseň, kterou si zpívá město, naprosto zřetelně.
Slyšíte klaksony a vlečné čluny a hlasy a lidi. Slyšíte ty zvuky kolem sebe, jako když vám doléhá k uším směsice hlasů na veřejné pláži, která se neustále vznáší ve vzduchu, neurčitá a nesrozumitelná, a pod tím vším šepot kamarádů, kteří sedí vedle vás před domem, a chladivý příjemný pocit hrnku s kostkami ledu, který svíráte v dlani, a široká výměna názorů na sex, náboženství a filozofii.
Na podzim ve velkoměstě neopadává listí. Na podzim vás ve velkoměstě bodá vzduch, zahryzává se do vás jako ostré dračí zuby. Léto necháváte za sebou, aby si odpočinulo, a sbíráte síly; pokud jste dítě, kupujete si v krámě s levným zbožím nové desky a nové tužky, ve vzduchu cítíte školu, a ta vůně je příjemná. Všechno nabírá na rychlosti. To zvyšující se tempo necítíte jinde než ve velkoměstě. Tam se všechny kroky násobí miliónkrát a vy cítíte, jak se všem zrychluje tep a najednou mají před sebou jasný úkol – léto je pryč, zahálka skončila, celé město si utahuje opasek a připravuje se na nadcházející zimu. Vidíte tváře kypící zdravím. Vidíte tváře červené jako jablíčka a v duchu si vybavujete, jak jste si v prolukách mezi domy – když tu ještě bývaly proluky – opékali brambory, vybavujete si, jak jste venku na oslavu prezidentských voleb rozdělávali ohně a jejich plameny šlehaly až do druhého poschodí činžáku, vzpomínáte, jak lopotně jste sháněli dřevo na přikládání a potom jste kolem něj tančili jako skřítci, za které jste se převlékali v předvečer svátku Všech svátých.
Tehdy jste nosili holčičí spodní kalhotky. Na hlavě jste měli naražený teplý pletený kulich s bambulí z různobarevných kousků vlněné příze. Občas jste si vzali koženou leteckou čepici s vlněnou podšívkou a k ní ochranné brýle, které jste si dávali na oči, jen když jste seděli kolem ohně.
Zimy bývaly chladné a jako malí jste ve městě nebruslili.
K bruslení jste se dostali až později, když jste byli starší, a nikdy jste v tom příliš nevynikali, protože jste se to naučili tak pozdě. Ale ulicemi se proháněly sněžné pluh…
