OSMÁ KAPITOLA
BYLO ZAJÍMAVÉ SLEDOVAT, jaká změna se odehrála s Handym, když otevřel dveře. Několik minut předtím, než vpustil Freda dovnitř, působil jako melancholický cynik a uvažoval nahlas. Uvažovat nahlas však přestal, jakmile vzal za kliku a trhnul dveřmi. Přestal uvažovat a zase se proměnil ve smírčího soudce z malého města. Změnilo se celé jeho držení těla i způsob řeči.
„Fajn, fajn, Frede,“ řekl. „Pojďte dál, Frede. To je, co?
Vláčet se sem přes hory a doly v tak zatracenou dobu!“
„Spal jsem jako špalek,“ odpověděl Fred. Změřil si mě bleskovým pohledem. Na sobě měl policejní uniformu, ale potřeboval oholit a vypadal trochu ošuntěle. „V čem je problém?“
„Tady mladík si myslí, že v jedné z chatek Mika Bartera viděl krev.“ Handy se odmlčel a otočil se ke mně. „Nebo jak to je?“ Byl to jeho poslední pokus přimět mě, abych na všechno zapomněl.
„Je to tak,“ řekl jsem.
„Někdo se možná říznul při holení,“ poznamenal Fred.
„Pochybuju. Lidi se neholí ve skříních a žádné říznutí při holení nevytvoří na zemi louži.“
„Je to samozřejmě věc, na kterou by se někdo měl podívat,“ řekl Handy.
„Jasně,“ odpověděl Fred. „Co kdybychom teda vyrazili?“
„No, mě k tomu potřebovat nebudete,“ řekl Handy.
„Svou práci znáte, Frede.“
„Jasně,“ odpověděl Fred. „Běžte si lehnout.“
„Fred se o vás postará,“ řekl mi Handy a doprovodil nás ke dveřím. Vyšli jsme do noci. Blížila se pátá hodina a ve vzduchu se vznášelo ticho plné očekávání, ticho, které přichází před svítáním. Všechny zvuky zněly mnohem hlasitěji než obvykle. Vrzání Fredových bot na cestě, tiché zaskřípění dveří, když je Handy zvolna zavíral, šepot větru v korunách borovic obklopujících jeho srub.
„Dneska ráno už žádná motorka?“ zeptal jsem se ho.
„Vzal jsem si vlastní auto,“ odpověděl Fred.
Jeho vlastní auto byl buick combi. Došli jsme k němu rychle. Za srubem se rozkládala louka, ze které se teď zvedala mlha. Nasedli jsme, Fred nastartoval motor a potom vycouval na silnici. Jeli jsme mlčky. Kolem nás se začínal probouzet den, nebe na východě bledlo, hvězdy se z noční nebeské klenby postupně vytrácely.
„Krev, jo?“ ozval se Fred.
„Ano.“
„A?“
„Spousta krve.“
„Hmmm.“
„Ve skříni.“
„Žádný tělo?“
„Ne.“
„Hmmm.“
„Ještě něco,“ řekl jsem.
„Co?“
„Ubytoval jsem se i se svým děvčetem. Je pryč.“
„Hmmm?“
„Ano. S tím děvčetem, které jelo se mnou, když jste mě včera sebral.“
Fred neodlepil pohled od silnice.
„Žádný děvče si nepamatuju,“ odpověděl.
„Ani jsem nečekal, že byste si ji pamatoval.“
„Tak proč jste se o tom zmiňoval?“
„Jenom jsem se chtěl ujistit, že jste dostal instrukce.“
„Nemám tušení, o čem to mluvíte.“
„To nikdo.“
„Jsme jenom maloměstský balíci,“ prohlásil Fred sarkasticky. „Nerozumíme lidem z velkoměsta.“
„Užíváme velká, silná slova.“
„Jo. “
„Já mám pro vás jenom jedno slovíčko,“ řekl jsem.
„Jo? “
„Jo. Unos.“
„To je trefný silný slovo. Dokonce i my křupani jsme ho už slyšeli.“
„Mám ještě jedno silnější. Chcete ho slyšet?“
„Jestli je příliš silný, tak ne.“
„Posuďte sám. Vražda.“
„Vražda je pořádně silný slovo.“ Fred se odmlčel.
„Chcete poradit?“
„Všichni jsou samá rada.“
„Ty slova. Jazykolamy. Na vašem místě bych je moc často nevyslovoval.“
„Proč ne?“
„My křupani bysme jim nemuseli rozumět. My křupani bysme si mohli myslet, že se snažíte předvádět.“
„Myslíte, že se snažím předvádět, Frede?“
„Já? Sakra, jsem taky polda. Mám respekt ke kolegům. Zvlášť k detektivům z velkoměsta.“
„Ještě se z toho můžete vyvlíknout, víte to?“
„Vyvlíknout z čeho?“
„Z toho, v čem jedete, Frede.“
„Jedu v buicku combi,“ odpověděl. „V tom jedu.“
„Co ta krev?“
„Co je s ní? Takovou louži krve, pokud tam vůbec nějaká je, může způsobit spousta věcí.“ Odmlčel se. „Barter vede poctivej podnik.“
„Vážně?“
„Nejpoctivější v celým státě.“
„Jaký je měsíční čistý zisk?“
„Co? Co?“
„Čistý zisk. Za přimhuřování očí nad Barterovýma špinavýma rukama.“
„Barter si ruce neumaže. Vede poctivej rodinnej podnik. Je to ženatej chlap, víte to? Ne, pane, ten jeho podnik je…
