DEVÁTÁ KAPITOLA
SPOUSTA MALÝCH MĚST má vlastní vězení.
Sullivans Corners ho mělo.
Celu se mnou sdílel nějaký ožrala.
Když mě Fred zavedl dovnitř, ten násoska spal s otevřenými ústy. Jakmile klaply dveře, zprudka se posadil, zamrkal a potom na mě chvíli upřeně zíral.
„Cos proved?“
„Nic. Jděte spát.“
„Máš nahnáno?“
„Jo. Jděte spát,“ opakoval jsem.
„Jenom se snažím bejt přátelskej.“
„Spáchal jsem vraždu sekyrou,“ řekl jsem. „Zamordoval jsem manželku a našich čtrnáct dětí.“
„Jo?“ podivil se ohromeně. „Co ti provedla?
Komandovala tě?“
„Rozdávala si to s policejním psem,“ usadil jsem ho.
Násoska zamrkal. „Německejm ovčákům se nedá věřit,“ vypravil ze sebe po chvilce. „Kolie jsou fajn psi.“ Znovu zamrkal. „No ne, už je ráno, co?“
„Ano,“ přisvědčil jsem. „Jdu spát.“
„Jestli chceš tady tu dolní, rád si to vyměním.“
„Vezmu si tu horní.“ Chytil jsem se za roh palandy a vyšvihl se nahoru.
„Spousta kluků ty horní nesnáší,“ poznamenal opilec.
„Teda jedno se ti musí nechat. Spáchat takovejch vražd, a hned nato jít na kutě!“
„Potřebuju se posilnit,“ řekl jsem mu.
„Proč?“
„Protože dříve nebo později mě odsud budou muset propustit. A až to udělají…“ nechal jsem konec věty viset ve vzduchu. Opilec se nadlouho odmlčel. Časné ranní slunce pronikalo skrz maličké zamřížované okno. Už jsem skoro spal, když se ochmelka zase ozval. „Proč sis na to vzal sekeru?“
„Eh?“
„Sekeru. Proč sis vybral zrovna tu?“
„Protože Fred mi sebral obě moje zbraně,“ zamumlal jsem a usnul.
NlKDY se mi nic nezdá.
Psychiatři tvrdí, že sny se nám zdají vždycky, jenom si je po probuzení nepamatujeme. Tak jo. Pokaždé se mi něco zdá, ale když se probudím, nikdy si nic nepamatuju. Jestliže v lese spadne strom, a nikdo to nevidí, spadl vůbec?
Nikdy se mi nic nezdá.
Spím a pak se probudím. Obyčejně se obléknu a jdu do práce. Když mám volno, jen tak se potloukám po bytě, v klidu si dám kávu a potom si třeba přečtu noviny nebo zavolám Ann, anebo si pouštím desky. To je můj život.
Nudný. Obvykle se budím v téže místnosti.
V ložnici domu, kde bydlím. Je to pěkná místnost. Jsou tam sice vzorované tapety s vyobrazenými loďkami, ze kterých občas dostávám mořskou nemoc, ale je to příjemná ložnice. Z radiátorů se v zimě někdy ozývá jasný kovový zvuk, ale mám tohle bouchání rád. Navozuje ve mně pocit, že topení pracuje.
Já jsem nepracoval.
Byl jsem na dovolené.
Vzbudil jsem se, nic se mi nezdálo a po stěnách nepluly žádné loďky. Je to zvláštní pocit probudit se z hlubokého spánku a nevědět, kde jste. Zadíval jsem se na strop, zadíval jsem se na stěny, a chvíli mi trvalo, než jsem se upamatoval, že jsem ve vězení.
Mrknul jsem se na hodinky. Bylo půl druhé.
„Jseš pořádnej spáč,“ uslyšel jsem hlas.
Zadíval jsem se na protější stranu cely. Naproti mně seděl na lavici muž ve špinavých džínových kalhotách s laclem a kšandami a v tričku. Neholil se už od té doby, co bratři Smithové vynalezli pastilky proti kašli. Nos měl jako pivoňku, oči zarudlé a rty rozpukané. Byl to můj ochmelka.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ho.
„Dobrý odpoledne,“ opravil mě.
„Co je k snídani?“ zeptal jsem se.
„Snídani přinesli, a zase odnesli.“
„Co je k obědu?“
„Ten jsi taky prospal.“
„Neukázal se tu náhodou velitel?“
„Cože?“
„To nic.“ Přehodil jsem ledabyle nohy přes okraj palandy. „Kdo tady šéfuje?“
„Nějakej Tex Planett. Ale z Texasu není. Říkaj mu Tex, protože je to takovej dlouhán vyčouhlej.“ Násoska se odmlčel. „A taky kvůli tomu, že je šerifem v Sullivan’s Corners. Tex je takovej šerif, jakýho bys našel na Divokým západě.“
„Vy máte zdejší právo v malíčku, co?“ řekl jsem.
„Tady jsem pravidelně, jednou sem, jednou ven,“ přitakal opilec a potom zčistajasna vyhrkl: „Jsem takovej tulák. Jmenuju se Tučkem.“
„Já Colby.“
„Těší mě,“ řekl Tučkem obřadně a znovu se odmlčel.
„Chlastám.“
„Fajn.“
„Neprosím se tě o dovolení, jenom to konstatuju. Chlastám už dvacet let. Je to zázrak, že ještě nemám úplně promočenej mozek. Jednou napíšu svůj životopis; něco, jako je ta knížka Zí…
