ŠESTÁ KAPITOLA
BYLY TŘI HODINY RÁNO.
Byl jsem v Sullivans Pointu, ve státě, který nebyl mým domovským státem, v chatce, kde jsem teprve před chvílí nechal svoji dívku.
Chatka byla prázdná.
Ann v posteli neležela.
Postel vypadala, jako kdyby v ní nikdo nikdy nespal.
V otevřené skříni neležela žádná zavazadla.
Na prádelníku neležela žádná kabelka.
Bílé šaty, které jsem pověsil do skříně, byly pryč.
Anniny boty, které jsem odložil k nohám postele, když jsem ji ukládal ke spánku, byly také pryč.
Chata byla prázdná a tichá; ta její prázdnota a tichost doslova řvala do uší. Propadl jsem panice. Stál jsem tam, zaplavený děsem, protože jsem nedokázal myslet na nic jiného než na ranní rozhovor u kávy s panem Graftonem a na to, jak jsem ho ujišťoval, že se o jeho dceru postarám.
Vybavoval jsem si jenom tohle a tu krvavou skvrnu na podlaze v mé vlastní chatce, takže mě popadla úzkost a úplně jsem zapomněl, kolik času uplynulo, než jsem se trochu vzpamatoval. Pamatuju si, že jsem zíral dolů na svou osmatřicítku, kterou jsem svíral v dlani, a potom si vybavuju, že jsem vyběhl z chaty a zařval „Blanche!“, ale neuslyšel jsem žádnou odpověď.
Potom mě udeřily do obličeje reflektory automobilu.
Bylo to nesmírně staré auto a s rachotem přijíždělo na prostranství před motelem. Širokým obloukem se stočilo ke kanceláři a jeho světla prorazila dlouhý tunel do okolní tmy.
Zakryl jsem si oslněné oči dlaní. Potom auto zabrzdilo necelé tři metiy ode mě a z něj vystoupil Mike Barter.
Člověk, který vůz řídil, zůstal sedět za volantem.
„Co se děje?“ zeptal se Barter, když v mé ruce spatřil zbraň. „Stalo se něco?“
„Kde jste byl?“ zeptal jsem se.
„Proč? Kousek odsud, u Heze. O co jde?“
„Kde je klíč od jedenáctky?“
„Proč? Kdo to chce vědět?“
„Já.“
Hlas mi musel znít hrozivěji, než jsem si myslel. Barter na mě vrhl obezřetný pohled, potom se sotva znatelně pootočil a řekl: „Hezi? Hezekiahu!“
Na předním sedadle se cosi pohnulo. Viděl jsem, že se chlapík jménem Hezekiah souká zpoza volantu a potom vyskakuje z auta. Byl to hromotluk vysoký bezmála dva metry, který mohl vážit skoro metrák. Přesto se pohyboval se zvířecí ladností – křepče vyskočil z auta a potom plavně vykročil k nám.
„Problémy, pane Bartere?“ zeptal se a jeho hlas zaburácel, jako kdyby mu nevycházel z hrudi, ale z vinného sklepa.
„Žádné problémy, Hezi,“ prohlásil jsem. „Zůstaňte stát na místě. Tahle zbraň nezná přátele.“
Hez se zastavil a zadíval se na pistoli. Měl modré oči, které mu teď zaletěly k Barterovi a pak k osmatřicítce, kterou jsem držel v ruce. Měl je zasazené v hranatém obličeji s výraznými lícními kostmi, plochými tvářemi a rovnými úzkými rty, který vypadal jako geometrický obrazec.
„Vyndejte ten klíč, Bartere,“ řekl jsem.
„Zádnej zatracenej klíč nevyndám,“ odpověděl. „V jedenáctce je totiž, jen tak mimochodem, host.“
„Právě ten host mě zajímá,“ řekl jsem.
„Co kdybyste si hleděl svýho a vrátil se do chatky?“
„Hledím si svého. Nemůžu totiž najít to děvče, které přijelo se mnou.“
Barter si mě změřil nechápavým pohledem, potom se podíval na Heze a nakonec zase na mě. „Jaký děvče?“ zeptal se tiše.
„To děvče, které –“
Zarazil jsem se. Teď jsem se z jednoho na druhého zase zadíval já. Hez měl v obličeji nic neříkající výraz. Barterova tvář připomínala chladnou masku. „Nechte té komedie,“ řekl jsem upjatě.
„Jmenujete se Colby, že jo?“ řekl Barter. „Bydlíte ve dvanáctce.“
„Víte zatraceně dobře, kde jsem ubytovaný, a víte taky, že ta dívka byla v –“
„Zapsal jste se jenom vy,“ prohlásil Barter rozhodným tónem.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Slyšel jsem hlas cvrčků a šplouchání vody dorážející na břeh jezera. Velice chladně, velice tiše jsem se zeptal: „Co to má znamenat?“
„Ubytoval jste se tady sám,“ opakoval Barter. „O co se tady vlastně snažíte?“
„Poslyšte, vy hajzle,“ řekl jsem. „Tak s tímhle na mě nechoďte! Vím, že jsem se tady ubytoval se svým děvčetem, a vy to moc dobře víte taky. A jestli mi do tří vteřin nedáte ten klíč od jedenáctky, zap…
