7
Vytrvalé, pronikavé bušení na dveře mě z úplného zapomenutí přeneslo do zmateného polovědomí. Slyšel jsem hlas své bytné, kvílel: „Pane Lame – ach, pane Lame – pane Lame. Prokristapána, probuďte se.“ Sáhl jsem po vypínači. Měl jsem pocit, že se mé tělo rozlomí na dvě půlky. Našel jsem vypínač, rozsvítil jsem a belhal se ke dveřím svého podkrovního pokojíku.
Bytná byla zavinutá do vybledlého zeleného přehozu; vypadala jako pytel brambor. Pod přehozem vykukovala obruba bílé flanelové noční košile. Promluvila hádavě a s opovržením: „Jaký je to vaše nový místo, nevím, ale rozhodně už toho mám až nad hlavu. Nechávala jsem vás tady žít tejdny na dluh, ale teď –“
„Co se děje?“ přerušil jsem ji a cítil jsem, že mi oteklý nos a rty zdřevěněly.
„Na drátě je nějaká ženská, tvrdí, že s vámi musí mluvit. Ječí mi do ucha, že je to otázka života a smrti. Telefon drnčel až hrůza. Vzbudil všechny nájemníky. A já musela šplhat do třetího patra, trčet tady a tlouct na dveře, dokud –“
„Jsem vám velice vděčný, paní Smithová –“
„Vděčný,“ odfrkla. „Takovej poplach, všichni jsou vzhůru a –“
Přinutil jsem své ztýrané tělo k činnosti, vplul jsem zpátky do pokoje, sebral koupací plášť, přehodil ho přes pyžamo, navlékl si pantofle. Vzdálenost mezi mým kumbálem a halou mi připadala nekonečná. Dokázal jsem myslet jedině na Almu. A předpokládal jsem, že to pravděpodobně bude Berta Coolová s novými příkazy. Byla by toho klidně schopná, ale – Sluchátko se houpalo na šňůře, zvedl jsem je, přiložil k uchu, řekl haló a zaslechl Almin hlas: „Ach, Donalde, jsem tak ráda, že jsem tě zastihla. Stalo se něco strašného.“
„Co se stalo?“
„Nemůžu to vykládat do telefonu. Musíš přijít.“
„Kde jsi?“
„V telefonní budce, ve dvoraně domu, kde bydlí Sandra.“
„Kde tě tedy najdu?“
„Tady.“
„V bytě?“
„Ne – v budce. Stalo se něco strašného. Přijď rychle.“
Řekl jsem jdu hned, zavěsil jsem a vyšel po schodech tak rychle, jak mi bolavé svaly dovolovaly. Minul jsem sípající paní Smithovou. Prohodila ledově: „Jsou tady nájemníci, pane Lame, byli by rádi, kdyby se jim podařilo znova usnout.“
Pronikl jsem do pokoje, svlékl se, oblékl se, vázanku jsem si utahoval, když jsem utíkal ze schodů. Vestu jsem si zapínal cestou na nároží. Trvalo věčnost, než se k chodníku připlížil noční taxík. Nasedl jsem, řekl jsem mu adresu. „Kolik je hodin, kamaráde?“
„Půl třetí.“
Na zastavárnu mé náramkové hodinky nestačily, ale když jsem je každý den pečlivě natahoval, mohl jsem alespoň přibližně odhadovat čas. Jenomže teď ležely na mém nočním stolku. Prohledal jsem kapsy, abych se ujistil, že mám alespoň potvrzení, které mi vystavila Berta Coolová. Vylovil jsem z kapsy drobné, držel jsem je na dlani a pokoušel se je spočítat v chvějivých záblescích světla, které vrhaly číslice na tachometru. Když jsme dojeli na místo, přebývalo mi přesně pět centů. Odevzal jsem řidiči celou svou sbírku mincí, řekl jsem díky, kamaráde, a rozběhl jsem se ke dveřím. Málem jsem si zlomil ruku. Dveře byly zamčené. Ve dvoraně se svítilo, ale za recepčním stolkem nikdo nebyl. Kopal jsem do dveří v naději, že to Alma uslyší. Za chvíli skutečně uslyšela, vyšla z budky a blížila se chodbou.
Překvapeně jsem na ni zíral. Měla na sobě hedvábné pyžamo, přes ně přehozený jakýsi filmový župánek. Otevřela dveře a já jsem se zeptal: „Co se stalo, Almo?“
„Někoho jsem zastřelila,“ zašeptala chraptivě.
„Koho?“
„Já nevím.“
„Zabilas ho?“
„Ne.“
„Zavolalas policii?“
„Ne.“
„Dobře, zavoláme ji tedy teď.“
„Ale Sandra by to nechtěla a Mektal říká –“
„Čert vzal Sandru i s Mektalem,“ řekl jsem, „jdi dovnitř a zavolej policii.“
Dovedl jsem ji zpátky k telefonní budce.
„Donalde, neměla bych ti radši napřed říct –“
„Když jsi někoho postřelila, musíš zavolat policii a vysvětlit jim, jak se to stalo.“
Obrátila se ke mně a řekla: „Musím si od tebe vypůjčit desetník.“
Prohledal jsem kapsy. Neměl jsem nic. Poslední cent jsem dal taxikáři. Zkusil jsem telefon. Jednoduše a prokazatelně nefungoval zadarmo.
„Jak ses dovol…
