11
V hotelu Perkins jsem se zapsal jako Rinton C. Watson z Kla-math Falls, Oregon. Dostal jsem pokoj s koupelnou a požádal jsem zřízence, aby za mnou na minutu poslal svého šéfa. Ten se dostavil, zubil se v předstírané úctě, která je vlastní všem kuplířům, přechovávačům, šmelinářům světa. Myslel, že ví, co chci, dřív než jsem promluvil.
„To je omyl,“ řekl jsem, „chtěl jsem mluvit s někým jiným.“
„Můžu pro vás udělat totéž co kterejkoliv kolega.“
„O to nejde. Chtěl jsem pozdravit starého přítele.“
„Jak se jmenoval?“
„Nevím, pod jakým jménem tu vystupoval.“ Muž se zasmál: „Řekněte mi ho, třeba budu něco vědět.“
„Asi byste věděl, kdybych vám to řekl,“ prohodil jsem a zatvářil jsem se podezřívavě. Přestal se okamžitě smát. „Sloužíme tu tři,“ řekl. „Bydlíte v hotelu?“
„Já jo. Mám pokoj v suterénu. Ostatní bydlej mimo.“
„Člověk, kterého hledám, je tak kolem pětadvacítky a má velice husté černé vlasy. Rostou mu až doprostřed čela. Má krátký široký nos a břidlicové oči.“
„Odkaď ho znáte?“
Okamžik jsem uvažoval, než jsem řekl: „Z Kansas City.“
Odpověď zabrala. Muž naznačil, že je ochotný spolupracovat. „To je Jerry Wegley. Nastupuje do služby odpoledne ve čtyry a pracuje až do půlnoci.“
Zamručel jsem: „Wegley.“
„Znal jste ho pod tím jménem?“ zeptal se zvědavě.
Po krátkém zaváhání jsem odpověděl: „Ano.“
„Tak jo.“
„Kde bych ho našel?“
„Tady, po čtvrtý hodině.“
„Myslím teď.“
„Můžu se pokusit sehnat jeho adresu – chtěl byste s ním mluvit po telefonu?“
„Potřebuju se s ním sejít,“ řekl jsem. Já jsem měl jiné jméno, když mě znal.“
„Uvidím, co se dá dělat.“
„To udělejte,“ poradil jsem mu a zamkl jsem dveře, když zmizel. Vytáhl jsem Sandřin korzet zpod svého opasku a začal jsem vyndávat padesáti a stodolarové bankovky. Dohromady to bylo osm tisíc čtyři sta padesát dolarů. Stočil jsem bankovky do čtyř svitků, rozdělil je po kapsách kalhot, svinul korzet do úhledného balíčku.
Sluha se vrátil. „Bydlí v Brinmore Rooms,“ oznámil. „A jestli z vaší návštěvy nebude mít radost, neříkejte mu, kdo vám dal adresu.“
Podal jsem mu padesátidolarovou bankovku: „Mohl byste mi přinést zpátky pětačtyřicet dolarů?“ Spokojeně se zašklebil: „Na to můžete vzít jed. Jsem zpátky za pět minut.“
„Přineste mi také noviny,“ požádal jsem.
Když se vrátil s pětačtyřiceti dolary a novinami, zabalil jsem korzet a vyšel z hotelu. Došel jsem na Hlavní nádraží, sedl jsem si na chvíli na lavičku, pak jsem se zvedl a odešel, balíček jsem nechal ležet na lavici.
Na poště jsem získal obálku a známku na doporučenou zásilku. Obálku jsem adresoval Jerry Wegley mu, Brinmore Rooms, roztrhal jsem stránku novin na proužky, několik jsem jich vložil do obálky, zalepil jsem ji a vzal si taxíka do Brinmore Rooms.
Brinmore Rooms sestávaly z dveří v úrovni chodníku, ze schodiště, z pultu, zvonku, seznamu nájemníků a z lepenkového návěstí, potřísněného od much, na kterém stálo „Zazvoňte na správce“. Zazvonil jsem.
Když se nic nedělo, zazvonil jsem ještě jednou. Za dalších deset vteřin se objevila žena s vychrtlým obličejem a úsměvem plným zlatých zubů.
„Doporučený dopis pro Jerry Wegleye,“ oznámil jsem. „Chcete mu ho předat?“
„Ne, je na osmnáctce, halou přímo dolů,“ řekla krátce, rty jí poklesly a zakryly zlaté zuby. Vrátila, se do svého pokoje a zabouchla dveře.
Šel jsem k číslu 18, třikrát jsem jemně zaklepal na dveře, nedostal jsem žádnou odpověď. Pokoušel jsem se zasunout ostří nože vedle zámku, ale po chvilce jsem zjistil, že bych se jako lupič neuživil. Vrátil jsem se po vyšlapaném koberci k přepážce, zvedl jsem zprohýbaný příklop a rozhlédl se po vnitřním prostoru. Bylo tam půl tuctu balíků s prádlem, tři nebo čtyři časopisy a lepenkový kufr. Rozhlížel jsem se dál a konečně jsem našel, po jsem hledal, hřebík, na kterém visela mohutná drátěná smyčka. Na smyčce visel řetěz a na řetězu se houpal klíč. Sebral jsem smyčku, vracel se zpátky chodbou, snažil jsem se, aby řetěz a klíč necinkaly.
Klíč otevřel dveře čísla 18 bez obtíží.
Jenomže ptáček už uletě…
