19. KAPITOLA
Byla to opravdu dobrá peřej, která mě zanesla daleko do mořského proudu. Ten se zdál mířit velkou rychlostí na sever. Voda byla teplá, nebe jasné a já jsem byl něžně zvedán a spouštěn rytmickým pohybem vln. Bylo to docela příjemné, zvláště s ohledem na nedávnou možnost brzké smrti.
Pomalu a opatrně jsem kopl svázanýma nohama. Když jsem se zvedl, už jsem neviděl tu část pláže, kde zemřela Lisa. Podíval jsem se na jihozápad a uviděl šachovnicový obraz města St. George, který se stále zvětšoval. Po chvíli jsem rozeznal pláž Grand Anse. Když bylo vidět pláž celou, usoudil jsem, že jsem asi tři kilometry od pobřeží. Když mě některá z vln dost zvedla, mohl jsem vidět veselé plachty, pohybující se v zálivu sem a tam. Nedovedl jsem odhadnout, jak dlouho už jsem plaval, protože jsem chvílemi upadal do jakéhosi polospánku. Ale slunce bylo tak vysoko, že to vypadalo zhruba na poledne.
Směr proudu se změnil. Měl jsem ten dojem, že se změnil na severozápadní, ale byl jsem příliš daleko od nějakých referenčních bodů, abych se o tom mohl přesvědčit. Byl jsem zhruba proti městu, a pokud jsem to mohl odhadnout, byl jsem stejně daleko od města jako od Point Saline. Když už nebylo město téměř vidět, věděl jsem, že jsem nejméně pět kilometrů daleko.
Probral jsem se z dřímoty a uviděl štíhlou loď, plující asi míli ode mne. Poznal jsem pouze, že se jedná o třístěžňový škuner, se všemi plachtami vyhrnutými.
Věděl jsem, že to může být stejně realita jako fantazie a že vsadit by se dalo spíš na fantazii. Hádal jsem, že přijíždí ze St. George.
Měl jsem pocit, jako kdybych pracoval na problému, který se mnou nemá nic společného. Paže jsem měl úplně bez citu. Pohupoval jsem se nahoru a dolů ve velkých, pomalých, modrých vlnách. Vrcholy vln se nelámaly. Snažil jsem se udržet v poloze, abych mohl tu loď pozorovat, abych viděl, jak se vaří bílá voda na jejích bocích. Pravděpodobnost, že mě spatří, byla jedna k deseti tisícům, i když by mě míjela o pouhých padesát metrů.
Potom jsem dostal nápad. Nejprve jsem ho potlačil, protože by vyžadoval velké úsilí, a žádné úsilí se nezdálo mít nějakou cenu. Ale na palubě mohli být rybáři, lidé, kteří pořád pozorují moře, i když není naděje na zastavení, ať už spatří cokoliv. Velká ryba tříští vodu, pění ji a rozstřikuje. Do práce. Dělej poprask. Poskytni jim něco, na co by mohli zaostřit pohled. Šlo to těžko. Zvednout svázané nohy a plácnout jimi dolů. Otáčet se, kroutit se a obracet tělo, kopat. Potápět se a vynořovat se co nejvýše. Potom závrať. Nevolnost. Zvuk pleskání plachet, skřípání lan, slabý výkřik. Blízký zvuk přívěsného motoru. Ruce, které mě chytají a zvedají. Dopad na tvrdou, olejem a rybinou zapáchající zem a vyzvracení litrů a litrů mořské vody…
Potom přišla ta fantastická fraška, ironická parodie ráje mořeplavce. Ležel jsem na nízké široké palubě a mohl jsem cítit pohyb lodi pode mnou. Přimhouřil jsem oči, abych uviděl, shromážděné kolem mne – všechny ty krásné tváře zachmuřené, všechny ty dívčí hlasy, mumlající starostí – sirény ze všech legend, mořský vítr čechrající jejich kadeře, jejich krásná těla v odstínech od antické slonoviny po naolejovaný ořech. Byly shromážděny těsně kolem mne, mnoho jich, šťouchajících se a masírujících mé kotníky a oteklá chodidla, paže, zápěstí a opuchlé ruce.
Jedna zvedla mou mrtvou levou ruku a já se na ni díval se odtažným zájmem. Vypadala jako tmavě purpurová gumová rukavice, přehuštěná, s hlubokými důlky s místech, kde měly být klouby.
Najednou jsem vykřikl. Trochu mě to udivilo. Nejsem totiž ten typ. V pravé ruce jsem ucítil bolest, jako kdyby mi někdo vytrhl najednou všechny nehty. Bolest mě opět vrátila do náhlé temnoty, takže výkřik se zdál být velmi daleko a já na něj mohl myslet jen jako na zlostného bílého ptáka, škrábajícího a bijícího křídly na své cestě z mého hrdla.
Probral jsem se z mrákot právě včas, abych byl připraven na další bolest. Byla opět v pravé ruce, a jak doznívala, zabolela mě opět levá ruka, a to tak, že jsem …
