9.
Fotograf se jmenoval Edison Alva Farley a Guthrieho okamžitě informoval, že dostal jméno po Thomasi Alvovi Edisonovi, který vynalezl – mimo jiné – žárovku a filmovou kameru.
Farleyův pradědeček, John Winston Farley, žil právě ve státě New Jersey, ve West Orange, když si tam tento velký muž v roce 1887 přestěhoval svoji laboratoř. Stali se blízkými přáteli a Johnův syn Arthur – jemuž tehdy bylo dvanáct let – vynálezce přímo zbožňoval. Na přelomu století, když Arthur dosáhl věku pětadvaceti let, se jeho ženě Sáře narodil chlapeček, jemuž dali bez váhání jméno Edison Alva. Zavrhli možnost pojmenovat ho Thomas Alva Edison, protože dohromady by to znělo Thomas Alva Edison Farley, což by vypadalo trochu kostrbatě. První Edison Alva Farley se později stal otcem stávajícího Edisona Alvy Farleyho juniora.
„Vidíte, jak úžasná jména dostávají nemluvňata v Americe!“ řekl Farley Guthriemu. „I když, dneska mi všichni říkají jen Juniore.“
Guthrie, jemuž nic, co se týče proměn ve jménech skutečných i přijatých, nebylo cizí, stiskl fotografovi podávanou pravici a odpověděl: „Mně dneska všichni říkají Guthrie,“ což byla pravda.
„Co pro vás tedy mohu udělat?“ zajímal se Farley. „Fotografii do pasu? Nebo portrétek pro vaši milenku v Soulu?“ Při těch slovech zamrkal a Guthrie zamrkal také, i když nepochopil, v čem je ten vtip.
„Vlastně bych potřeboval,“ spustil Guthrie, „nějaké informace o jednom videu, které jste natočil někdy v březnu.“
„Nějaká svatba?“ dohadoval se Farley. „Nebo promoce?“
„Ne. Byl to privátní snímek jedné ženy. Jen ona a videokamera.“
Farley se na něj zadíval.
„Vzpomínáte si, že jste něco takového natáčel?“ zeptal se Guthrie.
Guthrie pochopitelně věděl, že Farley v březnu natočil půlhodinový snímek Lainie Comminsové, alias Lori Doonové, jenž bylo lze považovat za kompromitující a především nemravný. Nechal Farleyho chvíli rozmýšlet. Vždycky je nejlepší počkat, až v kávovaru začne vřít, a teprve potom nalévat kávu.
Byl tu i jeden skutečný bublající kávovar, stál na malém vařiči v koutě Farleyova ateliéru. Ale fotograf zatím Guthriemu nenabídl šálek kávy. Studio se nacházelo v objektu rozděleném do takzvaných buněk, na rohu Wedleyovy a Třetí ulice, blízko nákupního střediska Twin Forks v centru Calusy či v tom, co z něj zbylo. To nákupní středisko bylo propadák. Mluvilo se o tom, že by se mělo přebudovat v obrovské vícepodlažní parkoviště, jež by sloužilo celému centru města, i když každý v Caluse ví, že tu vlastně žádné centrum není, protože všechen cvrkot se přesunul dál na jih, podle Trailu, do úspěšnějších středisek, než bylo Twin Forks.
Ateliér nebyl příliš velký, což platilo o většině prostor v těchto nádherně, i když střídmě projektovaných buňkových areálech, jež se v posledních letech staly takovou módou. Celou jednu stěnu pokrývalo okno, sahající od podlahy až ke stropu, vedoucí na vnitřní dvůr. Do místnosti jím pronikalo dobré světlo od severu. Celou druhou stěnu zabírala knihovna, na níž se povalovala spousta kamer, krabic s filmy, stereo–souprava s CD přehrávačem, rádiem, magnetofonem, gramofonovými talíři s přepínači rychlostí na 45 a 78 otáček za minutu a dvěma obrovskými reproduktory. Guthrie nikdy nenavštívil fotografický ateliér, který by postrádal vybavení kvalitní, drahou stereo–soupravou. Když se nějaký feťák vloupá do takového ateliéru, většinou nepřichází ukrást kamery/které často mívají vyražená identifikační čísla, ale audio vybavení, protože to se prodává daleko snáz. Podél třetí stěny stála baterie reflektorů, připravených k osvětlení naprosto hladkého pozadí, před nímž stála židle.
„Není vám povědomé jméno Lori Doonová?“ otázal se Guthrie.
„Pane Lambe, já natáčím stovky různých snímků,“ odpověděl netrpělivě Farley. „Opravdu si nemohu pamatovat jména všech svých subjektů.“
Mluví jako vládnoucí monarcha, pomyslel si Guthrie, ale neřekl to nahlas.
„Za války v Zálivu,“ pokračoval Farley, „jsem určitě natočil několik set videosnímků. V lednu 1991, když tam začalo být doopravdy hor…
