5.
Charles Nicholas Werner bydlel v domě zbudovaném ve španělském stylu, jaké se v Caluse stavěly začátkem třicátých let, krátce poté, co toto území vlastně znovu objevil železniční magnát Abner Worthington Hopper. Předtím se město rozrůstalo jen ospalým tempem; počet obyvatel vzrostl od roku 1910 do konce příštího desetiletí z 840 na pouhých 2149. Avšak potom přišel Hopper, najednou tu bylo opravdové město s 8000 obyvateli a zničehonic se Calusa objevila na mapě jako rekreační středisko. Hopper si postavil své vlastní sídlo ve španělském stylu na vybraném pozemku na pobřeží zálivu a pustil se do stavby hotelu pro početné hosty, které on a jeho žena Sarah zvali sem na jih každou zimu. V jeho sídle je dnes muzeum Ca D’Oro a z hotelu se stala opuštěná barabizna obehnaná ohradou, stojící nebezpečně blízko dálnici U.S. 41.
V muzeu najdete slušnou sbírku barokního umění, na niž je Calusa nezřízeně pyšná. Prohlašuje–li se město za Athény jihovýchodní Floridy, musí se přece chlubit svými kulturními poklady, i když jsou jen druhořadé kvality. Restaurátoři pořád slibují, že opraví a přestavějí původní hotel, který se během šesti desetiletí z přepychového, okázalého zařízení změnil nejprve v útulný a pohodlný penzión, později v zašlý a ošuntělý zapadák a nakonec v úplně zvetšelou zříceninu. Nedávno se začalo mluvit o tom, že by měl být stržen a na jeho místě vznikne nákupní středisko. Sic transit gloria mundi.
Wernerovo obydlí připomínalo haciendu a bylo jedinou stavbou na obou březích úzkého kanálu, vinoucího se za domem. Růžově omítnuté zdi, střecha pokrytá lesklými oranžovými taškami, oblouková okna, naznačující saracénský vliv, exotické věžičky a minarety – takový pohled mě a Andrewa přivítal, když jsme od mé Acury kráčeli k obloukovým mahagonovým vstupním dveřím. Na kanále probíhal poměrně hustý provoz.
Začínal víkend – vlastně už byla sobota, čtyři odpoledne – a občané se věnovali své oblíbené vodácké zábavě na myriádě kanálů, vinoucích se městem a jeho okolím, okukujíce přepychová sídla na březích. Zvonek u dveří byl zasazen do rozevřené černé růže z kované oceli na pravé zárubni. Andrew stiskl tlačítko, připomínající velké bílé oko uprostřed květu. Za dveřmi bylo slyšet blížící se kroky.
Navzdory bohatství, jež se zde v slunné Caluse nashromáždilo, nenajdete tu už mnoho služebných, které by žily v domech svých zaměstnavatelů, a potkat takovou komornou, dokonce v livreji, je tady událostí stejně vzácnou jako setkání s volně žijícím panterem. Služce, která přišla otevřít na Andrewovo zazvonění, jsem hádal jen málo přes dvacet let. Překrásná černoška v černé uniformě, s malým bílým čepečkem, bílou zástěrou a bílým límečkem. Představili jsme se, vysvětlili jsme, za kým jsme přišli, a ona odpověděla: „Pase porfavor. Le diré que está aquí.“ Bylo by mě zajímalo, jestli má zelenou kartu.
Stanuli jsme v chodbě s modrými dlaždicemi na podlaze, lemované maurskými sloupy. Vzadu, uprostřed domu bylo vidět prostranství, obklopené arkádami a hýřící barvami květů. Tiché sloupoví prosvětlovaly paprsky odpoledního slunce. Do zasmušilého ticha zazněl z kanálu hluk lodního motoru.
Werner vyšel odkudsi ze zadní části domu; na sobě měl jen šortky a sandály. Energickým krokem zamířil ke mně a Andrewovi. Byl to nevysoký, strohý mužík, s nohama trochu do O, dohněda opálený, s blýskavýma modrýma očima a s věncem bělavých vlasů kolem lysé hlavy. Pevně nám oběma stiskl ruku. Ujistil nás, že nám rád bude nápomocen, a zavedl nás za dům, k bazénu, jehož hladina se mihotavě třpytila ve sluneční záři.
Jeho nezřetelný jižanský přízvuk jsem poprvé zaznamenal až ve chvíli, když se nás zeptal, jestli si dáme něco k pití. „Trochu whisky, pánové? Pivo? Ledový čaj?“ My jsme však namítli, že ho nechceme zbytečně okrádat o čas, a hned jsme se dali do práce. Magnetofon jsme položili na nízký, bílý umělohmotný kvádr a rozsadili jsme se kolem do drahých zahradních křesel značky Brown Jordán. Člun, který před chvílí vplul do kanálu, se už zase vracel zpátky …
