Kapitola 4
V poledne svítilo slunce tepleji. V osm hodin státní meteorolog ohlásil, že oblast nízkého tlaku, pronikající od pobřeží, definitivně ukončila studené údobí. Farmáři, kteří se tři dny a tři noci nesvlékli, se skáceli na postele a spali spánkem úplně vyčerpaných. Kolem půlnoci se zatáhlo. Ve dvě hodiny ráno vzbudilo okresního státního zástupce bubnování dešťových kapek. Vstal, upravil okno, aby déšť nemohl stříkat na koberec, a zpozoroval, že se poněkud oteplilo. Proudy studeného deště bubnovaly na zem, pročišťovaly zakouřené ovzduší a přinášely ulehčení usouzeným rančerům. Ve čtyři hodiny Selbyho probudilo nepřetržité naléhavé zvonění telefonu. S očima nateklýma spánkem sundal sluchátko a uslyšel hlas šerifa Brandona, jak říká: „Dougu, v autokempu U závěrníku se stal nějaký malér. Myslím, že byste měl skočit do auta a sejít se tam se mnou.“
„Proboha,“ povzdechl si Selby, „ať se o to postará městská policie. Pravděpodobně je to nějaká rodinná hádka a…“
„V jedné chatě je mrtvý muž,“ přerušil ho Brandon. „Zřejmě na někoho číhal s revolverem…“
„Budu tam za čtvrt hodiny,“ slíbil Selby a práskl sluchátkem. Vskočil do šatů, popadl ze skříně plášť do deště a čepici, seběhl do garáže, kde měl auto, a hřmotně vyjel do deště. Madison City bylo prakticky pusté. Jen pár kaváren s celonočním provozem podél Hlavní třídy se staralo o občerstvení projíždějících automobilistů. Noční světla trhavě osvětlovala výlohy. Jako úsporné opatření přikázala městská správa zhasnout každou druhou pouliční svítilnu. Zůstalo však dosti světla, aby ukazovalo malé hříbky vody objevující se na dlažbě pod údery narážejících dešťových kapek. Selby zabočil doprava, aby se vyhnul kolejím meziměstské dopravy, a pustil svůj vůz naplno. Stírač ochranného skla jezdil monotónně sem a tam. Déšť padal v proudech do světla jeho předních reflektorů. Minul zastávku na Sosnové třídě a za tři minuty dorazil na obvod města. Sto metrů za ním se skrze liják mlhavě objevil obloukový nápis Autokemp U závěrníku. Vůz městské policie parkoval poblíž poslední chaty. Vůz šerifa Brandona stál na druhé straně budovy. Selby mohl slyšet šum hlasů a na osvětleném okně se občas mihl stín.
Selby zaparkoval své auto za policejním vozem. Brandon otevřel dveře a vyzval ho: „Pojďte dál, Dougu.“
Selby vstoupil do chaty, kde byla dvě dvoulůžka, prádelník a tři židle. Otto Larkin, veliký, břichatý policejní šéf, pozdravil: „Buďte zdráv, Selby,“ a okamžitě se obrátil ke dvěma poděšeným mladým ženám, které seděly vedle sebe na jednom dvou lůžku. Bylo vidět, že v obou postelích se spalo.
Rex Brandon studoval obě dívky zamyšleným pohledem a navrhl Ottovi Larkinovi: „Když je tu teď Selby, myslím, že ho necháme, aby se toho ujal.“
Larkin pravil bojovně: „Tyhle dvě holky znají odpověď. Nenechte se od nich ani chvilku vodit za nos.“
Brandon řekl mírně, ale zlověstně: „Koneckonců, víte, Larkine, autokemp U závěrníku je za hranicemi města.“ Larkin se obrátil a rozhorleně pohlédl na šerifa. „Dobrá,“ prohlásil, „jestli chcete hrát takovouhle hru, jen to příště zkuste, chtít spolupracovat se mnou! Když byl Roper v úřadě, vždycky jsem s ním pracoval. Byl jsem ochoten pracovat s vámi dvěma. Ale jestli vy…“
„Nechte na hlavě, Larkine,“ přerušil ho Brandon chladně. „Řekl jsem vám jenom, že se Selby ujme věci.“
„Čeho se mám vlastně ujmout?“ zeptal se Selby.
Brandon pokynul směrem k dívkám. Selby si je prohlédl. Jedna byla blondýnka. Její modré očí ukazovaly, že plakala. Jak se na ni Selby podíval, zachvěly se jí rty a prsty jí začaly muchlat kapesník. Druhá dívka měla kaštanové vlasy a hnědé oči. Nejevila žádné známky jakéhokoliv prožitého vzrušení. Seděla nehnutě a očima sledovala každý pohyb úředníků.
Brandon ukázal na blondýnku: „Tohle je Audrey Prestonová, Dougu. Ta druhá je Monette Lambertová. Děvčata, tohle je okresní státní zástupce, a já chci, abyste mu řekly přesně to, co jste řekly nám.“
Audrey Prestonová se podívala úpěnlivě na Monette Lambertovou, ta pohlédla Selbymu do očí …
