Kapitola 15
Drsný západní vítr se uklidnil. Hvězdy bděle svítily z bezmračné oblohy. Vichřice však bičovala moře a to se prudce vrhalo na štěrkové pláže a tříštilo se o výspy. Zatímco se Selbyho auto hnalo po dálnici, která občas vedla kolem mes, občas poklesla a běžela po pobřeží dunícího oceánu, vystoupil naďhorami na levé straně měsíc, jen trochu po úplňku. Sylvie Martinova se přitulila blíž k Selbymu. „Dougu,“ přemítala, „napadlo vás někdy, že je divné, oč víc můžete zjistit o lidech, když jsou mrtví, než když žijí?“
„Co tím míníte?“ zeptal se.
„Dokud lidé žijí, vždycky si udržují ploty. Nikdy je nepoznáte. Vemte si například toho autostopaře. Vy a šerif jste ho zastavili a hovořili jste s ním. Nic jste nezjistili. Byl to prostě obyčejný autostopař. Teď jsme začali vrtat do jeho minulosti, a začíná z něho být osobnost. Dovídáme se věci, které by nikdy nepřiznal, být naživu. Podívejte se, co jsme zjistili z dopisů, které jsme mu našli v kapse. Je to muž, který byl přísným, řádným otcem. Jeho dcera ho milovala svým způsobem, on ji také svým, ale ona odešla z jeho života. Měla dcerku. Tento tesař, se svými přísnými zásadami, byl dědečkem, ale nikdy své vnouče neviděl. Jeho konvenční zásady morálky jsou pravděpodobně nejjistější, a přece způsobily, že si odepřel lásku své dcery. Odepřel si možnost poznat svou vnučku pouze proto, že považoval za hřích něco, co jeho dcera považovala za přirozené a správné. Milovala mladého muže, který se s ní nechtěl nebo nemohl oženit. Myslela, že se někdy v budoucnu vezmou… Zajímalo by mě, jestli změnila své názory… Možná si uvědomila, kolik moudrosti bylo za těmi konvencemi… A co Watkins vytrpěl… Dougu, je to tak prostá věc, a přece tak opravdová! Vleze jednomu do hlavy a člověk se jí nemůže zbavit.“
Selby přikývl a chvíli řidil vůz v zahloubaném tichu. Sylvie, s hlavou opřenou o jeho rameno, usnula. Měsíc vystupoval po obloze, ozařoval zmítající se vlny nepokojného oceánu a postříbřoval vodní tříšť vymršťovanou vzdouvajícími se vlnami proti mysům. Pěna z vody, která se se sykotem hnala vzhůru po svahu kulatých, vodou omletých oblázků, jevila se v měsíční záři jako hranice dělící zemi a vodu. Selby na okamžik zapomněl na nepříjemnou povahu svého poslání a oddal se kráse noci.
Proletěli ulicemi San Diega a nalezli Boba Praila, který na ně čekal na udané adrese. Prohlédl si Selbyho doklady, identifikoval fotografii mrtvého autostopaře, kterou mu Selby ukázal, a řekl: „Dobrá, pane Selby, pokud mě se týká, je to všecko vaše. Chcete-li, otevřte zavazadla.“
„Nechci nic brát,“ vysvětlil Selby. „Chci si ty věci pouze prohlédnout, a myslím, že byste měl být se mnou, abyste ověřil, co najdu.“
„Dobrá,“ souhlasil Praile, „dejte se do toho.“ Otevřeli zavazadla. Sylvie, stojící poněkud stranou, si zapisovala poznámky a tužka jí po papíru přímo létala. Vše v zavazadlech svědčilo o charakteru muže, který je balil, šaty byly pečlivě urovnány a složeny. Pracovní obleky byly úzkostlivě čisté. Díry byly pečlivě zašité. V jednom zavazadle našel Selby starou fotografii Emila Watkinse a jeho nevěsty. Fotografie byla zřejmě pořízena před nějakými třiceti lety, ale i tehdy se kolem mužových úst rýsovaly strohé, nekompromisní linie. Balíček obálek převázaných provázkem odhalil různé nedůležité dopisy. Mezi nimi byl potvrzený účet z jedné sandiegské nemocnice.
„Nemáte ponětí, zač je tenhle účet?“ zeptal se Selby Praila.
„Ani v nejmenším. Nic o Watkinsovi nevím. Přišel sem a vybral si poštu, a když odcházel, chtěl si tu ty věci pár týdnů nechat.“
„Neříkal, kam jde?“
„Ne.“
Selby pravil: „Tento účet je datován před měsícem. Myslím, že si jej vezmu, nemáte-li námitky. Buď ho přinesu, nebo pošlu zpátky a můžete ho pak vrátit k ostatním věcem.“
„Okay,“ souhlasil Praile. „Když je mrtvý, co budeme dělat s těmi zavazadly?“
„Správce pozůstalosti se s vámi spojí,“ řekl Selby. „Watkins má někde dceru. Prostě tu věci ponechte, dokud ji neobjevíme.“
„Dobrá,“ souhlasil Praile vesele a se zřejmým oceněním posuzo…
