Kapitola 21
Selby otevřel vrata garáže, aby Sylvie mohla vyjet se svým autem. Když vcházeli do pološera garáže, položil jí ruku kolem pasu. „Unavená, Sylvie?“ otázal se.
„Strašně unavená,“ přisvědčila. „Ale to není všechno, Dougu. Jsem tak pyšná, až se celá chvěju.“
„Pyšná?“ opáčil.
„Pyšná na vás,“ vysvětlila.
„Neudělal jsem nic zvláštního,“ podivil se, „jen jsem to vydřel.“
„Vydřel!“ zvolala. „Věděl jste, co se muselo stát, spojil jste všechna fakta a válečnou lstí jste ty muže přiměl k přiznání. Jestli tohle je vydření, tak bych ráda věděla, co je pak genialita. Bráško, nechte si ode mě říct – někteří lidé v tomhle městě si možná nemyslí, že dovedete posvítit chlapíkům z velkoměst, ale… ale… jen počkejte, až si přečtete zítra ráno Polnici, Dougu Selby.“ Tiše se zasmál, pevněji ji přitiskl k sobě a řekl: „Tak se mi zdá, Sylvie, že jsme pracovali společně.“
Její oči, teplé a tmavě hnědé, se mazlily s jeho očima. Na okamžik zmalátněla, ale vzápětí se vyprostila. „Jděte pryč,“ řekla a nervózně se zasmála. „Příliš mě podmaňujete svým vlivem, Dougu Selby, a já nemám čas cítit se podmaněná – aspoň ne, dokud…, no, dokud nenapíšu příběh pro Polnici, nad kterým čtenářům polezou oči z důlků a který jim vynutí pár slz na tvář.“
„A potom?“ zeptal se. „Co byste říkala dnes večer – tak kolem půlnoci – malé večeři U palmového došku?“
„Proč U palmového došku?“ zajímala se.
Řekl: „Chci si promluvit s Triggsem. Koneckonců, není důvodu, proč by měl přijít o svou licenci. Příliš se upíchl na hazardní hry, ale v mnoha směrech ho za to nemůžete vinit. Ale… no, odvezl Madge Trentovou k telefonu, takže mi mohla dát hlášku, že to byla vražda. Věděl, že ti hráči by je oba zabili, kdyby tušili, že to vyžvanili okresnímu státnímu zástupci, a přesto dělal, co mohl.“
Rychlým pohybem svého pružného těla vklouzla za volant vozu, otočila klíčkem zapalování a sešlápla startér. „Na shledanou dnes večer, pane okresní státní zástupce.“
„Krátce před půlnocí, slečno reportérská hvězdo,“ doplnil Selby s úklonou.
Přikývla, vesele se na něho usmála, vycouvala vozem z garáže, zařadila první rychlost, zamávala mu a s řevem odfrčela za roh. Selby tam dlouho stál ve slunečním světle. Jeho byt mu připadal nejasný a neskutečný. Jeho tělo bylo znecitlivělé až do zemdlení a vyžadovalo odpočinek. Ale tělesná únava nedovedla udolat k odpočinku jeho mysl. Mozek, ovládající unavené svaly a vypjaté nervy, běžel s klidnou přesností, která mu umožňovala vidět věci, jako kdyby se díval jakýmsi duševním teleskopem.
Když vstupoval do bytu, zvonil telefon. Zvedl sluchátko a uslyšel suchý, nevzrušený hlas šerifa Brandona podávat hlášení: „Jen jsem si, Dougu, myslel, že vám to povím, než půjdete spát. Stapleton vyklopil všecko, co věděl, když jsme jeli autem. Myslím, že pokud jde o vraždu, má čisté svědomí. Je pořádně vystrašený. Pokud jde o tu nesvědomitou jízdu, je usvědčen a ví to. Myšlenka na to ho pronásledovala od té doby, co se to stalo. Jo a pak ještě něco: má tak trochu páru o Marcii Watkinsové. Ten mládenec, co s ní utekl, je Hugo Larkin, syn policejního šéfa Otty Larkina. Osobně nemám o Hugovi velké mínění. Má hladký jazyk a rád ho používá. Zřejmě z těch mladších tři nebo čtyři Hugovi kamarádi o Marcii věděli – to jest, znali ji podle jména. Patřila k těm děvčatům, která věřila v nový pořádek věci. Konvence pro ni mnoho neznamenaly. Láska znamenala všecko, manželství nic. Hugo si s ní zahrával a těžil z jejích názorů. Pravděpodobně do ní byl nějaký čas zamilován. Když zjistil, že věc je vážná a že Marcia bude mít dítě, vypařil se a nechal jí všechny starosti na krku.“
Selby pravil: „Zajímalo by mě. Jestli to Otto Larkin věděl, když jsme poprvé ty dopisy objevili.“
„To se nikdo nedozví. Teď to Larkin samozřejmě zapře,“ usoudil Brandon. „Nicméně, tak se věci mají. A ještě něco. Charles DeWitt Stapleton si natáhl přes pyžamo kalhoty a kabát a jel za mnou do vězení. Je celý zlomený. Namouduši, Dougu, začínám ho litovat. Teď si uvědomuje, jak mnoho z toho, c…
