Deset malých černoušků (Agatha Christie)

Celá e-kniha Deset malých černoušků ke stažení v ePUB, PDF a MOBI

7

První se vzpamatoval Blore.

„Promiňte… hm… Rogersi,“ koktal. „Slyšeli jsme tu někoho chodit a… a mysleli jsme si… no prostě…“

„Já prosím za prominutí, pánové,“ omlouval se Rogers. „Odnáším si odtud svoje věci. Měl jsem za to, že nebudete mít žádné námitky, když se přestěhuju do jednoho z volných hostinských pokojů v dolním patře. Do toho nejmenšího.“

Obracel se při řeči k Armstrongovi a Armstrong mu také odpověděl: „Samozřejmě. Samozřejmě. Jen se přestěhujte.“

Snažil se nepohlédnout na zahalenou postavu na loži.

„Děkuji vám, pane doktore,“ uklonil se Rogers.

Vyšel s plnýma rukama svých věcí z pokoje a sestupoval do dolejšího poschodí.

Teprve teď přistoupil Armstrong k posteli, nadzvedl prostěradlo a zadíval se do zklidnělé tváře mrtvé ženy. Už se v ní nezračil strach. Už to byla nic nevyjadřující tvář.

„Škoda, že tu nemám své medicínské náležitosti,“ řekl Armstrong. „Moc rád bych věděl, jaký to byl jed.“

Pak se obrátil k svým společníkům.

„Dokončeme to. I když cítím ve všech kostech, že nic neobjevíme.“

Blore se potýkal se zástrčkami na desce, uzavírající průlez na půdu.

„Ten chlap se pohybuje zatraceně tiše,“ řekl. „Před chviličkou jsme ho viděli na terase. A nikdo z nás ho neslyšel jít nahoru.“

„Proto jsme taky usoudili, že tady přechází někdo cizí,“ dodal Lombard.

Blore zmizel v hluboké temnotě. Lombard vylovil z kapsy baterku a lezl za Blorem.

Po pěti minutách stáli zas všichni tři na nejvyšší podestě a bezradně zírali jeden na druhého. Byli ušpinění a ověšení pavučinami a tvářili se ponuře.

Kromě jich osmi nebyla na ostrově živá duše.