Celá e-kniha Deset malých černoušků ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA DEVÁTÁ
1
„Tak jsme se tedy mýlili,“ řekl zvolna Lombard. „Ve všem jsme se mýlili. Vyfantazírovali jsme si děsivý přízrak jenom proto, že nás zmátla náhodná shoda těch dvou úmrtí.“
Armstrong vážně zavrtěl hlavou: „A přece je naše argumentace správná. Kruci, já jsem přece doktor a vím něco o sebevraždách. Anthony Marston nebyl sebevražedný typ!“
„A nemohla to být nešťastná náhoda?“ zeptal se nejistě Lombard.
Blora to nepřesvědčilo. Odfrkl si: „Sakramentsky divná nešťastná náhoda!“
Nastalo ticho. Pak se znovu ozval Blore: „Ale pokud jde o tu ženskou…“ Odmlčel se.
„Paní Rogersovou?“
„Ano. To snad mohla být nešťastná náhoda, či ne?“
„Jak to?“ zeptal se Lombard.
Blore se zatvářil poněkud rozpačitě. Jeho cihlově červená tvář dostala ještě temnější odstín. Dost váhavě ze sebe vypravil: „Poslechněte, doktore, vy jste jí přece dal nějakou drogu.“
Armstrong na něho upřel udivený pohled.
„Drogu? Co tím chcete říct?“
„No, včera večer… Sám jste říkal, že jste jí dal něco, aby spala.“
„Ach ták! To ano. Neškodné sedativum.“
„Co přesně to bylo?“
„Dal jsem jí mírnou dávku trionalu. To je naprosto neškodný preparát.“
Blore ještě víc zrudl.
„Hele, doktore – já to řeknu bez obalu – nedal jste jí těch prášků trochu moc? Nedal?“
Doktor Armstrong se rozzlobil.
„Já nechápu, co máte na mysli.“
„Je přece možné, no řekněte, že jste udělal chybu? To se někdy stane.“
„Nic takového jsem neudělal,“ řekl Armstrong stroze. „To je směšný nápad.“
Zarazil se a pak dodal chladným, kousavým tónem: „Nebo chcete naznačit, že jsem jí dal silnější dávku úmyslně?“
Honem se do toho vložil Lombard: „Poslechněte, vy dva, nesmíme přece ztrácet rozvahu. Nezačínejme se obviňovat navzájem.“
„Já jsem jen upozornil, že se doktor mohl dopustit omylu,“ trval na svém Blore.
Doktor Armstrong se přinutil k úsměvu. Ale byl to dost neveselý úsměv.
„Dopouštět se takových omylů,“ řekl, „to si, příteli, nemohou lékaři dovolit.“
Blore řekl uvážlivě: „Nebyl by to váš první omyl – jestli se dá věřit té gramofonové desce.“
Armstrong zbledl. Philip Lombard se prudce a hněvivě otočil k Blorovi: „Co to má za smysl, takhle se napadat? Jsme všichni na jedné lodi. A musíme táhnout za jeden provaz. Říká někdo něco o tom vašem křivém svědectví?“
Blore proti němu vykročil se zaťatými pěstmi. A řekl zastřeným hlasem: „Jaké křivé svědectví ksakru? To je hanebná lež! A nepokoušejte se mě umlčet, pane Lombarde, jsou jisté věci, kterým chci přijít na kloub a jedna z nich se týká vás!“
Lombard povytáhl obočí.
„Mne?“
„Ano. Rád bych věděl, proč jste si sem, na přátelskou společenskou návštěvu, vzal s sebou revolver.“
„Tak to byste rád věděl?“ opáčil Lombard.
„Ano, pane Lombarde!“
Lombard odpověděl zcela nečekaně: „Poslechněte, Blore, vy nejste takový pitomec, na jakého vypadáte.“
„Asi ne. Tak jak je to s tím revolverem?“
Lombard se usmál.
„Vzal jsem si ho s sebou, protože jsem očekával, že se tu dostanu do nějakého maléru.“
Blore se podezíravě zašklebil.
„Ale to jste nám včera večer neřekl.“
Lombard zavrtěl hlavou.
„To jste před námi držel v tajnosti,“ vytrvale tvrdil Blore.
„Ano, vlastně ano,“ přikývl Lombard.
„Tak ven s tím!“
Lombard pomalu spustil: „Nechal jsem vás všechny v domnění, že jsem byl pozván zrovna tak jako většina ostatních. Ale to není tak docela pravda. Ve skutečnosti se na mě obrátil jeden žid – jmenuje se Morris. Nabídl mi sto guineí a vyzval mě, abych sem zajel a měl otevřené oči – říkal, že mám pověst chlapa, který si umí poradit v situacích, kde jde o všechno.“
„No a?“ netrpělivě naléhal Blore.
„To je všechno,“ řekl s úšklebkem Lombard.
Vložil se do toho Armstrong: „Jistě vám ten žid řekl víc?“
„Kdepak, neřekl. Mlčel jako ryba. Berte, nebo nechte být – to byla jeho jediná slova. A já byl na suchu. Tak jsem bral.“
Blore nevypadal přesvědčeně.
„Proč jste nám to neřekl už včera?“ zeptal se znovu.
„Ale, člověče,“ Lombard výmluvně pokrčil rameny, „jak jsem mohl včera večer vědět, jestli zrovna nenastala ta situace, …
