Deset malých černoušků (Agatha Christie)

7

Čtyři muži šli spát o hodinu později. Nahoru šli společně. Rogers prostíral v jídelně k zítřejší snídani a viděl je, jak vystupují po schodech. A slyšel je, když se zastavili na podestě.

Ozval se hlas soudcův: „Jistě vám nemusím radit, pánové, abyste se zamkli.“

K tomu dodal Blore: „A ještě si kliku podepřete židlí. Existují způsoby, jak otočit klíčem zvenčí.“

„S vámi je to těžké, milý Blore,“ zabručel Lombard, „vy toho víte trochu moc.“

„Dobrou noc, pánové,“ pravil vážně soudce. „Ať se ráno všichni ve zdraví sejdeme!“

Rogers vyšel z jídelny a tiše vyběhl do poloviny schodiště. Viděl čtyři postavy, jak procházejí čtverými dveřmi, a slyšel zaklapnutí čtyř zámků a zajištění čtyř zástrček.

Zakýval hlavou.

„Tak je to dobře,“ zamručel.

Šel zpátky do jídelny. Ano, na ráno je už všechno přichystáno. Jeho pohled utkvěl na podstavci ze zrcadlového skla a na sedmi porcelánových figurkách uprostřed na stole.

Tvář mu zkřivil náhlý úšklebek.

„Dneska se postarám,“ řekl šeptem, „aby tu v noci nikdo nic neprováděl.“

Prošel místnost a zamkl dveře do přípravny. Pak vyšel do haly, zavřel za sebou, zamkl a klíč vstrčil do kapsy. Nakonec zhasil všechna světla a pospíchal nahoru do své nové ložnice. V té byla jediná možná skrýš, a to ve vysokém šatníku, a Rogers do něho okamžitě nahlédl. Pak zamkl a zástrčkou zajistil dveře a začal se svlékat.

„Dneska v noci už nebudou žádné další lumpárny s černoušky,“ říkal si. „O to jsem se postaral…“