Deset malých černoušků (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

3

 

„Naprosto jasné,“ prohlásil Armstrong. „Vrah se za něj připlížil, rozmáchl se sekyrou a nechal ji dopadnout na jeho skloněnou hlavu.“

Blore si pečlivě prohlížel topůrko sekyry a sítko na mouku z kuchyně.

„Bylo k tomu zapotřebí velké síly, doktore?“ zeptal se soudce Wargrave.

Armstrong odpověděl velmi vážně: „Mohla to udělat i žena, jestli to myslíte takhle.“ Rychle se rozhlédl. Vera Claythornová a Emily Brentová byly ještě v kuchyni. „To děvče to mohlo dokázat snadno – je to sportovní typ. Slečna Brentová vypadá sice křehce, ale takové ženy mají často velkou sílu ve svalech. A nezapomínejte, že každý duševně vyšinutý člověk má sílu zcela netušenou.“

Soudce zamyšleně přikývl.

Blore se vzpřímil a řekl s povzdechem: „Žádné otisky prstů. Topůrko bylo potom dobře očištěno.“

Náhle se ozval smích. Muži se hbitě obrátili. Na dvorku stála Vera Claythornová a křičela vysokým, pronikavým hlasem, zkresleným výbuchy divokého smíchu: „Jestlipak tady na ostrově chovají včely? No, to mi povězte! Kam půjdeme vybírat med? Ha ha!“

Zírali na ni nechápavě. Vypadalo to, jako by ta jasně myslící, vyrovnaná dívka přímo před jejich očima zešílela. A křičela tím vysokým, nepřirozeným hlasem dál: „Co na mě tak civíte? Jako kdybyste si mysleli, že jsem se pomátla. To, co chci vědět, je docela rozumné. Včely, úly, včely! Copak to nechápete? Copak jste nečetli ty idiotské veršíčky? Máte je ve všech pokojích, abyste si je mohli prostudovat! Kdyby nám to jen trochu myslelo, mohli jsme jít rovnou sem. Sedum malých černoušků šlo naštípat klest. A co ten další veršík? Já to umím celé nazpaměť! Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med. Proto chci vědět, jestli tady na ostrově chovají včely… No není to k smíchu? Není to kruci k smíchu…?“

A zase se divoce rozesmála.

Doktor Armstrong k ní přikročil, zvedl ruku a udeřil ji dlaní do tváře.

Zalapala po dechu, škytla a polkla. Okamžik stála bez hnutí a pak řekla: „Děkuju vám… Už jsem v pořádku.“

Hlas měla opět klidný a zvládnutý – hlas zdatné učitelky tělocviku.

Otočila se a šla přes dvorek ke kuchyni. „Slečna Brentová a já vám připravujeme snídani,“ říkala už v chůzi. „Přineste nám – trochu klestí, abychom mohly rozdělat oheň.“ Na tváři jí vyvstaly zarudlé stopy po doktorově ruce.

Když zašla do kuchyně, řekl Blore: „No, poradil jste si s tím znamenitě, doktore.“

„Musel jsem to udělat,“ omlouval se Armstrong. „Nemůžeme tu ještě ke všemu potřebovat hysterické záchvaty.“

„Ale ona není hysterka,“ hájil ji Lombard.

„Já vím, že ne,“ souhlasil Armstrong. „Je to zdravá, rozumná holka. Tohle byl jen nenadálý šok. Ten může potrefit každého.“

Rogers naštípal dost dříví, než byl zabit. Muži je sebrali a zanesli do kuchyně. Vera a Emily Brentová nezahálely. Slečna Brentová vyhrabávala popel a Vera odkrajovala kůži ze slaniny.

„Děkujeme vám,“ řekla Emily Brentová. „Pospíšíme si, jak se dá. Snídaně bude asi za půl až za tři čtvrtě hodiny. Jen co se začne vařit voda.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024