KAPITOLA PATNÁCTÁ
1
Tři lidé seděli v kuchyni u snídaně.
Venku svítilo slunce. Byl nádherný den. Bouře už patřila minulosti.
A se změnou počasí změnila se i nálada vězňů na ostrově. Teď měli dojem, že se probudili ze sna, v němž je tlačila noční můra. Nebezpečí trvalo, ovšem, ale bylo to nebezpečí za jasného dne. Ta ochromující atmosféra strachu, která na nich jako těžká houně spočívala včera, kdy venku kvílel vichr, byla teď pryč.
„Dnes se pokusíme vysílat z nejvyššího bodu ostrova pomocí zrcadla světelné signály,“ pravil Lombard. „Doufám, že se po útesech na pobřeží bude potulovat nějaký bystrý mládenec, který pozná, že jde o SOS. A večer bychom mohli zapálit hranici – jenže tu není moc dřeva – a pak, lidé by si mohli myslet, že tu zpíváme a tancujeme a bavíme se při táboráku.“
„Někdo v té vesnici se určitě vyzná v morseovce,“ řekla Vera. „A potom přijedou a odvezou nás odtud ještě před večerem.“
Lombard zavrtěl hlavou.
„Vyčasilo se, to ano, ale moře se ještě neuklidnilo. Pořád jsou obrovské vlny. Před zítřkem se k ostrovu žádná loď nedostane.“
„Další noc na tomhle místě?“ zvolala Vera.
Lombard pokrčil rameny.
„Na to se musíme připravit. Déle než čtyřiadvacet hodin to trvat nebude. Jestli je přečkáme, budeme v pořádku.“
Blore si odkašlal.
„Radši bychom si měli ujasnit,“ řekl, „co se stalo s Armstrongem.“
„No, jeden důkaz máme,“ uvažoval Lombard. „Na stole v jídelně zůstali jen tři černoušci. To vypadá, jako by Armstrong byl umlčen.“
„A jak to, že jste nenašli jeho mrtvolu?“ namítla Vera.
„No právě,“ přidal se Blore.
„To je zatraceně divné,“ přiznal Lombard, „že jsme na ni nepřišli.“
„Třeba byla vhozena do moře,“ nadhodil Blore.
„A kdo ji tam hodil?“ řekl ostře Lombard. „Vy? Já? Viděl jste ho vycházet hlavními dveřmi. Vyšli jsme ven a společně jsme ho hledali. Tak kdy jsem měl kruci čas ho zabít a nosit jeho mrtvolu po ostrově?“
„To nevím,“ řekl Blore. „Ale vím něco jiného.“
A co?“
„Že máte revolver. Byl to váš revolver. A teď ho máte zas. Nic nedokazuje, že jste ho neměl pořád, celou tu dobu.“
„Ale jděte, Blore! Všichni jsme se podrobili prohlídce.“
„To jistě, ale vy jste ho schoval, než k té prohlídce došlo. A pak jste si ho zase vzal.“
„Vy hlavo zabedněná, já vám přísahám, že mi ho někdo dal zpátky do zásuvky. Když jsem ho tam našel, bylo to pro mě největší překvapení, jaké jsem kdy zažil.“
„Vážně po nás chcete, abychom něčemu takovému uvěřili?“ ušklíbl se Blore. „Proč by vám ho ksakru Armstrong, nebo kdokoli jiný, vracel?“
Lombard bezradně pokrčil rameny.
„Nemám nejmenší tušení. Je to prostě bláznovství. To poslední, co by člověk čekal. Nedává to žádný smysl.“
„Ne, to nedává,“ souhlasil Blore. „Měl jste si vymyslet něco lepšího.“
„Ale to je právě důkaz, že říkám pravdu, nemyslíte?“
„Já se na to takhle nedívám,“ řekl Blore. „Hele, pane Lombarde, jestli jste poctivý chlap, jak předstíráte…“
„Kdypak jsem tvrdil, že jsem poctivý chlap?“ zabručel Lombard. „Ne, ne, nic takového jsem nikdy neřekl.“
„Jestli mluvíte pravdu,“ pokračoval tupě Blore, „dá se udělat jen jedno. Dokud máte ten revolver, slečna Claythornová a já jsme vám vydáni na milost. A tak bude poctivé, když se ten revolver uloží k ostatním zamčeným věcem – a vy a já si dál necháme ty dva klíče.“
Philip Lombard si zapálil cigaretu. Vyfoukl kouř a řekl: „Nebuďte osel!“
„Takže na to nepřistoupíte?“
„Ne, nepřistoupím. Ten revolver patří mně. Potřebuju ho pro svou vlastní ochranu – a nechám si ho.“
„V tom případě,“ pravil Blore, „jsme nuceni vyvodit z toho jediný závěr.“
„Že já jsem N. Z. Namy? Myslete si ksakru, co chcete, ale jestli je to tak, povězte mi, proč jsem vás tím revolverem v noci neodprásknul. Mohl jsem to přece udělat nejmíň dvacetkrát.“
„To nevím,“ potřásl Blore hlavou, „to je fakt. Musel jste k tomu mít nějaký důvod.“
Vera se zatím hovoru nezúčastnila. Ale teď poposedla a řekla: „Já si myslím, že se oba chováte jako idioti. Zapomněli jste na tu říkanku. Copak si neuvědomujete, že je v ní vodítko?“
V…
