Kapitola 12
Zajeli jsme před Bulwin Apartments a Berta prohlásila: „Moc nóbl doupě pro dvě pracující holčiny, kdybyste se mě na to ptal.“
„Raději se neptám se,“ řekl jsem. Berta se vysoukala z auta, vešli jsme do budovy a vyjeli výtahem do patra k bytu číslo 283 a zazvonili na zvonek u dveří.
Měli jsme štěstí. Josephina Edgarova byla doma.
„Ahoj, Donalde,“ pozdravila mě medovým hlasem a pak stočila pohled na Bertu.
„Slečno Edgarova,“ řekl jsem, „představuji vám Bertu Coolovou, mou společnici. Chce s vámi mluvit.“
Berta neřekla ani slovo, jen se vhrnula dovnitř a Josephina ustoupila, aby ji nezašlápla.
Berta vtrhla do pokoje, rozhlédla se a pak se obrátila na mě. „Tak co?“ zeptala se.
„Chci se něco dozvědět o Melitě Doonové,“ řekl jsem.
„Dnes ráno jsem řekla všechno, co vím, Donalde,“ namítla Josephina hlasem, který zněl tak trochu vyděšeně.
„Pokud vím, Melita Doonová je zcela spořádaná mladá žena. Těžce pracuje, aby mohla podporovat svou starou nemocnou matku, a mně se velmi příčí způsob, jakým jste vtrhli do našeho bytu.“
„No tak příčí, co má být,“ odvětila Berta. „Jestli si myslíš, že s takovými řečmi oblafneš profesionálního detektiva, tak jsi na omylu!“
„Co tím myslíte?“ zeptala se Josephina.
„Ty hlouposti o chudákovi holce, která podporuje svou matku a musí se pořádně ohánět, aby to všechno zvládla,“ sdělila jí Berta. „Takovejhle bejvák, to stojí peníze. Dvě pracující holky s vašimi příjmy by si něco takového nemohly v žádném případě dovolit, zvlášť když podporuj ou nemocné matky. Kde je Melitina ložnice?“
Josephina se nezmohla na slovo, jen ukázala na jedny dveře.
„Takže tahle musí bejt tvoje?“ řekla Berta.
„Správně.“
Berta vykročila směrem k Josephinině ložnici.
„Kam jdete, tam nemáte co dělat!“ protestovala Josephina.
Berta šla klidně dál.
Josephina se rozběhla, popadla Bertu a škubla s ní.
Berta ji smetla, až Josephina odlétla na druhý konec bytu.
Berta prošla dveřmi a začala se probírat šatníkem
„Komu patří tohle mužské oblečení?“ zeptala se.
„Vy… vyjedná… vypadněte odtud! Zavolám policii.“
Berta hodila na postel několik pánských obleků, nahlédla do vnitřní náprsní kapsy na jméno výrobce, pak vytáhla ze zásuvky košili a všimla si úhledně vyšitého písmene C na náprsní kapsičce.“
„Toho si nejspíš považuješ,“ poznamenala Berta.
„Patří mému bratranci,“ ohradila se Josephina. „Nechal si tu pár věcí, když někam jel.“
Berta se v ložnici ještě jednou rozhlédla, pak šla zpátky do obývacího pokoje, prošla do druhé ložnice, chvíli se rozhlížela i tam a pak se vrátila. „Co za tím, sakra, vězí?“
„Za čím?“
„Krádeže rentgenových snímků.“
„Žádné snímky neukradla! Jak říkám, to ta inspektorka.“
„Má tahle Doonovic holka nějakýho chlapa?“ zeptala se Berta.
„Ne, to ne!“
„Hloupost!“ řekla Berta.
Došla až ke mně. „Někdo jí strká spoustu peněz,“ sdělila mi.
„Nevím sice, jaké odškodné mi v takovém případě náleží, ale poradím se se svým advokátem,“ prohlásila Josephina. „Myslím, že by vám mohli odebrat licenci. Nemáte právo sem přijít a bez dovolení to tu prohledávat.“
„Pravda, drahoušku. Klidně jdi a postěžuj si na úřadech. My si zatím zjistíme, kdo je ten tvůj záhadnej bratránek. Jestlipak má taky manželku.“
Berta začala odborným zrakem hodnotit pánské obleky.
„Tady je proužek z čistírny,“ ohlásila. „Donalde, zapište to číslo. C436128. No, to je asi všechno, co tady můžeme udělat,“ usoudila. „Tyhle holčiny jsou pořádně zazobané“
Josephina se rozplakala.
„Nemůžete to použít jako důkaz,“ stkala. „To prostě nemůžete. Ten proužek z čistírny, to je přece…“
„No ano, vždyť já vím,“ řekla Berta chlácholivě. „Bratránkův, že jo. Však my kolem toho nebudeme dělat žádný rozruch, pokud nezačneš dělat rozruch ty.“
Berta si razila cestu ke dveřím.
Šel jsem za ní.
Ozval jsem se až na chodbě. „Probůh, Berto, vy jste se ale rozšoupla. Neměla jste právo chodit do té ložnice.“
„Na to zapomeňte,“ usadila mě Berta. „Tyhle ženské vás hypnotizují. Já poznám podvodnici na první pohled.“
„Jenže podvodnice bý…
