Kapitola 13
Na letišti mě čekal Kramer. „Asi vám uděláme zvláštní sazbu,“ zubil se. „Nebo bysme vás mohli čekat rovnou s koněm. Zdá se, že nedělám nic jinýho, než vás vozím sem a zase tam.“
„To tímhle letadlem nepřiletěli žádní hosté?“ zeptal jsem se.
„Žádní, už máme beztak skoro plno.“
„Když jsem odjížděl, bylo ještě několik chatek volných.“
„Teď je vrchol sezóny. Rychle se to zaplňuje.“
„Obvyklé typy?“
„Jeden z nich ne.“
Pozorně jsem na něj pohlédl. Už jsem tam strávil dost dlouhou dobu na to, abych vycítil, že je zakázáno mluvit s jedním hostem o těch druhých.
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Zajímal se o vás,“ řekl Kramer.
„Hrome, no tohle!“
„Počkat, neplašte se,“ řekl Kramer. „Neuved vaše jméno, ale docela dobře vás popsal.“
„Jak to myslíte?“
„Vyptával se, jestli je tam nějakej muž, kterej jezdil telefonovat z letiště a kterej se moc nezajímal o život na ranči, ale pořád někde pracovně pobíhal.“
„A vy jste mu o mně řekl?“ zeptal jsem se.
„Ale kdepak,“ ujistil mě Kramer. „Nasadil jsem výraz tak prázdnej jak nepopsanej list papíru a řek‘ jsem mu, že lidi, co znám, tam jezděj odpočívat a jezdit na koni, ne pracovat. Myslím, že ten člověk je advokát a je z Dallasu, sem tam je ho vidět ve společnosti toho s tou hyperflexí. Nevím, jestli to nebyla jen shoda okolností, ale je to trochu divný, že se o vás zajímal.“
Zasmál jsem se. „Kdepak, o mě se určitě nezajímal. Jen chtěl asi vědět, jestli tam nebyl pracovně ještě nějaký advokát.“
„Možná,“ řekl Kramer nevyzpytatelně a pak dodal: „Včera jsme o jednoho hosta přišli. Odjela Melita Doonová, zničehonic. Říkala, že se její matce přitížilo, ale místo do Los Angeles letěla do Dallasu.“
„Opravdu?“ řekl jsem.
„Mhm. Dává vám to nějakej smysl?“
„A vám?“ zeptal jsem se.
Zakřenil se. „Tichá voda břehy mele,“ prohlásil.
„Budu se tu muset trochu usadit a věnovat víc pozornosti jízdám na koních,“ podotkl jsem.
„Já jezdím na letiště a zase zpátky v jednom kuse. Kdykoliv sem budete chtít jet, jste vítán. Mám rád společnost a vy jste prima chlap.“
„Díky,“ řekl jsem mu.
Vjeli jsme na prašnou cestu a projeli zatáčkou. Buck zajel s autem na parkoviště a zastavil. Vystoupil jsem a podal mu ruku. „Díky, Bucku.“
„Nikomu se o tom nezmiňujte,“ řekl. „Ale řek‘ bych, že člověk s tímhle povoláním se časem začne podobat koňům. Taky rychle vycejtí, kdo je jakej jezdec.“
Šel jsem do své chatky, opláchl jsem se a rozhodl se, že než vyhledám Helmanna Bruna, půjdu se trochu projít a zjistit, jestli mi k tomu něco řekne Dolores Ferrolová.
Dolores byla venku na projížďce. Občas si také vyjela, to když jely ve skupině ženy, které potřebovaly být poučeny o neformálním životě na ranči.
Když jsem se vrátil, byl u dveří mé chatky muž. Evidentně se snažil vsunout klíč do zámku mých dveří.
Obrátil se ke mně s přátelským úsměvem. „Už se tu lopotím hodnou chvíli a pořád ne a ne tam ten klíč dostat,“ prohlásil. Potom se otočil zpátky ke dveřím a téměř jedním dechem zvolal: „No jo, není divu! Vždyť je to jiná chatka! Propána krále, jak to, že mě to nenapadlo? Asi jsem se popletl v orientaci.“
Vešel jsem na verandu.
„Jen mi, probůh, neříkejte, že je to vaše chatka!“
„Je moje.“
„Jejda jejda, tak to jsme tedy sousedé. Já jsem A. B. Melvin z Dallasu,, A. B.‘ znamená, Alexis Botť. Umíte si představit, že rodiče dají svému potomkovi taková jména?“
„Vy jste advokát, že je to tak, pane Melvine?“
„No jo, máte pravdu. Jak jste to, prosím vás, uhodl?“
„Čistě ze způsobu, jakým mluvíte.“
„Nepostřehl jsem vaše jméno,“ upozornil mě.
„Lam,“ řekl jsem mu. „Donald Lam.“
Natáhl ruku a s přehnanou srdečností mi zapumpoval paží nahoru a dolů.
„Jste tu na dovolené, pane Lame?“
„Svým způsobem,“ řekl jsem. „A vy jste tady pracovně?“
„Nu.“ Odmlčel se a pak se zeširoka usmál. „Svým způsobem,“ zopakoval po mně.
„Jsem hned vedle vás, Lame,“ řekl a ukázal na vedlejší chatku. „Zřejmě se budeme často vídat.“
„Myslel jsem, že už je vedlejší chatka obsazena slečnou Doonovou z Los Angeles, řekl bych. Kdepak j…
