Kapitola 7
„Já myslím, že ten Breckinridge je prostě příšerný,“ řekla Elsie Brandová. „Není v něm ani špetka vděčnosti a uznání. Vůbec mu nedochází, že jste to všechno dělal pro to, abyste mu ušetřil peníze.“
„Ouha, Elsie, raději brzděte,“ řekl jsem. „Ten člověk je koneckonců ředitelem pojišťovací společnosti. On je tím, kdo platí kanceláři za mé služby. Má právo čekat, že budu věci dělat tak, jak chce on.“
„Máte pocit, že je Bruno simulant, že je to tak, Donalde?“
Zamyslel jsem se nad tím a pak rozvážně odpověděl: „Ne, zatím, myslím, nejsem připraven jít až tak daleko. Mám pocit, že je na všech těch lidech cosi falešného. Člověk z nich má dojem, že hrají nějakou hru. Řekl bych, že Bruno je možná setsakra mazaný chlapík, který možná věděl, že dvoutýdenní pobyt na ranči je past, a Melita Doonová mu možná dala nějaké rentgenové snímky, které v tom případě hodlá použít později. Taky mi něco napovídá, že kdyby se dnes Breckinridge pokusil provést vyrovnání, možná by zjistil, že tentokrát narazil na trochu větší překážku, než čekal. Zatím toho ještě nemáme dost, abychom mohli někam pokročit, ale zítra ráno zajdu za Melitiným nápadníkem Marty Lassenem a uvidím, jestli se od něj něco dozvím. Když má někdo podezření, že je nějaký muž simulant, a zjistí, že má navíc techtle mechtle se zdravotní sestrou a mají spolu tajemné schůzky, tak se tím nepřestane zabývat, dokud tomu nepřijde na kloub. Ale moje základní myšlenky v tomhle případě se týkají Chestera. Neřekl bych, že jsem na jeho straně proto, že ho seržant Sellers předem odrovnal a vyřídil, ale proto, že Sellers má tendenci… já nevím, prostě dělá závěr ve chvíli, kdy má teprve polovinu údajů. Vyhlídne si někoho, kdo je v jeho očích hlavní podezřelý, a pak už každý kousíček důkazního materiálu, kterého se zmocní, ukazuje na to, že je ten člověk vinen. Nikdy ho ani nenapadne uvážit možnost neviny.“
„Musíte ale uznat, že důkazy vypadají dost průkazně.“
„To je sice pravda, ale pořád ještě jsme si nevyslechli Chestera,“ namítl jsem. „Když Sellers začne proti někomu konstruovat případ, musí každý kousek důkazního materiálu poukazovat přímo na viníka, kterého si vybral on. Jinak si Sellers myslí, že to není důkaz.“
„Ale jak vysvětlit skutečnost, že ji ze silnice vytlačilo auto, které řídil Chester?“
„Počkat,“ řekl jsem. „Jak víte, že to auto řídil právě Chester?“
„Přece ten kousek skla z reflektoru a…“
„Chcete snad říct, že ji z toho srázu asi shodilo auto, které si Chester vypůjčil, ne auto, ve kterém Chester řídil.“
Chvíli nad tím přemýšlela a pak se chabě podvolila.
„A Breckinridge,“ pokračoval jsem, „zakládá celý svůj případ ne na rozumném přezkoumání Bruno vých nároků, ale jednoduše na tom jediném faktu, že jeho klient Chester se ocitne v ne-obhájitelné pozici. To ovšem neznamená, že jsou Brunovy nároky oprávněné, ani se tím nedá vysvětlit přátelství mezi Brunem a sestrou, která má něco společného s chybějícími rentgenovými snímky.“
„Donalde, vy to říkáte, jako by to bylo naprosto logické… ale vlastně ano, je to logické.“
„Podívejte se na ten zločin, který měl Chester spáchat. Sledoval manželku údajně do San Bernardina a odtud nahoru přes Tehachapi. Tam ji měl v kritickém místě vytlačit ze silnice a shodit ze srázu. Potom, když auto nesjelo dost dolů na to, aby se zabila, prý zaparkoval své auto, popadl železnou rukojeť zvedáku, sešel dolů a dobil ji. Pak chvíli otálel, než se rozhodl postrčit auto, aby sjelo zbývající úsek svahu. Nakonec, když to provedl, čekal, až se rozední, aby se vrátil a auto zapálil. Jenže podle toho, co vím o zločinech já, je to tak, že když má někdo opravdu motivaci, tak je všechno, co dělá, té motivaci podřízeno. Sellers tvrdí, že se Chester snažil manželku zabít proto, aby dostal pojistku. Dá se předpokládat, že jestli Chester jedná poctivě, tak ani neví, že je jeho manželka mrtvá. Pokud ne, snaží se všechno zamaskovat nějakou zástěrkou, aby mohl vůči pojišťovně uplatnit nárok, a přitom to vypadalo, že jedná v dobré víře. Když byla…
