Kapitola 4
To odpoledne jsem se u bazénu schválně posadil na místo, odkud jsem viděl na přijíždějící auta. Chtěl jsem mít příležitost ohodnotit Helmanna Bruna hned, jak bude vystupovat z auta; často se stává, že se člověk prozradí nějakým nepatrným nechtěným pohybem ještě dřív, než si uvědomí, že ho lidé vidí.
Viděl jsem, jak se na cestě zvířil prach, a pak už se vynořila dodávka s Buckem Kramerem za volantem. Auto udělalo širokou otáčku a zajelo na parkoviště vyhrazené pro přijíždějící hosty.
Muž, který se s Kramerem dělil o přední sedadlo, seděl velmi nehybně.
Kramer vystoupil, oběhl kolem auta a otevřel mu dvířka.
Bruno vystrčil opatrně jednu nohu, pak druhou a nakonec hůl.
Kramer vzal Bruna za jednu ruku a pomohl mu vystoupit z auta.
Bruno stál, mírně se pohupoval na ztuhlých nohou a pak se s holí v jedné ruce a s druhou rukou opírající se o Kramerovu paži vydal pomalu vpřed k plaveckému bazénu.
Když procházeli kolem mne, Kramer prohlásil: „Tohle je jeden z našich hostů, pane Bruno. Pan Lam.“
Bruno, vysoký a v pase vzpřímený se na mne usmál tmavýma očima a přendal si hůl do levé ruky. „Těší mě, pane Lame.“
„Mne také, pane Bruno,“ odvětil jsem. „Rád vás poznávám.“
„Promiňte mi tu neohrabanost,“ řekl. „Měl jsem autonehodu a jsem od té doby při chůzi nejistý.“
„Zlámané kosti?“ zeptal jsem se.
Vyprostil svou ruku z mé a prsty si přejel vzadu po šíji. „Hyperflexe krku,“ vysvětloval, „Aspoň podle toho, co mi řekli lékaři. Je to příšerná otrava. Pořád mě bolela hlava a točil se se mnou celý svět. Jedu si sem pořádně odpočinout. Myslím, že mi udělá dobře posedávat na sluníčku.“
Uchopil právu rukou rukojeť hole.
Všiml jsem si jeho prstenu. Byl to velikánský zlatý prsten s rubínem uprostřed. Zlato bylo zkrouceno tak, že připomínalo spletený provaz, a rubín byl zasazen uprostřed velkého plochého uzlu.
„Pojďte tudy, pane Bruno,“ vyzval ho Kramer. „Půjdeme vás zaregistrovat a pak vám ukážu vaši chatku. Myslím, že máte mít číslo 12. Tak pojďte, opatrně.“
„To je v pořádku,“ řekl Bruno omluvně. „Jsem trochu jako zpomalený film, to je vše. Občas se mi točí hlava.“
S Kramerem, který ho podpíral, se odebrali k recepci.
Dolores Ferrolová přispěchala z opačného konce patia. Nestihla sice přijít, ještě než Bruno a Kramer odešli, ale byla dost blízko na to, aby všechno viděla.
Došla ke mně houpavým krokem. „Koukni se na to,“ podotkla. „Jsme namydlení. Tohohle chlápka nenačapáme.“
„Možná tuší čertovinu,“ namítl jsem.
Stála a dívala se za nimi, v očích se jí zračilo zklamání. Pak podotkla poněkud vzdorovitě: „Nech to na mně, vyjdu si s ním při měsíčku a sem tam po něm hodím očkem, však on rychle okřeje.“
„Na filmování je zapotřebí denního světla,“ namítl jsem.
Došli jsme pomalu k recepci. Když Bruno s Kramerem vyšli, Kramer ho představil Dolores.
Dolores na něj svůdně zamrkala a dovolila mu nahlédnout do hluboko prostřiženého špičatého výstřihu své blůzky. „Revmatismus, pane Bruno?“ zeptala se. „Tohle je to nejbáječnější místo na celém světě k léčení revmatických bolestí.“
„Autonehoda,“ vysvětlil jí s unavenou trpělivostí. „Hyperflexe krku. Myslel jsem, že tady najdu to správné místo. Nejspíš jsem udělal chybu, když jsem se vydal tak daleko od svého lékaře, ale na druhou stranu, mám tento pobyt zadarmo, vyhrál jsem ho v jedné soutěži.“
„Opravdu!“ zvolala Dolores a vrhla na něj obdivný pohled. „Já chtěla odjakživa taky v nějaké soutěži vyhrát, ale už to ani nezkouším. Nemám na to hlavu.“
„Tohle bylo jednoduché,“ řekl Bruno a obrátil se ke Kramerovi. „Přinesete mi zavazadla?“
„Odvedu vás a můžete si lehnout,“ řekl Kramer. „Potom vám přinesu zavazadla a zajedu zpátky na letiště a zkusím někde objevit tu chybějící tašku.“
„Je to k zlosti,“ bručel Bruno. „Letecká doprava využívá nejnovější technické vymoženosti. Letadla zkoušejí v aerodynamických tunelech a kdo ví, co ještě, a když chcete cestovat, poskytnou vám služby na nejvyšší úrovni. Ale při odbavování zavazadel se drží křečovitě metod, jaké existovaly v do…
