Celá e-kniha Stačí natáhnout ruku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 3
Následující ráno v sedm třicet byl budíček. Vyzvánělo se na velký železný triangl. V sedm čtyřicet pět přinesl indiánský mládenec v bílém oděvu pomerančovou šťávu, káva se podávala v osm hodin. Dolores zaklepala na mé dveře.
„Dobré ráno, Donalde. Jak ses vyspal?“
„Nevěděl jsem o světě,“ řekl jsem jí.
„V půl deváté vyráží skupinka na koních na snídani pod širákem, nebo je možné zajít kdykoliv na snídani do jídelny.“
„Jak dlouhá je ta vyjížďka?“
„Asi dvacet minut,“ řekla. „Povzbudí ti to apetit. Polní kuchyně už je na místě, oheň hoří a káva je připravena. Až tam výletníci dorazí, umíchají pro ně vajíčka a k tomu se bude podávat slanina a opečený chleba, piškot upečený v holandské troubě, opečená šunka, klobásky, cokoliv chceš.“
„To musí být pro koně dřina, co?“ podotkl jsem.
„Co?“
„Nosit na hřbetě takhle vykrmené hosty.“
Zasmála se. „Koňům to nevadí. Jen tak postávají a pasou se, zatímco paďouři – totiž hosté – snídají.“
„Paďouři?“ zeptal jsem se.
„Probůh, to ne,“ řekla. „Tak jim říká jen personál mezi sebou. Jinak jsou to zásadně hosté.“
„Jsem připraven k jízdě,“ oznámil jsem jí. „Posnídám v terénu.“
„Hned jsem si to myslela.“
Šel jsem k místu, kde právě sedlali koně. Kráčela vedle mne, její bok se několikrát otřel o můj. Občas na mě vrhla ze strany pohled. „Budeme se tuhle sezónu často vídat, Donalde,“ řekla. „Tohle je dlouhodobá práce, víš. Po Helmannu Brunovi budou další.“
„Hodně dalších?“
„Myslím, že jich bude dost.“
„Možná se naučím i jezdit na koni.“
Znovu na mě významně pohlédla. „Třeba se naučíš spoustu věcí,“ řekla. „Bude to příležitost k liberálnímu vzdělávání.“
Šli jsme ke koním. Buck Kramer si mě změřil hodnotícím pohledem. „Jakého koně chcete, Donalde?“
„Cokoliv vám tu zůstane,“ řekl jsem mu.
„Chcete nějakýho temperamentního?“
„Napřed se postarejte o ostatní hosty. Já si vezmu to, co zbude.“
„Máme všelijaký.“
„Nechám to na vás.“
„Támhleten hnědák je už osedlanej. Běžte si vyzkoušet třmeny.“
Vyhoupl jsem se do sedla a přesunul váhu do nohou. Pak jsem se přemístil zprava doleva a zase zpátky zleva doprava, nakonec jsem se usadil vprostřed koně. Jemně jsem zatáhl za uzdu koně, nejdřív doleva a potom doprava, pak jsem slezl. „Perfektní,“ řekl jsem. „Tyhle třmeny mi báječně vyhovují.“
„Třmeny ano, ale kůň ne,“ prohlásil Kramer.
„Jakto?“
„Máte právo na lepšího koně.“
Pokynul hlavou ošetřovateli, zvedl jeden prst a za malou chvíli už hoch vyváděl koně, který našlapoval tak zlehka, jako by kráčel mezi vejci.
Kramer na něj hodil sedlo a uzdu. „Vezměte si ho, Lame… Kde jste se naučil jezdit?“
„Ještě jsem nejel,“ namítl jsem. „Jen jsem seděl v sedle.“
„Nepovídejte. Sedíte v sedle jaksepatří. Tenhle kůň se někdy trochu plaší. Nedělá to proto, že by se opravdu bál, dělá to čistě z přátelství, aby si jezdec užil víc vzrušení. Když to udělá, přitáhněte mu uzdu, ale ne moc.“
„Dobrá,“ řekl jsem.
To už se začali trousit hosté, většině z nich musel někdo pomoci do sedla. V osm třicet jsme vyrazili.
Jeli jsme po vyjeté cestě, uprostřed byly otisky koňských kopyt a po stranách stopa vyjetá vozem. Stoupali jsme kaňonem, nejprve na sluníčku, ale pak jsme se dostali do stínu. Buck, který jel vpředu, nasadil se svým koněm pomalý klus.
Jezdci nadskakovali v sedlech za ním, někteří se snažili obepnout trup koně koleny a patami, jiní viseli v hrušce sedla, další sebou prostě mleli. Jen málo z nich sedělo v sedle uvolněně.
Buck se několikrát ohlédl dozadu a viděl jsem, že si mě pozorně prohlíží.
Můj kůň lehce našlapoval. Když člověk seděl vprostřed jeho zad, bylo to jako sedět na houpací židli.
Jeli jsme klusem deset nebo patnáct minut po cestě klikatící se po březích vyschlého koryta, až jsme dojeli na pláň s pelyňkovým porostem. Po stranách pláně byly sloupky k uvázání koňů. Uprostřed stál lehký čtyřkolák se staženou plachtou a postarší, prošedivělý Mexičan s kuchařskou čepicí a bílým pláštěm. Dohlížel na vrstvu žhavých uhlíků a rožnicí mřížku. Měl tam půl tuctu pánví a čtyři ml…
