KAPITOLA 11
Jako ve snu jsem vnímal bílé světlo nad nějakými sloupy. Řada namačkaných malých bungalovů. Slyšel jsem, jak Billy Prueová říká: „… můj manžel… nemocný… vrátil se z tropů… děkuji… další přikrývky… ano, dvě prosím.“
Matně jsem si vzpomínal na tekoucí vodu… pak jsem byl v posteli… horký vlhký ručník uklidňující roztěkané nervy, které zapříčinily, že mi křeč ochromila svaly.
Billy Prueová se nade mnou sklonila. „Klidně spi.“
„Musím si sundat šaty.“
„Neblázni, všechno jsem zařídila.“
Zavřel jsem oči. Obklopilo mě teplo a náhlé zapomenutí.
Probudily mě sluneční paprsky kreslící zářivé obrazce na přikrývku. Cítil jsem vůni čerstvé kávy.
Protřel jsem si oči.
Dveře se pomalounku otvíraly. Billy Prueová nahlédla do pokoje. V obličeji se jí objevila úleva, když zjistila, že jsem vzhůru.
„Nazdar,“ pozdravila. „Jak se cítíš?“
„Myslím, že už to je fajn. Můj bože, já jsem včera večer omdlel?“
„Nestalo se nic zlého, až na to, že jsi byl zesláblý.“
„Kde jsi sehnala kávu?“
„Byla jsem nakoupit. Nedaleko odtud je malý krámek.“
„Kolik je hodin?“
„Jak to mám, k čertu, vědět?“ opáčila. „Nenosím hodinky. Pamatuješ, poukázal jsi na to včera večer, když jsi se na mě snažil hodit vraždu Rufuse Stanberryho.“
Téměř okamžitě mi na mysli vytanuly všechny možné důsledky Stanberryho vraždy.
„Musím zavolat do kanceláře,“ vyhrkl jsem.
Usadila mě: „Napřed se najez a pak přemýšlej. Koupelna je ti plně k dispozici. Nebuď tam dlouho, protože peču oplatky.“
Vrátila se do kuchyňky. Šel jsem do koupelny, dal si vzpružující horkou koupel, oblékl se, přičísl si vlasy a šel za Billy do kuchyňky.
Billy připravila báječné jídlo a já měl hlad, že bych ohlodával kosti.
Pozorovala mě přemýšlivýma, hlubokýma očima. „Jsi prima kluk, Donalde,“ řekla.
„Co jsem udělal tentokrát?“
Usmála se. „Jde o ten způsob, jakým neděláš určité věci,“ odmlčela se. „To z tebe dělá džentlmena.“
„Jak jsme tady zapsaní?“
Neodpověděla, pouze se na mě zářivě usmála.
Snědl jsem toho dost, než se můj žaludek náhle vzbouřil. Přímo uprostřed sousta.
Odstrčil jsem talíř.
Billy mě pobídla: „Běž ven a posaď se na sluníčko. Jestli za tebou přijde ta ženská, co to tady vede, a bude si s tebou chtít povídat, nedej se vyvést z míry. Nemáme žádná zavazadla a ona si myslí, že žijeme v hříchu, ale má syna u námořnictva.“
Vyšel jsem na verandu a posadil se na sluníčko.
Autokemp stál za městem, na okraji údolí táhnoucího se až k horám pokrytých sněhovou čepičkou, které čněly vysoko k tmavé modré obloze. Usadil jsem se pohodlně a odpočíval. Přišla správcová a představila se. Měla syna, který byl někde na torpédoborci v jižním Pacifiku. Pověděl jsem jí, že jsem také sloužil na torpédoborci, že jsem se s jejím synem možná setkal, dokonce jsem s ním mohl mluvit, aniž bych znal jeho jméno. Posadila se vedle mě ve slunečním světle provoněném kvetoucími pomerančovníky. Oba dva jsme se tiše ponořili do svých myšlenek a nechtěli se navzájem rušit. Po chvíli vyšla Billy a přidala se k nám. Pak řekla, že už musíme jet. Správcová se omluvila, že má něco na práci. Nechtěla nás přivádět do rozpaků a připomínat nám, že ví, že nemáme žádná zavazadla.
Billy vklouzla za volant služebního auta a zamířila k městu.
„Cigaretu?“ zeptal jsem se.
„Ne, když řídím, tak nekouřím, Donalde.“
„Ach ano, zapomněl jsem.“
Byli jsme téměř u Rendezvous, když se náhle zeptala: „Kolik z toho, co jsem ti včera řekla, se chystáš sdělit svému příteli, seržantu Sellersovi?“
„Nic.“
Zamířila k volnému místu u chodníku a zastavila.
Svými jemnými prsty sevřela pevně moji ruku.
„Jsi pašák, Donalde,“ poznamenala. „I když…“
„I když co?“ zeptal jsem se, když se zarazila.
Otevřela dveře auta. „I když mluvíš ze spaní. Sbohem, Donalde.“
