KAPITOLA 17
Jel jsem služebním vozem velmi rychle a riskoval pokutu za nedodržení rychlosti. Bylo by možná lepší, kdybych zastavil blok nebo dva od bytu Billy Prueové, ale neměl jsem čas. Zajel jsem před její dům a zaparkoval přímo přede dveřmi. Vyběhl jsem po schodech a několikrát zmáčkl zvonek u jejího bytu. Měl jsem šanci jedna k deseti… jedna ke stu. Pokud je vůbec uvnitř, určitě bude balit. Ale… Zazvonil jsem znovu. Nic se nestalo.
Zámek u vstupních dveří domu byl docela rozviklaný. Jakýkoliv klíč, který by zapadl do drážky, by ho otevřel. Ani jsem nemusel vytahovat paklíče. Odemkl jsem ho klíčem od svého vlastního bytu. Vyšel jsem nahoru k bytu Billy Prueové. Zaklepal jsem dvakrát na dveře. Zevnitř se nic neozývalo. Kolem bylo hrobové ticho. Vytáhl jsem své paklíče a zkusil jeden z nich. Nešlo to.
Dřív než jsem ho stačil vytáhnout, dveře se otevřely. Billy Prueová sarkasticky vyštěkla: „Klidně se chovej jako doma. Pojď přímo… Och! To jsi ty?“
„Proč jsi neodpověděla, když jsem klepal na dveře?“ zeptal jsem se jí.
Rukou se chytila za krk. „Připravil jsi mě o radost ze života.“
„Ale nechováš se tak.“
„Neodvažuji se. Proč jsi neřekl, kdo to je?“
„A jak?“
„Mohl jsi zavolat přes dveře.“
Pečlivě jsem za sebou zavřel a ujistil se, že zámek zapadl. Usmál jsem se.
„No to by bylo nádherné… stát tam venku na chodbě a řvát: ‚Haló, haló! Billy, tady je Donald Lam, soukromý detektiv. Chci s tebou mluvit pracovně. Otevři.‘“
„Ach, ty jsi tady pracovně!“
Prohlédl jsem si pokoj. Dveře do ložnice byly otevřené. Postel byla zarovnaná poskládanými šaty. Na podlaze stály dva větší kufříky, lodní kufr a pár krabic na klobouky.
„Někam odjíždíš?“ zeptal jsem se.
„Přece bys nečekal, že tady zůstanu.“
„Ne, jestli máš kam jít.“
„Mám.“
„Kam?“
„K přítelkyni.“
„Posaďme se na chvíli. Musíme si promluvit.“
„Chci odtud vypadnout, Donalde. Je to hrozně deprimující a bojím se.“
„Čeho se bojíš?“
Náhle odvrátila pohled. „Ničeho.“
„Docela logické,“ ironicky jsem přitakal.
„Sklapni. Člověk nemusí uvažovat logicky, když se bojí.“
„Možná ne.“
Usadil jsem se pohodlně v křesle, zapálil si cigaretu a začal: „Mluvme o něčem, co má smysl.“
„A o čem?“
„O vraždě.“
„Musíme o tom mluvit?“
„Ano.“
„A proč?“
„Jsi si jistá, že jeho hodinky šly o hodinu dopředu, když jsi odešla?“
„Ano.“
„A že jsi je posunula zpátky, až když ses vrátila?“
„Ano.“
„Jsi si jistá, že jsi je neposunula před svým odchodem?“
„Neposunula, ale měla jsem. To mě trápí, protože se předpokládalo, že to udělám.“
„V pořádku. Teď použijme své mozky. Dva lidé manipulovali s hodinkami. Ty jsi byla jedním z nich. A teď se soustřeď. Kolik lidí vědělo o vašem plánu a o tom, že jste mu posunuli hodinky dopředu?“
„Pouze Pittman Rimley a já.“
„A co ten chlapec v umývárně?“
„Och. Na něj jsem zapomněla.“
Vstal jsem z křesla a chvíli přecházel po pokoji. Seděla nehybně na židli a nepřenesla ani slovo.
Přešel jsem k oknu, zastavil se a pozoroval ulici.
„Na co se díváš?“
„Služební auto jsem zaparkoval přímo před domem.“
Vstala a postavila se vedle mě.
„No a co?“
„Včera do něho někdo podstrčil vražednou zbraň. Nevím, kdy se tam ta zbraň dostala, ale začínám si uvědomovat proč se tam objevila. To mi může odpovědět na to kdy.“
Zavrtěla hlavou. „Co myslíš tím proč? Myslíš, že se to někdo pokusil na tebe hodit?“
„Buď se to na mě někdo pokusil hodit,“ uvažoval jsem nahlas, „nebo taky ne.“
„To je elementární,“ ušklíbla se.
„Musíme začít se známými fakty. Je tu jedno vysvětlení, které je tak jednoduché, že jsem ho přehlédl.“
„A co to je?“
„Buď mi někdo podstrčil tu zbraň do auta schválně, protože to chtěl na mě shodit, nebo taky ne. Přirozeně. Jednal jsem na základě předpokladu, že ten, kdo tam tu zbraň schoval, to na mě chtěl hodit. Teď začínám přemýšlet o jednodušším vysvětlení.“
„O jakém?“
„Pusťme se trochu jiným směrem. Ten, kdo odložil zbraň do mého auta buď věděl, že to je moje auto, nebo ne.“
„Můj bože, Donalde. Přece si nemyslíš, že by tu byla sebemenší m…
