KAPITOLA 5
Ukázalo se, že Philip E. Cullingdon je muž ve středních letech s unavenýma šedivýma očima s vějířky hlubokých vrásek. Měl pokleslé koutky úst. Ale brada naznačovala jistou neústupnost. Budil dojem, že je laskavý, vlídný, trochu zmatený muž, kterého není snadné vyvést z míry, ale který by mohl jednat opravdu energicky, kdyby byl jednou vyburcován.
Nechodil jsem kolem horké kaše a přímo jsem na něj uhodil: „Vy jste Philip E. Cullingdon, stavební podnikatel, který byl obžalovaným v případu Begleyová versus Cullingdon“
Jeho unavené šedivé oči si mě změřily. „A co je vám do toho?“
„Prověřuji ten případ.“
„A proč? Už byl přece urovnán.“
„Jistě že byl. Vy jste byl pojištěn, že ano?“
„Ano.“
„Víte, jaká byla výše vyrovnání?“
„Ano, znám výši vyrovnání, ale stále nevím, s kým mluvím nebo proč to chcete vědět.“
Podal jsem mu vizitku. „Donald Lam,“ představil jsem se. „Ze společnosti Cool & Lam, soukromí vyšetřovatelé… A prověřujeme tento případ.“
„Pro koho?“
„Pro jednoho klienta.“
„Proč?“
„Snažím se dozvědět něco o Irmě Begleyové, žalobkyni v tom případu.“
„Co o ní?“
„Chci zjistit něco o povaze a rozsahu jejího poranění.“
Poznamenal: „Ano, myslím, že byla nějak zraněna. Tvrdili to lékaři… lékaři na obou stranách. Ale měl jsem pocit, že v tom něco nesedí.“
„A pročpak?“
Poškrábal se na hlavě.
Snažil jsem se ho přimět k řeči. „Všiml jsem si, že žaloba byla podána až jedenáct měsíců po nehodě. Nepředložila vám už předtím nějaké požadavky?“
Cullingdon odpověděl: „Ne. Ta žena si původně nemyslela, že je zraněna. Nepokládala to za něco vážného. Pak, myslím, nastaly menší potíže, které se postupně zhoršovaly. Šla k lékaři, který ji ošetřil a řekl jí, že o nic nejde; nakonec ale zašla ke specialistovi, který jí sdělil, že u ní nastaly komplikace z poranění páteře, které utrpěla.“
„A to vedlo zpátky k automobilové nehodě?“
Přikývl.
„Takže si vzala pár právníků a žalovala vás?“
Znovu přikývl.
„A pojišťovna to vyrovnala?“
„Ano.“
„Na základě vašeho návrhu?“
„Ve skutečnosti,“ začal pomalu Cullingdon, „mě to dost otrávilo. Nechtěl jsem, aby pojišťovna něco platila… rozhodně ne žádnou velkou sumu.“
„Proč?“
„No, nemyslel jsem si, že to byla moje chyba.“
„Proč?“
„Víte, byla to v podstatě maličkost. Myslel jsem si, že ona na tom měla větší vinu, než já. Připustil bych, že jsem se snažil projet na červenou. A možná bych i projel, ale ona udělala to samé. Takže na tom měla stejnou vinu jako já. Samozřejmě, podle toho, jak to vypadalo zpočátku, nedošlo k žádné velké škodě. Rozbili jsme pár reflektorů, pomačkali nárazníky a blatníky a já jsem měl díru v chladiči. Ona vyskočila velmi hbitě z auta a já jsem myslel, že mi vynadá, ale zasmála se a řekla: ‚Ach vy nezbedo. Copak se jezdí na červenou?‘“
„A co jste řekl vy?“
„Řekl jsem jí: ‚Uličnice, neměla jste se snažit přejet přes křižovatku šedesátkou‘.“
„A co pak?“
„No, pak jsme si vyměnili vizitky, zapsali čísla licencí, objevilo se pár chytráků, kteří radili co a jak. No a potom začal někdo řvát, ať uvolníme křižovatku. A to bylo všechno.“
„Vypořádal jste se s ní nějak?“
„Ne, žádný účet jsem nedostal.“
„A vy jste také žádný neposlal?“
„Ne. Já jsem čekal. Myslel jsem, že mi něco přijde. No a pak, když se nic nedělo… Abych vám řekl pravdu, úplně jsem na to zapomněl, dokud nedošlo ke sporu.“
„Kolik zaplatila pojišťovna?“
„Nevím, jestli by se jim líbilo, kdybych vám to řekl.“
„Proč ne?“
„No… Víte, byla to pěkně zaokrouhlená částka. Viditelně měla skutečně poraněnou páteř.“
„A vy víte, kolik to bylo?“
„Povím vám, co udělám,“ řekl. „Zavolám zítra do pojišťovny a zeptám se, jestli mají nějaké námitky, když někomu sdělím, kolik vyplatili. Pokud proti tomu nebudou nic mít, zavolám k vám do kanceláře a dám vám vědět, kolik to bylo.“
„A řeknete mi jméno vašeho pojišťovacího agenta.“
Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Myslím si, že jsem vám o tom už řekl všechno, co jsem chtěl… a to nevím, oč jde.“
„Je to zajímavý případ,“ poznamenal jsem.
„Mě ale zajímá,“ z…
