5
Sekretářka v malé čekárně kanceláře Johnnyho Miltona na Stemmlerově třídě právě telefonovala, když tam to úterý ve tři hodiny přišli detektivové. Krátce na ně pohlédla, ukázala jim na lavici u stěny naproti svému stolu, ještě chvíli poslouchala a pak řekla: „Já ti rozumím, Miku, ale skutečně má konferenční hovor a já nevím, jak dlouho to bude trvat.“
Znova poslouchala, obrátila oči k nebi a řekla: „To není pravda, Miku, vždycky s váma mluví. Kdy? Jak to myslíte, kdy?“ řekla a znova obrátila oči. „Jakmile bude mít něco novýho, hned vám zavolá. Ne, to taky není pravda. Vždycky má pro vás něco novýho. Koukněte, Miku, právě jste se vrátil ze slavnostní klubový večeře v Bostonu, kde jste recitoval. Kdo myslíte, že vám to sehnal, když ne Johnny? Cože? Ne, určitě to nemůže být už dva měsíce. V únoru? Vážně to bylo v únoru? Tak to tedy už asi je dva měsíce. Podívejme! Ale i když, nezapomíná na vás, Miku, za to vám ručím. Ach jé, zvoní druhý telefon,“ řekla, i když v kanceláři nic nezvonilo. „Řeknu mu, že jste telefonoval a on se vám hned ozve. Děkuju vám za zavolání,“ řekla, zavěsila a utrápeně si oddechla.
„Herci!“ řekla a když si uvědomila, že ti dva muži stojící u lavice naproti ní jsou takoví fešáci, že by mohli být sami u divadla a třeba i jsou, řekla na vysvětlenou: „Hitchcock měl pravdu.“ Hned si uvědomila, že vrší urážku na urážku, i když se nezdálo, že oni té narážce rozumějí; Hitchcock totiž tvrdil, že herci jsou dobytek. Přečetla si to jednou v čekárně u doktora, osobně Hitchcocka neznala.
„Co si přejete, prosím?“ řekla s příjemným úsměvem a napřímila se na židli, aby udělala lepší dojem ve svém značně přiléhavém červeném svetříku. Blonďák ustoupil od stěny se zarámovanými fotografiemi Johnnyho klientů a přešel k jejímu stolu; v ruce se mu otevřelo kožené pouzdro a objevil se zlatý odznak se jménem města a s městskou pečetí ve zlatě na modrém smaltu a slovem detektiv pod ním; ještě pod tím stálo 87. revír.
„Detektiv Kling,“ řekl. „Můj kolega detektiv Carella,“ kývl hlavou směrem ke Carellovi, který rovněž přistoupil blíž. „Rádi bychom mluvili s panem Miltonem, prosím.“
„Ó ano,“ řekla. „Jistěže,“ a okamžitě zvedla sluchátko, zmáčkla tlačítko a prozradila tak, že konferenční hovor, o kterém mluvila s hercem Mikem, byl vymyšlený. „Pane Miltone,“ řekla, „jsou tu páni od policie a rádi by s vámi hovořili.“ Poslouchala a přikývla. „Ano, prosím, hned,“ a položila sluchátko nazpět. „Máte jít rovnou dál,“ oznámila jim a ukázala na dřevem táflované dveře napravo od svého psacího stolu.
Johnny Milton se oblékl, jako kdyby ten den odpoledne mělo svítit jarní sluníčko, ačkoli za oknem pořád ještě pršelo. Měl na sobě pastelově modrý pulovr se špičatým výstřihem, žlutou rozhalenou košili, béžové kalhoty a mokasíny s třepením. Vypadal spíš jako hol ywoodský producent než jako agent s kancelářičkou ne větší než záda poručíka Byrnese v jejich milé sedmaosmdesátce. Stěny neměly díry po náhodných výstřelech, ale byly pokryté plakáty her, v nichž pravděpodobně účinkovali Miltonovi zákazníci. Některé hry Carella znal, i když jen podle názvu. Některé mu neříkaly vůbec nic. Milton vstal a s napřaženou rukou obešel stůl.
„Pánové,“ řekl, „jsem rád, že se zase setkáváme,“ a potřásl si rukou nejdřív s Carellou a pak s Klingem.
„Posaďte se, prosím. Odstrčte ty krámy, počkejte, udělám to sám,“ dodal a šel k pohovce s hromadami různobarvených papírových desek; podle Carelly to byly texty her. Milton je odnesl ke svému stolu, bez okolků je na něj hodil, vybídl je, ať si sednou, a sám se posadil za stůl. Pohovka byla taková ta úzká věc určená zamilovaným dvojicím a potažená tmavozeleným sametem. Detektivové se na ni posadili vedle sebe, dotýkali se rameny.
„Michelle se daří dobře,“ řekl ihned Milton. „Jestli vás to zajímá, ovšem.“ Podíval se na hodinky. „Vlastně právě zkouší.“
„Výborně,“ řekl Carella. „Pane Miltone, zmínila se vám někdy o těch výhrůžných telefonátech?“
„Teprve včera. A právě já jsem jí poradil, ať s tím jde na policii…
