11
Duch čekal na trojici mužů v typicky úpadkovém prostředí.
Vysprchován a oděn do čistých a nenápadných šatů seděl na kožené pohovce a díval se na newyorský přístav ze svého bytu v sedmnáctém patře, který představoval jeho hlavní newyorské útočiště. Byt se nacházel v okázalém věžáku nedaleko Battery Park City v jihovýchodním cípu Manhattanu, nedaleko od Čínské čtvrti a zároveň stranou od jejích přeplněných ulic, zápachu mořských plodů a čpícího oleje z restaurací pro turisty. Duch si pomyslel, že podobná elegance a pohodlí, které si musel tak tvrdě vybojovat, jsou již dlouho hlavním terčem útoků komunistické strany.
Proč se vydáváš na dráhu úpadku? Jsi součástí starého! Lituješ svého chování? Musíš se zbavit staré kultury, starých zvyklostí, starých návyků, starých myšlenek! Musíš odmítnout své úpadkové hodnoty.
Jsi nakažen nesprávnými myšlenkami a nesprávnými tužbami! Nesprávné tužby?, napadlo ho a v duchu se cynicky zasmál. Tužby? Uvědomil si zvláštní plíživý pocit ve slabinách. Potřebu, která mu byla velmi dobře známa a jež často ovládala celý jeho život.
Když nyní přežil potopení lodi a podařilo se mu uprchnout z pláže, vrátily se jeho myšlenky k obvyklým prioritám: zoufale potřeboval ženu.
Neměl žádnou už více než dva týdny - naposledy to byla ruská prostitutka v Petrohradu, žena se širokými ústy a prsy, která jí bezvládně visela až k podpaží, kdykoliv se jejich majitelka položila na záda. Styk nakonec proběhl uspokojivě - ale jen o vlas.
A na Drakovi z Fu-čou? Nic. Hadí hlavy mívaly obvykle nezadatelné právo povolat některé z pohlednějších prasátek ženského pohlaví do své kajuty a přislíbit mu snížení přepravního poplatku výměnou za společně strávenou noc. Případně, pokud žena cestovala sama nebo se slabým mužem, ji do kabiny jednoduše odvléci a tam ji znásilnit.
Co mohla taková ženská koneckonců dělat? Zavolat po příjezdu do Nádherné země policii? Jenže jeho pang-šou, který se ukrýval v lodním prostoru jako jeho zvěd, mu podal zprávu, že ženská prasátka na palubě Draka nejsou nijak zvlášť atraktivní ani mladá a že muži naopak oplývají vzdorovitostí a bystrostí a jsou s to natropit případnému sokovi obrovské potíže. A tak plavba proběhla ve znamení dlouhého celibátu.
Duch se nyní v představách vrátil k ženě, které říkal Jin-tao, což v překladu znamenalo ženské pohlavní ústrojí. Tato přezdívka byla samozřejmě opovržlivá, ale v jejím případě ne až tak docela, neboť Duch přemýšlel o všech ženách s výjimkou několika málo byznysmenek a ženských hadích hlav, které respektoval, výlučně v kontextu jejich těla. A tak se mu nyní před očima míhala řada výjevů z plánováného pohlavního styku: Jin-tao leží pod ním, šeptá mu cosi do ucha sametovým hlasem, prohýbá se, jeho ruce ji drží za dlouhé vlasy…, tak nádherné hedvábné vlasy… Duch pocítil bolestné vzrušení. Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že na všechny ty Changy a Wuy jednoduše zapomene. Může se setkat s Jin-tao - byla zde v New Yorku - a své představy uskutečnit, jenže něco takového neměl Duch v povaze. Nejprve musí zemřít ty prasečí rodinky a teprve poté dokáže Duch trávit dlouhé hodiny s ženou svých snů.
Naj-sin.
Všechno má svůj čas.
Podíval se na hodinky. Bylo téměř jedenáct. Kde jsou ti tři Turci?, pomyslel si.
Když Duch před chvílí dorazil do svého bytu, sebral jeden z ukradených mobilních telefonů, které zde přechovával, a zavolal do kulturního střediska v Queensu, s nímž už několikrát v minulosti uskutečnil dobrý obchod. Zde si najal tři muže, kteří mu měli pomoci vyhledat a zabít prasátka. Ale jelikož trpěl stihomamem a snažil se co nejvíce zakrýt souvislost mezi sebou a svými zločiny, neobrátil se na žádný z tradičních tchungů v Čínské čtvrti, ale najal si na tuto práci Ujgury.
Z národnostního hlediska představují drtivou většinu obyvatel kontinentální Číny Chánové, jejichž minulost sahá až do dob stejnojmenné dynastie, která se na čínském území usadila kolem roku 200 před naším letopočtem. Zbývajících asi osm procent populace tvoří národnostní menšiny, jako jsou Tibeťané, Mongolové nebo Mandžuové.
Ujgurové obývající území západní Číny představují podobnou národnostní menšinu. Předpokládá se, že tato převážně islámská komunita pochází původně z oblasti Střední Asie, a než bylo její současné území anektováno Čínou, nazývalo se Východní Turkestán. Právě z tohoto důvodu označoval Duch tři najaté Ujgury za „Turky“.
Stejně jako všechny ostatní čínské menšiny byli i Ujgurové často perzekvováni a Peking je vystavoval obrovskému tlaku, aby se asimilovali do většinové čínské kultury. Separatisté byli mučeni a zabíjeni, ale Ujgurové přesto velice hlasitě vyjadřovali požadavky na nezávislost; většina teroristických útoků v Číně se dala vystopovat právě k ujgurským bojovníkům za svobodu.
Ujgurská komunita v New Yorku byla naopak tichá, zbožná a mírumilovná.
Tato konkrétní skupinka mužů z Turkestánského společenského a islámského střediska v Queensu si nicméně svou nelítostností nijak nezadala s jakoukoliv triádou, s níž měl Duch kdy co do činění. A jelikož Duchova zakázka obnášela zavraždění rodin většinové národnosti Chán, byli Turkestánci dokonalou volbou; k činu je motivovaly nejen dlouhé roky útisku, ale i velkorysá částka, kterou jim Duch za provedení úkolu přislíbil a jejíž část měla putovat do západočínské autonomní oblasti Sin-fiang, aby zde pomohla financovat ochromené ujgurské hnutí za nezávislost.
O deset minut později muži dorazili. Podali Duchovi ruku a sdělili mu svá jména: Hadžíp, Jusůf a Kašgari. Byli tmaví, tiší a štíhlí - a rozhodně drobnější postavy než Duch, který sám nebyl nijak zvlášť urostlý. Na sobě měli černé obleky, na rukou a kolem krku zlaté náramky a řetězy a za pasem nápadné mobilní telefony.
Mezi sebou hovořili turecky, což byl jazyk, jemuž Duch nerozuměl, a neznali žádný z mnoha čínských dialektů. Nakonec se tedy s Duchem dohodli na angličtině. Duch jim vysvětlil, co od nich potřebuje, a dotázal se, zda jim nečiní problém zabíjet neozbrojené lidi včetně žen a dětí.
Jusůf, téměř třicetiletý muž se srostlým obočím, byl mluvčím skupiny, neboť jeho angličtina byla lepší než angličtina ostatních.
„Žádný problém,“ řekl, aniž by se radil s oběma kolegy. „Uděláme to. Uděláme, co chcete.“ Jako by zabíjel ženy a děti pravidelně.
A možná, pomyslel si Duch, je skutečně zabíjel.
Duch vydal z trezoru každému deset tisíc dolarů, zavolal předsedovi turkestánského kulturního střediska a předal telefon Jusůfovi, který anglicky sdělil svému šéfovi, kolik peněz jim Duch vyplatil - to aby později nemohly vzniknout spory ohledně výše částky - a kam budou peníze putovat. Po chvíli Jusůf zavěsil.
„Teď půjdu na chvíli ven,“ oznámil jim Duch. „Potřebuju získat nějaké informace.“
„Počkáme. Můžeme si zatím dát kávu?“
Duch jim ukázal kuchyňku a vstoupil do malé kapličky. Zapálil vonnou tyčinku a odříkal modlitbu k Ji, božskému lučištníkovi z čínské mytologie, jehož si osvojil jako svého osobního boha. Nato si zastrčil pistoli do pouzdra u kotníku a odešel z úpadkového bytu.
Sonny Li seděl v autobuse, který si prodíral cestu ranní špičkou z Long Islandu a za jehož okny se pomalu zvětšovala impozantní silueta Manhattanu.
A přestože byl Li založením cynický a tvrdý, to, co právě viděl, ho naplňovalo úžasem. Nebyly to však obrovské rozměry města, k němuž se právě blížili - Li koneckonců žil na jihovýchodním Čínském pobřeží, které bylo nejlidnatější městskou aglomerací na světě. Jen samotná Sanghaj měla dvakrát více obyvatel než New York a v deltě Perlové řeky mezi Hongkongem a Kuang-Čou žilo 50 milionů lidí.
Ne, Sonnyho Li fascinoval autobus, ve kterém právě cestoval. V Číně byly hlavním prostředkem veřejné dopravy právě autobusy. Ty však byly ustavičně přeplněné, špinavé a silně poruchové. V teplých měsících se v nich mohli cestující udusit, na podzim a v zimě v nich zase panovala ukrutná zima a jejich okna byla neustále umazaná od kouře, oleje na vlasy a sazí. Rovněž autobusová nádraží představovaly staré a zchátralé budovy. Sonny Li osobně zastřelil za nechvalně proslulým severním nádražím ve Fu-čou člověka a sám byl nedaleko od téhož místa pobodán.
Nikdy v životě tudíž neviděl vozidlo, které by se alespoň vzdáleně podobalo tomuto monstru. Autobus byl obrovský a luxusně vybavený - měl bohatě čalouněná sedadla, čistou podlahu a naleštěná okna.
A i v tento dusný a odporně vlhký srpnový den mu dokonale fungovala klimatizace. Li strávil poslední dva týdny v prudkých záchvatech mořské nemoci, byl prakticky na mizině a neměl tušení, kam mohl zmizet Duch. Navíc nebyl ozbrojen a neměl u sebe ani obyčejnou krabičku cigaret. Alespoň tento autobus však byl pro něj hotovým darem z nebes.
Jakmile uprchl z pláže, na níž se vylodili přeživší pasažéři Draka z Fu-čou, vyprosil si svezení u jednoho řidiče náklaďáku na odpočivadle vedle několik kilometrů vzdálené silnice. Řidič si prohlédl jeho promáčené a zmačkané šaty a nechal ho vylézt na korbu. Přibližně po půl hodině ho vysadil u krásné autobusové zastávky na obrovském parkovišti a vysvětlil mu, že odtud může jet linkovým autobusem na požadované místo - na Manhattan.
Li si nebyl jist, co všechno je zapotřebí ke koupi jízdenky, ale nakonec po něm nikdo nechtěl pas ani žádné dokumenty. Podal pokladnímu jednu z dvacetidolarových bankovek, které ukradl z auta rusovlasé Chung-se, a řekl: „New York City, prosím.“ Tato slova přitom pronesl svým nejlepším přízvukem, který se snažil imitovat herce Nicholase Cage. Nakonec je vyslovil tak zřetelně, že pokladní - který zřejmě očekával cosi nesrozumitelného - překvapeně zamžoural a podal mu počítačem vytištěný lístek a šest dolarů nazpátek. Li peníze dvakrát přepočítal a usoudil, že ho pokladní buďto okradl, anebo se ocitl - jak si vzápětí anglicky zamumlal pod vousy - v „do prdele drahé zemi“.
Odešel ke stánku přilepenému k zastávce a koupil si jednorázový holicí strojek a hřeben. Na toaletě se poté oholil, vymyl si z vlasů slanou vodu a osušil si hlavu papírovými ručníky. Vyčesal si řídnoucí porost dozadu, setřepal ze sebe co nejvíce písku a připojil se k dobře oblečeným cestujícím na nástupišti.
Když se nyní autobus přiblížil k městu, nejprve zpomalil před budkou pro výběr mýtného a poté pokračoval dlouhým tunelem. Nakonec se vynořil přímo v centru města a o deset minut později zastavil na rušné obchodní třídě.
Li vystoupil jako všichni ostatní a postavil se na chodník.
Kde jsou všechna kola a motorky?, napadlo ho nejdříve. Bicykly a motocykly představovaly v Číně hlavní dopravní prostředek a Li se nedokázal smířit s myšlenkou, že by se tak velké město obešlo bez milionů bicyklů značky Racek proudících ulicemi.
A hned vzápětí se dostavila druhá otázka; Kde se tu dají koupit cigarety? Našel stánek s novinami a koupil si krabičku.
Podíval se, kolik mu prodavač vydal nazpátek tentokrát, a pomyslel si: Deset soudců pekla! Skoro tři dolary za jedinou krabičku! Li vykouřil nejméně dvě krabičky denně - a plné tři krabičky, když dělal něco nebezpečného a potřeboval si uklidnit pocuchané nervy.
Odhadoval, že nepotrvá ani měsíc a bude úplně na mizině. Zapálil si cigaretu, zhluboka z ní potáhl a vmísil se do davu. Zeptal se pohledné Asiatky, jak se dostane do Čínské čtvrti, a žena ho poslala do metra.
Li se prodral davem a koupil si u prodavače známku. Také ta byla nesmírně drahá, ale Li již raději upustil od porovnávání cenové hladiny v obou zemích. Vhodil známku do turniketu, prošel vstupním zařízením a postavil se na nástupiště. Vtom se na něj rozkřikl jakýsi muž a Liovi nebylo právě nejlépe. Měl dojem, že je to nějaký pomatenec, přestože měl na sobě drahý oblek. Teprve po chvíli si uvědomil, co mu muž říká. V newyorském metru se podle všeho nesmělo kouřit.
Li si pomyslel, že je to absolutní bláznovství. Jednoduše tomu nemohl uvěřit. Nechtěl však vyvolávat scénu, a tak zamáčkl cigaretu a strčil si ji do kapsy, přičemž si pod vousy zamumlal další anglický odsudek: „Do prdele pitomá země“.
O několik minut později se do stanice přiřítil vlak a Sonny Li do něj nastoupil, jako by to dělal celý život. Přitom se bedlivě rozhlížel kolem sebe - ne proto, aby se měl na pozoru před agenty veřejné bezpečnosti, nýbrž prostě proto, aby zjistil, zda ve vagónu někdo nekouří, aby se k němu mohl připojit. K jeho zklamání však byl vagón plný dočasných nekuřáků.
Na Canal Street Li vystoupil a vyjel po schodech do chvátajícího časně dopoledního města. Déšť již ustal. Li si zapálil típnutou cigaretu a vklouzl do davu. Mnoho lidí kolem něj hovořilo kantonštinou, což byl jihočínský dialekt, ale kromě jazyka vypadala tato čtvrť úplně jako některé části jeho rodného Liou Kuo-juanu nebo kteréhokoliv malého města v Číně: kinosály s čínskými akčními a milostnými filmy, mladí chlapci s vyzývavými úšklebky, dlouhými vlasy vyčesanými dozadu nebo naopak ostříhanými na ježka, mladé dívky zavěšené do svých matek nebo babiček, podnikatelé v pohodlně střižených oblecích, mrazicí boxy s čerstvými rybami na ledovém podkladu, pekárny s čajovým pečivem a rýžovými moučníky, uzené kachny pověšené za krky v umaštěných oknech restaurací, bylinkáři a odborníci na akupunkturu, čínští lékaři, výklady plné kořínků žen-šenu zkroucených jako zdeformovaná lidská těla.
Li doufal, že někde poblíž objeví i další objekt, s nímž byl důvěrně seznámen. Trvalo mu deset minut, než našel, co hledal. Neklamnou známkou mu byl vyhazovač s mobilním telefonem, který postával před sklepním bytem se začerněnými okny, kouřil a lenivě si prohlížel kolemjdoucí. Byla to herna s nepřetržitým provozem.
Li k muži přistoupil a zeptal se ho anglicky: „Co se tady hraje? Fan-tchaj? Poker? Anebo snad třináctka?“
Muž si prohlédl Liovy šaty a okázale ho ignoroval.
„Chci hrát,“ řekl Li.
„Jdi do hajzlu,“ odsekl mu mladík.
„Já mám peníze!“ vykřikl Li vztekle. „Pusť mě dovnitř!“
„Ty jsi Fu-fiefťan. Slyším tvůj přízvuk. Tady nejsi vítán. Vypadni odsud, než přijdeš k úrazu.“
„Můj dolar je stejně dobrý jako dolar nějakého pitomého Kantonce,“ běsnil Li. „Myslíš, že by měl tvůj šéf radost, že mu odháníš zákazníky?“
„Vypadni odsud, mužíku. Nebudu ti to říkat dvakrát.“
Vyhazovač si odhrnul elegantní černé sako a odhalil pažbu automatické pistole.
Výborně! Přesně na to Li Čekal.
Zatvářil se vyděšeně a začal se otáčet zpátky, ale pak se rychle obrátil a vymrštil ruku dopředu. Udeřil mladého vyhazovače pěstí do hrudníku a vyrazil mu dech. Mladík se zapotácel a Li mu uštědřil ránu malíkovou hranou do nosu. Mladík vykřikl a ztěžka se zhroutil na chodník. A zatímco bezmocně ležel se zkrvaveným nosem a zoufale se snažil popadnout dech, dal mu Li kopanec do boku.
Sebral mu pistoli i s náhradním zásobníkem, vytáhl mu cigarety a rozhlédl se po ulici. Dvě mladé ženy zavěšené do sebe předstíraly, že si ničeho nevšimly. Kromě nich byla ulice prázdná. Li se znovu sklonil ke zbědovanému vyhazovači a sebral mu ještě i hodinky a asi tři sta dolarů v hotovosti.
„Jestli někomu řekneš, že jsem ti to udělal já,“ promluvil na vyhazovače v pchu-tchung-chua, „najdu si tě a zabiju.“
Muž přikývl a otřel si krev do rukávu.
Li vyrazil pryč, ale pak se ohlédl a vrátil se k vyhazovači. Mladík se přikrčil. „Zuj si boty,“ vyštěkl Li.
„Já…“
„Boty. Sundej si je.“
Mladík si rozvázal černé šněrovací boty značky Kermeth a přistrčil je Liovi.
„A taky ponožky.“
Drahé ponožky z černého hedvábí putovaly k botám.
Lu si zul vlastní boty a ponožky, plné písku a ještě stále vlhké, odhodil je a obul si vyhazovačovy boty.
Nebesa, pomyslel si šťastně.
Nato spěšně vyrazil zpět na jednu z rušných obchodních tříd.
Vyhledal prodejnu laciného ošacení a koupil si v ní džínsy, tričko a tenkou větrovku Nike. V zadní části prodejny se ihned převlékl, zaplatil za nákup a staré šaty odhodil do koše. Poté navštívil čínskou restauraci a poručil si čaj a misku kroucených nudlí. Během jídla vytáhl z náprsní kapsy složený kus papíru - ten, který ukradl na pláži z auta Churtg-se.
5. srpna
Od: Harold C, Peabody, náměstek výkonného ředitele
Úřad pro imigraci a naturalizaci
Komu: Dei. kap, Lincoln Rhyme (v. v.)
Re: společný štáb 1NS/FBI/NYPD ve VĚCÍ Kwan Ang alias Kuej alias Duch Tímto potvrzuji schůzku zítra v 10.00 k projednáni plánu na zadržení výše uvedeného podezřelého. V příloze zasílám podkladový materiál.
Ke zprávě byla přicvaknuta navštívenka s adresou: Lincoln Rhyme Central Park West 345 New York, New York 10022. Li mávl na servírku a položil jí jedinou otázku.
Servírku však na něm zřejmě cosi vyděsilo a varovalo ji, že by tomuto muži neměla pomáhat. Druhý pohled do jeho obličeje jí nicméně velmi správně prozradil, že by pro ni bylo mnohem horší, kdyby tohoto člověka odmítla. Přikývla tedy a se sklopenýma očima mu dokonale popsala cestu na ulici jménem Central Park West.
