KAPITOLA XI
Perry Mason, Paul Drake a Della Streetová se sešli v advokátově kanceláři několik minut po deváté hodině ráno.
Na Masonovi i Drakeovi se projevovaly stopy bezesné noci.
„Tak co, Paule?“ zeptal se Mason, když se detektiv usadil se šálkem kávy, kterou Della Streetová připravila na elektrickém kávovaru.
Drake pokynul hlavou. „Vůbec nic, mluvil jsem se všemi muži, kteří na tom pracovali.“
„Dělají na tom dál?“
„Ne ti samí - nová směna nastoupila v pět hodin ráno. Budou ve službě do jedné hodiny odpoledne, pokud to budeš chtít platit.“
„Budu to chtít platit,“ řekl Mason. „Nemohu pořád pochopit jak to, že se nic nestalo.“
Masonův telefon zazvonil. Della Streetová se ohlásila a kývla hlavou k Drakeovi. „To je pro vás, Paule, volá vás kancelář… říkají, že je to důležité.“
Drake odložil šálek s kávou na noviny na rohu Masonova psacího stolu, rychle sáhl po sluchátku a řekl: „Jo, co je?“
Asi minutu byl zticha a pak řekl pomalu a zamyšleně: „No to jsem blázen.“
Potom ještě chvíli poslouchal a dodal: „Ne, nic, řekněte jim, ať na tom dělají dál.“
Drake zavěsil telefon a řekl: „Ta slepá žena je zase v práci.“
„Kde?“
„U Gillco Manufacturing Company.“
„Tak to musí být paní Boulička. Máme teď jenom jednu slepou ženu. Jak jsi na to přišel, Paule? Tvoji lidé hlídali ten byt, ne?“
Drake řekl: „Jasně, paní Boulička sešla po předních schodech ze svého bytu a oťukávala si cestu hůlkou. Přijel taxík. Řidič vyskočil, pomohl jí do vozu a potom jeli přímo ke Gillco Manufacturing Company.“
„Ona vyšla ze svého bytu?“
„Správně.“
„To nemohla,“ řekl Mason. „Cožpak tam nehlídali tvoji lidé?“
„Měli jsme tam hlídače celou noc,“ odvětil Drake, „ale existuje jedna možnost, jak to mohla udělat.“
„Jak?“
„Těmi zadními dveřmi.“
„Ale tys přece měl v aleji muže, který zadní dveře hlídal?“
„Potom co jsme se vrátili z té návštěvy, jsem muže odvolal,“ řekl Drake.
„Vůbec nepochybuju, že když se ta slepá žena nějak dostala dovnitř, pak vyšla na schodiště, prošla bytem a sestoupila po zadních schodech, musela mít někoho, kdo ji pak naložil a někam ji odvezl. Vrátila se krátce nato, co jsme skončili prohlídku bytu, ale dřív, než můj druhý muž přišel hlídat do aleje. Přivezli ji k zadním dveřím. Vystoupila po schodech, vešla zadními dveřmi. Zamkla je a strávila noc ve vlastním bytě, aniž věděla, že něco není v pořádku, a potom ráno odjela taxíkem.
To je jediná možnost, jak se to mohlo stát, Perry. A já tě jenom chci varovat, když ti zaúčtuju všechny náklady, budeš říkat, že je účet příliš velký. Tvůj klient ti to nezaplatí a…“
Mason ho přerušil a řekl: „Já se nestarám, jestli mi to klient zaplatí, Paule. Já to dělám, abych uspokojil svou zvědavost, já prostě chci vědět, co za tím vězí.“
„Ale ty na tom máš příliš mnoho lidí. Pokoušíš se prohlédnout každý kout, šťouráš do každé díry…“
„A tak získávám rychlé výsledky,“ řekl Mason. „My si nemůžeme dovolit ztrácet čas. Budu mít velký účet, ale budu znát odpověď během čtyřiadvaceti hodin.“
„Já bych si přál mít tvůj optimismus,“ řekl Drake. „Koneckonců, když teď víme, kde paní Boulička bydlí, nepotřebuješ dva lidi na tu práci u Gillco Manufacturing Company.“
„Ne,“ souhlasil Mason. „Nemyslím si, že tam teď potřebujeme víc než jednoho muže, ale když odjede do svého bytu, chci na tom mít dva chlapy. Chci zjistit, kdo přijel do té aleje a vyzdvihl ji; nemohla to být Sophia Atwoodová. V případě, že je to někdo, kdo bude tvrdit, že jedná místo Sophie Atwoodové, nějaký namyšlený…“
„Myslíš Stuarta Baxleyho?“ přerušil ho Drake.
Mason na něj mrkl: „Myslel jsem na Stuarta Baxleyho.“
Drake se natáhl pro šálek a podal ho Delle Streetové, ta mu nalila čerstvou horkou kávu.
Mason seděl v tichém zamyšlení.
Náhle řekl: „Už to mám, Paule!“
„Co máš?“ zeptal se Drake.
Mason se ušklíbl. „Ty a já jsme přichystali past,“ řekl.
„No a?“ zeptal se Drake.
„A nic jsme nechytli,“ řekl Mason.
Drake přisvědčil.
„Protože,“ řekl Mason, „my jsme v té pasti neměli vnadidlo. Čekali jsme, až něco samo přijd…
