KAPITOLA VII
Mason řekl vrchnímu: „Chtěli bychom poobědvat. Máte volný některý ze stolů Katherine Ellisové?“
Vrchní zaváhal. „To byste museli počkat, dokud se některý její stůl neuvolní. Ale teď jsou všechny obsazené… Vy jste Perry Mason, viďte?“
„Správně,“ řekl Mason.
„Já vás znám,“ řekl vrchní. „Přítel našeho šéfa. Podívám se, co pro vás budu moct udělat, pane Masone. Ale my přidělujeme stoly servírkám, ne servírky ke stolům. Proto se každá servírka stará o přidělené místo. Jinak bychom museli rozdělení jídelny stále měnit.
My se zaměřujeme na obědy pro obchodníky. Je to pro nás velmi důležité a výhodné i pro lidi, kteří si odskočí z kanceláře, poobědvají a potom se během hodiny vrátí do kanceláře. Proto se snažíme obsluhu organizovat co nejekonomičtěji.“
„Já vám rozumím,“ řekl Mason. „Jak to vypadá se stoly Ellisové - jsou všechny obsazené?“
„Jsou zadané. Nějaký pán přišel před několika minutami a vyžádal si jeden z jejích stolů - to byl poslední, který tu byl.“
„Počkáme,“ rozhodl Mason.
„Tak dobře, posadím vás k prvnímu stolu, který se u ní uvolní, ale může to také trvat deset nebo patnáct minut.“
„Půjdeme k baru a sedneme si tam. Řekněte nám, jakmile budete mít místo.“
„Tak já vám řeknu,“ slíbil vrchní číšník.
Mason se vydal k baru.
„Žádný koktejl,“ zavrtěla Della Streetová důrazně hlavou. „Nebo budu mít dnes odpoledne těžkou hlavu a usnu u stroje.“
Mason přisvědčil. „Je to ale to pravé místo, kde můžeme sedět a čekat, Dello. Dáme si citronádu.“
„Tak dobře,“ řekla Della Streetová. „Ale dám si tam trochu cukru.“
„Tak cukr do obou,“ řekl Mason.
Sedli si k baru. Mason objednal, a když měli limonády vypité asi do poloviny, ozvalo se z reproduktoru: „Stůl pro pana Masona je připravený.“
Della Streetová se lítostivě zahleděla na svou limonádu. Potom vzala slámku, napíchla třešni a řez pomeranče.
Mason svou sklenici odstrčil a potom odvedl Dellu do jídelny.
Vrchní je doprovodil ke stolu.
Katherine Ellisová přišla pro objednávku. „Ahoj,“ uvítala je.
Podala Delle Streetové a Masonovi jídelní lístky.
„Ty mušle jsou docela dobré,“ řekla Kit. „Ty vám mohu doporučit.“
„Tak mušle,“ řekl Mason.
Della Streetová přisvědčila.
Když Kit odešla, Della Streetová se pootočila k Masonovi a řekla: „Nevšiml jste si, šéfe, něčeho zvláštního?“
„Čeho?“ zeptal se Mason.
„Bot,“ řekla Della Streetová.
„A co je s botami?“
„Má krokodýlí lodičky,“ řekla Della Streetová. „Vzpomínáte si, že včera večer měla černé kožené boty a ptala se mě, proč jsem nevzala krokodýlí lodičky? Řekla, že je nosí do práce.
Ty jsem jí já nepřivezla. Vzpomeňte si, že pak říkala, že je to v pořádku, že si vezme do práce ty černé, ale ty že nejsou tak pohodlné. Musela si pro ty krokodýlí lodičky dojít domů.“
Mason zpozorněl. „Takže věci se začínají hýbat,“ řekl. „V tom případě se musela vrátit k tetě a to by mohlo být důležité.“
„Zeptáte se jí na to?“ řekla Della Streetová.
Mason se zamračil. „Počkáme, jestli nám to řekne sama,“ odvětil.
Kit si pospíšila s podnosem k jejich stolu.
Masonovy oči byly upřeny na krokodýlí boty, když Kit spěšně odcházela.
Della četla jeho myšlenky: „Madison si je obléká do pracovních plášťů s vyšitou firmou restaurace. Nosí se to přes všední oblečení. Asi tu mají stroj na vyšívání jmenovek, co mají na plášti přišité.“
Mason přisvědčil.
„Pokud ale jde o tu uniformu,“ řekla Della Streetová, „mohou sice nosit své civilní šaty pod pláštěm, ale mohou se také převléknout, jenže boty a punčochy mají zřejmě ty, ve kterých chodí do práce.“
„Předpokládám,“ řekl Mason, „že tu mají nějaké skříňky. Ty pláště nejsou asi tak lehké, aby se nosily přes obyčejné šaty.“
Della Streetová se podívala na Masona a řekla: „Koukejte, Paul už jde. Vsadím se, že vyhlíží naši osmdesát - šedesát -osmdesát.“
Mason se usmál.
„Ne, hledá nás,“ řekla Della Streetová. „Už si nás všiml. Už jde.“
Paul Drake přišel k jejich stolu.
„Ahoj, Paule,“ řekl Mason. „Sedni si. Už jsi obědval?“
„Ještě ne. Napadlo mě, že bych vás tu mohl zastihno…
