KAPITOLA VI
Krátce před polednem následujícího dne zaklepal Drake smluveným znamením na Masonovy dveře.
Della Streetová otevřela a Drake hlásil: „Mám tady hromadu všelijakých zpráv, Perry. Myslím si, že by tě to zajímalo, a chtěl bych ti podat referát.“
„Co je?“ zeptal se Mason.
„Tak za prvé,“ řekl Drake, „Sophia Atwoodová mluvila pravdu. Vybrala si sto dolarů ze Sunset National Bank, kde má otevřený účet. Ukládala si tam pět dolarů každý měsíc. Teď si šla vybrat sto dolarů a žádala hezkou stodolarovou bankovku.“
Mason se zamračil.
„To,“ řekl Drake, „by mohlo znamenat, že Sophia připravovala scénu pro krádež a chtěla, aby byla ukradena přesná částka.“
„To je jedno vysvětlení,“ řekl Mason. „Jakou máš další zprávu, Paule?“
„No to s tím nemusí ani souviset, ale měl jsem nějaké tušení, takže jsem si popovídal s vrátnou od Gillco Manufacturing Company.“
„Nenapínej mě,“ řekl Mason.
„Není to vždycky stejná žena,“ řekl Drake.
Mason vyskočil ze židle: „Cože?“
„To mi řekla vrátná,“ řekl Drake.
„Samozřejmě,“ pokračoval Drake, „má informátorka nemusí být tak docela spolehlivá, ale vypadá docela bystře. Říká, že tužky prodávají dvě ženy. Obě vypadají podobně a podobně se i oblékají. Nosí velmi tmavé brýle, tváří se, že jsou slepé, cestu si vyklepávají bílou holí a do práce jezdí taxíky. Ale to děvče trvá na tom, že je prozrazují boty. Že jedna z nich má nějakou deformaci na pravé špičce a musí nosit zvláštní ortopedické boty, kdežto druhá má dokonalé nohy a elegantní boty.
Dokonce si je podle toho i pojmenovala: té první říká paní Boulička a té druhé paní Lodička.“
„Mluvila s někým o svém pozorování?“ zeptal se Mason.
„S telefonistkou v ústředně.“
„Mluvil jsi s tou telefonistkou osobně?“
„Propána, to ne. Je přece valná hromada akcionářů a někteří akcionáři by mohli dělat potíže. Telefonní linky jsou pořád v permanenci.“
„Paule, chci, abys nasadil detektiva na tu záležitost s Gillco Manufacturing Company a zkusil zjistit něco o té druhé ženě. Jednu z nich už známe. Teď bych chtěl zjistit, kdo je ta druhá.
Dej si ale pozor, až budeš mluvit s těmi taxíkáři, protože by jí to mohli prozradit. Myslím si, že zjistíme, že každá z těch žen má pravidelného řidiče, který ji vozí do práce a zase pro ni jezdí. Může to být i tentýž řidič pro obě ženy.
Chci mít na tom dobrého detektiva s autem, který by sledoval taxík, až ta žena pojede domů. Jestli jsou dvě, zjistíme, kde ta druhá bydlí… Proč se tak šklebíš?“
„To už jsme všechno udělali.“
„Kdy?“ zeptal se Mason.
„Asi před hodinou.“
„Dobrá práce, Paule.“
„Jakmile jsem se dozvěděl o té druhé v tom žebráckém kšeftu, zavolal jsem do kanceláře a poslal jsem tam detektiva s vozem. Řekl jsem mu, aby tam zůstal, dokud se ta slepá žebrácká neukáže, a potom aby ji sledoval domů.
Ta mladá žena, která bydlí s paní Atwoodovou, její neteř Katherine Ellisová, je tvoje klientka?“
Mason se zamyslil a potom řekl: „Katherine Ellisová - krátce Kit - je číšnice v jedné z restaurací Madison Milestone, u Midtown Milestonů.
Ona je má klientka, ale tvá ne. Já se o tu věc zajímám sám, aspoň prozatím.“
„Klasa?“ zeptal se Drake.
„Jéje,“ řekla Della Streetová.
Drake se zamyslel. „Tenhle případ může být mnohem komplikovanější, než vypadá, Perry. Nejraději bych si s tou tvou klientkou promluvil.“
Mason přikývl. „To můžeš, Paule. Tedy - jestli to bude zapotřebí,“
Drake odešel z kanceláře a Mason řekl Delle Streetové: „Zavolejte Madison’s Midtown Milestone. Chtějte Kit Ellisovou. Řekněte jim, že to je služební hovor, a zeptejte se, jestli by mohla přijít k telefonu. Kdyby nemohla, nechte jí vzkaz, aby zavolala Masonovu kancelář.“
Della Streetová zvedla telefon, vytočila číslo a po chvíli řekla: „Chápu, děkuji vám. Můžete jí, prosím, vyřídit, aby zavolala Masonovu kancelář?… Nemůžete… Chápu… Děkuji.“
Della Streetová zavěsila sluchátko do vidlice, obrátila se k Masonovi a řekla: „Je na pláce. Servírky nesmějí chodit k telefonu, když mají službu, a není dovoleno přijímat pro ně vzkazy.“
„Tak…
