KAPITOLA PATNÁCTÁ
Ve středu jsme Meyer a já právě dojedli pozdní oběd na terase Marquézu del Valle, když podle dohody přijel Enelio Fuentes v džípu. Když jsme vyjížděli na silnici na Mitlu, střídali jsme se s Meyerem a snažili se překřičet vítr, jak jsme Enelia informovali o našem rozhovoru s Nestou a o následujícím problému, jak mu vymluvit útěk.
Pravil jsem, že po pečlivé úvaze a zvážení všech faktorů jsem policejnímu veliteli pomocí gest naznačil Nestovo antisociální chování. Prásknul jsem ho.
„Hej, jak může zvíře jako on,“ zařvat Enelio, „vyřezat takovou opravdovou, nádhernou dřevěnou hlavu? Jak je to možné?“
„Všichni velcí umělci vedou poklidné, prosté, tiché životy,“ zakřičel Meyer. „Žijí v celibátu a nikdy nepijí, neznají násilí. Však víte. Tak jako váš Diego Rivera.“
Enelio s úšklebkem sundal pravou ruku z volantu a udělal to jedinečné a výrazné mexické gesto vyjadřující ohromení, jako když si pokouší setřepat vodu z konečků prstů.
Cesta, kterou hledal, začala asi dvacet mil za Mitlou. Byla to prašná cesta, která procházela vesnicí asi čtyři míle od hlavní silnice a pak pokračovala, a než narazila na suchou, kamenitou plošinu, ztratila asi tisíc stop výšky. Někdy Enelio dosáhl rychlosti až dvacet mil za hodinu, než musel zabrzdit a zpomalit a kolébavě pokračovat přes dešťové strouhy a měsíční krajinu kráterů. Pak se cesta začala vyrovnávat a nerovnosti ztrácet. Mohl na to šlápnout. Za námi se táhl dlouhý, vysoký chochol zvířeného prachu v bezvětří horkého odpoledne.
Zpomalil, zastavil a my vystoupili. Vyndal z pouzdra dalekohled a podíval se na západ. „Ano, ta menší cesta z Ocotlánu vede přes tamty hřebeny. Když jsem byl malý, lovili jsme tam králíky. Ale tady ne. Tohle je spálená země. Písek, skála, kaktus. Stromy jsou jenom u vyschlých řek. Podívejte. Hluboké kořeny. Napijí se z hloubky jenom po deštích. Víte, zdá se mi trochu přehnané, že ti učitelé z Texasu tu byli zrovna v ten pravý čas a zrovna se dívali sem a zrovna náhodou uviděli to, co ona si myslí, že byl přívěs a on, že ne.“
„Ale ten prach by přitáhl vaši pozornost,“ poznamenal Meyer. „A tohle,“ vysvětlil jsem, „je ten druh náhody – pokud to opravdu viděla – která náhodou vůbec není. Protože svět je plný lidí, a jestliže s dostatečným počtem z nich mluvíte, obvykle zjistíte, že věci, které nikdo neviděl, ve skutečnosti někdo viděl. A pokud jsou jenom trochu nezvyklé, jako třeba ten vůz jedoucí příliš rychle, zapadnou vám do paměti. Kdyby jel pomaleji, nikdy by si ho dalekohledem tak pečlivě neprohlížela a do druhého dne by to pustila z hlavy. Říkala, že viděla modrou a odlesky něčeho, co mohla být kapota aluminiového přívěsu. Ale je to tam strašná dálka.“
„Opravdu hrozná. A cesta nevede nikam,“ připustil Enelio. „Takže to, co po ní jelo, se po ní muselo vrátit nebo to tam ještě musí být. A vítr rozfoukává písek a prach, takže tam nejsou žádné stopy.“
Cesta ještě mizela a znovu se objevovala asi dalších šest mil. Enelio nás vybídl, abychom se drželi. Ostře zahnul doprava a brzy mi došlo, co chce udělat. Udělal velký kruh okolo skalnatého terénu. Musel to být nepravidelný kruh kvůli obrysu. Několikrát musel zacouvat a zmenšit průměr kruhu.
Když jsme se nacházeli ve dvou třetinách obvodu, poklepal jsme Eneliovi na rameno a ukázal směrem dopředu po levé straně uvnitř oblouku kružnice. Zajel tam, zastavil a my jsme opět vystoupili. V závětrné straně na povrchu červenohnědého skaliska se vyjímala jasně rozeznatelná stopa po pneumatice. Vjela do nějaké drobivé hlíny, a i když do ní nafoukalo trochu písku, bezpochyby tam byla.
Enelio se posadil na bobek a rozemnul jílovitou hmotu mezi prsty. „Animalitos. Říkáme jim hormigas. Někteří jsou červení. Štípou. Dělají si malé kopečky.“
„Mravenci?“
„Ano! Pneumatika projela prostředkem tady toho malého a po okraji tohohle velkého. Vynášejí hlínu zpod písku a ta je skoro vlhká.“
Vstal a zaclonil si oči. „Tam vzadu je konec cesty. Takže spojte vzdušnou čarou tyhle stopy…“
Otočili jsme se a podívali se.…
