KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Po obědě v hotelu jsme několik mil za městem po silnici na Mitlu narazili na El Tule a Meyer řekl, že chce být na chvíli turistou a chce se podívat na největší strom světa.
Od dálnice to nebylo daleko, možná nějakých sto yardů. Přečníval blízký kostel. Byl jsem překvapen jeho mohutností, vitalitou a zelení. Zdálo se, že je to nějaký druh banánovníku. Slonově šedá kúra. Lesklé tmavé listy. Po celém obvodu ho obklopoval nízký železný plot a obvod kmene mohl mít nějakých sto padesát stop. Strom poskytoval více než akr stínu.
Meyer stál naprosto bez hnutí a zíral do chladivé stinné zeleně nad obrovité nižší větve. Když se na mne s úsměvem obrátil, došlo mi, že strom ho uklidnil a vrátil mu jeho obvyklou vyrovnanost.
„V dobách Krista se na tenhle strom nikdo podruhé nepodíval,“ podotkl, „byl to docela obyčejný stromek.“
„Vypadá to, jako by se rozhodl, že tady chvíli pobude.“
„A já se sem vrátím,“ pravil, „a nabarvím se na modro a budu žít věčně na vrcholu koruny.“
„Nech toho, Meyere. Ya vamonos.“ ((pozn.překl. - Jdeme))
Fakt, že Jerome Nesta má ohromný černý plnovous, značně zjednodušil naše pátrání.
„El americano con una barba negra y grunde. Un escultor.“ (pozn. překl, - Američan s velkým černým plnovousem. Sochař))
Ach, ano. Viděl jsem ho. Často chodí na vykopávky. A také do muzea Museo de Arte Zapoteca blízko náměstí a hlavního trhu. Ne, nevím, kde bydlí.
V malém muzeu jsme objevili jednoho amerického studenta. Studoval archeologii na univerzitě státu Nové Mexiko, byl tu na výměnném pobytu a pracoval na pokračujícím programu vykopávek a restaurování pozůstatků starých kultur v Mitle. Jmenoval se Burt Koontz a našli jsme ho na zadním dvoře, kde pečlivě omýval a čistil křehké úlomky staré rozbité vázy. Byl opálen do syrově červeného odstínu střešních tašek. Měl na sobě tričko, khaki kalhoty a vysoké boty.
„Jerryho znám, tedy, do té míry, do jaké ho vůbec můžete poznat. Objednali si ho, aby jim dělal náčrty. Kreslil nějaké staré kamenné hlavy. Posledních několik dnů jsem ho tu však neviděl. Možná týden. Nevím to jistě.“
Při práci nám řekl, že Jerry ho zajímal. Byl velký a pohyboval se opatrně, jako by se vzpamatovával z nějaké vážné nemoci. Vždycky s ním přicházela mexická dívka. Mladá, ale ne hezká. Jedna z těch širokých a podsaditých, se stejným indiánským obličejem, jaké vidíte na starých řezbách. S nekonečnou trpělivostí sedávala pod jedním ze stromů a čekala na něj. Když potom přišel, zvedla se, držela se několik kroků za ním a obvykle nesla jeden z těch košů, se kterými se chodí na trh.
Měl dojem, že Nesta žije někde v jižní části města, v jedné z těch špinavých strmých uliček, které jsou vlevo od hlavní silnice směrem do města.
A tak jsme s Meyerem prochodili mnoho strmých uliček a narazili na měnící se míru podezření, lhostejnosti a skrývaného pobavení. Ale za pomoci pesos a naší neodbytnosti jsme to nakonec našli. Bylo to uprostřed kopce na Calle Alivera. Ten růžový dům vypadal, že se co nevidět rozpadne. Byl tu dvůr obehnaný zdí s rozbitou brankou a na něm hromady odpadků, houf malých hlučných dětí a několik žen, které seděly na bobku kolem pumpy. Některé z nich krmily budoucí členy gangu. Měli jsme s sebou dvanáctiletého obchodníka a ten nás zavedl do místnosti ve vzdáleném rohu, odkud vedly dveře na zastřešenou pavlač, táhnoucí se podél dvora. Byla to malá, tmavá místnost. V rohu byl zabudovaný cemento-sádrový krb-pícka. Podél protější zdi se táhl stupínek, kam se daly dát matrace na spaní. Pokojík byl naprosto prázdný. Chlapec nemohl pochopit, že chci, aby mluvil pomalu a jasně. Takže jsem ho to musel nechat opakovat pořád dokola, dokud jsem nepochytil základní smysl toho, co říká.
Žena toho Američana se jmenuje Luz. Žili tady mnoho týdnů. Pak odešli. Před třemi dny. Čtyřmi. Možná, že byli manželé, možná, že ne. Je to totéž. Byli chudí. Za svatbu si kněz a vláda účtují příliš mnoho, takže člověk spíš čeká. Ten Američan uměl trochu španělsky. Luz byla provdána za pekaře a měla…
