KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Střešní plochy vedle tenisových kurtů a přistávací plocha pro vrtulníky byly oblíbenými místy pro kradmé polibky nebo místem, kde lze pozorovat velké bzučící město. Zdálo se, že chlad noci ve výšce sedm a půl tisíce stop neodrazoval od žádné z těchto činností.
Byl zde také jeden zaměstnanec hotelu, který to tu čas od času obešel. Potloukal jsem se tam téměř hodinu a půl, i když jsem přesně znal cestu, jakou se mám dát. Ale nemohl jsem, protože někteří lidé jsou nervózní, když vidí jiné lézt přes střechy.
Když se osazenstvo zredukovalo na jeden pár, který se vydal směrem ke schodišti, zamířil jsem ke své zóně sestupu. Protože jsem nevěděl, jak dlouho mi to soukromí vydrží, pověsil jsem se za ruce, odkopl se ode zdi a pustil se. Přistál jsem v rovnováze a odběhl na bezpečné místo. Stál jsem za osvětlenou plochou a čekal, že někdo začne ječet.
Někdo se samozřejmě mohl dívat z okna nějakého pokoje a třeba už teď telefonuje s někým z recepce a stěžuje si na lidi, co se tu o půlnoci tajně plíží.
Dávám se tedy znovu do pohybu a uvědomuji si ještě určitou strnulost v noze, kam mě Wally uhodil. Dolů po římse za reflektory a záplavu světla a znovu na tu vyšší. Skákám a chytám se. Slyším, jak mi ruplo v rameni, když se vytahuji. Na této úrovni střechy světla nejsou. Šikmo po ní přejdu. Podívám se dolů. Počítám úzké balkony. Sedm a osm. Zvol si jakékoli číslo od sedmi do osmi. Protože sedmička je šťastné číslo, volím osmičku. Mají tu v tom hotelu ale vysoké stropy. Vypadá to, že budu muset sestoupit o třicet stop, abych se dostal na střešní zahradu ve čtvrtém patře.
Řekněme, že je to patnáct dolů na balkónek. Cementová zábradlí jsou možná čtyři a půl stopy vysoká, takže takových deset a půl dolů na zábradlí. A zábradlí je asi čtyři palce široké a je nahoře ploché. Seskok na podlahu balkonu nebude, jako když spadne zatoulané ptačí pírko. Když se zavěsím za ruce, bude to skok naslepo na zábradlí do hloubky nějakých dvou stop.
Boty dolů. Svázat tkaničky. Pověsit okolo krku. Zkontrolovat kapsy, zda v nich není něco, co by mohlo chrastit. Klíče nebo drobné. Pořádně se rozhlédnout, jestli se někdo nechystá tu legraci pozorovat. Zamávat a podívat se, jestli také nezamávají. Mami, mami, podívej se na toho legračního pána na střeše!
Tak se do toho pust, ať to máš z krku. A proboha, McGee, proč propříště také jednou nezkusit věřit tomu, co ti lidé řeknou? Modli se, že dobře přistaneš, že budou zatažené závěsy a dveře nebudou zamčené.
Zavěsil jsem se, v duchu si to znovu promítl a skočil jsem. Pootočil jsem se nalevo, abych přistál s nohama v pravém úhlu k okraji balkonu. Snížil jsem tak riziko, že bych přistál rozkročmo, což by šíleně bolelo. Přistál jsem tak, jak jsem zamýšlel. Předklonil jsem se ve snaze nalézt ztracenou rovnováhu. Vyrovnal jsem se a pak se snesl jako to ptačí pírko na podlahu balkonu. Podíval jsem se do místnosti škvírou v závěsech, širokou tak osm palců. Světlo bylo jasnější, než se mi shora zdálo. Neosvětlovalo balkon, protože jeho zdrojem bylo bílé světlo zasazené do stropu ložnice. Zářilo přímo dolů na vypolštářovanou plochu s modrým kobercem. Za ní jsem v mdlé záři viděl otevřené dveře a zařízení koupelny. Vlevo stála nízká pohovka, židle a kávový stolek. Vpravo jsem viděl dolní roh něčeho, co byla zřejmě postel, přisunutá k pravé zdi. Tento roh byl asi šest stop od úzkého otvoru mezi otevřenými posuvnými dveřmi a stejně daleko odhrnutým závěsem.
Zdálo se mi, že světlo je trochu moc silné na to, aby bylo nočním osvětlením. Možná ale, že to tak stačilo. Ještě pravděpodobnější bylo, že je pokoj prázdný. Držel jsem se pod úrovní zábradlí. Snižovalo to riziko, že by si mě někdo všiml ze sousední budovy nebo z jednoho z dalších balkonů.
Klekl jsem si, našel okraj posuvné stěny a velmi jemně a opatrně jsem do ní strčil. Potichu se o palec posunula. Ještě o jeden. Ještě o jeden. A někdo zasténal. Právě když jsem se začínal vzpamatovávat, někdo něco napůl zamumlal a napůl zašeptal a já se musel …
