KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Když jsem se o pět dnů později vrátil do Oaxacy z Floridy přes Mexico City, Meyer mne čekal na letišti.
Vypadal odpočinutě, blazeovaně a pobaveně. Měl slamák z trhu a modrou košili pokrytou zipy s kovovými kroužky.
Oddělil jsem se z fronty a zeptal se: „Recidiva? Co se ti to vlastně k čertu vrátilo za nemoc?“
„Nic horšího než silné nachlazení.“
„Tak jsi ale mohl sám nastoupit do letadla a odletět domů, ne?“
„Já ale nerad cestuji sám. A vůbec, platíš si ten výlet?“
„Ne. Ale tohle není zrovna to nejšťastnější místo, kam bych se chtěl vrátit. Myslím, že bys to měl vědět.“
„Ach, myslím, že to vím. Ale nemusím být v depresi jenom proto, že ji máš ty. Telefonní spojení nebylo dost dobré. Jak to Harl vzal?“
„Jak bys sakra čekal, že to vezme? Září štěstím a nadějí a tak dále a snaží se zakrýt fakt, že podle jeho stupnice hodnot by bylo lepší, kdyby ta, co jsme mu přivezli, byla mrtva. Začalo to s ní jít z kopce. Když se setkali, byla už strašně moc rozházená.“
„O Vitrierové není nic slyšet?“
„Co mohla dělat? Proč by se o něco pokoušela? Oni mi museli věřit. Dívku jsem uviděl, když se toulala po Sanborne. Byl jsem si jist, že to je Beatrice Bowieová, která byla pokládána za mrtvou. Vlastně jsem byl v Mexiku na žádost jejího otce, abych zjistil, jak zemřela. Tady ji máte, Ctěné Velvyslanectví. Dejte to do pořádku. Byli by raději, kdybych jim dal pekelný stroj. Nejraději by od té záležitosti dali ruce pryč. Měli pořád ten strašně formální seriózní výraz a vzdychali a vytahovali stále nové formuláře, které jsem musel vyplňovat. Meyere, sbal se, k čertu! Chci domů. Chci na Příval. Chci jet někam na,ostrov, který ještě nenašel žádný investor, na jehož březích se ještě nikdy neobjevilo pivo.“
„Užij si nádherné Oaxacy.“
Ona do mne v pohybu vrazila a se smíchem a taháním mi sdělila, že jestli W m budeme stát celý den, Elena se svého překvapení nedočká.
Řekl jsem jí, že už přece zase má chodit do práce.
Odpověděla, že si chtěla ještě trochu prodloužit dovolenou a Margarita také. A tak si ji prodloužily.
„A to mohou?“ zeptal jsem se Meyera.
„Když Enelio Fuentes vlastní tak velkou část té pojišťovací společnosti, tak mohou, kamaráde.“
A tak jsme se napili a dali si znamenitou večeři ve Victorii a já jsem se pokoušel udržovat se ve slavnostní náladě, ale nedařilo se mi to. Pořád jsem na ten případ musel myslet. Obírat se tím. Meyer netrpělivě zavrčel: „Přestal bys už nás laskavě unavovat s tím, že ses nechtěl vrátit, McGee? Prosím! Kvůli mně. A kvůli děvčatům z Guadalajary a kvůli sobě. Dospělý muž musí čas od času činit všivá rozhodnutí, protože ta druhá možnost je všivá zase v jiném směru. A ať už se rozhodne jakkoli, líbit se mu to nebude. A tak musí přijmout fakt, že mu osud namíchal špatné karty a musí s nimi hrát. Nejlepší by bylo, kdybyste vy dva odtud odešli spolu. Mě přestěhovali do jiného bungalovu a po setmění tam trefí jenom tahle moje kamarádka z pojišťovny.“
Mě to ale stále hlodalo a převalovalo se mi to v hlavě. Trochu mě to vzdalovalo radosti z Eleny. A vzbudilo mě to před svítáním. Znovu jsem musel myslet na pohled v očích Harlana Bowieho a ptát se sám sebe, jestli ji ten parchant někde definitivně neklepne, samozřejmě pro její vlastní dobro. Myšlenky, které člověka napadnou před svítáním, bývají neradostné. A tyhle mě vrátily do hájemství Harlana Bowieho – do Zahradního apartmá číslo 5 v nejtišší části Coral Gables. Z opatrnosti mu napřed dali nějaké uklidňující léky a pak mu oznámili, že už jsem na cestě s jeho jedinou holčičkou, která je naživu. Nechal jsem Bix s jeho ošetřovatelkou, paní Kriegerovou, zatímco jsem ho na ni připravoval.
Pokoušel jsem se, ale myslím, že mě moc neposlouchal. „Podívejte, pane Bowie, jela tam s mizernými lidmi. Domluvili se na ni. Měla přístup k dvaceti pěti tisícům a oni to věděli. A vylákali to z ní do posledního desetníku. Někteří lidé, pane Bowie, se dají na marihuanu příliš snadno. Přemůže je to. Pak se prostě jenom vznášejí a všechno je jim jedn…
