11
Většina lidí si neuvědomuje, že policisté pracují v nepřetržitém provozu, a policejní stanice je tedy obsazena čtyřiadvacet hodin denně. Je s podivem, že se všechny policejní stanice po třech letech používáni nezřítí. Dokonce i poměrně nová budova v Caluse už vykazovala stopy opotřebování. Ve chvíli, kdy malá ručička viditelně poskočila na dvanáctku a připojila se k velké, takže obě na chvíli trčely přímo vzhůru, by člověk řekl, že zde, na policejní stanici, je poledne a ne půlnoc. Po celé místnosti vysedávaly u pracovních stolů řady telefonujících detektivů a uniformovaných policistů. U jednoho stolu nějaký muž cosi pracně vyťukával na psacím stroji. Studoval při tom klávesnici, jako by byla v sanskrtu. U jiného stolu policista v košili s vyhrnutými rukávy a s osmatřicítkou v ramenním pouzdru vyslýchal jakéhosi hrozně opilého chlapíka. V jednom rohu místnosti rozmlouvala s jiným policistou žena v bílé blůze umazané od krve. Sadowsky seděl u stolu s Bloomem. Já už jsem Bloomovi zopakoval rozhovor, který jsem s Marshallem vedl v den pohřbu, a on se teď pustil do práce.
„Já vím, že už je to dávno, co jste naposledy slyšel jeho jméno,“ vysvětloval Sadowskému, „ale před chvílí jste povídal, že to bylo něco jako Marciano, Mariani, Mastroiani nebo Marielli. Něco takového, líp jste si nedokázal vzpomenout.“
„A nevzpomínám si ani teď,“ odsekl Sadowsky.
„Jistě. Abyste pochopil, oč mi jde - chtěl bych vám pomoct si vzpomenout, oukej?“
„Jistě, cokoli chcete,“ povzdechl si Sadowsky.
Náhle mi došlo, co dělají všichni ti policajti u telefonů. Obvolávali kdejaký hotel a motel v Caluse a pravděpodobně i v sousedních městech Manakawě a Hestervillu.
„Caluská policie,“ ohlásil se jeden z detektivů. „Mohla byste mi povědět, paní, jestli se u vás jako host nezapsal nějaký Edward Marshall?“
„Jmenuje se Marshall,“ říkal jiný detektiv, „M-A-R-S-H-A-L-L, ano, pane.“
„Nu, máte tam nějakého Eddieho Marshalla?“
„Nebo vůbec nějakého Marshalla? Nebo nějakého hosta s křestním jménem Edward?“
„Ano, paní, já počkám.“
„Pochopte, je to hrozně nejistý pokus,“ vykládal Bloom, „a je mi líto, že vás s tím musím obtěžovat, ale ta možnost tu existuje, že použil jméno, na něž byl kdysi zvyklý, s nímž se vlastně narodil, místo aby si vymýšlel něco nového. A většina lidí, když se zapisuje pod falešným jménem, si stejně nechá své pravé iniciály, to asi víte. Není na tom nic záhadného, souvisí to jen s tím, že spousta mužů a žen má označené monogramem takové věci, jako jsou košile, kapesníky nebo kufry, a bylo by moc divné, kdyby se chlápek jménem Eddie Marshall a s iniciálami E a M na košili chtěl zapsat jako John Smith, rozumíte mi?“
„Ano.“ Sadowsky si znovu povzdechl.
„Dobrá,“ pokračoval Bloom, „výborně.“
Najednou se usmál. Dnes v noci byl jaksi veselý, nikdy dřív jsem si toho u něj nevšiml. Jako by pouhá možnost získat nového podezřelého, kromě toho, že zelektrizovala celé osazenstvo stanice, dodala i Bloomovi impuls, který nutně potřeboval.
„Když dovolíte, pane Sadowsky,“ řekl, „rád bych zkusil jednu věc.
Projdu s vámi caluský telefonní seznam, všechna jména, začínající na M, jedno po druhém, ne proto, že by tu snad Marshall někdy bydlel. A i kdyby, určitě by se přihlásil pod svým oficiálním jménem a ne pod jménem, které odložil už před lety, když ještě bydlel v Kalifornii. Pete,“ zvolal najednou, „už jsi mluvil s policií v Los Angeles?“
„Jo,“ přisvědčil Kenyon, „ozvou se nám ráno, až bude u soudu otevřeno.“
„A co Frisko a San Diego?“
„Dělají na tom Reynolds a Di Luca.“
„Už se vrátil z dovolené?“ zeptal jsem se.
„Kdo se vrátil z dovolené?“ podivil se Bloom a otočil se ke mně.
„Di Luca.“
„Já ani nevím, že tu nebyl,“ zasmál se Bloom.
„Už je zpátky,“ řekl Kenyon. „Vrátil se včera. Vy ho znáte?“
„Radši zkuste taky Sacramento,“ podotkl Bloom. „Ať na tom začnou dělat hned od rána. Když si někdo změní jméno, musí o tom někde být soudní záznam.“
„Jistě,“ potvrdil Kenyon a vyšel z místnosti.
„Tak, tady máme telefonní seznam,“ řekl Bloom …
