7
Jízda z neworleanského mezinárodního letiště do Francouzské čtvrti normálně trvá dvacet minut, ale provoz na dálnici 61. byl výjimečně hustý a náš šofér se nejprve musel zastavit u hotelu Saint Louis a vyložit tam Joannu, Dale a zavazadla. Kanceláře právnické firmy Foelger, Haythorn, Pelessier a Cortin byly jen o šest bloků dál, ale systém jednosměrných ulic ve čtvrti je sám o sobě dost závažným problémem, takže jsem se do čísla jedna na náměstí Shell dostal až skoro v sedm hodin.
Budova vypadala jako nestvůrný monolit a zabírala celý blok mezi ulicemi Carondelet a Perdido až po ulici Poydras. Vchod byl z ulice Carondelet, kde jsem vystoupil z taxíku. Ke vchodovým dveřím jsem musel nejprve vystoupat po krátkém schodišti na plošinu o šířce asi třiceti stop a s bronzovým zarámovaným nápisem NÁMĚSTÍ SHELL - JEDNA na vnějším okraji, následovalo dalších deset schodů na druhou plošinu a ještě deset schodů na třetí plošinu, ukončenou řadou vstupních dveří z hnědého skla, chránícího proti slunci. Připadal jsem si, jako bych někde u Nilu zlézal pyramidy. V hale, uvnitř oválného, po pás vysokého pultu ze stejných kamenů, z jakých byla postavena celá budova - něco mezi mramorem a žulou - seděl příslušník Burnsovy bezpečnostní stráže. Zeptal se, jestli pracuji u společnosti Shell, a když jsem přiznal, že ne, odtáhl knihu, kterou mi mezitím nabídl, a požádal mě, ať se zapíšu do jiné knihy.
Také mě upozornil, abych se určitě odepsal, až budu odcházet, a bez říkání mi ukázal cestu k výtahům. Nejprve jsem se zastavil u nástěnné orientační tabule, našel jsem si číslo dveří kanceláře společnosti Foelger, Haythorn, Pelessier a Cortin a vyjel jsem výtahem do sedmého patra.
V této recepci nikdo neseděl. Byla to ultramoderní hala, s bílým umakartovým stolkem, tmavomodrým kobercem, na stěně proti vchodu tisky od Mondriaana, pohovky a křesla stejného vzoru. Ale odněkud sem zazníval klapot psacího stroje, a tak jsem objevil jednu uštvanou sekretářku, jíž se zřejmě ulevilo, když jsem ji vysvobodil z tyranie její mašinky a všech těch právnických papírů, rozložených po jejím psacím stole. Osobně mě doprovodila k zavřeným dveřím z ořechového dřeva na konci haly a zeptala se, jestli si nedám šálek kávy. Odmítl jsem. Zaklepal jsem na dveře a zevnitř se ozvalo:
„Vstupte, prosím.“
David Haythorn byl asi sedmdesátiletý křehký pán s překvapivě černou kšticí a přísnýma očima, zasazenýma v obličeji, připomínajícím odřený, vyrudlý pergamen. Jeho kancelář, stejně jako recepce i ostatní kanceláře, byla zařízena v přísně moderním stylu, takže vypadal jako ztracená duše, přenesená z Nadějných vyhlídek do Hvězdných válek.
Představil jsem se, podali jsme si ruce a on mi nabídl křeslo vedle svého stolu.
„Takže,“ konstatoval, „vy jste si přišel prohlédnout dokumenty svěřeneckého fondu.“
„Ano.“
„Nechcete kávu?“
„Ne, děkuju.“
„Asi se divíte, proč jsem trval na tom, abyste si ty listiny přijel prohlédnout sem.“
„Když uvážíme, že jsem mohl panu Millerovi zaslat úřední výzvu k jejich předložení...“
„Ano, kdybyste podal žalobu. Ale do toho se vám nechtělo, že ne, pane Hope. Opravdu ne; nebo ano? Dwayna byste snad mohl vystrašit, ale jsme oba právníci, takže se mnou můžete mluvit upřímně. My nemáme co skrývat.“
Kdykoli mi někdo tohle řekne - a David Haythorn to použil už třikrát do telefonu a teď po čtvrté - začínám se strachovat o stříbrné lžičky. Usmál jsem se na něj. On mi úsměv oplatil.
„Znáte to, jak se potopila ta loď uprostřed Tichého oceánu?“
„Ne, myslím, že ne.“
„No, ve vodě plné žraloků tam spolu plavali lékař, kněz a právník a ti žraloci okamžitě sežrali doktora i velebníčka, ale advokátovi dali pokoj.
Víte proč?“
,.Proč?“
„Profesionální zdvořilost.“
Haythorn vybuchl smíchy. Na tak křehkou postavu zněl jeho smích překvapivě robustně, jako by šlo o doprovodný jev té mladistvé kštice na hlavě. Když se konečně utišil, řekl:
„Chtěl jsem, abyste si ten fond přezkoumal zde, u mě v kanceláři ...“
„Ano?“
„Protože bych si nepřál, aby ve vás v…