10
Než jsem odešel z domu, zavolal jsem Dale, že musím ještě něco udělat, než budu mít opravdu volný večer.
„V kolik hodin myslíš, že to bude?“
„Řekl bych tak v deset. Tedy, určitě v deset.“
„Kde budeš?“
„V Budově veřejné bezpečnosti.“
„Odtud je to ke mně necelých čtyřicet minut.“
„Nebude už moc pozdě?“
„Ne. Až skončíš, přijď. Kdykoli skončíš.“
„Zavolám ti, kdyby se něco zvrtlo.“
„Prosím tě, zařiď to tak, ať se nic nezvrtne.“
Neil Sadowsky byl asi pětatřicetiletý muž, vysoký pět stop a sedm palců a vážící nejmíří osmdesát kilo, světlovlasý a hnědooký. Nosil plnovous a knír stejně stejně zlaté barvy jako vlasy, což jeho tváři dodávalo vzhled viktoriánského aristokrata. Navíc měl štíhlý nos a hluboko zasazené oči. Na sobě měl modré kalhoty a o něco světlejší semišovou kazajku, tmavomodré tričko a černé kožené střevíce. Seděli jsme v kapitánově kanceláři; začínalo mě zajímat, jestli ten kapitán vůbec někdy pracuje.
„Tak,“ prohlásil Bloom, „to je od vás hezké, že jste přiletěl, pane Sadowsky. Opravdu to oceříuju. Dalo nám hroznou práci vás najít.“
„Jo, jsem v Miami, přijel jsem tam už před Vánoci.“
„To už vaše matka pověděla newyorské policii.“
„Byl bych radši, kdybyste matku neobtěžovali.“
„Omlouvám se.“ Bloom se odmlčel a pak pokračoval. „Asi víte, že Vicky Millerovou a její dcerku někdo zavraždil.“
„Ano.“
„Kdy jste se to dověděl, pane Sadowsky?“
„O Vicky minulé pondělí. O její dceři ...“
„Nu, začněme nejdřív s Vicky. Tedy, dověděl jste se to v pondělí, hm? Den po vraždě.“
„Ano.“
„Kde jste byl tu noc, kdy ji zabili? Byl jste v práci?“
„Ne, v neděli jsem měl volno.“
„Tak kde jste byl?“
„To si nepamatuju.“
„Tedy, pane Sadowsky, byl bych rád, kdybyste se pokusil si ...“
„Poslyšte, příšel jsem, protože jsem měl za to, že vám nějak můžu pomoct. Kdybych tušil, že na mě zkusíte třetí stupeň ...“
„Tohle není třetí stupeň, pane Sadowsky.“
„Ne? A co to teda je? Jestli si myslíte, že jsem já zabil Vicky a její děcko, tak to nemáte v hlavě v pořádku.“
„Tak kde jste byl?“
„Už jsem řekl, nevzpomínám si. Až se vrátím do Miami, podívám se do kalendáře a povím vám, kde jsem byl. Jak si, sakra, můžete myslet, že mám něco společného se zavražděním Vicky?“
„Takovej milej židovskej chlapec jako vy, že jo?“
„Co tím myslíte?“
„Kde jste byl v neděli třináctého ledna večer, pane Sadowsky?“
„Pořád mu vykládám, že si to nepamatuju,“ obrátil se Sadowsky ke mně, „a on se pořád vyptává. Vicky a já jsme byli kamarádi, chápete?“ pokračoval a otočil se k Bloomovi zády. „Nebylo mezi námi nic tak romantického jako mezi ní a Eddiem, ale byli jsme kámoši, rozumíte?
Kámoši. Říká tý vaší tupý hlavě něco slovo kamarád? Proč by někdo zabíjel kamarádku?“
„Páni, to teda nevím,“ podivil se Bloom. „Pročpak Kain zabil Ábela?“
„Ježíšikriste.“ Sadowsky potřásl hlavou a dlouze vydechl. „Nemůžu tomu uvěřit. Prokristapána, nechápete, jak jsme si všichni byli blízcí?
Zažili jsme to spolu, bylo to jako sen. Chci říct, co jsme byli předtím?
Banda kluků, kteří zkoušeli někde v garáži, než se z nás stali Wheat. Bez Vicky..., leda bez Eddieho..., řek' bych, že bychom dodnes vyhrávali někde ve smradlavejch uličkách po celým jihu. Eddie je génius. Znal jste někdy nějakého génia? Neexistuje nic, co by o hudbě nevěděl. Měl byste nás slyšet tenkrát, když jsme dělali vstupní přehrávky u Regatu. Vyhodil byste nás ze studia během minuty. Dokonce i Georgie, který byl z nás nejlepší, se zlepšil možná o pět set procent, jakmile na nás Eddie zapracoval. Já byl jen obyčejnej trouba, co tříská do hrnců a do poklic, dokud nepřišel Eddie.
Naučil mě všechno, co vím o hře na bicí. Sakra, vlastně všechno, co vůbec vím o muzice. Než jsem ho potkal, nerozeznal jsem paličky od čínských tyčinek. Je to obrovský profesionál. Obrovský. Má hroznou povahu, dokázal člověka převálcovat jako hadr, vylítl kvůli sebemenší maličkostí, ale kdo tvrdí, že génius musí být trpělivý? On byl přece za Wheat odpovědný. A za Vicky Millerovou taky.“
„Jak to?“ otázal se Bloom.
„N…
