3
Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že za Vickinu smrt a únos její dcerky nesu aspoň částečnou odpovědnost. Neznal jsem ani příjmení malé Allison a tohle opomenutí mě hryzlo přinejmenším stejně silně, jako přetrvávající pocit viny. Můj partner Frank zastává názor, že nejrozšiřenější tři minority na světě s trvalým pocitem viny jsou Židé, Italové a rozvedení muži. Nemohu mluvit za žádnou z oněch dvou národností, ale potvrzuji, že při podpisu rozvodové dohody, kterou navrhl Susanin advokát a později mi ji předložil můj vlastní právník Eliot McLaughlin, hrál můj provinilý pocit velkou úlohu. Susan mi nikdy nedovolila zapomenout na skutečnost, že jsem se „kurvil“, jak to ona nazývá, s bláznivou ženskou, která se kvůli mně pokusila o sebevraždu, a že nebýt mého „nedospělého chování“, nemusela by moje dcera putovat tam a zpět mezi dvěma domovy, ale užívala by si pohody v opravdové rodině ,jako všechna ostatní děvčata v Caluse“. Susan zapomíná, že rozvodovost v Caluse zhruba odpovídá celostátnímu průměru v USA: každoročně se zde rozvádí čtyřicet procent manželských párů. Vlastně většina kamarádek mé dcery je oběťmi - no, tady to máte. Oběťmi.
Susanině propagandě se těžko odolává, zvlášt když pokaždé, kdykoli přijedu pro Joannu, neopomene říci: „Je tu tvůj otec.“ Což pronese tónem, v němž jasně zaznívá: „Je tu ten kurevník a ničema, který je tvým otcem.“
Frank tvrdí, že ta provinilost nikdy nepřejde. Vykládá mi o mužích, kteří jsou prý rozvedeni už deset i víc let a každou noc se jim zdá o jejich bývalých ženách. Mně se od loňského června, kdy jsem se rozvedli, zdálo o Susan jen jednou. Onoho pondělního rána, kdy jsem vyšel z Budovy veřejné bezpečnosti a vydal se pěšky kolem deseti bloků k naší kanceláři na křižovatce Heronovy a Vaughanovy ulice, jsem měl pocit, že o Vicky a o tom, co se stalo dnes v noci, se mi bude zdát ještě dlouho, předlouho.
Chystal se další překrásný den. Digitální hodiny na střeše společnosti Southern Florida Bank and Trust ukazovaly čas 11.20 - a teplotu: bylo už dvaadvacet stupříů a slunci zbývalo do zenitu ještě čtyřícet minut. Obloha za budovou byla modrá, bez mráčku, ranní opar, vznášející se nad městem v době, kdy jsem jel se seržantem Hallowayem policejním vozem do města, se úplně rozptýlil. V Caluse jezdí v každém hlídkovém voze jen jeden policista a vždycky si věší klobouk na stínítko před sedadlem pro spolujezdce. Kotouč zavěšeného klobouku vypadá zezadu jako hlava, takže se zdá, jako by v autě seděl ještě jeden policista. To se však zdá jen turistům. Všichni obyvatelé Calusy, včetně zlodějů, vědí, že v autě je jen jeden polda. Zatímco jsem před obchodním domem Harns Brothers na jedenatřicáté ulici čekal na zelenou, projel kolem hlídkový vůz. Řidič se po mně ohlédl a v tu chvíli se můj pocit viny projevil natolik silně, že jsem na okamžik uvěřil, že v autě opravdu sedí dva policisté a oba si mě důkladně prohlížejí. Naskočila zelená. V horkém dopoledním slunci jsem přešel přes ulici.
Měl jsem ještě jeden pocit, jemuž jsem odolával skoro stejně těžko jako pocitu provinění. Nemohl jsem zapomenout na to, jak včera v noci Vicky vyšla z domu, aby mi oznámila, že na dcerku něco leze, a já si okamžitě pomyslel, že mi lže. Snažil jsem se to nyní nějak rozumně vysvětlit, stejně jako včera. Byl jsem zklamaný, odmítnutý (jak jsem si tehdy myslel), a tak jsem se rozhodl pro vysvětlení, že si Vicky vymyslela výmluvu, aby ušetřila mé city: nechtěla se mnou jít sama ke mně domů a historka o kašli a teplotě jí připadala jako nejsnazší východisko. Jenže to bylo předtím, než mě pozvala dál, než jsme spolu vykouřili pár jointů, vypili koňak a pak provozovali v její posteli vášnivou akrobacii. Jestli tedy nelhala proto, aby prodloužila náš společný večer, proč vlastně lhala?
Zašla do domu a slíbila, že se hned vrátí. „Jen si vezmu trávu a podívám se na Allii.“ O tři či čtyři minuty později byla zpátky a já jsem si byl jist, že mi neříká pravdu. Byl zde rozumný předpoklad, že se v těch třech či čtyřech minutác…
