12
Dozorce nás všechny tři dovedl na konec chodby ve druhém patře, pozvedl od opasku kruh s klíči a červeně označený klíč zasunul do zámku.
Otočil jím a otevřel těžké dveře.
„Tudy, prosím,“ řekl Bloom.
Kráčeli jsme úzkou chodbou podél dlouhé řady železných mříží, náhle jsme zabočili doprava a vstoupili do slepé uličky s dvěma celami.
Eddie Marshall obýval celu na samém konci chodby. Dozorce otevřel její dveře opět barevně označeným klíčem. Paní Gibsonová zaváhala.
„Všechno je v pořádku,“ ubezpečil jsem ji a všichni tři jsme vešli.
Dozorce za námi zamkl.
„Pane Marshalle,“ promluvil Bloom, „tohle je paní Gibsonová, vedoucí motelu Marjo na South Trail. Chtěl bych, abyste ...“
„Co vy tu děláte,“ zeptal se mě Marshall.
„Je jejím právním zástupcem,“ odpověděl Bloom. „Chtěl bych, abyste si poslechl, co paní Gibsonová řekne, ale nejprve se chci ujistit, že znáte svá práva. Když jsme dnes spolu mluvili poprvé, pověděl jsem vám, že máte právo mlčet, že nemusíte odpovídat na otázky a že cokoli řeknete, může být použito proti vám. Vzpomínáte si?“
„Vzpomínám,“ přisvědčil Marshall.
„Tedy, tato práva máte pořád. Nechcete advokáta?“
„Zrovna teď je tady jeden advokát navíc,“ prohlásil Marshall.
„Znamená to, že si nepřejete právního zástupce?“
„Pokud můžu sklapnout, kdykoli budu chtít, tak k čemu advokát?“
„Ano, nebo ne, pane Marshalle?“
„Ne.“
„Dobrá. Položím paní Gibsonové několik otázek a ona mi na ně odpoví. Chci, abyste jí pečlivě naslouchal, protože se vás na to později budu ptát. Dobře?“
„Ale jistě,“ souhlasil Marshall.
„Paní Gibsonová, poznáváte toho muže?“
„Poznávám,“ řekla paní Gibsonová.
Zdálo se, že ji všechny pochybnosti opustily. Stála proti Marshallovi sedícímu na jediné, ke zdi upevněné pryčně a dívala se mu zpříma do očí, jako by ho vyzývala, ať jen zkusí popřít, co ona pravdivě vypovídá.
„Je to někdo ze zákazníků motelu Marjo?“
„Je.“
„Zapsal se u vás pod jménem Edward Maresciallo?“
„Tak to stojí v mých záznamech.“
„A je to ten muž, který se pod tím jménem zapsal?“
„Ano, je to on.“
„Dívala jste se do záznamů někdy nedávno, paní Gibsonová?“
„Dnes v noci, když jste mi telefonovali.“
„Tím myslíte ...“
„Policii.“
„Můžete mi povědět, kdy pan Maresciallo ...“
„Poslyšte; to už by stačilo,“ ozval se Marshall.
„Vás se nikdo na nic neptá,“ vyštěkl Bloom. „Vy jen klidně seďte a poslouchejte, jasné?“
Otočil se zpět k paní Gibsonové.
„Můžete mi povědět, kdy se zapsal u vás motelu?“
„Ano. Bylo to v pátek jedenáctého ledna.“
„Přijel sám?“
„Já nemusím poslouchat...“
„Držte klapačku, Marshalle!“ zvolal Bloom. „Vaše zatracený práva nikdo neporušuje. Přijel sám, paní Gibsonová?“
„Ano.“
„Kdy se odhlásil?“
„Včera pozdě večer.“
„Kolik mohlo být hodin?“
„Kolem půl jedenácté.“
„A teď, paní Gibsonová, když pan Marshall bydlel u vás v motelu, byl tam celou domu sám?“
„Já už to nebudu poslouchat,“ rozzlobil se Marshall a rychle vstal.
„Sedněte si,“ přikázal Bloom.
„Ne, nesednu! Vy jste advokát,“ obrátil se ke mně. „Řekněte mu, že chci, aby odešel.“
„Nechce po vás žádné přitěžující svědectví,“ odpověděl jsem. „Není povinen ...“
„Ne? Tak co je, k čertu, tohle, když sem někoho přitáhne a ...“
„V tomto ohledu vás zákon nechrání,“ vysvětlil jsem mu.
„Zapomeříte na to. Když bude chtít, může vám dát udělat krevní zkoušku, dát analyzovat váš dech, vzít vám otisky prstů, vyfotografovat vás, ukázat vás svědkům, kteří vás viděli, může vám přikázat, abyste si nasadil klobouk nebo oblékl kabát, abyste si sáhl prstem na nos, posbíral pár mincí, opakoval nahlas slova, která vám napíše na papír - a taky abyste vyslechl výpověď svědka. Když se pustí do vás, můžete odmítnout odpovídat na otázky. Ale on se do vás zatím nepustil. Radím vám, abyste klidně poslouchal, pane Marshalle.“
Sedl si zpátky na kavalec a v tu chvíli jsem poznal, že je s ním konec.
Z jeho pohledu i z celkového držení těla čišela jakási odevzdanost a já pochopil, že ztratil chut bojovat. Bylo po všem. Moc dobře věděl, co paní Gibsonová odpov…
