2
Můj partner Frank říká firmě Summerville a Hope Sklad starých kuriozit advokacie, protože se zabýváme nejrůznějšími případy a nejsme specializováni na žádný jednotlivý právnický obor. Ve funě jsou tři právníci - Frank, já a mladík jménem Karl Jennings, který je členem advokátní komory teprve něco přes rok. Normálně se o všechnu práci dělíme. Když se naskytne případ vyžadující schopnosti, jež některý z nás postrádá, přehrajeme ho na jinou firmu. Jen málokdy se zabýváme soudními spory a raději je svěřujeme advokátům, kteří vystupují před soudem pravidelně. Naše firma zaměstnává také recepční, úředníka, který se stará o registraturu, a společný sekretariát, sestávající ze dvou sekretářek, o jejichž služby se Frank, Karl a já dělíme. Jen jednou v historii firmy jsme měli co do činění s kriminálním případem, jemuž dodnes říkáme případ „Zlatovláska“. Ještě téhož pondělního rána jsem se měl stát součástí dalšího takového případu, ale to jsem prozatím netušil.
Den začal neohlášenou návštěvou totálního cvoka jménem Louis Dummont, jehož šílenství jsem zpočátku nerozpoznal. Přišel deset minut po deváté, když jsem ještě pročítal ranní poštu. Cynthia zavolala z recepce a sdělila mi, že za mnou přišel jakýsi Louis Dummont. Požádal jsem ji, aby ke mně na chvíli zašla.
Cynthia Huellenová je rodilá Floridánka s dlouhými blond vlasy a skvěle opálená, na čemž pracuje s téměř fanatickým zanícením. Neuplyne jediný víkend, který by nestrávila na pláži nebo na člunu. Je jednoznačně nejkrásnější osobou u právnické firmy Summerville a Hope. Je jí třiadvacet a zaměstnáváme ji jako recepční. Neustále ji přemlouváme, aby té práce nechala a šla místo toho studovat práva. Má bakalářský titul z university na jižní Floridě a my bychom ji okamžitě po promoci přijali do firmy. Cynthia se vždycky jen zašklebí a odmítne: „Se školou už se nechci otravovat.“ Je to jedna z nejmilejších mladých osob, které znám, a kromě toho je požehnána schopností myslet, vyrovnanou povahou, báječným smyslem pro humor a její pěkné vzezření je onoho druhu, jež vyšlo z módy už v šedesátých letech. Být mi osmadvacet, požádal bych ji, aby si mě vzala, i přesto, že s dcerou jen o jedenáct let mladší, než je ona sama, by to nemuselo úplně klapat. Jakmile se za ní zavřely dveře, otázal jsem se:
„Kdo je Louis Dummont?“
„Tvrdí, že se jedná o Cummingsovu nemovitost. Vypadáte strašně.“
„Děkuju. Má domluvenou schůzku?“
„Ne.“
„Je devět hodin ráno. Chcete mi tvrdit, že sem jen tak vkráčel a nedomluvil si schůzku?“
„Je devět patnáct. Ano, přesně to udělal.“
„No dobrá. Přineste mi Cummingsovu složku, dejte mi minutku, abych se na ni mohl podívat, a pošlete ho sem.“
Louise Dummonta jsem odhadoval asi na pětapadesát. Jeho pleť by považovali za příliš bledou i někde v Minnesotě, ale tady na Floridě vypadal úplně jako mrtvola. Byl skoro holohlavý a pod nosem měl tenoučký knírek. Nepokojné, hluboko zapadlé hnědé oči mi mohly posloužit jako první vodítko, pokud jde o jeho duševní nestabilitu, ale bylo teprve krátce po deváté a já jsem po necelých čtyřech hodinách spánku nebyl příliš pozorný. Mlčky zůstal stát před mým stolem a shlížel na mě.
Byl to nevysoký muž v příliš těžkém obleku, jehož odstín byl na Floridu dost tmavý.
Myslím, že čekal, až mu nabídnu židli. Učinil jsem tak a on se posadil. Mluvil velmi zvolna a velmi klidně, takže mě úplně zmátl.
Vyprávěl mi, že před deseti lety dotyčný nemovitý majetek patřil jeho nevlastnímu otci, Peteru Landonovi, vdovci, který zemřel, aniž by sepsal poslední vůli, a budovu zanechal Louisovi a jeho nevlastnímu bratru Johnovi.
„Aha,“ pronesl jsem.
Přitom jsem se znovu prohraboval Cummingsovou složkou a hledal soudní rozhodnutí o pozůstalosti po Peteru Landonovi.
„Chápete,“ pokračoval, „ta budova ještě stále patří mně a mému nevlastnímu bratrovi.“
To už jsem soudní rozhodnutí držel v ruce. Mlčky jsem si je přečetl a pohlédl přes stůl na něj.
„Podle toho, co se píše zde,“ řekl jsem, aniž bych si byť jen na okamžik uvědomil, jak prudkou …
