Zkouška neviny (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dvacátá druhá kapitola

Tina zaparkovala vůz na trávníku u hřbitovní zdi. Z přinesených květin pečlivě sňala papír, pak prošla hřbitovní branou a dala se po hlavní cestě. Nový hřbitov neměla ráda. Jejím přáním bylo pochovat paní Argylovou na starém hřbitově hned u kostela. Připadalo jí, že tam je klid starého světa. Rostou na něm tisy a lišejníkem zarůstají kameny. Na nynějším hřbitově, nedávno novém a krásně uspořádaném, s hlavní cestou a paprsčitě se rozbíhajícími chodníky, vypadalo všechno tak architektonicky urovnaně jako v nějakých veletržních prostorách.

Hrob paní Argylové byl dobře udržován. Za čtvercovou mramorovou obrubou s žulovou drtí se zvedal rovněž žulový kříž.

Tina, s kyticí karafiátů v ruce, se naklonila, aby si přečetla nápis:

„Milované památce Ráchel Luisy Argylové.“

Pod ním byl text:

„Její děti povstanou a požehnanou ji nazvou.“

Vtom se za ní ozvaly kroky a Tina polekaně otočila hlavu.

„Micky!“

„Viděl jsem tvůj vůz. Šel jsem za tebou. Konečně — stejně jsem měl namířeno sem.“

„Ty jsi šel sem? Proč?“

„Nevím. Snad abych se jen rozloučil.“

„Rozloučil — s ní?“

Přikývl.

„Ano. Přijal jsem to místo u petrolejářské společnosti, jak jsem ti vyprávěl. Za tři týdny odjíždím.“

„A to ses přišel nejdříve rozloučit s matkou?“

„Ano. Snad abych jí poděkoval a řekl, že lituji.“

„Čeho lituješ, Micky?“

„Nemusím litovat, že bych ji byl zabil, snažíš-li se to chápat takto. Myslela sis, Tino, že jsem ji zabil?“

„Nebyla jsem si jista.“

„Nemůžeš si být jista ani teď, že ne? Asi mi to stejně nebude nic platné, když ti řeknu, že jsem ji nezabil.“

„Čeho lituješ?“

„Hodně pro mě učinila,“ přiznal pomalu Micky. „Nikdy jsem nebyl ani trochu vděčný. Pohrdal jsem každou maličkostí, kterou pro mě udělala. Nikdy jsem na ni laskavě nepromluvil ani se na ni mile nepodíval. Teď bych si přál, abych to byl dělal, to je vše.“

„Kdy jsi ji přestal nenávidět? Až po smrti?“

„Ano. Ano, snad.“

„Ta nenávist nepatřila jí, vid?“

„Ne — ne. V tom jsi měla pravdu. Vlastní matku jsem nenáviděl, protože jsem ji miloval. Protože jsem ji miloval, a ona o mě ani trochu nestála.“

„A nyní se už na ni nezlobíš?“

„Ne, snad si nedovedla pomoci. A vlastně se narodíš taková, jaká jsi. Ona byla veselé, šťastné stvoření. Měla příliš ráda muže a příliš ráda pila. Na své děti byla hodná, když měla na to náladu. Nedovolila by, aby jim někdo ublížil. Nu tedy, o mě nestála! Celá ta léta jsem odmítal smířit se s touto myšlenkou. Teď jsem to dokázal.“ Natáhl ruku. „Dala bys mi jeden karafiát, Tino?“ Vzal si jeden květ, sehnul se a položil jej na hrob pod nápis.

„Je to tak, maminko,“ loučil se. „Byl jsem ti špatným synem a myslím, že jsi mi nebyla příliš rozumnou matkou. Ale myslela jsi to dobře.“ Podíval se na Tinu. „Stačí taková omluva?“

„Stačí,“ přikývla Tina.

Sklonila se a položila na hrob svou kytici karafiátů.

„Často sem chodíš a nosíš květiny?“

„Chodím sem jednou za rok,“ odpověděla Tina.

„Hodná Tina,“ řekl Micky. Společně se otočili a kráčeli zpět hřbitovní cestou.

„Nezabil jsem ji, Tino. Přísahám, že ne. Chci, abys mi věřila!“

„Byla jsem tam ten večer.“

Obrátil se k ní.

„Ty jsi tam byla? Chceš říci, že — na Slunném vrchu?“

„Ano. Uvažovala jsem o změně místa a chtěla se o tom poradit s tatínkem a maminkou.“

„Nu,“ vybídl ji Micky. „Pokračuj!“

Protože nemluvila, chytil ji za rameno a zatřásl.

„Tak mluv, Tino. Musíš mně to povědět!“

„Nikomu jsem to ještě nevyprávěla.“

„Tak mluv,“ naléhal na ni Micky.

„Přijela jsem tam, ale nejela s vozem až ke vchodu. Víš, že je na poloviční cestě místo, kde se můžeš snadněji otočit.“

Micky přikývl.

„Vystoupila jsem z vozu a šla směrem k domu. Měla jsem pocit nejistoty. Víš, jak se o něčem dalo těžko s maminkou mluvit. Vždy měla vlastní záměry. Chtěla jsem jí svůj případ vyložit tak jasně, jak jen to bylo možné. A tak jsem se procházela od domu k vozu a zase zpět. Přemýšlela jsem.“

„Kolik bylo hodin?“ zeptal se Micky.

„Nevím. Nedovedu si již vzpomenout. Já — čas pro mne mnoho neznamená.“

„To ne, drahá,“ souhlasil Micky. „Vždy vypadáš, jako bys měla spoustu volného času.“

„Octla jsem se pod stromy — šla jsem velmi tiše —“

„Jsi jako malá kočka,“ přerušil ji Micky něžně. „Vtom jsem to slyšela.“

„Co jsi slyšela?“

„Šepot dvou lidí.“

„Tak?“ Micky celý strnul. „Co říkali?“

„Říkali — vlastně jeden z nich řekl: ‚Mezi sedmou a půl osmou. V této době. Pamatuj si to a nepopleť to. Mezi sedmou a půl osmou.‘ Ta druhá osoba zašeptala: ‚Můžeš se na mne spolehnout,‘ a pak se zase ozval ten první hlas: ‚A pak, drahoušku, bude vše nádherné.‘“

Nastalo ticho a pak promluvil Micky.

„Nu — proč jsi to zatajila?“

„Protože jsem nepoznala, kdo to hovořil.“

„Ale musela jsi to poznat! Byli to muž a žena?“

„Nevím,“ potřásla hlavou Tina. „Nechápeš, že nerozpoznáš hlas, když si dva lidé šeptají? Je to jen — nu šepot. Domnívám se ovšem, že to byl muž a žena, protože —“

„Proto, co říkali?“

„Ano. Ale nevím, kdo to byl.“

„Ty sis myslela,“ tázal se Micky, „že to mohl být otec a Gwenda?“

„Je to možné, ne?“ řekla Tina. „Mohlo to znamenat, že Gwenda měla odejít z domu a v určené době se vrátit, nebo to mohla být Gwenda, která říkala otci, aby přišel dolů mezi sedmou a půl osmou.“

„Kdyby to byl otec s Gwendou, nerada bys je vyzradila policii? Že mám pravdu?“

„Kdybych měla jistotu,“ povzdechla Tina. „Ale já ji nemám. Mohl to být někdo jiný. Mohla to být — Hester a někdo? Mohla to být dokonce Mary, ale nikoliv Filip. Ne, ovšem, Filip ne.“

„Když říkáš Hester a někdo, koho myslíš?“

„Nevím.“

„Ty jsi ho neviděla — mám na mysli toho muže?“

„Ne. Neviděla jsem ho.“

„Tino, mám dojem, že lžeš. Byl to muž, nebo ne?“

„Otočila jsem se směrem k vozu a tu někdo přešel velmi rychle po druhé straně cesty.“

„Myslela sis, že jsem to byl já…,“ vyrazil prudce Micky.

„Nevím,“ odpověděla Tina. „Mohl jsi to být ty. Máš asi stejně velkou a silnou postavu.“

Došli k Tinině malému vozu.

„Tak pojď, Tino,“ vyzval ji Micky, „nasedni. Pojedeme spolu na Slunný vrch.“

„Ale Micky —“

„Nemá význam, abych ti říkal, že jsem to já nebyl, viď? Co bych jiného řekl? Tak pojď, jedeme na Slunný vrch!“

„Co chceš dělat, Micky?“

„Proč by sis měla myslet, že chci něco dělat? Neměla jsi stejně v plánu jet na Slunný vrch?“

„Ano, měla. Dostala jsem dopis od Filipa.“ Nastartovala malý vůz. Micky seděl napjatě a strnule vedle ní.

„Tak ty jsi dostala dopis od Filipa? Co ti psal?“

„Zval mne, abych přišla. Chtěl se se mnou sejít. Ví, že mám dnes odpoledne volno.“

„Zmínil se, proč se chce s tebou setkat?“

„Píše, že by se mne rád na něco zeptal a doufá, že mu na to odpovím. Nemusím prý nic říkat — mluvit bude on. Já mám jen říci ano, nebo ne. Říká, že to zůstane mezi námi, ať mu sdělím cokoliv.“

„Asi na něco přišel,“ podotkl Micky. „Zajímavé.“

Na Slunný vrch nebylo daleko. Když tam přijeli, vyzval ji Micky:

„Ty jdi dovnitř, Tino. Já se trochu projdu po zahradě a budu přemýšlet. Tak jdi. Promluv si s Filipem.“

Tina zaváhala.

„Nechceš — snad bys —“

Micky se zasmál.

„Myslíš, že spáchám sebevraždu skokem ze Skály milenců? Ale jdi, Tino. Předpokládal jsem, že mě znáš lépe.“

„Někdy,“ řekla Tina, „si myslím, že člověk nezná nikoho.“

Otočila se k němu zády a pomalu zamířila k domu. Micky se za ní díval s hlavou nakloněnou a rukama v kapsách. Mračil se. Pak zahnul za roh domu a zamyšleně si jej prohlížel. Vybavily se mu všechny vzpomínky na klukovská léta. Byla tu stará magnólie. Tolikrát se po ní nalezl nahoru a pak oknem na chodbu. Tento malý kousek půdy pokládali za jeho vlastní zahrádku. Ne že by kdy měl v zahradničení zálibu, vždy dával přednost mechanickým hračkám, které rozebral na kousky. „Malý kazisvět,“ pomyslel si a trochu ho to pobavilo.

Ach ano, člověk se opravdu nemění.

 

Uvnitř domu se na chodbě potkaly Tina a Mary. Mary se zarazila, když ji spatřila.

„Tino! Přijela jsi z Redmynu?“

„Ano,“ odpověděla Tina. „Nevěděla jsi, že přijdu?“

„Zapomněla jsem,“ řekla Mary. „Myslím, že se o tom Filip zmiňoval.“

Obrátila se.

„Jdu do kuchyně podívat se, zda přišel Ovaltin. Filipovi dělá před spaním dobře. Kirsten mu právě nese trochu kávy. Má ji raději než čaj. Z něj prý mívá zažívací potíže.“

„Proč s ním zacházíš jako s nemocným, Mary?“ tázala se Tina. „Ve skutečnosti přece není nemocný.“

Oči Mary se zableskly chladným hněvem.

„Až budeš mít, Tino, vlastního manžela, lépe pochopíš, jaké zacházení muži vyžadují.“

„Promiň,“ omlouvala se jemně Tina.

„Kdybychom se jen mohli dostat z tohoto domu,“ posteskla si Mary. „Je to pro Filipa tak zlé, že je zde. A dnes se vrátí Hester,“ dodala.

„Hester?“ To Tinu překvapilo. „Tak? A proč?“

„Jak to mám vědět. Telefonovala včera a říkala to. Nevím, kterým vlakem přijede. Asi to bude jako obyčejně rychlíkem. Někdo jí bude muset jít do Drymouthu naproti.“

Mary zmizela v chodbě ke kuchyni. Tina se na okamžik rozmýšlela, pak se dala po schodech nahoru.

Na odpočívadle v chodbě se otevřely první dveře vpravo a vyšla Hester. Vypadala udiveně, když spatřila Tinu.

„Hester! Slyšela jsem, že přijedeš, ale nenapadlo mě, že jsi už tady.“

„Doktor Calgary mne svezl,“ odpověděla Hester. „Šla jsem přímo do svého pokoje — nikdo snad ani neví, že jsem přijela.“

„Doktor Calgary je teď zde?“

„Ne. Jen mne vysadil a jel do Drymouthu. Chtěl tam někoho navštívit.“

„Mary neví, že jsi přijela.“

„Mary nikdy nic neví,“ konstatovala Hester. „Ona se s Filipem straní všeho, co se děje. Myslím, že otec s Gwendou jsou v knihovně. Vypadá to, že všechno jde dál jako dříve.“

„A proč by nešlo?“

„Ani nevím,“ řekla neurčitě Hester. „Jen jsem měla dojem, že to všechno bude nějaké jiné.“

Zamyšleně scházela po schodech a Tina zas pokračovala v chůzi nahoru. Minula dveře knihovny a zamířila k pokojům na konci chodby, kde bydleli Durrantovi. Kirsten Lindstromová, stojící s podnosem v ruce u Filipových dveří, prudce otočila hlavu.

„Ty jsi mne ale vylekala, Tino,“ přiznala se. „Právě nesu Filipovi kávu a zákusky.“ Zvedla ruku, aby zaklepala. Tina se k ní připojila.

Po zaklepání otevřela Kirsten dveře a vešla dovnitř. Byla poněkud vpředu a její vysoká hranatá postava zakrývala Tině rozhled, přesto však Tina slyšela, jak Kirsten zalapala po vzduchu. Její ruce poklesly a podnos s třesknutím spadl na zem. Šálek s talířky se roztříštil o mříž krbu.

„Ach ne,“ vykřikla Kirsten, „ach ne!“

„Filip?“ vyhrkla Tina.

Předběhla ji a přistoupila ke křeslu Filipa Durranta přistavenému k psacímu stolu. Napadlo ji, že asi psal. Těsně u jeho pravé ruky leželo plnicí pero, ale hlavu měl pokleslou v podivně zkroucené poloze. Na Filipově šíji zahlédla něco, co vypadalo jako jasně červený kosočtverec, narušující bělost jeho límce.

„Byl zavražděn“ volala Kirsten. „Byl zabit — bodnut. Tudy — do mozku. Jedno malé bodnutí, a je osudné.“

Se zvyšujícím se hlasem dodala:

„Varovala jsem ho a udělala všechno, co jsem mohla. Byl však jako dítě. Rád si hrál s nebezpečnými hračkami — nechápal, do čeho se žene.“

Jako by se mi zdál zlý sen, pomyslela si Tina. Stála tam tiše u Filipova lokte, dívala se na něho, zatímco Kirsten zvedla jeho bezvládně visící ruku a hledala pulz, který už nebyl hmatný. Nač se jí chtěl zeptat? Ať to bylo cokoliv, nikdy se jí už na nic nezeptá. Aniž by byla schopna nějak zvlášť objektivně uvažovat, přece si podvědomě všimla různých drobností; a ty se jí vtiskly do vědomí. Právě psal — ano. Bylo tam pero, ale chyběl před ním papír. Nic napsáno nebylo. Ať ho zabil kdokoliv, odnesl to, co napsal. Klidně a mechanicky řekla:

„Musíme to oznámit ostatním.“

„Ano, ano, musíme jít k nim dolů. Musíme to oznámit vašemu otci.“

Obě ženy šly bok po boku ke dveřím. Kirsten objímala Tinu paží. Tininy oči ještě zabloudily k spadlému podnosu a rozbitému nádobí.

„Na tom teď nezáleží,“ podotkla Kirsten, „to se může uklidit později.“

Tina zakopla a Kirstenina paže ji zachytila.

„Buď opatrná — spadneš.“

Prošly chodbou směrem ke knihovně. Vtom se její dveře náhle otevřely a Leo s Gwendou stáli na prahu. Ozval se jasný, hluboký Tinin hlas:

„Filip byl zavražděn. Někdo ho bodl.“

Je to jako sen, znovu napadlo Tinu. Zděšené výkřiky otcovy — mihnoucí se Gwenda, běžící za Filipem… Za mrtvým Filipem. Kirsten se od ní odloučila a spěchala po schodech dolů.

„Musím to říci Mary. Musí se jí to šetrně sdělit. Chudák Mary. Bude to pro ni hrozná rána.“

Tina šla pomalu za ní. Nikdy se necítila tak omámená a jako v mrákotách. Srdce se jí svíralo podivnou bolestí. Kam jde? Nevěděla. Nic nebylo skutečné. Dostala se k otevřeným domovním dveřím a vyšla ven. Vtom spatřila Mickyho, který se objevil za rohem domu. Bezděčně — jako kdyby to bylo za ním, kam ji po celou dobu vedly kroky — zamířila přímo k němu.

„Micky! Ach, Micky!“

Jeho náruč se otevřela. Vběhla přímo do ní.

„Už je dobře,“ konejšil ji Micky. „Teď jsi moje.“

Tina se lehce svezla v jeho náruči. Klesla k zemi. Byla ní malá, schoulená hromádka. Vtom vyběhla z domu Hester.

„Omdlela,“ řekl bezmocně Micky. „Nepamatuji si, že by Tina někdy omdlévala.“

„To je šok,“ konstatovala Hester.

„Proč zrovna — šok?“

„Filip byl zavražděn. Ty to nevíš?“

„Jak bych to mohl vědět? Kdy? Jak?“

„Právě teď.“

Díval se na ni strnule. Pak vzal Tinu do náruče. Za doprovodu Hester ji donesl do obývacího pokoje paní Argylové a položil na pohovku.

„Zavolej doktora Craiga,“ obrátil se k Hester.

„Jeho vůz už je tu,“ oznamovala, když se podívala z okna.

„Otec ho volal kvůli Filipovi. Já —“ Rozhlédla se. „Já se s ním nechci setkat.“

Vyběhla z pokoje a zamířila po schodech nahoru.

Donald Craig vystoupil z vozu a vešel dovnitř otevřenými domovními dveřmi. Kirsten spěchala z kuchyně, aby ho přivítala.

„Dobré odpoledne, slečno Lindstromová. Co to slyším? Pan Argyle mi telefonoval, že byl zabit Filip Durrant. Zavražděn?“

„Ano, zavražděn,“ potvrdila Kirsten.

„Zavolal pan Argyle policii?“

„Nevím.“

„Je nějaká naděje, že by byl jen zraněn?“ ptal se Don. Otočil se, aby si vzal lékařskou brašnu.

„Ne.“ Kirstenin hlas zněl mdle a unaveně. „Je mrtev. Jsem o tom zcela přesvědčena. Byl bodnut — sem.“

Položila si ruku na týl.

Micky vešel do haly.

„Haló, Done, raději byste se měl dříve podívat na Tinu. Omdlela.“

„Tina? Ach ano, to je ta — z Redmynu, že ano? Kde ji máte?“

„Je tam uvnitř.“

„Jen se na ni podívám, pak půjdu nahoru.“

Když vcházel do pokoje, mluvil přes rameno na Kirsten. „Ať je v teple. Připravte jí horký čaj nebo kávu, až přijde k sobě. Však to znáte z praxe.“

Kirsten přikývla.

„Kirsty!“ Chodbou od kuchyně se pomalu blížila Mary Durrantová. Kirsten k ní přistoupila — Micky se na ni díval bezmocně.

„To není pravda!“ naříkala Mary a její hlas zněl drsně. „To není pravda! To je lež, kterou jste si vymysleli. Nic mu nebylo, ještě když jsem od něho odcházela, byl zdráv. Psal. Říkala jsem mu, aby toho nechal. Říkala jsem mu, aby nepsal. Co ho k tomu vedlo? Proč jen byl tak paličatý? Proč jsme nemohli z tohoto domu odejít, když jsem chtěla?“

Kirsten ji hladila, konejšila, dělala všechno možné, jen aby se jí ulevilo.

Donald Craig vyšel z obývacího pokoje.

„Kdo říkal, že to děvče omdlelo?“ zeptal se.

Micky se na něho udiveně podíval.

„Ale ona opravdu omdlela,“ vysvětloval.

„Kde byla, když omdlela?“

„Byla se mnou… Vyšla mně z domu naproti. Pak — pak se prostě zhroutila.“

„Zhroutila se, že ano? Ano, pěkně se zhroutila,“ opakoval posměšně Donald Craig.

Přistoupil rychle k telefonu. „Musím dostat sanitku — ihned.“

„Sanitku?“ Kirsten s Mickym se na něho překvapeně podívali. Mary zřejmě neposlouchala.

„Ano.“ Donald Craig zlostně vytáčel číslo. „Ona neomdlela,“ křičel. „Byla bodnuta. Slyšíte? Bodnuta do zad. Musíme ji okamžitě převézt do nemocnice.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024