II.
Michael Argyle se neklidně převaloval a hleděl do tmy. Jeho myšlenky se stále točily kolem dokola jako veverka v kleci a bloudily minulostí. Proč na ni nemohl zapomenout? Proč musel s sebou po celý svůj život vléci minulost? A vůbec, co na tom záleželo? Proč si musel tak jasně pamatovat na zatuchlý, a přitom veselý pokoj v londýnské špinavé uličce? Na sebe — jak mu říkali „náš Micky“. Na nedbalé vzrušující prostředí! Legraci na ulicích! Kamarádství s ostatními kluky! Na svou matku se zářivě zlatými vlasy (laciný přeliv, pomyslel si rozumem dospělého), na její náhlé záchvaty zuřivosti (samozřejmě gin), kdy se na něho vrhla a ztloukla ho, a na její nespoutané veselí, když měla dobrou náladu. Ty vynikající ryby se smaženými brambůrky k večeři, po nichž vždy zpívala písně — sentimentální balady. Někdy chodívali do kina. Také měl samozřejmě „strýčky“ — tak jim musel říkat. Jeho vlastní táta ho nechal na holičkách dřív, než si ho mohl zapamatovat… Ale maminka nedopustila, aby na něho příležitostný strýček vztáhl ruku. „Dej Mickymu pokoj,“ okřikovala je.
A pak nastal ten rozruch s válkou. Nálety, Hitlerovy bomby — varovné sirény. Jako když mňoukají kočky! Schovávali se v tunelu podzemní dráhy a někdy tam zůstávali přes noc. Taková legrace! Sešla se tam celá ulice s obloženými chleby a lahvemi piva. A vlaky projížděly prakticky celou noc. To byl život, panečku! V samém víru událostí!
A pak se dostal sem — na venkov. K smrti nudné místo, kde se nikdy nic nedělo!
„Vrátíš se zpět, miláčku, až bude po všem,“ slíbila mu matka, ale tak lehce, jako kdyby to nemyslela vážně. Podle všeho jí na jeho odchodu nezáleželo. A proč nešla s ním? Mnoho dětí bylo evakuováno i s maminkami. Ale jeho matka jít nechtěla. Mířila do severní Anglie (jako obyčejně — se strýčkem — jmenoval se Hany!) pracovat do zbrojovky.
Měl to poznat už tehdy, i když se s ním tak vřele loučila. Ve skutečnosti o něho nestála… Gin, pomyslel si, o to stála, o gin a strýčky…
A on byl zde, zajatý, uvězněný, jedl neznámá jídla, která mu nechutnala, a chodil spát v šest hodin — neuvěřitelné! Obyčejně po hloupé mléčné večeři se suchary (mléko a suchary — brr!), ležel, nespal, plakal a schovával hlavu pod přikrývky. Naříkal pro mamku a domov. Tato žena to zavinila. Ona ho dostala a nenechala odejít. Hodně sladkých řečiček! Vždy ho nutila hrát hloupé hry. Něco však od něho chtěla. Něco, co se rozhodl jí nedat. Nevadí. Počká. Bude trpělivý. A jednoho dne — jednoho slavného dne, půjde domů. Domů do ulic, ke klukům a zářícím červeným autobusům, k podzemní dráze, k rybám a smaženým brambůrkům, k dopravnímu ruchu a místním kočkám — v duchu se toužebně toulal nesouvislým seznamem rozkoší. Musí počkat. Válka nemůže trvat věčně. Strčili ho do toho pitomého místa, zatímco padaly bomby na celý Londýn a polovina města byla v plameni — jemine! To musel být žár, a těch zabitých lidí a řítících se domů!
V duchu viděl všechno v zářivých barvách.
Nevadí. Až bude po válce, vrátí se zpět k mamce. Ta bude překvapená, jak vyrostl.
Michael Argyle prudce vydechl a ve tmě se ozvalo tlumené zasupěni.
Bylo po válce. Hitler a Musso dostali výprask… Některé děti se vracely. Teď brzy… A pak se ona vypravila do Londýna, a když se vrátila, řekla, že zůstane na Slunném vrchu a bude jejím vlastním chlapečkem…
„Kde je moje mamka?“ zeptal se. „Zasáhla ji bomba?“
Kdyby ji zabila bomba — dobrá, to by nebylo tak zlé. To se stalo maminkám některých kluků.
Ale paní Argylová zavrtěla hlavou: „Ne —“ Tedy nebyla zabita. Ale má hodně těžkou práci a nemůže se dost dobře starat o dítě — tak nějak to vyznělo. Inu mazání medu kolem pusy, které nic neznamená… Jeho mamka ho neměla ráda, nechtěla, aby se vrátil — musel zůstat zde, navždy…
Potom slídíval kolem a špicloval uši, až konečně něco zaslechl, jen zlomek hovoru mezi paní Argylovou a jejím manželem. „Byla až moc ráda, že se ho zbaví — nezáleželo jí na něm“ — a něco o stu librách. Tak to potom věděl — jeho matka ho prodala za sto liber…
Ponížení — bolest — nikdy to nemohl překonat… A ona ho koupila! Viděl ji nejasně jako vtělení moci, jako někoho, proti komu jeho nedorostlá síla byla bezmocná. Ale on vyroste, jednoho dne bude silný, bude mužem. A pak ji zabije…
Jakmile se takto rozhodl, hned se cítil lépe.
Později, když odešel do škol, nebylo to tak zlé. Ale nenáviděl prázdniny — kvůli ní! Všechno zařizovala, všechno plánovala, dávala mu veškeré možné dary. Vypadala vždy udiveně, protože on se choval tak odmítavě. Nenáviděl její líbání… A ještě později míval radost, když mařil její hloupé záměry, které s ním měla. Vstup do banky… Petrolejářská společnost… A to zas on ne. Půjde a najde si práci sám.
Studoval již na vyšší škole, když se pokusil vypátrat svoji matku. Dozvěděl se, že je několik let mrtvá — zahynula při autohavárii s mužem, který řídil vůz v nezřízeně opilém stavu…
Tak proč na všechno nezapomenout? Proč by se neměl mít dobře a neužívat života? Nevěděl, proč se mu to nedařilo.
A teď — co se stane teď? Ona byla mrtvá, že? Přemýšlel o tom, jak ho koupila za mizerných sto liber. Vzpomněl si, že si mohla koupit všechno — domy a vozy — a děti, protože nemohla mít vlastní. Tehdy v ní viděl „všemohoucího boha“.
Nu, nebyla. Stačila rána pohrabáčem do hlavy a byla mrtvolou jako každá jiná! (Jako ta zlatovlasá mrtvola při srážce aut na Great North Road…)
Už nežila, že? Proč se ještě trápit?
Co se to s ním dělo? Snad proto, že ji přestával nenávidět, když už nežila?
Tak to byla smrt…
Cítil se opuštěný bez své nenávisti — opuštěný a měl strach.
