Sedmnáctá kapitola
„A co ty děláš, Hester, má milá?“ zeptal se Filip.
Pohyboval se po chodbě v pojízdném křesle. Hester, vyklánějící se z okna, se lekla a napřímila.
„Ach, to jsi ty,“ vydechla s úlevou.
„Díváš se do vesmíru, nebo uvažuješ o sebevraždě?“ zažertoval Filip.
Vzdorovitě se na něho podívala.
„Proč něco takového říkáš?“
„Třeba jsi na to myslela,“ usmál se Filip. „Ale vážně, Hester, jestli o takovém kroku uvažuješ, tohle okno se k tomu nehodí, není dost vysoko. Jen si pomysli, jak by to bylo nepříjemné, zlomit si ruku nebo nohu, místo aby tě vysvobodilo milosrdné zapomenutí, po němž zřejmě tolik toužíš. No řekni!“
„Micky míval ve zvyku slézat z tohoto okna po magnólii. O této jeho tajné cestě z domu i dovnitř maminka nikdy nevěděla.“
„Toho je, o čem rodiče nikdy nevědí! Člověk by o tom mohl napsat knihu. Ale jestli uvažuješ o sebevraždě, Hester, pak zrovna u altánu by bylo lepší místo k seskoku.“
„Tam, kde to vyčnívá nad řeku? To je pravda, člověk by se dole roztříštil o skály!“
„S tebou je to, Hester, proto tak těžké, že jsi ve své představivosti tak chtivá senzace. Většina lidí se zcela spokojí tím, že si to pěkně zařídí s plynovou troubou nebo si vezmou hodně pilulek pro spaní.“
„Jsem ráda, že jsi zde,“ řekla nečekaně Hester. „Nevadí ti, když si o tom všem pohovoříme, že ne?“
„Nu, ve skutečnosti nemám dnes co dělat,“ svěřoval se Filip. „Pojď ke mně do pokoje a trochu víc si o tom povíme.“ Když zaváhala, dodal: „Mary je dole, vlastníma krásnýma ručkama mi připravuje nějakou lahodnou dopolední přesnídávku.“
„Mary by tomu nerozuměla.“
„Ne,“ souhlasil Filip, „Mary by tomu ani trochu nerozuměla.“
Filip popojížděl dál a Hester kráčela vedle něho. Otevřela dveře do obývacího pokoje a on vjel s křeslem dovnitř, Hester vešla za ním.
„Ale ty tomu rozumíš,“ pokračovala Hester. „Jak je to možné?“
„Nu, bývá období, kdy člověk na takové věci myslí… Zpočátku, když mne porazila moje choroba a dozvěděl jsem se, že budu asi po celý život mrzákem…“
„Ano,“ přisvědčila Hester, „to muselo být strašné. Strašné. A ty jsi býval pilotem, že ano? Létal jsi!“
„Vysoko, vysoko nad světem, až v blankytu nebeském,“ zaveršoval Filip.
„To je mi strašně líto,“ ujišťovala ho Hester. „Opravdu. Měla jsem na to víc myslet a mít víc porozumění.“
„Bohudíky, že jsi je neměla,“ mávl rukou Filip. „Ale tak či onak, ta doba je už pryč. Víš, člověk si na vše zvykne. To je, Hester, něco, co zatím neoceníš. Ale přijdeš na to. Ledaže bys dříve velmi rychle něco hloupého provedla. Tak pojď a všechno mi pověz. Co tě trápí? Myslím, že ses pohádala se svým hochem, s tím rozvážným mladým doktorem. Je to tak?“
„To nebyla hádka,“ zesmutněla Hester. „Něco mnohem horšího než hádka.“
„To bude zase v pořádku,“ utěšoval ji Filip.
„Ne, nebude,“ tvrdila rozhodně. „Nemůže — nikdy.“
„Jsi příliš nevybíravá ve svých výrazech. Vidíš všechno jen černé, nebo bílé, že ano? Nic mezi tím.“
„Nemohu za to, že jsem taková. Vždy jsem taková byla. Všechno, o čem jsem myslela, že bych mohla nebo chtěla dělat, pokaždé špatně dopadlo. Chtěla jsem mít svůj vlastní život, být někým a něco dělat. K ničemu to nevedlo. K ničemu jsem se nehodila. Často jsem uvažovala o tom, že si něco udělám. Dokonce už od čtrnácti let.“
Filip ji se zájmem pozoroval. Klidným věcným hlasem řekl:
„Ovšem, mnoho lidí si bere život mezi čtrnáctým a devatenáctým rokem. Je to věkové období, kdy vše nabývá nesmírné důležitosti. Studenti si sahají na život, protože si myslí, že neudělají zkoušky, a dívky zase proto, že jim matky nedovolí jít do kina s hochem, který se jim nezdá vhodný. Je to takové období, kdy se všechno jeví v přehnaných barvách. Radost, nebo zoufalství. Zármutek i nesrovnatelné štěstí. Člověk se z toho vykřeše. S tebou je, Hester, proto tolik trápení, že ti to vykřesání trvalo déle než ostatním lidem.“
„Maminka měla vždycky pravdu,“ doznávala. „Ve všem. Mnohokrát mi vymlouvala, abych nedělala to, co jsem dělat chtěla. Měla ve všem pravdu a já se mýlila. Nemohla jsem to v…
