Celá e-kniha Případ Vyhazov ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 10
Málem spadla klec
Přejít tři bloky zpátky k mému bytu se zdálo jako ujít tři míle. Sešel jsem do garáže a oznámil zřízenci: „Vezmu si znovu auto.“
Podíval se na pětadvacet centů, které jsem mu podal, jako by to byla spíš urážka než spropitné, pak přestavil několik vozů a ukázal palcem na naše firemní auto. „Tady je.“
Nastoupil jsem, nastartoval a vyjel z garáže. Přejel jsem tak půl tuctu bloků, zajel k chodníku a zastavil. Počkal jsem asi pět minut, nastartoval, prudce vyrazil od chodníku, zahnul rychle za roh a bleskově projel kolem dalšího bloku. Tento manévr jsem několikrát zopakoval.
Nikdo mě nesledoval.
Od oceánu se zvedala mlha a pomalu zaplavovala ulice. Vzduch se ochladil a vlhký chlad mi pronikal do kostí. Chvíli mi bylo dobře, ale pak mé vnitřnosti sevřela slabost a krev zředěná tropickým vedrem a zeslabená nákazou mi v těle cirkulovala moc pomalu. Rozklepal jsem se, jako bych dostal záchvat malárie. Trvalo to minutu nebo dvě a přestalo to stejně náhle, jako začalo. Byla to pouze slabost.
Zajel jsem k justičnímu paláci, našel dobré místo a zaparkoval.
Čekal jsem třicet minut, které se mi zdály jako věčnost. Pak vyšla Billy Prueová, rychle zmizela z osvětleného vchodu, rozhlédla se po ulici, zabočila doprava a vyrazila svižnou chůzí, jako by přesně věděla, kam jde.
Počkal jsem, dokud nedošla skoro na konec bloku a pak jsem se pomalu rozjel.
Po několika blocích se začala rozhlížet po nějakém taxíku.
Zajel jsem autem k chodníku, stáhl okénko a zeptal se: „Chcete svézt?“
Podívala se na mě nejdříve nerozhodně a váhavě, pak pátravě a nakonec rozzlobeně.
„Klidně si naskočte,“ pobídl jsem jí. „Nebude vás to nic stát.“
Obešla auto a prudce otevřela dveře.
„Takže vy mě špehujete. To jsem si mohla myslet.“
Unaveně jsem namítl: „Nebuďte tak hloupá. Snažím se vám pomoci.“
„A jak víte, že jsem tady?“
„To je dlouhá historie.“
„Měl byste mi ji povědět.“
„Tak jo,“ ustoupil jsem. „Když mé auto parkovalo před domem, kde bydlí Cullingdon, někdo do něj schoval vražednou zbraň.“
Její překvapené vydechnutí mohlo být přehnané nebo taky ne.
Pokračoval jsem: „Přirozeně, že si mě zavolali na kobereček a tam mi umyli hlavu. Berta Coolová, moje partnerka, si myslela, že jste to na mě nastražila.“
„A vyklopila to policii.“
„Nebuďte hloupá. Tak pitomá není.“
„A co se tedy stalo?“
„Berta byla namíchnutá. Sice jí uklouzla poznámka o tom, jak a proč jsem si koupil tři krabičky cigaret, ale seržant Frank Sellers z oddělení vražd si toho zdánlivě nevšiml. Z toho jsem usoudil, kde jste.“
„Nějak to nechápu,“ podívala se na mě s otázkou v očích.
Vysvětlil jsem: „Sellers není tak hloupý. Kdyby o vás už všechno nevěděl, skočil by po té narážce o třech krabičkách cigaret a vytáhl by z Berty dost podrobností, aby zjistil, na čem je. Přehlédl to, jako by to neslyšel. Proto jsem okamžitě věděl, že si o vás už všechno zjistil. A pokud si to nezjistil předtím, než si mě zavolal, existovala velká pravděpodobnost, že si vás předvolali na úřad okresního návladního. Jedinou věc jsem nedokázal odhadnout; jestli vás pustí nebo si tam nechají. Netrčel bych tam víc než další půl hodiny, ale já…“
Znovu mnou rozklepala třesavka. Dupnul jsem na brzdy a zpomalil. Ale pevně jsem svíral volant, abych neukázal, jak se chvěji.
Billy Prueová se na mě dívala. Po minutě záchvat přešel. Opět jsem zrychlil.
„Takže,“ pronesla Billy Prueová, „jel jste tam a čekal jste… Na co?“
„Abych vás viděl.“
„A proč?“
„Potřebujeme si vyměnit názory.“
„Na co?“
„Na to, jak se vražedná zbraň dostala do mého auta, když stálo před Cullingdonovým domem.“
„To nevím.“
„Zkuste to znovu.“
„Říkám vám pravdu, Donalde. Skutečně nevím.“
„Nelíbí se mi, když ze mě někdo dělá pitomce.“
„To by mě ani nenapadlo.“
„A když se mi něco nelíbí,“ pokračoval jsem, „tak s tím něco rychle udělám.“
„Říkám vám, že o tom všem nic nevím.“
Znovu jsem zpomalil a navrhl: „Tak si to postupně probereme. Jela jste za Cullingdonem. Byla jste vyděšená. Potřebovala jste sv…
