III.
Corridon zjistil, že jídelna je prakticky opuštěná. U okna seděla nad kávou jen čtveřice mužů. Kouřili a povídali si. V rohu si nějaká tlusťoška a postarší chlapík cosi šeptali a popelem se snažili změnit ubrus na stole v kus šedého hadru.
Corridon ledabyle zamířil ke stolu u zdi, odkud měl výhled na celou jídelnu, a posadil se.
Měl večeři napůl snědenou, když spatřil, že do místnosti vstoupila Kara Jagodová. Zůstala stát ve dveřích a Corridon si ji prohlížel. Co ho na ní zdálky upoutalo především, byla její síla. Vypadala jako cirkusová untrmanka.
Hranatá hlava jí seděla na krátkém, neobyčejně silném krku jako krychle. Celá postava pod umolousaným černým svetrem vypadala jako pevný soudek. Jaktěživo neviděl u ženy takové poprsí. Měla velké, široké a silné ruce s dlouhými prsty. Usoudil, že spoustu chlapů musí přitahovat, jeho typ však nebyla ani omylem.
Přešla jídelnu a u jeho stolu se zastavila.
“Zdravíčko,” řekla a vytáhla si protější židli. “Nebude vám vadit, když si přisednu?”
Corridon si vidličkou ukrojil kousek koláče a teprve potom odpověděl: “Prosím. Právě končím.”
Usmála se. Měla rovné, silné bílé zuby.
“Já jsem večeřela už před hodinou,” pravila. “Myslela jsem si, že se najíme spolu.”
“To je moc hezké,” odtušil Corridon bez špetky nadšení.
“Slyšela jsem o vás, když jsem žila v Rusku,” podotkla a pronikavě ho sledovala. “Říkali vám Rudý ďábel.”
“Přesně tak,” připustil Corridon, odstrčil talíř a přitáhl si k sobě kávu. Zapálil si.
“Ptala jsem se Amese, jestli bych s vámi nemohla pracovat,” pokračovala. “Povídal, že by to šlo. Máte radost?”
Corridon si ji chvíli prohlížel.
“Měl bych mít? Jste tak dobrá?”
V očích se jí objevil výraz, který ho zčásti popudil a zčásti přivedl do rozpaků. Na Corridonův vkus to byla příliš nezakrytá výzva.
“Ale ano,” řekla. “Umím spoustu věcí. Mám velkou sílu.” Zacvičila dlouhými svalnatými prsty. “Výborně střílím.
Auťák umím řídit líp, než koho si tu vyberete. Šplhám se jak lasička. Mám nervy ze železa. Dokážu přinutit i ty nejzarputilejší lidi, aby promluvili. Vyznám se ve výbušninách, jsem chemička.” Nahrbila široká ramena a po očku na něj opřela nesmlouvavé zelené oči. “Taky se moc dobře vyznám v milování.”
“To zní skvěle,” poznamenal Corridon s očividným nezájmem. “Ames mi určitě navrhne, že by byl rád, abychom spolupracovali. Upřímně řečeno, když se do něčeho pustím, nejsem zrovna nadšený, aby vedle mne byla žena. Podle mne na ně není to pravé spolehnutí.”
Zaklonila se a vybuchla smíchy.
“Zjistíte, že je na mne daleko větší spolehnutí než na chlapy. Zeptejte se Amese. Ten si dá pozor, než někoho pochválí. Doneslo se mi, že ta Feydaková vám proklouzla mezi prsty. Bruger byl ňouma. Jsem ráda, že je po smrti. Ames na něj až moc spoléhal. Teď ovšem přišla moje chvíle. Já Brugera nahradím.”
“To vám přeju,” prohodil Corridon a odstrčil židli. “Jdu k sobě. Omluvte mne prosím.”
Vstala.
“Jdu taky k sobě. Můžeme jít spolu.”
Corridon ustoupil a dal jí přednost. Když mířila ke dveřím a mírně se houpala v bocích, pozorně si ji prohlížel.
Mlčky vyšli po schodech a přede dveřmi do své ložnice se Kara zastavila a otočila se k němu.
“Nechcete jít dál? Něco bych vám mohla ukázat.”
Corridon zavrtěl hlavou.
“Odpusťte, teď ne. Chystám se do postele.”
“Třeba zítra večer?”
“Možná. Na shledanou.” Otočil se, otevřel si dveře a vstoupil k sobě do ložnice. Když se otočil, aby za sebou zavřel, zjistil, že Kara se ještě pořád opírá o zárubeň.
“Proč ne dnes?” zeptala se. “Mohli bychom být dobrými přáteli. Věřím na upřímnost. Tady vládne fůru hodin obrovská nuda. Copak bychom se nemohli pobavit, když už tak vhodně bydlíme blízko sebe?”
“Je mi líto,” řekl Corridon. “Já potřebuju u podobných záležitostí alespoň malou předehru. Možná jsem trochu staromódní.”
“To je zajímavé.” Pohled jí zpřísněl. “Když šlo o Lorene Feydakovou, nezdálo se mi, že byste si dával tak na čas.
Jenomže vám možná připadala svůdnější než já?”
Corridonovi valem docházela trpělivost, zároveň si vša…
