III.
Když Rawlins s Corridonem vstoupili do přední kanceláře, boubelatá, zapšklá slečna Flemingová bušila do psacího stroje.
Corridon si ji s odevzdanou nechutí změřil. Nemohl pochopit, jak může nějaká žena vypadat tak staropanensky a odpudivě. Vzpomněl si, že stejná myšlenka ho napadla už před více než pěti lety, když se přišel s Ritchiem rozloučit a slečnu Flemingovou viděl prvně. Za pět a půl roku se ani za mák nezměnila. Červený nos jí svítil zrovna jako tenkrát, vlasy měla neupravené a šaty na ní visely jako pytel. Dokonce ani nezestárla a naprostá lhostejnost k tomu, jak vypadá, Corridona dráždila.
Věděl, že je nadmíru schopná. Plynně mluvila deseti jazyky a za práci v tajných službách za války dostala řád.
Důkazem jejích neobyčejných schopností byl právě fakt, že pracovala jako Ritchieho asistentka. Stačilo být s Ritchiem pohromadě pět minut a drželi jste se stropu. Co se týkalo výkonnosti, uplatňoval u ostatních stejná měřítka, jaká měl pro sebe. Jenomže píle sem, píle tam, stejně nešlo Corridonovi na rozum, jak ji Ritchie snese.
Zvedla hlavu, přejela ho neúčastným zkoumavým pohledem, připomínajícím spíš urážku, a máchla rukou s prsty zamodřenými od inkoustu ke dveřím hned vedle stolu.
“Račte jít rovnou dál,” řekla. “Plukovník Ritchie vás očekává.”
Rawlins ji obšťastnil zářivým úsměvem. Nikdy mu nezáleželo na tom, jak lidé vypadají. Pro něho hrály roli pouze poctivost, upřímnost, vlídnost. Bylo mu úplně jedno, jestli je někdo krasavec nebo ohava. Krása bývá ukrytá pod povrchem a on vždycky raději nadzvedl kůži a mrkl se pod ni.
“Díky,” pravil. “Máme dnes krásný den. Člověk si připadá…”
Konec věty pohltilo ťukání stroje, protože slečna Flemingová už zase pracovala.
“Tyhle průpovídky si schovejte pro Armádu spásy,” radil Corridon a postrčil Rawlinse ke dveřím. “Fanny si na nadbíhání nepotrpí.”
Rawlins ho sjel vyčítavým pohledem, otevřel dveře a vstoupil do další kanceláře.
Plukovník Ritchie stál u krbu, kde neutěšeně blikal ohýnek, ruce měl složené za zády a tvářil se vyrovnaně. Měřil přes sto osmdesát centimetrů, měl široká ramena a se zády jako pravítko ani omylem nezapřel vojáka. Prošedivělé vlasy měl nakrátko sestřižené a černá páska, jež mu zakrývala prázdný důlek po levém oku, které mu za první světové války vypíchl jeden Turek, mu dodávala hrdinného vzezření.
Mrkl za Rawlinse, kde uviděl Corridona, a usmál se.
“Zdravím tě, Martine,” řekl. “Moc rád tě vidím.”
“Dost pochybuju,” ušklíbl se Corridon a stiskl mu ruku. “Vypadáte trochu přešlý mrazem.”
“Všichni nemáme na růžích ustláno,” nepřestával se Ritchie usmívat. “Mám spoustu práce.” Kývnutím nabídl Corridonovi křeslo. “Posaď se na pryčnu. Můžu vám věnovat jen dvacet minut. Ve dvanáct musím být na ministerstvu zahraničí.”
Corridon se posadil, vylovil cigaretu, zapálil si a sirku zahodil do krbu. Objel očima kancelář a padla na něho trochu tíseň. Znepokojeně se ošil. Doslechl se už, že Ritchie pracuje do úpadu, že nikde nemůže sehnat správné lidi, kteří by mu pomohli, že často i nejhorší rumařinu dělá sám, a když Corridon neměl zrovna nejjasnější chvilku, nejednou už s ním cvičil nápad, že mu nabídne pomoc. Jenomže myšlenka mu vylétla z hlavy vždycky ještě dřív, než se stačila uhnízdit.
Chlap, který by se Ritchiemu dobrovolně přihlásil, by byl trouba a následky by nesl právem. Jenomže když se teď znovu ocitl v jeho kanceláři a viděl tmavé kruhy, které měl plukovník pod očima, a hluboké vrásky, které se mu táhly kolem úst a vypovídaly, jak Ritchie tvrdě dře, bodlo Corridona svědomí.
Ritchie se k němu choval skvěle a byli přátelé. Právě Ritchie odvolal policii, když Corridon zastřelil velvyslancova tajemníka. Dnes už to byla pravěká historka, avšak kdyby byl Ritchie tenkrát nezasáhl, všechno by se nejspíš bylo velice zkomplikovalo. Ritchie se rovněž přičinil, že Corridon dostal vyznamenání a za zranění, ke kterým přišel na gestapu, i menší důchod. Ano, Ritchie byl skvělý chlap, ale to neznamenalo, že by Corridon hořel touhou znovu pro něho p…
