18
Když se pobřežní hlídka vracela do přístavu, čekali jsme na ni už přes půl hodiny. Šedý trup s nárazníky podél paluby zlehka přirazil k molu. Vyskočili z něj na břeh dva muži. Jeden byl opálený mladý poručík v pracovní uniformě, očividně velitel člunu, druhý, oblečený v zašlém vojenském stejnokroji, s šedým plnovousem a mořem vybledlýma, bezbarvýma očima, patřil ke staré, stále vydržované námořnické gardě.
„Aztec Queen je na skaliskách v Sanctuary,“ řekl starší Mariovi.
„Vím. Právě jsme se vrátili.“
„Žádné naděje na záchranu,“ vmísil se strážní poručík. „I kdybychom se dostali dost blízko, nemělo by to cenu. Je rozbitá.“
„To vím.“
„Pojďme dovnitř,“ objal správce přístavu Maria kolem ramen, „je tu studený vítr.“
Šli jsme do kanceláře na vlnolamu, lépe řečeno do plechové budky vedle první kotvící lodi. Na vraku nikoho neviděli. Dokonce ani kapitán rybářské lodi, který Aztec Queen spatřil první, neohlásil nikoho na palubě. Otázka tedy zněla: jak se mohla dostat loď z jachtového přístaviště devět mil podél pobřeží?
V oficiální debatě nebyl Mario upřímný. Řekl, že nemá potuchy. Ale díval se na mě, jako by čekal, že se připojím do hovoru.
„Je to vaše loď, nebo ne?“ zeptal se správce.
„Jistěže je moje. Koupil jsem ji v Rassi z druhé ruky. Loni v lednu.“
„Je pojištěná?“ zeptal se poručík.
Poklepával rukou. „Pojistné jsem si nemohl dovolit.“
„To je zlé. Na co jste jí používal?“
„Na rybaření, s přestávkami. Poslední dobou moc ne. Vy to víte, pane,“ otočil se k Schreiberovi, jenž se opíral židlí o zeď, respektive o námořní mapu pobřeží. Tam, kde měl hlavu před chvílí, zůstal mastný kulatý flek.
„Vraťme se zpátky k věci,“ vysoukal ze sebe líně, „loď se sama od sebe z kotviště neodpoutala a ve skalách sama taky nepřistála. Někdo musel být na palubě.“
„To ví každý,“ zavrtěl se na židli Mario. Jestli mají přijít na pořad jakékoli informace, on je nehodlal podat.
„Dobrá, zatím ho označme za Bludného Holanďana. Ten stroj byl přece zamčený, ne?“
„Jo. Můj bratr měl klíče. Můj bratr Joe.“
„Proč jste to neřekl? Teď už jsme dál. Když jsem sem přišel ráno do služby, vaše loď už byla pryč. Z toho mi vyplynulo, že jste si ji vzal vy.“
„Byl jsem doma v posteli,“ odpovídá Mario, „po nehodě.“
„Ano, vidím, vypadá to ale, že váš bratr přičuchl k horšímu průšvihu. Svolil jste, aby si loď půjčil?“
„Nepotřeboval svolení, loď byla z části jeho.“
„Loď, jejíž současná hodnota má nevalnou cenu,“ prozradil nám duchaplnou myšlenku, „tak kolem dvou měďáků. Jste si jistý, že loď vzal váš bratr?“
„Jak bych si mohl být jistý?! Ležel jsem doma v posteli.“
„Dnes ráno tady Joe byl,“ vložil jsem se do hovoru, „jeho žena ho sem přivezla. Zrovna svítalo.“
„Říkal, že si vyjede lodí?“ byl zvědavý poručík.
„Neříkal nic, pokud vím.“
„A kde je teď jeho žena?“
„Zůstala v Santa Monice u své matky, paní Lawrencové.“
Schreiber si poznamenal jméno. „Uděláme lépe, když se s ní setkáme. Podle všeho se jí manžel ztratil na moři.“
Poručík se postavil. Pošoupl si do čela čepici: „Zavolám šerifovi. Musíme po Joeovi zahájit pátrání.“ Přes okno pozoroval červený pás zapadajícího slunce, pýřícího se ohnivou nezměrností. „Je už dost pozdě, loď do odlivu vyprostit nestihneme.“
„Radši to zkusme. Určitá možnost, že uvízl v kabině, existuje.“ Schreiber se natočil k Mariovi: „Měl váš bratr srdeční potíže nebo něco podobného?“
„Joe na lodi není,“ odpověděl Mario dutě.
„Jak to víte?“
„Mám takový pocit.“
Schreiber pokrčil mohutnými rameny. „Raději jděte domů, mladíku, hupky šupky pod peřinu. Nevím, jaké máte pocity, ale vypadáte hrozně.“
Vrátili jsme se k mému autu a zamířili do města. Vznešeně rozprostíralo své terasovité vrstvy, slabě zářilo pod umírajícím sluncem. Pár blikajících světýlek jako brzké hvězdičky nás vábilo do svých měkkých náručí. Dívali jsme se už na bílé budovy skrz růžové skleničky? Město působilo poklidně, kromě brumlajícího a šumícího moře. Vlny pomalu odťukávaly životní blues.
Konečně se vzdálím hukotu moře, těšil jsem se. Marně. M…
