32
McCutcheon, obskakován mužem v zamaštěné košili, vedl obligátní řez od hrdla až do partií spodního břicha. Kromě gumových rukavic a bílé gumové zástěry mu zdobil hlavu klobouk, který zbavoval jeho práci jakékoli obřadnosti. Vyhaslá cigareta v koutku úst také.
Nepřiblížil jsem se, dokud čtvrcení nedokončili. Uf. McCutcheon se napřímil, loktem posunul klobouk do týla. „Shnilá práce,“ zahučel. „Že bych se… je čerstvější než rybička.“
„Jak konkrétně můžete říct?“
„Těžká otázka u těch z moře. Rozklad těla závisí na teplotě vody a jiných faktorech. V podstatě se shodujeme v tom, že tento mladík si tam pobyl padesát šedesát hodin. Kdybych to nevěděl, tipoval bych víc. Značně pokročilý stupeň rozkladu na tuto roční dobu.“ Začal se hrabat v kapse pod zástěrou; ucukl, jakmile si vzpomněl na slizké rukavice. „Zapalte mi. Dík.“
Zapalovač hořel. „Příčinu smrti už znáte?“
Zhluboka natáhl, pozorujíc mne skrz oblak kouře: „Není jednoznačná. Potřebuju k ní výsledky z laboratoře.“ Ukázal palcem na sousední stůl, kde jeho kolega manipuloval se spoustou skleniček. „Obsah žaludku, krev, plicní tkáň, krční tkáň. Vy jste novinář?“
„Detektiv. Soukromý, víceméně, pracuji na tomhle případu už od začátku. Jednoduše chci vědět, jestli se utopil.“
„I to je možné,“ zašermoval cigaretou. „Jisté příznaky to naznačují. Za prvé, plíce jsou plné vody, pravá část srdce dilatovaná. Ovšem shodné příznaky vyznačuje i asfyxie. Pro vás udušení. Otázku rozlouskneme krevním testem, ale výsledky budou nejdřív zítra.“
„Podle vašeho úsudku – utopený, nebo zadušený?“
„Nemívám úsudky, dokud nejsou fakta pohromadě.“
„Známky násilí?“
„Nezjistil jsem žádné. Řeknu vám tohle: pokud jde o utonutí, pak tedy o velmi neobvyklé utonutí; musel zemřít hned, jak dosáhl hladiny.“
Poskok vzhlédl od svých zkumavek: „Něco takového jsem viděl, doktore. Někdy umřou dřív, než spadnou do vody. Šok. Jejich slabá srdce prostě přestanou tikat,“ zakuckal se.
McCutcheon poznámku ignoroval: „Jestli vám to nevadí, rád bych opustil zdejší zápach.“
„Promiňte, ale použil byste slovo vražda?“
„Vražda, hm. Záleží na mnoha věcech. Na rovinu – na plicích se mi něco nezdá. Kdyby se nejednalo o holý nesmysl, tvrdil bych, že v okamžiku smrti zmrznul a tečka. Ostatně, udělal jsem na plicích několik mikroskopických řezů, které dávají tři možné alternativy. Můžete se jít podíval a něco z nich vykoumat,“ natočil se zpět ke stolu s navždy osiřelým Tarantinem.
Odjel jsem na policejní stanici. Nalezl tam Callahana. Kutil cosi na psacím stroji, který se zdál být příliš malý pro jeho obrovité ruce, skoro tlapy. Vypadal potěšený, omlouval se sobě i stroji, že už na něj nemá čas.
„Jak bylo u George?“
„Fajn, nechal jsem tam mladou paní Tarantinovu.“
„Tedy jste potkal i jejího švagra?“
„Maria? Ne, nepotkal.“
„Před pár minutami odešel. Chtěl ji na noc pozvat k nim – asi si myslíte, že by slečinka její třídy nechtěla zůstat u taliánských přivandrovalců? Ksakru, chtěl jsem si ho podržet u nás v komůrce, ale šéf řekl ne. Potřebujeme ve volbách italské hlasy. Pravda je, že šéf je jediný, kdo mi dokáže zatnout tipec.“
„Kdyby volby záležely na Mariovi, zřejmě byste válku nevyhráli. Mno, mluvil jsem s McCutcheonem.“
„A co?“
„Scvrklo se nám to na tři možnosti: utopení, udušení, zmrznutí.“
„Zmrznutí?“
„V tom smyslu se náš doktor vyjádřil. Vy ho znáte líp. Pravda, uznával tuto variantu za nemožnou, přesto, kdo ví? Možná byste měl prozradit, jestli měla Mariova loď mrazák.“
„Pochybuju. Mrazáky mívají bachraté lodi, na sportovních šalupách byste je nehledal. Ale v přístavu stojí výrobna ledu. Bude nejlepší, když tam zajedem.“
„Nejdřív musím vidět Maria.“
Některé chvilky dokážou pěkně otrávit. V kafetérii byla naše kóje prázdná. Starý číšník si s omluvami pospíšil, ještě v letu pokřikoval: „Promiňte, promiňte, pane, vylil jsem vaše pivo, jakmile slečna odešla, myslel jsem…“
„Kdy odešla?“
„Pět deset minut, těžko říct. Když si k ní sedl její přítel…“
„Muž se zabandážovanou hlavou?“
„Ano, ano, se…
