2
Mazal jsem si to skrz Long Beach do Pacific Pointu cestou přes Stolovou horu, která se dál stáčela na severozápad. Město se tam rozvalovalo v zálivu napůl uzavřené štíhlým výběžkem, podle kterého taky dostalo jméno, až po domy na hřebenech tonoucí v mlžném oparu. Ladně se rozprostíralo na mírném svahu, úhledně rozděleno podle společenských vrstev, jako kdyby sociolog odzkoušel své teorie v praxi. Turisté přebývali v hotelích a motelích podél nábřeží. Za nimi ležela deset bloků široká chudinská čtvrť oddělená železnicí od průmyslového centra města, typického starošpanělskými průčelími s cukrovou polevou oschlých dortů. Dále tam je síť padesáti pozemků, na kterých bydlí úředníci a obchodníčci. Za nimi, na mírném svahu, se majetní manažeři všeho druhu radují ze svých nádvoříček a narožněných pikniků. Ti nejbohatší si pod hřebeny vystavěli honosné letní rezidence. Pacific Point jim asi připomíná jejich rodné Juan-les-Pins.
Před dvěma lety tady v Pacific Pointu manželka jednoho klienta přebrala uspávací prášky. Takže jsem věděl, kde bych tak nemocnici měl hledat. Z dálnice vedla odbočka doleva přes prázdné odpolední ulice přímo k nemocniční budově. Stála tam na rozlehlé ploše, omítnuta žlučníkově žlutou barvou. Tenhle pohled mě vždy skličoval. Manželka klienta tehdy umřela, přitom se chtěl jenom rozvést.
Chtivý nějakého rozhovoru jsem se ocitl v čekárně rentgenového oddělení a narazil tam na boubelatou bytůstku v bílých nylonkách. Ramena jí prosvítala skrze látku, příjemně růžová, krátké blonďaté vlasy měla hladce sčísnuty. Jmenovala se Audrey Grahamová a neměla nejmenší náladu se se mnou bavit. Dobrá, řekl jsem jí pravdu, osvěžující změnu mého obvyklého postupu, jsem prostě detektiv hledající Galley Lawrencovou, protože se její máma o ni bojí.
„Neznala jsem Galley moc dobře,“ spustila. „Jistě, byly jsme ve stejné třídě v Los Angeles a taky z ní spolu vyšly. Jenže znáte některá děvčata, jak jsou introvertní. Já jsem spíš opak. Ráda potkávám lidi ve velké pohodě, víte, co tím myslím. Vy jste doopravdy detektiv? Ještě jsem nikdy nepotkala soukromého detektiva.“
„Eé, ano, introvertní typ. Paní Lawrencová mi říkala, že jste s Galley bydlela na pokoji…“
„Jenom chvilku, poslední rok. Náhodou se ke mně přistěhovala, ale za pár měsíců jsem si našla vlastní místečko. Moc nám to spolu nesvědčilo, víte, co tím myslím.“
„Ne zcela přesně.“
Posadila se na okraj nízkého stolku a pohupovala jednou zaoblenou nožkou. „No, myslím tím, že jsme spolu vycházely fajn, ale žily každá jinak. Pobíhala po světě, vracela se, kdy chtěla, i v noci. Já mám pravidelnou práci, stálého přítele, kdežto Galley dělala na případech jako bez ducha, ale jinak se vymykala vlastní kontrole, úplně šílela po chlapech. Myslím tím, že prostě neměla zkoušet přebrat chlapce, který už s někým chodí.“
Pomalu se začervenala, vědoma si, že prozradila něco nepatřičného. Kulaté oči v rdícím se obličeji zářily modří, studenou jako sníh. Jestli byla Audrey Grahamová nejlepší přítelkyní mé hledané černovlásky, pak Galley žádnou přítelkyni neměla.
„Kde jste s ní bydlela a kdy?“
„Srpen, září, tak nějak: v červenci jsme měly prázdniny. Bydlely jsme v Akátovém dvoře. V pokoji s jednou dvojpostelí, nešly odsunout.“ Byla znovu v rozpacích, tentokrát rudá až ke kořínkům slámových vlasů.
„Jaký druh mužů se jí líbil?“
„Všechny, víte, co tím myslím.“ Ten refrén mi už lezl na nervy. „Můj kluk studuje poddůstojnickou školu a myslíte si, že holka, která se tváří, že je něco víc, protože její táta je doktor, nebo to alespoň tvrdila, tak si myslíte, že si dává pozor s kým chodí? Samozřejmě měla nabrnknutých pár doktorů, ale byli to samí ženáči a žádného jsem nikdy neviděla. Taky chodila s chlapci z akademie, s právníkem, s chlápkem, který byl prý spisovatel nebo co, a dokonce s někým, kdo vypadal jako Mexikánec. Nebo snad Ital?“
„Pamatujete si jejich jména?“
„Většinou znám jenom křestní, a to ještě ne všech. Nechtěla bych vám vyjmenovávat doktory. Můj názor je: prostě se jí udě…
