KAPITOLA 7
Berta cítí peníze
Dva policisté z rádiem přivolaného hlídkového vozu, kteří se tam dostali jako první, zajistili místo činu, než přijedou jejich kolegové z oddělení vražd, a položili nám pouze pár všeobecných otázek. Pak se dostavila mordparta a my jsme jí pověděli naše příběhy. Potom se asi hodinu nic nedělo. Konečně vkráčel seržant Frank Sellers; klobouk posazený v týle, v koutku úst napůl rozžvýkaný, mokrý doutník.
„Nazdárek, Donalde,“ pozdravil. „Jsem rád, že jste zpátky.“
Potřásli jsme si rukama. Představil jsem ho dívce.
Naši výpověď zapsali těsnopisem. Sellers měl kopii a seznámil se s ní předtím, než se objevil na místě činu.
„To není dobré, že jste se hned po návratu musel zaplést do vraždy, Lame. Děláte zřejmě na nějakém případě, co?“ kývl směrem k Billy Prueové. „Obchodní nebo soukromý kontakt?“
„Mezi námi, tak trochu od obojího,“ odpověděl jsem. „Ale není to nic pro tisk… a ani pro Bertu.“
Prohlédl si pozorně Billy Prueovou: „Jak tomu rozumím, zaparkovala jste auto dole před domem a vyběhla nahoru se převléci.“
„Ano,“ přitakala tiše.
„Vy dva jste se chystali na večeři?“
Přikývl jsem.
„Nezná vás dost dobře na to, aby vás pozvala dovnitř,“ pokračoval Sellers, „pospíchala a nechtěla vás nechat příliš dlouho čekat, co?“
Billy Prueová dodala se slabým, nervózním úsměvem: „Byla jsem už téměř svlečená, než jsem prošla dveřmi. Pak jsem zamířila ke koupelně a… našla tu hrůzu.“
„A co jste udělala s klíči, když jste vešla do bytu?“ zeptal se Sellets, jako by o nic nešlo.
„Vrátila jsem klíčenku zpátky do kabelky,“ odpověděla pomalu, „a tu jsem hodila na stolek.“
„A když jste vybíhala ven… Co jste udělala? Vytáhla jste zase klíče z kabelky ven?“
Pevně se mu podívala do očí. „Ovšem, že ne. Sebrala jsem celou kabelku, zastrčila ji pod paži a zdrhala odsud pryč, jak nejrychleji to šlo. Pak, když se Donald se mnou vracel, otevřela jsem kabelku, vytáhla klíče a otevřela dveře.“
Seržant Sellers si vyčerpaně a otráveně povzdychl. „Tak, vážení. Myslím, že je to všechno. Možná, že budeme později nuceni položit vám pár doplňujících otázek. Ale teď můžete jít klidně na tu večeři.“
„Díky,“ usmál jsem se.
„Jak se má Berta?“
„Stále stejně.“
„Už jsem ji hodnou chvíli neviděl. Ale teď, když jste se vrátil, ji možná uvidím častěji,“ škodolibě a významně se ušklíbl.
Billy Prueová se zeptala: „Je už… je už policie hotova?“
„Ještě ne,“ odpověděl Sellers. „Ale nemějte strach. Všechno dáme do pořádku. Máte svoje klíče, ne?“
„Ano.“
„Tak nevidím žádný problém. Klidně běžte na večeři a dobře se bavte.“
Seržant Sellers stál v bytě a pozoroval nás ze dveří, jak jsme kráčeli chodbou k výtahu.
„Tak. A máme to za sebou,“ zhluboka si oddechla Billy Prueová, když jsme nastoupili do výtahu.
Zmáčkl jsem tlačítko označené jako přízemí. „Raději buďte ještě chvíli zticha,“ varoval jsem ji.
Výtah zadrnčel a zastavil. V přízemí nás stráž v civilu nechala projít a pokývla hlavou na pozdrav. U dveří stál další policista v uniformě. Auto Billy Prueové stálo tam, kde jsme ho nechali. Na volantu, řadicí páce a klikách od dveří byl bílý prášek, který tam policie rozsypala při snímání otisků prstů. Kromě toho prášku bylo auto ve stejném stavu, jako když jsme ho opustili.
Beze slova jsem otevřel dveře. Billy půvabně nastoupila, zavrtěla pružným tělem, aby se pohodlně usadila za volantem. Vklouzl jsem na sedadlo vedle ní a zabouchl dveře.
Odstartovali jsme od chodníku.
„Tak co, vy otravo?“ začala.
Nic jsem neodpověděl.
„Nechal jste si navléci oprátku na krk,“ řekla. „Jste v tom teď až po uši, stejně jako já. A už na mě nic nemáte. Nemůžete říct ani slovo, aniž byste se do toho nezamotal.“
„No a?“
„Takže,“ pokračovala, „vám prokáži mimořádnou laskavost a odvezu vás zpátky tam, kde jste nechal vaše auto… jestli na mě budete hodný. Jinak vás vyložím uprostřed ulice.“
„Docela tvrdý postup, když vezmeme v úvahu, že jsem riskoval vlastní krk, abych vám pomohl.“
„To máte za to,“ neodpustila si, „že otravujete lidi.“
O…
