KAPITOLA 17
Nemám představu, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se v posteli v čistém, jednoduše zařízeném pokoji. Byla tam ta postel, na které jsem ležel, židle, prádelník, skříň na šaty a umyvadlo.
Byl to levný nábytek, který můžete sehnat v obchodech s použitým zbožím. Byl to opak elegantního luxusu herny – přesto jsem měl pocit, že jsem stále mezi stěnami Green Door.
Na židli seděl Bill a četl jeden z takzvaných detektivních časopisů. Židle stála pod jednoduchou elektrickou lampou, která visela na houpajícím se zeleném provázku a byla pokrytá zeleným papírovým stínidlem.
Pohnul jsem hlavou a pokoj se začal točit dokola, jako kdybych byl v kajutě nějaké lodě plující po rozbouřeném oceáně.
Cítil jsem se mizerně.
Bill otočil stránku časopisu, pak se na mě podíval a zjistil, že jsem už přišel k sobě. Založil si místo, kde četl, položil časopis na zem a ušklíbl se.
„Tak jak se cítíme, kamaráde?“
„Za moc to nestojí.“
„Za chvilku to bude lepší.“
Vstal ze židle, z šuplíku vytáhl láhev, odšrouboval víčko a podržel mi láhev pod nosem.
Byla to čichací sůl, která odvedla dobrou práci.
„Teď už to bude lepší,“ poznamenal Bill zúčastněně. „Nejsi vážně zraněn. Jenom jsem tě trochu praštil. Bude to v pořádku.“
Bušení v mé hlavě postupně ustávalo. Pokoj se také přestával točit. V hlavě se mi usadila tlumená bolest, která vystřelovala z pravé strany. V místě, kde jsem míval pravé ucho se rozprostírala oblast palčivé bolesti.
„A co bude dál?“ zeptal jsem se.
Bill si přečetl pár určitě velmi zajímavých řádek v časopise a až po chvíli mě uznal za hodná pohledu.
„Nejsem tu na mluvení.“
„A na co tady jsi?“
„Na hlídání.“
„Tak to budeš mít těžké, víš,“ namítnul jsem. „Co když mi napadne vstát a odejít?“
„No a?“
„Únos.“
Zašklebil se: „Šetři dechem, kamaráde.“
Otočil jsem se a sedl jsem si na postel.
Bill mě ironicky a se zájmem sledoval.
Pomalu jsem vstal.
Bill odložil časopis.
„Teď poslouchej, Lame. Jsi docela šikovný chlap. Ale trochu ti to přerostlo přes hlavu. Vystrkoval jsi bradu a neodhadl jsi, jaké problémy ti to může přinést.“
„Co plánuje Channing?“
„Nemyslím, že by se už rozhodl.“
„Někdy mě pustí…“
Úsměv opustil Billův obličej. „Tím bych si nebyl tak jistý. Nevíš spoustu věcí, které vím já.“
„Co například?“
„Už jsem ti řekl, že tu nejsem od mluvení. A teď zavři klapačku. Chci si číst. Nechci si povídat. A ani tě nechci poslouchat.“
„Ty pracuješ pro Channinga?“
„Ano.“
„Máš svoji práci rád?“
„Ujde to.“
„Loajalita je jedna věc. Ale sebezáchova je prvním ze zákonů džungle. Měl by jsi raději začít přemýšlet o sobě.“
Vyvolal jsem v něm hurónský smích.
„Podívejme se, kdopak to tu mluví. Ty bys měl přemýšlet o sobě. Měl jsi to udělat dokonce předtím, než jsi sem vlezl.“
„Ty si myslíš, že jsem tak hloupý,“ namítl jsem, „že jsem sem vlezl, aniž bych někomu dal vědět, kam jdu?“
Zahlédl jsem záblesk zájmu v jeho očích.
„Asi jsi chtěl využít příležitost.“
„Nebuď tak naivní,“ pokračoval jsem. „Moc dobře víš, co za tím všechno je. Gabby Garvanza chce převzít situaci tady nahoře pod svou kontrolu. Někomu se to ale nelíbilo a tak do něho napumpoval olovo. Problémem je, že ten chlap byl trochu nervózní a kulky netrefily ta správná místa.
Teď je Gabby v pořádku a je tu v San Francisku. Co si tak myslíš, že sem přijel dělat? Na dovolenou?“
Bill zavřel časopis.
„Majitelem tohoto podniku,“ pokračoval jsem, „byl George Tustin Bishop. Channing je pouze malá ryba, která se měla starat o účty.
Maurine Auburnová, byla Bishopova blízká přítelkyně. Opustil ji, když se rozvedl s první ženou a vzal si Irene, bývalou striptérku. Bishop se zbavil obou dvou – ženy i bývalé milenky. Takový měla na něj Irene vliv. Maurine začala chodit s Gabbym Garvanzou, ale stále beznadějně milovala Bishopa.
Všichni ji ale brali jako Gabbyho holku. Někdo se snažil Gabbyho poslat na onen svět. Maurine u toho byla. Nic se jí nestalo.
Jejím směrem nebyla vystřelena žádná kulka. Policii ale neřekla nic. Proč?“
Viděl jsem, jak…
