10
V místnosti nebyla okna, přesně jak řekl.
Jediným zdrojem osvětlení byla žárovka přišroubovaná ke stropu, která se rozsvěcovala vypínačem hned u dveří. Teď byla rozsvícená. Zámek na dveřích patentní a z obou stran se dal otevřít jedině klíčem. Šla ke dveřím, prohlédla si zámek a uvědomila si, že tam byl namontovaný teprve nedávno; kolem něj bylo porušené nenalakované dřevo, ačkoli dveře byly jinak nalakované bíle. U stěny naproti dveřím stála nádoba z umělé hmoty s vodou a vedle ní miska s něčím, co vypadalo jako sekaná nebo něco podobného. Přistoupila k misce, zdvihla ji, přičichla k obsahu a zase ji postavila na podlahu. V místnosti bylo zima, nikde nebylo vidět nějaký zdroj tepla. Ve vedlejší místnosti zaslechla kroky blížící se ke dveřím. Couvla od nich.
„Augusto?“ zavolal.
Neodpověděla. Uvažovala, jestli si nemá zase lehnout na podlahu a předstírat, že je v bezvědomí, aby se mohla vrhnout ke dveřím, až je odemkne. Jenže – co když vejde do pokoje se skalpelem v ruce? Pochybovala o tom, ale znala ostří té čepele a měla z ní strach. Obávala se, že může skalpelu použít, ať se pokusí o útěk, nebo ne. Čekala. Už se zase začínala třást a věděla, že to není zimou.
„Smím dovnitř, Augusto? Vím, že jsi při sobě, slyšel jsem tě přecházet.“
Jeho idiotská zdvořilost ji přiváděla k zuřivosti. Je jeho vězněm, může s ní dělat, co se mu zlíbí, a přesto žádá o dovolení, aby směl vstoupit!
„Vy přece víte, že můžete dovnitř, tak proč se obtěžujete ptaním?“ řekla.
„Jistě,“ řekl a ona slyšela, jak strčil klíč do zámku. Dveře se otevřely. Vstoupil do pokoje, zavřel a zamkl za sebou dveře.
„Jak se máš?“ zeptal se mile. „Jsi v pořádku?“
„Ano, jsem,“ řekla. Prohlížela si jeho obličej podrobněji než tehdy v hotelovém pokoji. Snažila se vtisknout si do paměti rovné blond vlasy a sotva znatelnou jizvu ve světlém obočí nad levým okem a bledé tečky v modrých očích, slabý hrb na kořeni nosu, kde snad byl nos jednou přeražený, a malou bradavičku v pravém koutku úst. Měl na sobě tmavomodré kalhoty a světlemodrý rolák. Na pravé ruce měl zlatý prsten s fialovým kamenem, mohl to být ametyst; vypadal jako prsten absolventa středoškolského nebo univerzitního studia. Na levé ruce měl náramkov é hodinky. Nohy vězely v bílých sportovních ponožkách a teniskách.
„Mám pro tebe překvapení,“ řekl a usmál se. Prudce se otočil, bez vysvětlení vyšel z pokoje a zamkl za sebou dveře. Sotva byl pryč, rozběhla se do rohu pokoje, jako by v pravém úhlu dvou dotýkajících se stěn byla chráněnější. Po chvilce se opět ozvalo otočení klíče v zámku. S obavami se dívala na kliku. Pohnula se, dveře se otevřely. Vešel do pokoje a nesl půl tuctu – nebo ještě víc – kusů šatstva na drátěných ramínkách. Držel je v levé ruce, pravou vytáhl klíč z vnější strany zámku, zavřel dveře a zamkl je zevnitř. Šaty se jí zdály povědomé.
„Poznáváš je?“ zeptal se.
„Nevím… nevím určitě.“
„Patří k mým nejoblíbenějším,“ řekl. „Chci, aby sis je oblékla kvůli mně.“
„Jaké to jsou?“ zeptala se.
„Však si vzpomeneš.“
„Asi jsem je už měla na sobě, ne?“ zeptala se.
„Ano. Ano, mělas je na sobě.“
„Předváděla jsem je.“
„Ano, přesně tak.“
Teď už poznávala většinu těch šatů – ocelově modrý safari kabátek a šortky stejné barvy, které předváděla pro Mademoiselle, bavlněnou košili s nabíranými okraji a k ní zavinovací sukni, které předváděla pro Vogue, a není tohle ta halenka s vysokým sedlem pro Harper’s Bazaar? A tuhle, šaty, které…
„Podržela bys je, prosím tě?“ zeptal se. „Podlaha je čistá, vydrhnul jsem ji, než jsi přišla, ale radši bych je na ni nepokládal.“ Omluvně pokrčil rameny a natáhl k ní šaty. „Jen na moment,“ řekl.
Natáhla ruce a on jí na ně položil šaty, obrátil se a šel ke dveřím. Dívala se, jak je zase odemkl. Tentokrát nechal klíč v dírce a dveře nechal za sebou otevřené. Jenže neodešel daleko, jen před ně. Augusta zahlédla věšák na šaty a dřevěnou židli s rovným opěradlem. Nejdřív přinesl do pokoje věšák a postavil ho do kouta, kam se předtím uchýlila, pak přinesl židl…
