13
„Teď když je Baal čistej aspoň v týhle naší věci,“ řekl Ollie, „rád bych se do toho pustil vodjinud, mám to už vymyšlený.“
„Odkud odjinud?“ zeptal se Carella ostražitě.
„Já nevím, kolik máš ty zkušeností se svědkama –“
„Nějaký ano,“ řekl Carella.
„– ale já jich mám za ty leta mraky,“ řekl Ollie, kterému naprosto ušel Carellův tón, „a rád bych ti řek jednu věc, kerou sem se naučil.“
„Co by to bylo?“ zeptal se Carella. Začínal mít Ollieho plné zuby. S Olliem to dopadlo vždycky tak, protože byl rasista, nepořádný, paličatý, nevzdělaný, sprostý, bez smyslu pro humor, bez představivosti… ne, to nebylo pravda. Představivost Ollie měl.
„Svědkům se musí pomáhat,“ řekl.
„Pomáhat?“ opakoval Carella. „Jak to myslíš?“
„Ten Bill Bailey, ať se vrátí domů,“ řekl Ollie. „Co s ním?“
„Je to jedinej svědek, kerýho máme. Viděl auťák zaparkovanej na dvoře, že jo? Že ti to řek?“
„Říkal to?“ odpověděl Carella.
„Okej. Tak, a to je to jediný, z čeho můžeme vycházet, Stevoušku,“ řekl a Carella sebou cukl. „Máme tady toho starýho prďolu, kerej říká, že zamaštěným voknem viděl bílý nákladní auto. Takhle to stojí v tý tvý zprávě, kamaráde, každej si to může přečíst, jo, přesně tak.“
Carella sebou znova cukl, jestli něco, tak Ollie byl teď, když napodoboval W. C. Fieldse, ještě nesnesitelnější. „V tý tvý zprávě,“ pokračoval Ollie už normálním hlasem a ťukal ukazováčkem do papíru se zprávou napsanou na stroji, „starej Bill Bailey, ať se vrátí domů, neví, jakej auták to byl, ví jen, že byl bílej. V našem městě musej bejt stovky všelijakejch velkejch bílejch aut, nemám pravdu?“
„Máš,“ řekl Carella.
„A tady starej Bill Bailey, ať se vrátí domů, potřebuje drobátko píchnout.“
„Ollie, prosím tě, neříkej pokaždý, když se o něm zmíníš –“
„Co nemám říkat?“
„Opakovat titul tý písničky. Není třeba, abys to dělal pokaždý, když se o tom dědovi zmíníš. Budeme mu říkat jen Bill Bailey, souhlasíš? Protože, mám-li mluvit pravdu, už se mi zprotivilo slyšet název tý písničky pokaždý, když se o něm zmíníš.“
„Klídek, Stevoušku, klídek,“ řekl Ollie vlídně. „Ty, Steve, a ostatní hošani tady jste bezva lidi, to ti říkám férově. Ale v tomhle případě vám to nemyslí dost jasně, jak je vidět z toho, že jste starýmu Billovi Baileymu, ať se vrátí domů, vůbec nepomohli. Vy máte Berta Klinga moc rádi, já tomu rozumím. Ale nesmíte připustit, aby vám to pomotalo myšlenky. Myslím to upřímně, Steve. A proto je tak dobře, že dělám na tom případu s váma. Potřebuje jasnou hlavu. Chci říct, Steve, že někdo musí vidět ňákou perspektivu, a to budu asi já.“
„Asi jo,“ řekl Carella a vzdychl.
„Koliks říkal, že je ve městě velkejch bílejch aut?“
„Neříkal jsem nic.“
„Kolik bys řek?“ naléhal Ollie.
„Nemám páru.“
„Hádej!“
„Ollie…“
„V kolik hodin sem vocuď vodešel dneska vodpoledne, věděl bys to?“ zeptal se Ollie.
„Ollie, buď tak laskav a nevyslýchej mě, jako kdybych byl podezřelej,“ řekl Carella. „Jestli mi máš co říct, tak to řekni rovnou a nedávej mi záměrně otázky, který vedou –“
„Vážně chceš říct, že si nepamatuješ, v kolik sem vodpoledne vodešel?“
„Mohlo být asi půl čtvrtý,“ řekl Carella a zase si vzdychl. „Správně. Víš, kam sem šel?“
„Kam jsi šel?“
„Šel sem na Ansleyovu, tam, co sou všecky ty autosalóny. Trvalo mi to deset minut, než sem tam došel. Vlez sem do každýho, to trvalo dalších dvacet minut, a ještě dvacet minut, než sem došel zase sem…“
„Ollie, já tvůj časovej rozvrh nepotřebuju.“
„Víš, proč sem šel do těch autosalónů, Steve?“
„Proč?“
„Pro tohlenc,“ řekl Ollie, zdvihl ze země svou aktovku a postavil ji doprostřed Carellova stolu. „A teď ti, hošánku, povím, abys nemusel hádat, co je v tý tašce tady na stole přede mnou,“ řekl Ollie. „V týdlenctý taštičce je vzácná sbírka prospektů, jo, jo, s fotografiema všech druhů dodávek a náklaďáků, který vyráběj hlavní americký a zahraniční firmy, abys věděl. Mám tady v tý tašce miliony vobrázků, každej jinej. A víš, co s těma vobrázkama udělám, Stevoušku?“
„Tuším to,“ řekl Carella.
„Ukážu je starýmu B…
