VII
V sobotu v devět hodin ráno dosud vytrvale pršelo; už to nebyl ten prudký liják jako v časných ranních hodinách, ale studené, skličující mrholení. Doug Selby setřásl kapky ze svého pláště, pověsil jej ve své kanceláři na věšák a pak hledal úlevu v dýmce s voňavým tabákem. Sekretářka mu přinesla poštu a Selby ji na dotaz, zda jí bude něco diktovat, mávnutím ruky propustil.
Patnáct nebo dvacet minut seděl u psacího stolu s očima upřeně zírajícíma do prázdna, lulka ho příjemně hřála v dlani a poskytovala mu jakýsi pocit družnosti, zatímco obláčky voňavého dýmu mu pomáhaly, aby se soustředil. Pak vešla sekretářka a ohlásila; „Sylvie Martinová z Polnice.“
„Ať jde dál,“ řekl Selby.
Sylvie Martinová vešla do kanceláře s bezstarostnou neformálností člověka, který stojí oběma nohama na zemi. O málo mladší než státní zástupce okouzlovala svět svým elegantním zevnějškem s usměvavýma tmavohnědýma očima, s vlasy stejné barvy, s mírně zvednutým nosíkem a s rty vždy připravenými k úsměvu. Jenom ti, kterým se dostalo přednosti poznat ji zblízka, dokázali ocenit její novinářskou pohotovost, rozhled a vtipné komentáře, tkvící v jejím hlubokém intelektu a v bezuzdné ctižádosti uspět ve své profesi. „Ahoj, Dougu,“ řekla.
Opětoval její pozdrav, a když se posadila, natočil svou židli tak, aby jí viděl do tváře. Všimla si jeho lulky a souhlasně zakývala hlavou: „Slavný pátrač osobně.“
Zašklebil se: „Čím mohu prospět Polnici dnes ráno?“
„Jaká je čistá pravda o aféře v keystonském kempu?“ optala se zvídavě.
Selby vyklepal popel z lulky, naplnil ji znovu tabákem a zapálil si: „Vzbudili mne dnes pozdě v noci…“
„Tohle ne,“ přerušila ho. „To všecko vím od šerifa a od koronera. Já chci čistou pravdu.“
„Myslíš fakta…“
„Ne, fakta ne… závěry. Jak se na to díváš ty, Dougu.“
„Upřímně řečeno… nevím.“
„Otto Larkin,“ řekla, „šéf policie, informuje výhradně noviny Čepel. Vsadila bych se, že Čepel to v dnešním večerním vydání rozjede z ‚lidského pohledu‘. Potřebovala bych nějaká nová odhalení pro zítřejší ranní vydání Polnice.“
„Což o to, nová odhalení snad budou.“
Sylvie se na něho usmála: „Můj šéf nenávidí slovo ‚snad, takže bychom mohli nějaké nové objevy udělat teď.“
„Po jaké linii?“ optal se.
„Ach, z lidského pohledu. Což kdybychom se zamyslili nad tím, že syn jednoho z nejvlivnějších mužů města se účastnil hazardní hry?“
„Nad tím se přece dokážeš zamyslit sama.“
„Byl tam Stapleton opravdu?“
„Byl.“
„A je to pravda, že ses zmocnil jeho dlužního úpisu na sto dolarů?“
Selby se zašklebil: „Ty sis dneska zřejmě pěkně přivstala.“
„Ach, já se neztratím, neboj se,“ řekla. „Řekni, Dougu, bylo to tak?“ Selby přikývl. „Ten mladý Stapleton – to je zpráva jako hrom,“ řekla, „jen si nejsem jistá, že mi ji šéfredaktor schválí.
Charles DeWitt Stapleton prakticky vládne tomuto městu. Chceš-li vědět, co o tom soudím, tak ti říkám, že je to ostuda. Ale protože je prezidentem cukrovarnického koncernu, hodně lidí se před ním plazí… takže se dá odhadnout předem, jak zareaguje, když se něco takového objeví v tisku. Řekni mi, Dougu, hodláš Triggse kvůli tomu jeho hráčskému doupěti obžalovat?“
„Ještě nevím.“
„Protože kdybys ho nežaloval, pak by asi moje noviny nic o Stapletonovi nepublikovaly. Proč ho nechceš stíhat, Dougu – je to snad kvůli Inez?“
Selby cítil, že rudne, a odpověděl krátce: „Ne.“
„Buď opatrný,“ varovala ho, „nemohl bys mít horšího nepřítele, než je Charles DeWitt Stapleton; ten když jednou na někoho zvedne bič… Ach, Dougu, ale zas na druhou stranu bych si vůbec nepřála, aby ses od nich nechal obalamutit… myslím od Stapletonů, víš?“
Odpověděl zarputile: „Triggs musí přestat lákat mládež na hazardní hry a vůbec s tou hernou skoncovat. A je mi úplně jedno, jak a kdo se mne bude snažit ovlivnit.“
„Víš,“ řekla, „Triggs taky za všechno nemůže. Většinu jeho zákazníků tvoří mládež tohoto města. Starší lidé, když se chtějí povyrazit, zajedou si do Los Angeles, najmou si tam pokoj v hotelu a v noci pak vypuknou všechny speciální druhy oh…
