XIII
Paní Agnes Lockheartovou překvapilo, že ji okresní státní zástupce osobně poctil svou – zřejmě úřední – návštěvou. Rychle se však přizpůsobila situaci a uvedla návštěvníky do přijímacího pokoje, kde pak seděla na samém okraji křesla jako na trní a dívala se z jednoho na druhého – vysoká bruneta s vystouplými lícními kostmi a pronikavýma černýma, obrýlenýma očima.
Selby řekl: „Půjdu rovnou k věci, paní Lockheartová. Máme málo času. Máte tady dítě jménem Ruby Trentová?“
„Ano.“
„Jak je tu dlouho?“
„Něco přes rok.“
„Co dělá její matka?“
Chvíli váhala a pak řekla: „To přesně nevím. Neřekla bych, že pracuje někde v kanceláři. Spíš někde v obchodě. Dost cestuje a… posílá školné pravidelně a přesně každého prvního a patnáctého.“
„Kde byla, když jste s ní mluvila naposled?“
„V Madison City.“
„Své dítě volá každý večer?“
„Ano, pane, téměř bez výjimky.“
„Ve smluvenou dobu?“
„Ano, v osm. V tu dobu volává pravidelně, někdy o pár minut dříve, někdy později, ale to záleží na tom, jak brzy dostane dálkové spojení. Já denně tou dobou čekám u telefonu i s dítětem. Víte, paní Trentová je… totiž, ona měla nepříjemnou zkušenost s minulou školou. Její dceruška tam onemocněla a oni paní Trentové nic neřekli. Tamní vedoucí to diagnostikovala jako menší nachlazení a pak se ukázalo, že šlo o dosti závažnou chorobu a nebýt toho, že tam paní Trentová náhodou zavolala, nikdy by se byla o tom nedověděla. Okamžitě jela do školy a převezla dítě do nemocnice. Byl to zánět slepého střeva a lékaři řekli, že stačilo o hodinu přijet později a střevo by bylo prasklo.“
„Takže ona změnila školu, přivedla dítě k vám a každý večer volá?“
„Ano.“
Selby se podíval na hodinky: „Tři čtvrti na osm. O něco vás teď požádám, paní Lockheartová, a aby bylo jasno, je to úřední žádost. Počkáme si tady na ten telefon. A od vás bych potřeboval, abyste, až budete s paní Trentovou mluvit, zjistila, kde právě teď je. Řekněte jí, že jí chcete poslat důležitý dopis… nebo že se s ní chcete o něčem poradit, a navrhněte jí, že byste za ní, když není odtud příliš daleko, přijela a vzala Ruby s sebou…“
Tvář paní Trentové nejevila ani stopu nadšení: „Mohl byste mi laskavě povědět, oč tu běží?“
Selby řekl: „To bohužel, nepřichází v úvahu. Řeknu vám jen, že vzhledem k jistým okolnostem je naprosto nezbytné, abych s paní Trentovou mluvil.“
Po chvíli řekla paní Lockheartová váhavě: „To bych snad mohla udělat.“
„A abychom děvčátko zbytečně nepolekali, bylo by dobře, kdybyste je sem dala přivést, abychom se seznámili.“
Paní Lockheartová stiskla knoflík zvonku, a když vzápětí vešlo mladé, kypré a usměvavé děvče, řekla mu: „Přiveďte Ruby Trentovou, ale hned, prosím. Až zavolá její matka, vezmeme si telefon tady.“
Děvče se na Selbyho a Sylvii zvědavě podívalo a pak beze slova odešlo. Za okamžik se vrátilo se zlatovlasým děvčátkem. Selby jediným pohledem na její jiskrné oči, mírně zdvižený nosík a rty jako růžové poupátko poznal dítě z fotografie na Madgině prádelníku.
„Dobrý večer, mladá dámo,“ pozdravil a napřáhl ruce.
Ale holčička se zarazila. Sylvie jí řekla: „Bydlím v Madison City, kde je taky tvá maminka. Víš, kde to je?“
Holčička ukázala prstem do vzduchu a řekla: „Někde tam. Vy maminku znáte?“
„Ovšemže znám,“ řekla Sylvie.
„Pojď ke mně,“ zval ji Selby.
Pozorovala ho chvilku svýma modrýma očima a pak šla k němu. „Tak je to správné,“ řekl jí Selby a posadil si ji na kolena. „O čem si s maminkou povídáš, když tak spolu telefonujete?“
Oči dítěte horečně zajiskřily. „O zaječí mamince a ošklivém kojotovi. Maminka mi každý večer vypráví kousek.“
Paní Lockheartová řekla: „Je to neobyčejně nadané dítě. Doufám, že bude v budoucnu mít možnost vyvíjet například své výtvarné vlohy. A nikdy ani trochu nezlobí.“
„Co ti maminka vyprávěla o zaječici naposled?“ zeptala se Sylvie.
„To bylo včera. Zaječice šla do lesa, aby sehnala takové ty dobré zelené věci k jídlu. Pak je nesla v košíku domů, když najednou vyskočil z křoví ošklivý kojot a začal ji honit. Zaječice běžel…
