2.
Ráno, když jsem uklízel po snídani a Jenson se staral o benzinové stojany, řekl jsem Lole: „Dejte mi číslo sejfu. Musím ho mít, než se do toho budu moct pustit.“
Zelenýma tvrdýma očima na mne úkosem pohlédla.
„Obstarám ho.“
Později toho dne, když byl Jenson z cesty, mi podstrčila útržek papíru.
Podle čísla sejfu jsem poznal, že Jensonovi prodali zastaralý typ, který se dnes už neprodával. S tímhle sejfem jsme neměli úspěch, protože když se dvířka zaklapla, automaticky se zamkla. Většina uživatelů raději zamyká sejfy klíčem, a kromě toho se ukázalo, že do tohohle typu je nejsnazší se vloupat.
To mi vyhovovalo. Otevřu ho za deset minut, a čas hrál v celém plánu důležitou roli.
Ve čtvrtek, když jsme pracovali v autodílně, mi Jenson oznámil: „V sobotu večer musím do Wentworthu, máme schůzi Americké legie. Lola má noční. Budu rád, když budeš mít oči otevřený, pro případ, že by natrefila na řidiče, kterej by nevěděl, jak se má chovat.“
Všechno se ve mně sevřelo.
Jenson mi důvěřoval. Nechával svoji ženu se mnou samotnou a chtěl, abych na ni dohlédl, kdyby nějaký řidič dostal roupy. Nenapadlo ho, že když s ní zůstanu o samotě, mohl bych si na ni dovolovat.
„Dám na to pozor, pane Jensone,“ řekl jsem. „Nemusíte mít starosti.“
Usmál se na mne.
„To vím, Jacku. Co se mužských týče, vím, s kým mám tu čest. Ty jseš dobrej kluk.“
V pátek jsem měl volno. Požádal jsem Jensona, jestli bych si mohl vypůjčit mercury.
„Podíval bych se asi do Tropica Springs.“
„Jistě, klidně si to auto půjč.“
„Potřeboval bych nějaké peníze. Dejte mi stovku, pane Jensone, šlo by to?“
„Hned ti ji přinesu.“ Viděl jsem, že ho trochu překvapilo, že chci tolik, a znovu jsem si vynadal, že jsem mu svěřil svoje úspory.
Zeptal jsem se ho, jestli mu nemám něco z Tropica Springs přivézt. Řekl, že ne, a pak mě šťouchl do žeber.
„Drž se dál od bordelů, Jacku, a nechoď domů opilej.“
Když jsem odjížděl, zahlédl jsem Lolu, jak mě oknem kuchyně pozoruje.
Tvářila by ses ještě otráveněji, ty potvoro, kdybys tušila, co pro tebe chystám.
Cesta přes hory, plná ostrých zatáček, nebyla žádná legrace, a i když jsem jel co možná nejrychleji, trvalo mi skoro čtyři hodiny, než jsem do Tropica Springs dorazil. Což mi zamotalo hlavu. Tím se můj čas k útěku zkracuje.
Plán útěku jsem měl dost dobře zorganizovaný. Rozhodl jsem se, že letadlem nepoletím. Letiště zkontroluje policie jako první, a kromě toho bylo nepravděpodobné, že v tuto noční hodinu něco do New Yorku poletí.
Zaparkoval jsem, zašel do informací a zjistil si, kdy odjíždějí do New Yorku vlaky. Jeden jel z Tropica Springs půl hodiny po půlnoci.
Jelikož Jenson bude odjíždět do Wentworthu v sedm, mohl bych mít sejf otevřený a peníze sbalené v sedm třicet a vyrazit do Tropica Springs ve tři čtvrtě na osm. Vypořádat se s Lolou mi zabere jen pár minut. To by mi poskytlo čtyři a tři čtvrtě hodiny, abych se dostal na vlak.
Vyšel jsem z informací a v nejbližším obchodě si koupil světle hnědé kalhoty a šedé sportovní sako s velkými zelenými kapsami. Takové sako, kterého si všimnete na kilometr daleko. Koupil jsem si hnědý slamák s rudou stuhou a mokasíny. Také jsem si koupil kufr a oblečení do něho uložil. Zamkl jsem všechno do vozu a zaskočil do dragstóru pro sluneční brýle a zesvětlovač na vlasy. To jsem rovněž zamkl do kufru.
Lola dá policii můj popis. Řekne jim, co jsem měl na sobě, a tak bylo životně nutné změnit oblečení tak, aby se vůbec nepodobalo tomu, v čem budu odjíždět z Posledního útočiště. Převléknout se musím, než dojedu do Tropica Springs.
Přesvědčený, že jsem na nic nezapomněl, jsem vyjel z Tropica Springs a zamířil k Poslednímu útočišti.
Na konci horské silnice, hned jak jsem vyjel do pouště, rostla houština keřů a trnitých kaktusů. Zastavil jsem u nich, vytáhl kufr z vozu a ukryl ho doprostřed té houštiny.
Snadno ho znovu najdu a možnost, že by ho někdo objevil, byla zanedbatelná, aby mi to dělalo těžkou hlavu.
Do Posledního útočiště jsem se vrátil krátce po sedmé, právě včas, abych p…
