Kapitola desátá
1.
Roy mě poznal ve stejné chvíli, kdy já jeho. Zůstal stát jako přibitý a zesinal.
Stáli jsme a upírali na sebe pohled.
Vzpamatoval se jako první. Do obličeje se mu vrátila barva a ústa se mu zvlnila do cynického úsměšku, který jsem tak dobře znal. Rozběhl se ke mně.
„Chete! Jseš to opravdu ty? Moc rád tě vidím!“
Potřásali jsme si rukama a poplácávali se. Až v tomto okamžiku jsem si naplno uvědomil, jak moc mi chyběl a jak osamělý jsem v posledních měsících bez jeho společnosti byl.
„Ty rošťáku!“ hlaholil jsem a objal ho. „To je bezva, že tě zas vidím!“
Popadl mě za ramena, podržel si mě na délku paže a pátravě si mě prohlížel.
„Co tady děláš? Myslel jsem, žes zmizel ze státu.“
„Doufám, že policie si to myslí taky,“ řekl jsem. Měl jsem takovou radost, že ho vidím, že jsem div nebrečel. „Pojď dál, napijem se spolu.“ Popadl jsem ho za paži a vedl ho do jídelny. „Odkud jsi přijel?“
„Z Little Creeku… pěkná díra!“ Posadil se na stoličku u barového pultu a rozhlédl se. „Ale co tady děláš?“
Začal jsem míchat dvě pití.
„Tohle je dokonalá skrýš, Royi. Teď tady pracuju.“
„To je, ale nebylo by ti líp v Mexiku nebo v Kanadě?“
Podal jsem mu sklenici.
„Snáz se to řekne, než udělá. Neměl jsem žádné peníze. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal sem.“
„Opravdu myslíš, že ti tady nic nehrozí?“
„V tom průseru, co jsem, nemůžu být úplně v bezpečí nikde.“
Natáhl ruku a popleskal mě po paži.
„Četl jsem o tom útěku. To chtělo odvahu. Pořád jsem na tebe musel myslet. Vůbec mi nenapadlo, že tě ještě někdy uvidím.“
Zazubil jsem se na něho. „Tak to jsme dva.“
Pohlédl na mne, rukou mi jel po paži, až mě popadl za zápěstí. „Teď mám poprvé příležitost, Chete, poděkovat ti za to, cos pro mě udělal. Nikdy ti to nezapomenu. To, jaks mě kryl…“
„Zapomeň na to. Ty bys pro mě udělal totéž.“
„To máš kruci pravdu, že udělal, ale přesto ti to nikdy nezapomenu. Když tě chytli…“ Odfoukl si. „To jsem se dusil ve vlastní šťávě! Myslel jsem, že mě přijdou sebrat. Jseš kamarád, opravdovej kamarád.“
„Byls mnohem chytřejší než já,“ řekl jsem. „Proč bychom měli jít oba do báně? Kdybych šel s tebou a neztratil hlavu…“
Pořádně si přihnul.
„Tos nebyl sám. Páni! Div jsem se nepominul! Asi jsme byli pěkní pitomci, že jsme do toho šli. Nikdy jsem toho nepřestal litovat.“
„Já taky ne. A co tady vlastně děláš? Co tě sem přivádí?“
Dopil a přisunul ke mně sklenici. Namíchal jsem ještě jednu rundu.
„Dělám cesťáka,“ odpověděl. „Sranda, co? To je teda terno. V tý všivácký firmě už mě nechtěj. Nějak se jim uzdálo, že jsem v tom jel s tebou. Franklin naznačil, že zvířata nahoře maj značnou jistotu, že jsem do toho byl zapletenej. Věděli, jaký jsme byli kamarádi, a někdo se dal slyšet, že jsem nutně potřeboval prachy. Takže mě nenechali dál dělat na trezorech. A že považujou za rozumnej nápad, abych získal nějaký zkušenosti při prodávání těch zatracenejch sejfů, místo jejich opravování. Dali mi seznam zákazníků, kteří mají starý typy, a já teď mám na práci je přesvědčit, aby si koupili nový.“ Vytáhl z kapsy list papíru. „Poslední útočiště, Carl Jenson, majitel. Souhlasí? Má starý typ Lawrenceova sejfu. Mám za úkol mu prodat nový. To je tvůj šéf?“
V tu chvíli zastavil u pumpy cadillac a řidič netrpělivě mačkal klakson.
„Hned jsem zpátky,“ řekl jsem, vděčný za to vyrušení. Potřeboval jsem chvilinku, abych se rozhodl, kolik mu toho vlastně povím.
Obsluhoval jsem cadillac a horečnatě přemýšlel. Řekl jsem si, že nemůžu Royovi vyklopit všechno. Nemohl jsem mu říci o Jensonově smrti. To bylo Lolino tajemství, ne moje.
Rozhodl jsem se, že mu řeknu to, co jsem vykládal všem ostatním, že Jenson je pryč, rozhlíží se po další benzinové stanici a vrátí se až za dva měsíce.
Vrátil jsem se do jídelny.
Když jsem vešel, Roy kouřil, bloumal po místnosti a všechno si prohlížel.
„Moc pěkná firmička, Chete, fakt. Závidím ti. Musí to být malý zlatý důl.“
„Není to tak špatné,“ řekl jsem. „Carl Jenson je pryč. Počítám, že se delší dobu nevrátí.“
Pro…
