Kapitola druhá
1.
Začal jsem si uvědomovat, že ke mně odněkud z velké dálky zřetelně doléhají nějaké hlasy. Ten šepot přicházel z konce kilometr dlouhého tunelu.
Pak jsem si uvědomil horkou a tupou bolest uprostřed hrudi, bolest, která se zvětšovala, jak jsem se pomalu vynořoval z černé jámy, do níž jsem spadl.
Pootevřel jsem oči.
Obklopovaly mě bílé zdi. Nade mnou se skláněl nezřetelný obrys nějakého člověka. Zůstával stále jen pouhým stínem, a když mnou projela bolest ještě ostřeji, zavřel jsem oči.
Ale myslelo mi to už dobře. Vzpomněl jsem si na úprk po schodech, na zápas s vrátným, na ten šílený, vyděšený jekot té nohaté blondýny a na to, jak jsem se pitomě, slepě vrhl na ulici. Znovu jsem uslyšel ty dva výstřely z policejní pistole.
No, chytli mě. Marný pokus dostat se snadno k nějakým penězům pro mne skončil na nemocniční posteli, kde se nade mnou skláněl policajt.
„Jestli na tom neni zas tak zle,“ ozval se najednou nějaký hlas, „proč s tim grázlem nemůžu zatřepat, aby se probral.“
Přesně takový tvrdý, nemilosrdný policajtský hlas, který člověk slyší ve filmech, ale nedovede si představit, že by tak někdo mluvil s ním.
„On se probere,“ řekl jiný hlas. „Není potřeba spěchat, seržante. Měl štěstí. Centimetr dva doprava a nepřežil by to.“
„Jo? Vsadim se, že si bude přát, aby byl bradou vzhůru, než s nim skoncuju.“
Zbystřil jsem a zamžoural na ty dva u mé postele. Jeden byl dobrácký a obtloustlý, na sobě měl bílý plášť… to bude doktor. Druhý byl svalnatý halama s krevnatým, tupým obličejem, malýma tvrdýma očkama a ústy jak ostří břitvy. Obnošený, tmavý oblek a způsob, jakým si narazil klobouk, mi řekly, kdo to je… polda, ten s tím surovým hlasem.
Ležel jsem bez pohnutí a nevšímal si bolesti v hrudi. Začal jsem přemýšlet, co se asi stalo s Royem.
Neztratil hlavu jako já. Hnal se po schodech nahoru, zatímco já se slepě vrhl do drápů policie. Utekl?
Pokud ho nikdo neviděl z budovy odcházet, byl v suchu. To mne chytili. To já viděl peníze v Cooperově sejfu. To já mluvil s vrátným o tom, kdy Cooper odchází a přichází. To mne viděli utíkat ze schodů. Roy z toho byl venku.
Pak jsem si vzpomněl, jak to křuplo, když Roy přetáhl Coopera páčidlem přes hlavu. Byla to hrozná rána a na děsivosti jí přidala zloba, kterou bych u Roye nečekal.
Najednou se mi udělalo strachy zle. Co se stalo Cooperovi? Zabil ho Roy?
Pak jsem ucítil tak blízko pach potu a tabákového kouře, že jsem otevřel oči a pohlédl do brunátného, surového obličeje toho policisty.
Byli jsme spolu sami. Neslyšel jsem lékaře odcházet, ale musel odejít, protože v pokoji nebyl.
Polda se na mne studeně usmál a pochlubil se zuby žlutými od tabáku. Jako by na mne cenil zuby vlk.
„No prima, syčáku,“ řekl. „Tak jo. Čekám dva dny a dvě noci, až si s tebou budu moct podebatit. Tak jdem na to.“
A tím to začalo.
Měli zřejmě podezření, že jsem do toho nešel sám. Neměli se sice čeho chytit, ale nedali mi pokoj a snažili se zjistit, jestli jsem s sebou někoho neměl. Řekl jsem, že ne, a na tom jsem trval.
Sdělili mi, že Cooper umírá a že budu mít na krku obvinění z vraždy. Jestli v tom někdo se mnou jede, je zrovna příhodná chvíle kápnout božskou. Odpověděl jsem jim, že jsem to provedl sám.
Nakonec je to unavilo. A také mi řekli, že Cooper se z toho vyhrabe. Bylo vidět, jak je otrávilo, že se uzdraví.
„Ale mohls ho zabít,“ podotkl ten seržant se zuby od tabáku, „a to na soudce udělá dojem. Za to ti přišijou deset let a jeden každej rok budeš litovat.“
Z nemocnice mě přemístili do státního vězení. Tam jsem zůstal tři měsíce, zatímco Coopera dávali do kupy, aby proti mně mohl svědčit.
Ten proces si budu pamatovat do konce života.
Když mě přivedli do soudní sině, rozhlédl jsem se. Jako první jsem na galerii pro veřejnost uviděl Janey. To mě překvapilo. Zamávala na mne a já se nějak zmohl na úsměv. Ji bych tam tedy nikdy nečekal.
Pak tam byl Franklin, můj šéf z Lawrenceových sejfů, a vedle něho seděl Roy.
Krátce jsme o sebe zavadili pohledem. Roy byl …
