Kapitola šestá
1.
Ručičky na mých náramkových hodinkách ukazovaly deset minut po půl třetí. V poslední půlhodině tudy neprojel jediný vůz. Už jsem se tady smažil přes tři hodiny a čekal na ni.
Pak najednou vidím, jak vychází z domu. Pohybovala se vláčně a na sobě měla bílou halenku a nabíranou, pestrou sukni, v pase pevně staženou, která jí povlávala kolem boků. Ale že se na tu příležitost vyparádila.
Seděl jsem v proutěném křesle ve stínu, sledoval ji, jak přichází, a srdce se mi div nerozskočilo. Mezi rty jsem držel cigaretu. Potáhl jsem z cigarety, aby ve tmě rudě řeřavěla a jí to řeklo, kde jsem. Volným krokem vyšla po schodech a posadila se do proutěného křesla vedle mne.
„Dejte mi cigaretu,“ řekla.
Podal jsem jí balíček a zapalovač. Nedokázal jsem se přinutit, abych jí sám zapálil. Tolik jsem jí zas otročit nehodlal.
Připálila si, pak mi balíček a zapalovač vrátila. Dotkli jsme se prsty. Měla je horké a suché.
„Nedovedla jsem se ve vás vyznat,“ poznamenala. „Měla jsem jistotu, že jste podvodník, ale nenapadlo mi, že jste uprchlý lupič. Jste slavná figura.“
„Co vám záleží na tom, kdo jsem, pokud si hledím své práce a vydělávám vašemu manželovi peníze? Proč byste se měla starat?“
„Musím myslet na sebe.“ Natáhla si dlouhé nohy a hlouběji se zabořila do proutěného křesla. „Policie by mi mohla dělat potíže, jestli jim neřeknu, že jste tady.“
„Máte v úmyslu jim to říct?“
„Ještě jsem se nerozhodla.“ Potáhla z cigarety. Po dlouhé odmlce pokračovala: „Záleží na vás. V novinách stálo, že jste pracoval u Lawrenceových sejfů.“
Obrátil jsem k ní pohled. Do obličeje jsem jí neviděl. Seděla ve stínu.
„Co to s tím má společného?“
„Co se mě týče, tak hodně. Carl má sejf značky Lawrence. Chci, abyste ho otevřel.“
Takže Ricks na to kápl. Šlo jí o Jensonovy peníze.
„Je uvnitř něco, co chcete?“ zeptal jsem se. „Proč ho o to nepožádáte?“
„Nebuďte směšnej!“ Popuzeně se zavrtěla. „Mějte na paměti, co jsem odpoledne řekla. Odteď uděláte, co řeknu, jinak…“
„Nedává vám dost? Na co chcete ukrást jeho peníze?“
„Když ten sejf neotevřete, povezete se nazpátek do Farnworthu.“ Přehodila si nohu přes nohu a urovnala si sukni. „O tom vězení jsem slyšela. S nikým se tam nemazlej. Až vás dostanou do rukou, budou si s váma už umět poradit. Otevřete ten sejf, nebo radši půjdete do Farnworthu?“
„Takže Ricks měl pravdu. Jste pěkná mrcha a jde vám o manželovy peníze.“
„To je fuk, co říkal Ricks. Otevřete ten sejf?“
„Řekněme, že ho opravdu otevřu – co potom?“
„Dám vám tisíc dolarů a čtyřiadvacet hodin náskok, abyste se dostal pryč.“
To si vymyslela opravdu jedna báseň. Já otevřu sejf. Ona sebere sto tisíc dolarů. Dá mi tisíc a já se pustím na útěk. Jenson najde prázdný sejf a po mně ani vidu. Bude to ukazovat na mne. Až policie dostane můj popis, budou vědět, že jsem ten sejf otevřel, a automaticky dojdou k závěru, že peníze mám já. Nikoho nenapadne podezírat ji. Bude stačit, aby peníze někde schovala a počkala. Jestli mě chytnou a já jim řeknu, že mě přinutila sejf otevřít, bude to moje slovo proti jejímu. Jenson byl do ní příliš zblázněný, než aby uvěřil mně. Až by se všechno zklidnilo, sebrala by peníze a kde by jí byl konec? Měla to náramně vymyšlené a mohlo by jí to vyjít.
„Víte, co má v plánu s těmi penězi, které chcete ukrást?“ zeptal jsem se otočený směrem k ní. Moc jsem na ni neviděl, byly jsme pouze dva nepřátelské hlasy rozmlouvající ve tmě. „Má v plánu jet na cestu kolem světa. Šetřil na to třicet let a chce vás vzít s sebou. p všechno prvotřídní. Nechcete jet na cestu kolem světa?“
„S ním? S tím tlustým, starým bláznem?“ Hlas měla zlý a ošklivý. „Nechci s ním jet ani do Wentworthu.“
„On vás ale miluje. Vzala jste si ho jenom kvůli tomu, co z něho můžete vyrazit?“
„Buďte už zticha! Jak dlouho vám potrvá ten sejf otevřít?“
„Nevím. Třeba ho nebudu umět otevřít. Ty sejfy jsou dost nedobytné. Bez kombinace se otevřít prakticky nedají.“
„Doporučuju, abyste tenhleten otevřel, Carsone!“
Žvanil jsem, jen abych získ…
