2.
Příští tři dny a noci se mi nenaskytla příležitost se k sejfu přiblížit.
Lola se tam věčně motala. Přestala dělat noční, a jen jsme se s Royem usadili ke kartám, chodila si lehnout.
Už se mnou zase mluvila, ale chovala se odtažitě, čímž dala najevo, že už to mezi námi nebude takové jako předtím, než přijel Roy. Nepokusil jsem se jí dotknout. Dokonce jsem ani neměl chuť. Podezíral jsem ji, neustále jsem ji pozoroval, jestli se neprozradí něčím, co by potvrzovalo, že má v plánu mě zavraždit, ale nedávala nic najevo.
Roye jsem také pozoroval, celý žhavý, jestli se k ní potom, co s ní byl ve Wentworthu, nezačne chovat jinak, ale zase nic.
Zažíval jsem chvíle, kdy jsem byl v pokušení se mu svěřit, ale neudělal jsem to. Instinktivně jsem vycítil, že kdyby věděl, co v tom sejfu je, bylo by to na něho moc, když má takové chutě přijít snadno k penězům. Takže jsem se držel zpátky a doufal, že dřív či později spolu zase pojedou do Wentworthu a já se budu moci k sejfu dostat.
Příležitost se naskytla o týden později, když jsme po rušném večerním provozu uklízeli. Lola řekla: „Ve Wentworthu hrajou dobrý film. Chci na něj jít. Hraje tam Brigitte Bardotová. Tu musím vidět. Půjdete některý?“
Roy zavrtěl hlavou.
„Já ne – mě bavěj jenom gangsterky.“
Tady se nabízela příležitost, na kterou jsem čekal. Nevrátili by se před třetí ráno. Měl bych veškerý čas, co bych potřeboval, abych ty peníze ze sejfu vybral a zahrabal je, než by přijeli. Po půlnoci bych nemusel mít starost, že mě někdo vyruší.
„Já tady musím zůstat, Royi,“ poznamenal jsem. „Nemůžu do Wentworthu. Stejně mám dneska noční. Využij toho, třeba tě ta francouzská hvězda pobaví.“
Zamyšleně po mně koukl.
„Radši budu hrát karty.“
„To není pro Lolu žádná legrace, když má jet třicet kilometrů tam a třicet zpátky.“
Dostal jsem strach, že jsem to přepískl, protože Lola teď na mne upřeně hleděla, tohle jsem ale risknout musel.
„No dobře, tak se vy dva domluvte,“ řekla. „Nemusíte mi dělat milost, můžu jet klidně sama.“
Najednou se Roy zeširoka usmál.
„Tak jo, bude to jako rande,“ prohodil. „Pojedem spolu.“
Krátce po půl desáté vyšla Lola z bungalovu.
Měla na sobě bílé šaty, které jsem ještě neviděl. Napínaly se jí přes prsa a vlály kolem boků. Na make-upu si dala hodně záležet. Srdce se mi rozbušilo, když jsem ji takhle uviděl, což mě otrávilo.
Pozoroval jsem ji, jak nastupuje do mercury vedle Roye. Zazubil se na mne a nastartoval.
Koutkem úst utrousil: „To byl tvůj nápad, brácho, ne můj.“
Takovou poznámku bych od něho nečekal, ale bylo mi to fuk. Až ty peníze zahrabu, budu je mít v hrsti oba.
„Hezky si to užijte,“ řekl jsem.
Lola na mne upřeně hleděla. V zelených očích měla výsměch.
„Užijem. Ne abys to tady nechal plavat.“
Roy zařadil rychlost a mercury se rozjel.
Dlouhou chvíli jsem tam stál a pozoroval koncová světla vozu, jak se plazí do kopce do Wentworthu, pak jsem vykročil k bungalovu. Mohl jsem však vědět, že to nebude zdaleka tak jednoduché.
Dveře bungalovu byly zamčené. Zámek neznamenal žádnou překážku, ale musel jsem si zajít do dílny pro dlouhý drát. Pak jsem musel drát příslušně ohnout, a nějakou dobu mi zabralo, než jsem zámek odemkl.
Vešel jsem do obýváku a sedl si na paty před sejf. Otevřít ho bude hračka. Dělal jsem to častokrát, ale dnes v noci, možná proto, že jsem byl nervózní, mi to trvalo déle než předtím. Zrovna když jsem otvíral dvířka sejfu, ozval se zvenčí klakson.
U pumpy stál žlutošedý cadillac.
Zabouchl jsem dvířka a ubezpečil se, že je sejf znovu zamčený. Pak jsem s tichým nadáváním vyšel ven a načerpal benzin do vozu.
Řidič, jeho žena a čtyři jejich nesnesitelní haranti chtěli jíst. Udělal jsem jim sendviče. Okouněli v jídelně půl hodiny. Když odjeli, přijel náklaďák a řidič chtěl šunku s vejci.
A takhle to šlo pořád.
Čekal jsem to a neznepokojovalo mě to. Nebylo na tom nic mimořádného. Kolem půlnoci provoz opadne. Pořád ještě budu mít na tu práci tři hodiny – času dost.
O půlnoci provoz opravdu ustal. Seděl jsem deset m…
