KAPITOLA PÁTÁ
Vytrvalé zvonění u hlavních dveří Kena surově probudilo. Posadil se a v hlavě mu třískalo něco jako kladivo. Zaúpěl a sevřel si hlavu oběma rukama. Odhodil přikrývku, když zvonění neustávalo, a spustil nohy na koberec. A pořád si svíral hlavu a měl zavřené oči.
Zvonek nepřestával drnčet a protahoval mu hlavou žhavé dráty.
Panebože, pomyslel si, to jsem musel být včera večer zhulákaný! A kdo to sakra zvoní? Kolik vůbec je?
Přinutil se otevřít oči. Do pokoje proudilo sluneční světlo. Pohlédl na hodinky u postele. 8.15!
Když se potácivě postavil, hlava se mu div nerozskočila a znovu zasténal.
Zatracený zvonek!
Uvědomil si, že je nahý. Natáhl se po županu a vsoukal se do něho.
„Co je to za zmatek?“ ozvala se z postele Karen.
Otočil se a užasl. Karen se posadila, nahá, a mžourala ve slunci.
Proběhla jím vlna děsu. Celá uplynulá noc se mu v mysli zaostřila. Najednou si vzpomněl, že mu Karen přinesla ten knoflík a že pak šli spolu do postele. Byl příliš opilý, aby si teď vzpomněl, co se dělo, ale mohl to uhodnout. Co to s ním, ke všem ďasům, bylo? Že si tu mrchu vzal do Bettyiny postele! Hrůza z toho, co udělal, ho zbavila opilosti.
„Někdo je přede dveřmi,“ řekl rozčileně. „Ztrať se někam.“
„Chudáčku Kenny,“ ušklíbla se Karen. „Pořád panikaříš.“
Potácel se chodbou a prudce otevřel hlavní vchod: Na prahu stál Lepski a za ním Max Jacoby.
Ken na ně němě čučel. Kladivo v jeho hlavě začalo bušit nemilosrdněji. Najednou ho popadla zuřivost.
„Co tu krucinál chcete?“ zařval.
Lepski ho přejel pohledem. Páni! pomyslel si, ten chlap musí mít za sebou pěknou noc!
„Omlouvám se, že vás rušíme, pane Brandone,“ řekl chladně. „Ale musíme si ještě trochu pohovořit o těch knoflících v podobě golfových míčků.“
Ken přemohl svůj vztek. Musí být opatrný. Nasadil mírnější tón. „Chtěl jsem vás dnes dopoledne volat: ty knoflíky jsem našel. Ale mám teď zpoždění. Zaspal jsem. Musím do práce.“
Lepski přimhouřil oči.
„Tak jste je našel?“
„Byly v manželčině krabici na knoflíky. Hledal jsem tak dlouho, až jsem je objevil.“
Lepski výmluvně vkročil do předsíně.
„Smím se na ně podívat, pane Brandone?“
Ken ustoupil a ptal se v duchu, kde je asi Karen. Zavedl oba detektivy do obývacího pokoje, zamířil ke krabici s knoflíky, ale vzpomněl si, že ty golfové knoflíky má v kapse saka.
„Počkejte!“ řekl a šel do ložnice. Karen nebylo nikde vidět. Domyslel si, že je v koupelně. Chňapl po saku, které se válelo na jedné židli, když se ve dveřích objevil Lepski.
Lepski okamžité postřehl, že v široké posteli leželi v noci dva lidé. Oba polštáře byly pomačkané.
Ken vylovil z kapsy knoflíky, přikročil k Lepskimu a nutil ho couvnout.
„Tady jsou. A teď už proboha přestaňte obtěžovat.“
Lepski knoflíky spočítal a nechal se vytlačit zpátky do obýváku.
„Zřejmé jsou všechny, pane Brandone,“ přikývl. „Ještě jednou bych se chtěl podívat na to sako.“
Ken rychle couvl zpátky do ložnice, vyndal ze skříně modré sako a vrátil se do obýváku. Sako hodil po Lepskim.
Lepski přepočítal knoflíky, zjistil, že žádný nechybí, a to ho trochu vyvedlo z konceptu.
Ale nedal na sobě nic znát. „V pořádku,“ řekl. „Doufám, že vás už nebudu muset obtěžovat.“
„Nevidím důvod, proč byste musel,“ utrhl se na něj Ken. „Už jste mi způsobil až dost starostí.“
Lepski se potměšile usmál.
„Vyšetřujeme vraždu, pane Brandone. Nevadilo by vám, kdybych si to sako a ty knoflíky odnesl? Nebylo by to na dlouho.“
„Odneste si je! Já už to sako nechci ani vidět. Zahoďte to všechno!“ křičel Ken.
„Po silné kávě se budete cítit líp,“ řekl Lepski. „Sako vrátím.“ Kývl na Jacobyho a odešli.
Ken za nimi zabouchl dveře, zamkl je a vrátil se do ložnice.
Karen už byla oblečená a česala se před Bettyiným zrcadlem. Když viděl, jak se ohání Bettyiným hřebenem, bylo mu nanic.
„Kámoši jsou spokojeni?“ zeptala se.
„Byl jsem opilý!“ vybuchl Ken. „Byl jsem…“
„No jo, no jo,“ přerušila ho Karen a zasmála se. „Ale neházej svoje špatné svědomí na mě. Piglovals mě celou noc. Říkala jsem ti,…
