Kapitola šestá
Začalo sněžit. Vločky byly velké a mokré a tály, jen co se dotkly asfaltu, tály na střechách automobilů a na poklopech odpadkových kontejnerů, stojících vedle mokrých schůdků před činžovními domy. Na kamenné zdi ohraničující park, svažité půdě a kamenech, jež z ní čouhaly, se začal usazovat sníh – sice lehce a jen místy, ale přece jen se nerozpouštěl. Roger kráčel podle té zdi s mdle bílou, téměř průhlednou pokrývkou sněhu a díval se přes ulici na policejní budovu. Pak se zhluboka nadechl, vtáhl břicho a přešel na protější stranu ulice.
Vystoupil po schůdcích. Bylo jich sedm.
Před ním byly dvoje dveře. Vzal za kliku těch levých, ale dveře se neotevřely. Sáhl po klice těch vedlejších. Ty se otevřely a objevila se rozlehlá hala se zamřížovanými okny, táhnoucí se doleva, a před okny s velkým vyvýšeným dřevěným pultem, který připomínal soudcovské pódium. Ručně psaný nápis na pultě hlásal výraznými černými a bílými písmeny, že NÁVŠTĚVNÍCI JSOU POVINNI SE HLÁSIT. Za stolem seděli dva uniformovaní policisté. Jeden byl seržant, druhý, se sluchátky na uších, měl na starosti telefonní ústřednu. O něco víc než metr před stolem bylo připevněné k podlaze zábradlí z ocelových trubek, spojených uprostřed jednou vodorovnou. Na stěně proti stolu visely elektrické hodiny; ukazovaly čtvrt na jednu. Po obou stranách syčícího radiátoru stály dvě dřevěné lavice a ušpiněný bílý papír s černým nápisem ukazoval k železnému schodišti vedoucímu do prvního patra. Stěny byly zelené a zdály se zašlé.
Před ohlašovacím pultem stáli dva muži, oba připoutaní k zábradlí. Hlídal je strážník stojící vedle a seržant za pultem jim kladl otázky. Roger se posadil na lavici proti pultu.
„Kdys je sebral?“ zeptal se seržant strážníka.
„Když vycházeli.“
„Kde to bylo?“
„Na Ainsleyový. Číslo 1120.“
„Kde je to? U Dvanáctý, nebo u Třináctý?“
„U Třináctý.“
„Jak se ten podnik jmenuje?“
„Toalety Abigail,“ řekl strážník.
„Proč ne rovnou WC?“ zeptal se seržant a všichni – včetně těch dvou připoutaných – se rozchechtali.
Rogerovi to tak k smíchu nepřišlo.
„Je to krejčovská dílna, to na tý Ainsleyový,“ vysvětlil strážník. „Myslím, že to používají jako skladiště. V každým případě tam skoro nikdy nikdo není, jen když se vypravujou dodávky a přebírá zboží.“
„Je to podkroví, říkáš?“
„Jo.“
„Mají taky obchod?“
„Mají.“
„V našem revíru?“
„Jo, malej krámek na Culverový.“
„Toalety Abigail,“ řekl seržant a všichni čtyři se zase zachechtali.
„My tam byli za holubama,“ řekl jeden z těch dvou. Potlačil smích a rázem zvážněl. Mohlo mu být tak pětadvacet, potřeboval ostříhat a na sobě měl šedivou semišovou bundu s šedivým nápletem v pase.
„Jakpak se jmenuješ, fešáku?“ zeptal se seržant.
„Mancuso. Edward Mancuso.“
„Dobrá. A jak je to s těma holubama, Edáčku?“
„Nic mu neříkej, nemusíme,“ ozval se druhý muž. Byl asi stejně starý jako Mancuso a stejně neučesaný; na sobě měl tmavohnědý svrchník a příliš dlouhé kalhoty. „Přivedli nás sem bez důvodu a můžeme je dát k soudu za to, že nás zatkli neprávem, fakt.“
„Jak se jmenuješ ty?“ zeptal se seržant.
„Frank Di Paolo. Víte, co to je zatčení neprávem?“
„Jakpak bysme my nevěděli, co je zatčení neprávem? Co jste dělali na těch schodech do podkroví?“
„Já chci právníka,“ řekl Di Paolo.
„Ještě jsme vás nezatkli.“
„Nemáte důvod nás zatknout.“
„Já jsem našel na dveřích do podkroví stopy po vloupání,“ řekl suše strážník.
„Ty tam musely bejt už před náma,“ řekl Di Paolo. „Našli jste u nás lupičský nářadí?“
„On se dokonce vyzná v lupičským nářadí?“ řekl seržant. Otočil se k Di Paolovi a řekl: „Tak ty se vyznáš ve zlodějským nádobíčku?“
„Když člověk žije v tyhle prašivý čtvrti, tak se vyzná ve všem,“ ohradil se Di Paolo.
„Taky se dovede vloupat do podkroví se šatama a nějaký ty hadry ukrást, co? V tom se taky vyznáš?“
„My jsme tam šli kvůli těm holubům,“ řekl Mancuso.
„Našim holubům.“
„V podkroví?“
„Ne, na střeše.“
„Ty máš holuby na střeše toho baráku?“
„Ne, my máme holuby na střeše čísla 2335 na Dvan…
