Kapitola dvanáctá
Zábava v Rogerově pokoji začala asi v půl šesté, když přišel Fook Shanahan, doprovázený nájemníkem z druhého patra, kterého Roger vůbec neznal. Právě s Amelií přišli a sotva si svlékli kabáty, když Fook zaklepal na dveře, otevřel je, aniž čekal na vyzvání, a vstoupil, následován vychrtlým dlouhánem v brýlích s tlustými obroučkami a s kšticí hnědých, už prošedivělých vlasů. Silné huňaté obočí měl úplně bílé a Roger měl dojem, že je falešné, že si je tam přilepil, aby nebyl k poznání. Fook držel v jedné ruce láhev bourbonu, v druhé dvě skleničky. Šel rovnou k prádelníku, skleničky i láhev na něj postavil a obrátil se k Rogerovi. „Nepředstavíš nás svý slečně?“ zeptal se.
„To se rozumí,“ řekl Roger. „Tohle je Amelie Perezová. Amelie, dovoluju si ti představit Fooka Shanahana.
Jméno toho druhýho pána, bohužel, neznám.“
„Ten druhej pán se menuje Dominie Tartaglia,“ řekl Fook, „a žádnej pán to není, to mi můžete věřit.“
Tartaglia se zasmál a Fook se smál s ním. Pak řekl: „Jak vidím, vy dva ste právě přišli z toho mrazu venku a rádi si dáte do nosu.“
„Já…“ řekl Roger váhavě.
„Moc ráda,“ řekla Amelie. „Napiju se s chutí.“
„De jen vo to, že nám to číselně nevychází,“ řekl Fook. „Sme čtyry a máme jen tři sklenice.“
„Mně a Rogerovi stačí jedna,“ navrhla Amelie a mile se na Rogera usmála.
„Tak je po problému,“ řekl Fook. šel k prádelníku a otevřel láhev. Amelie se posadila na kraj postele, zkřížila nohy a naklonila se dopředu, loktem se opřela o koleno a pohrávala si s perličkami, které měla kolem krku. Tartaglia stál vedle prádelníku a usmíval se při pohledu na Fooka, jak nalévá z láhve do skleniček. Roger mrkl na Amelii, jestli jí jejich přítomnost nevadí, ale dívka se zdála ve výtečné náladě.
Budeme se milovat, jen co odejdou, pomyslel si.
A najednou dostal strach.
„Čekali sme, až se vrátíš domů, Rogere,“ řekl Fook, „protože sme chtěli vědět, jak si dopad s policajtama?“
„Docela pěkně jsme si pohovořili,“ řekl Roger.
„Vy jste tu měli chlupatý?“ zeptala se Amelie. Rázem se napřímila a podívala se na Rogera.
„Jo, měli,“ řekl Tartaglia. „Naší bytný čmajznul někdo lednici.“
„Lednici?“ opakovala Amelie. „Díky,“ řekla Fookovi, když jí podal sklenici.
„Vomlouvám se, že nemám led,“ řekl Fook. „Nechtěla byste tam krapet vody?“
„To kazí chuť,“ odpověděla Amelie a zasmála se.
„Jak vidím, černoška a k tomu Irka,“ pochválil si Fook. „Nejlepčí, co muže bejt.“ Zdvihl skleničku. „Na vaše zdraví, slečno!“
Amelie usrkla ze sklenice, pak zdvihla obočí a obrátila oči vzhůru. „Pane jo!“ Podala sklenici Rogerovi. Ten k ní přičichl a trošku upil.
„Jak to teda bylo?“ zeptal se Fook.
„Nijak,“ řekl Roger. „Přišli dovnitř, byli ohromně zdvořilý, zeptali se mě, kde jsem byl v noci, a já jim to řek.
A pak, počkejte, pak myslím mluvili o tom, jakou cenu měla podle mě ta lednice, a pak mi řekli, že tu můžu zůstat nebo jet domů, jak chci, další otázky nemají.“
„To tedy znamená, že podle nich v tom nemá prsty,“ řekl Tartaglia Fookovi.
„Bodejť by měl,“ odpověděl Fook. „Nikdo v tom nemáme prsty. Kerej idiot by chtěl ukrást tý ježibabě lednici, s prominutím, slečno.“
„Nic se neděje,“ řekla Amelie a znova se napila.
„Zmínil ses jim vo těch fochách?“ zeptal se Tartaglia.
„Co je s fochama?“
„Našly se.“
„Jaký fochy?“ zeptala se Amelie.
„Z lednice. Našli je ve sklepě vedle kotle,“ řekl Tartaglia.
„To znamená,“ mínil Fook, „že ten debil, co si dal práci a šlohnul tu kastli, z ní nejdřív vyndal ty fochy.
Dává vám to ňákej smysl?“
„Vůbec žádnej,“ řekla Amelie a dopila svou whisky.
„Co takhle eště jednu, slečno?“ zeptal se Tartaglia. ‚
„Jen pro zahřátí,“ řekla Amelie a zamrkala na něj.
„Je to Irka, dyk ti to povídám,“ ozval se Fook.
Tartaglia vzal její sklenici a naplnil ji do půli. Pak nalil sobě, podal její Amelii, přistoupil s láhví k Fookovi a dolil i jemu. Fook mluvil dál.
„K čemu je lednice, když tam nejsou fochy?“ ptal se Fook. „Ty nepiješ, Rogere? Máte se slečnou společnou sklenici.“
„S Amelií,“ řekla.
„S …
