Kapitola sedmá
Přešel lokál k jejímu stolku. Vrhla na něj letmý pohled a zase se vrátila k svému drinku. Pila něco z malé skleničky, soudil, že whisky. Pohled byl lhostejný a stejně lhostejně sáhla i po sklenici, jako kdyby ji nudilo všechno včetně celého světa.
„Promiňte, že jsem vám sebral stůl,“ řekl Roger s úsměvem.
„Nemějte péči,“ odsekla.
Stál u stolu a čekal, až mu řekne, ať se posadí, ale ona se dívala do sklenice olepené bílou pěnou. Její obličej vyjadřoval jakousi prázdnotu a zoufalství a činil ji ještě ošklivější, než byla.
„Nezlobte se, já jsem se chtěl jen omluvit,“ řekl a chystal se odejít; vypadalo to, že dívka nemá zájem, že nechce, aby si přisedl. A pak najednou pochopil, že ta holka patrně není zvyklá, aby ji muži oslovovali, že neví, jak se chovat k muži, který přistoupí k jejímu stolku a flirtuje s ní. Zarazil se, znovu se otočil ke stolku a zeptal se: „Vadilo by vám, kdybych si přisedl?“
„Dělejte si, co chcete,“ odpověděla.
„Děkuju.“
Posadil se.
U stolu zase nastalo ticho.
„Nechápu, proč jste se obtěžoval ptaním,“ řekla dívka a vrhla na něj krátký pohled od své sklenice. „Vy si přece sedáte, kam vás napadne.“ Sklopila oči, natáhla ruku a začala si hrát se stopkou třešně ve sklenici.
„Nezlobte se na mě,“ řekl. „Já jsem doopravdy nevěděl, že tam někdo sedí.“
„Tak dobrá, nic se neděje,“ řekla dívka.
„Nechtěla byste si dát ještě jednu?“ zeptal se.
„Dáte si vy?“
„Jen pivo, já tvrdej alkohol moc nemiluju.“
„Já taky ne,“ řekla dívka. Jedině když je sladkej. Jako tohle.“
„Co to vůbec je?“ zeptal se Roger.
„Whisky sour.“
„Já jsem si to myslel.“ Chvíli mlčel. Jak to, že je sladká, když je v ní citron?“
„Já si vždycky řeknu, aby mi tam dali citronu jen malinko.“
„Ach tak.“
„No,“ přikývla dívka.
„Dala byste si teda ještě jednu?“
Dívka se zatvářila lhostejně. „Jistě. Proč ne?“
Roger přivolal číšníka. Když přišel, Roger řekl: „Já si dám jedno pivo a slečna by chtěla ještě jednu whisky sour.“
„A citronu jen malinko,“ řekla dívka Rogerovi, nikoli číšníkovi.
„Citronu jen malinko,“ opakoval Roger.
„Jak račte,“ řekl číšník a odešel.
„Já se jmenuju Roger Broome,“ představil se Roger. „Jak vy?“
„Molly Nolanová.“
„Irka,“ řekl téměř pro sebe.
„Jaký jméno je Broome?“
„Myslím že anglický. Anebo skotský. Nebo směs obou.“
„B-r-o-o-m?“
„B-r-o-o-m-e. Na konce je ‚e‘.“
„Aha,“ řekla, jako by to ‚e‘ mělo nějaký význam. Oba zase chvíli mlčeli.
„Chodíte sem často?“ zeptal se Roger.
„Jsem tu poprvé.“
„Já taky.“
„Bydlíte tady někde blízko?“ zeptala se Molly.
„Ne, já jsem přijel ze severu.“
„A já ze Sacramenta,“ řekla Molly. „V Kaliforni .“
„Děláte si legraci?“
„Nedělám,“ řekla a usmála se. Nesluší jí to, ani když se směje, řekl si Roger. Zuby jí přečnívají a na dolejším rtu má stopy po tom, jak se do něj kouše.
„To jste hezky daleko od domova.“
„Mně budete něco povídat,“ přisvědčila.
Objevil se číšník s jejich objednávkou. Když stavěl sklenice na stůl, mlčeli. Po jeho odchodu Roger zvedl sklenici a připil jí.
„Na zdraví,“ řekl. „Na zdraví cizinců v tomhle městě!“
„Já vlastně nejsem cizinec,“ namítla. „Jsem tady už tejden.“ Ale připila si s ním.
„Co vás sem přivedlo?“ zeptal se.
„Ani nevím. Příležitost.“
„Jsou tu nějaký?“
„Zatím nevím. Ještě jsem nic nesehnala.“
„Jaký místo hledáte?“
„Místo sekretářky. V Kaliforni jsem vychodila obchodní školu. Těsnopis ovládám výborně a na stroji píšu šedesát slov za minutu.“
„Pak by mělo být snadný sehnat práci.“
„Myslíte?“
„Určitě.“
„Já nejsem dost hezká,“ řekla rovnou.
„Cože?“
„Nejsem dost hezká,“ opakovala. Upírala oči do sklenice a její prsty si zase hrály s třešničkou. „Muži chtějí hezký sekretářky. Aspoň já jsem to zjistila.“
„Nechápu, proč by u sekretářky bylo důležitý, jestli je hezká.“
„Je to důležitý, a moc.“
„Já bych řek, že záleží na tom, jak se na to člověk dívá. Sekretářku nemám, ale vůbec by mi nevadilo zaměstnat někoho, jako jste vy. Vy přece nejste ošklivá, Molly.“
„Díky,“ řekla a rozpačitě se zasmála. Nevěřila mu.
„C…
