Kapitola osmá
Následoval detektiva a jeho manželku až ke stanici podzemní dráhy, kde se objali a krátce políbili. Žena pak sešla ze schodů a detektiv zůstal stát chvilku na chodníku a pozoroval ji, jak jde dolů. Pak se tajnůstkářsky, jen pro sebe usmál a vydal se zpátky k policejní stanici. Začalo chumelit a vzduch byl plný sněhu; velké vločky se mlčky snášely, lepily se pod nohama na chodník a znesnadňovaly chůzi.
Cestou ke stanici už několikrát skoro přistoupil k detektivovi a vyklopil mu, co se stalo. Z toho, co vyslechl u oběda, věděl, že tomuhle člověku může důvěřovat, a přece se z jakýchsi důvodů držel zpátky. Jak šel za ním a přemýšlel už snad po páté, jestli ho má oslovit teď, anebo až bude zpátky na policejní stanici, zdálo se mu, že pocit důvěry k tomu člověku pramení z jeho chování k manželce. Ti dva spolu mluvili a dívali se na sebe tak hezky a něžně, že Roger uvěřil ve schopnost toho člověka pochopit, co se stalo. Současně však – kupodivu, protože mu Roger důvěřoval právě kvůli jeho ženě – byla ona příčinou, proč ho váhal oslovit. Seděl docela blízko nich a měl pocit, že se zúčastňuje jejich rozhovoru, že je takřka jeho součástí.
Pozoroval obličej té ženy a viděl, jak se dívá na manžela, pozoroval její ruce, jak se položily na jeho, a nesčíslně jejích dalších něžných pohybů, tajné pohledy a souhlasné přitakávání – a najednou se cítil naprosto opuštěný a sám.
Když teď v tom bílém, tichém světě kráčel za detektivem, vzpomněl si na Ameli a zatoužil jí zavolat.
Ale počkej, řekl si, nejdřív přece musíš promluvit s tím detektivem.
Došli už skoro k policejní stanici. Detektiv se zastavil u hlídkového vozu zaparkovaného před budovou a pochůzkář sedící na straně chodníku stáhl okénko. Detektiv se sklonil, podíval se do vozu a vyměnil s policisty uvnitř pár slov, pak se zasmál, pochůzkář okénko zase zavřel a detektiv se dal po sedmi schůdcích vedoucích k hlavnímu vchodu do stanice.
Počkej, řekl si Roger, musím to udělat.
Stál na chodníku a váhal.
Detektiv otevřel dveře a vešel dovnitř. Dveře se za ním samy zavřely. Roger stál na chodníku a všude kolem něho se snášely mokré, rozplizlé vločky; kývl prudce hlavou, otočil se a začal se rozhlížet po telefonní budce. Našel ji na Stemu v herně s kuželníkem. Rozměnil si u pokladny dolar – majitel mu dal najevo, že nerad mění peníze kvůli telefonu – a pak vešel do budky, zavřel za sebou dveře a opatrně vytáhl z kapsy složený papírek s Ameli ným číslem.
Vytočil číslo a čekal.
Po čtvrtém zazvonění se ozval ženský hlas. Ameli n to nebyl.
„Haló,“ řekl ten hlas.
„Haló, mohl bych prosím mluvit s Ameli ?“
„Kdo volá?“
„Roger.“
„Kdo Roger?“
„Roger Broome.“
„Já žádnej Roger Broome neznám.“
„Amelie mě zná.“
„Amelie není tady. Co byste přál?“
„Kde je?“
„Šla dolů kupovat. Co byste přál?“
„Žádala mě, abych jí zavolal. Kdy se vrátí?“
„Pět minut, deset.“
„Řeknete jí, že jsem volal?“
„Řeknu, že volal,“ odpověděla ta ženská a zavěsila.
Roger stál ještě chvíli s mlčícím sluchátkem u ucha, pak ho vrátil na místo a vyšel z budky. Muž za pultem se na něj nevraživě podíval. Hodiny na stěně ukazovaly skoro dvě. Jestlipak se Amelie opravdu vrátí za pět nebo deset minut? Ta ženská, co vzala telefon, mluvila jako černoška, i když chvílemi se dal způsob její řeči pokládat za jižanský; častěji se však poznalo, že mluví černoška. To jsem celej já, řekl si. První hezký děvče, který jsem potkal a kterýmu se zřejmě líbím, musí být černoška! Proč jí vlastně volám, zeptal se sám sebe. Pak se rozhodl, že to pustí z hlavy, a zamířil zpátky ke stanici.
Co to má vlastně za smysl, říkal si. Proč to odkládám? Udělat to musím. Dřív nebo pozdějc tam stejně musím jít a všechno jim povědět, tak proč ne radši hned? Co z toho mám, když volám Amelii, stejně je někde na střeše s jedním z těch Perskejch velmožů, o kterejch mi vyprávěla, a mucká se tam o sto šest, ať mi vleze na záda!
Pomyšlení na Ameli v náručí jednoho Perskýho velmože ho rozzuřilo, sám nechápal proč. Vždyť ji sotva zná, a přest…
