Kapitola třetí
Gerald Hammett seděl ve svém nuzném pokoji v hotelu Franklin, dveře pokoje nechal pootevřené a dychtivě očekával Sheilin návrat Z hotelu odešla ve tři čtvrtě na jedenáct a on předpokládal, že se vrátí se zprávami o výsledku pohovoru nejpozději v půl jedné. V jednu hodinu sešel dolů do baru, kde si koupil sendvič a sklenici piva. Ze své barové stoličky mohl sledovat děni u vchodu hotelu. Byl stále netrpělivější a dělal si starosti. V půl druhé se vrátil do svého pokoje a znovu čekal. Ručičky jeho hodinek se ploužily pomalu. Co se jí mohlo stát? Ona byla klíčovým prvkem celé operace a bez ní neměli naději, že přijdou k penězům. Nesrazilo ji auto? Vztekle a zklamaně si uvědomoval, že i když je jeho postavení v tom plánu životně důležité, připadla mu jen velmi malá role.
Sheila a Bromhead, ti se zatraceně dobře vyznají, pomyslel si rozzlobeně. Zdálo se mu, že s ním zacházejí jako filmové hvězdy s nějakým statistou, a to ho dopalovalo.
Asi ve čtyři hodiny, když už ho to čekání pořádně štvalo, konečně Sheilu uviděl, jak se objevila na konci chodby s třemi krabicemi a několika balíčky, z čehož usoudil, že byla někde nakupovat.
Čekal, až otevře dveře svého pokoje, pak vyšel na chodbu, rozhlédl se vpravo i vlevo, aby se ujistil, že tam není nikdo, kdo by ho mohl vidět, a vešel do jejího pokoje.
“Co se proboha stalo?” zeptal se, když za sebou zavřel dveře.
“Víš, že sem nemáš chodit, Gerry,” řekla, když odložila krabice na postel. “Je to velké riziko.”
Gerald utrousil sprosté slovo.
“Co se vlastně stalo?”
“Je to v pořádku. Vzala mě na tříměsíční zkušební dobu.” Přešla k zrcadlu znečištěnému mouchami a začala si upravovat vlasy, které si předtím hladce sčesala, aby vypadala starší a přísnější.
“Co je tohle všecko?” zajímal se Gerald a mávl rukou směrem ke krabicím na posteli.
“Jen nějaké šaty.” Její hlas zněl lhostejně. “Tvoje teta chce, abych se lépe oblékala.”
“Dala ti nějaké peníze?”
“Samozřejmě.”
Díval se na krabice.
“Kolik ti bude platit?”
“Sto čtyřicet týdně.”
“Tolik?” Gerald si hvízdl. “To nevypadá na nějakou lakotu. Ta stará kráva se musí topit v penězích.”
“To přece víme.”
Její chladný tón ho zarazil a tázavě se na ni podíval.
“A co Patterson?”
“Podařilo se mi ho přesvědčit.”
“Co to u všech čertů znamená?”
“Neměj péči. Musím balit. Ona chce, abych tam byla do šesti hodin. Už nemám moc času.”
“Chceš tím říct, že od nynějška tam budeš bydlet s ní?”
“Ano… ona tam teď nikoho nemá.”
Gerald se nespokojeně zavrtěl.
“A co bude se mnou?”
Prošla kolem něho, vyndala ze skříně kufr, položila ho na postel a otevřela.
Chytil ji za ruku a trhnutím ji otočil, aby jí viděl do tváře.
“Slyšelas? Co bude se mnou?”
Podívala se na něj svýma klidnýma kouřově modrýma očima a ten její důstojný klid ho rozzlobil a současně vylekal.
“Ty jsi přece souhlasil s naší dohodou,” připomněla a vytrhla mu svou ruku. “Dávej pozor… uděláš mi modřinu.”
“To ti toho udělám mnohem víc!” odsekl Gerald, strčil jí svou nohu pod koleno, podrazil ji a povalil ji na krabice, rozházené na posteli.
Když na ni dopadl a sahal rukou na dolní okraj její sukně, prudce ho udeřila do obličeje. Vyhrkly mu slzy a cítil, že mu z nosu teče krev. Síla toho úderu ho ohromila, uvědomil si, že unikla ze sevření pod jeho tělem, a ucítil, že mu do ruky vtiskla papírový kapesníček. Posadil se, přidržoval si kapesníček u nosu a vztekle se na ni díval.
“Ty děvko!”
“Ovládej se,” řekla stroze. “Vypadni z postele… krvácíš.”
Zoufale se roztřásl a zvedl se.
“Já vím, o co ti jde ty děvko,” zamumlal a otíral si nos. “Ty teď máš políčeno na toho parchanta z banky. Já už pro tebe nic neznamenám.”
“Nech těch řečí,” okřikla ho. Pod dojmem toho klidného, pevného hlasu si připadal jako cvičená opice, která slepě poslouchá příkazy. Seděl na rozvrzané židli a ona zatím odešla do koupelny a hned se vrátila s namočenou houbou.
Zkušenýma a lhostejnýma rukama mu otřela krev u nosu a na ústech. Pak šla znovu do koupelny, vyprala a vyždímala houbu a on tam …
