Kapitola osmá
Po koupání a slunění měl Joe Handley příjemný pocit. Teď vystupoval po schodech do hotelu, aby si vzal výtisk listu Pacific Herald a přečetl si denní zprávy.
Když vstoupil do haly, uviděl menšího muže v obnošeném obleku s malou černou taškou, jak odchází od recepčního pultu. Handleyho policejní mozek udeřily dvě věci. Jednou byly černé, nápadně obarvené vlasy a druhou byla skutečnost, že muž byl sice tlustý ve tváři, ale když procházel zády k Handleymu halou k výtahu, byl vidět jeho štíhlý, šlachovitý zátylek. Takže Handleymu jeho vypěstovaný policajtský instinkt naznačil, že se mu ten muž nelíbí.
Když se zavřely dveře výtahu a muž zmizel z jeho dohledu, Handley zašel za Georgem k jeho recepčnímu pultu.
“Co to bylo za chlapa?” zeptal se.
“Chlápek od firmy Scholfield & Matthews. Přišel opravit piano paní Morely-Johnsonové,” řekl mu George.
“Kde je Lawson?”
“Kde tak asi může být?” George měl o Fredu Lawsonovi to nejhorší mínění. “Buď někde spí, nebo se zase přikrmuje.”
“Mně se vůbec nelíbilo, jak ten chlap vypadal… Co mu říkáš ty?”
George se podrbal na bradě.
“Za to, jak vypadá, přece nemůže, nebo snad ano? Prověřil jsem to u slečny Oldhillové. Řekla, že je to v pořádku a že ho mám poslat nahoru.” George chvilku váhal a pak pokračoval: “Ale máš pravdu, Joe… bylo na něm něco divného.”
Oba muži se na sebe podívali. Handley zakolísal. Nebyla to jeho věc. Teď to všechno bylo na Lawsonovi.
“Slečna Oldhillová řekla, že je to v pořádku?”
“Přesně tak. Vypadalo to, že je nachlazená - nějak chraptěla.”
Handley opět zakolísal, pak pokrčil rameny, zamířil ke kiosku s tiskem a koupil si Pacific Herald. Když si prohlížel titulky, přemýšlel o tom muži, který právě vyjel do přístřešního apartmá. Proč ho jeho instinkt nabádal, aby si toho muže šel prověřit? Bylo to něco v jeho chůzi? V těch nahrbených zádech - jako by čekal, že na něj někdo zavolá?
Jet nahoru a prověřit si toho muže, to by mohl být dobrý nápad. Ta stará dáma je jejich nejhodnotnějším hotelovým hostem. Lawson by samozřejmě vybuchl, kdyby se to dozvěděl. Prověřit? Jak by si ho vlastně mohl prověřit? Handley si nesl své noviny, došel k blízkému křeslu a posadil se. Nedokázal se přimět k tomu, aby opustil halu a šel do svého pokoje. Někde hluboko v jeho mozku nepřestával zvonit nějaký instinktivní poplach.
Trvalo mu čtyři minuty intenzivního přemýšlení, než přišel na kloub tomu poplachu. Ten člověk měl nejen tlustý obličej a tenký krk, nejen silně obarvené vlasy, ale měl navíc na nohou boty se silně zvýšenými podpatky! Handley zahodil noviny a vstal. Půjde si toho chlapa prověřit a Lawson ať táhne k čertu!
Sheila uslyšela Georgeův šťavnatý baryton. Celá se třásla a jen s námahou v ruce udržela sluchátko telefonu.
“Slečno Oldhillová, vyrozuměl jsem, že paní Morely-Johnsonová potřebuje opravit piano. Firma Scholfield & Matthews sem na to někoho poslala. Mám mu říct, aby šel nahoru?”
Už je to tu! pomyslela si. Ještě v tomto okamžiku si nedokázala ujasnit, co má udělat. Stála mlčky a váhala. Musí přece myslet na Geralda! Musím to udělat! rozhodla se. Musím! Ty šperky jsou pojištěné, ale někde v hloubce svého uvažování cítila, že ve hře je něco víc než jen krádež šperkovnice staré paní. Nikdo nežije věčně. Tak to přece řekl Bromhead a ona si připomněla zlověstně chladný výraz jeho očí.
“Slečno Oldhillová?” V Georgeově hlase se ozval náznak netrpělivosti.
Musí to udělat!
Donutila se k odpovědi: “Ano… to je v pořádku. Ať jde nahoru,” a třesoucí se rukou odložila sluchátko. Zavřela oči.
Bude předstírat, že vás přepadl, a spoutá vás. Znovu si uvědomila, že bude muset čelit policejnímu výslechu. Je to šílenství! Ona to nezvládne. Pak si znovu vzpomněla na Geralda - oni ho vězní a jeho život je v nebezpečí!
Pak se najednou staly dvě různé věci. Ozval se zvonek u vchodu a současně zazvonil telefon.
Prudce sebou trhla. Jako zdivočelá pohlédla na dveře a pak na telefon. Protože měla telefon po ruce a protože věděla, že u vchodu stojí lupič, zvedla sl…
