Kapitola pátá
Patterson vydržel zbytek toho dopoledne jen silou vůle a tím, že donutil svůj mozek pracovat. Potřeboval si promyslet souvislosti toho mikrofonu, to bylo ale nemožné při všech těch neustálých telefonních hovorech, s Věrou pobíhající sem a tam s papíry, které měl podepisovat, a pak s paní Lampsonovou, žvatlající o svých investicích, ale konečně pak přišla doba oběda a on mohl z banky uniknout.
Zaiel se svým wildcatem až na konec bulváru Seaview do jedné malé restaurace, o níž věděl, že je hodně frekventovaná večer, ale během dne klidná. Vybral si stolek v rohu a objednal si whisky s ledem a sendvič s plátkem hovězího. V restauraci bylo kromě něho jen pět lidí a ti seděli opodál.
Začal přemýšlet a jak tak uvažoval, mozkem jako by mu zavála sibiřská vichřice. Teď věděl určitě, že se nechal chytit do pasti. Žádná žena přece nevěnuje svému milenci po milování vysoce výkonný mikrofon, ledaže by ten dárek znamenal zahajovací gambit k vydírání.
Patterson si nedělal iluze. Byl si jistý, že všechno, co on i ona řekli v té motelové ložnici, bylo nahrané na pásce. Ten mikrofon mu dala proto, aby mu to sdělila. Takže teď, položil si otázku, jak té pásky využije? Jak asi začne ta vyděračská procedura? Kolik peněz bude od něho chtít?
Whisky mu pomohla k uklidnění nervů. Připomněl si jejich rozhovor. Šla na to chytře. On se na tu pásku dokonce podepsal. Já, Christopher Patterson, prohlašuji, že Sheila Oldhillová… Ano, bylo to chytré a nemilosrdné. Pak ho ještě přiměla, aby mluvil o paní Morely-Johnsonové.
Jestli se ta nahrávka dostane do rukou staré paní, bude to jeho konec - nejen u ní, ale také v bance. Ona byla jejich nejdůležitějším klientem.
Žádná žena přece nemůže spolknout to, co on o ní řekl v tom motelovém pokoji, a nejít mu hned po krku.
Až dojde ke střetu, má se nechat vydírat? Kdyby tak mohl tu pásku koupit a mít jistotu, že od ní neexistuje kopie, udělal by to; byl si ale jistý, že kopie už je pořízená.
Dopil whisky a sendviče se ani nedotkl.
Sheila ale musí vědět, že on nemá větší množství peněz. Kolik doufá, že z něho vydoluje - pět tisíc dolarů? Nebo snad tolik, ale každý měsíc? Pak si vzpomněl, že mu řekla o tom, že stará paní mu odkazuje sto tisíc dolarů ročně do konce života. Teď si byl jistý, že jí o tom stará paní neřekla. Musela to zjistit - pokud to vůbec zjistila - když se v nepřítomnosti staré paní přehrabovala v jejích papírech. Zřejmě to považovala za svou šanci, za něco jako zlatý důl. Pak zavrtěl hlavou. Ne, teď uvažuje špatným směrem, protože on by k těm penězům přišel až po smrti staré paní a když už bude mrtvá, tak ta páska ztratí jakoukoli hodnotu pro případného vydě-rače. Ne, to nemůže být ono. Za tím vším musí být nějaký hlubší a rafinovanější motiv.
Zapálil si cigaretu a přemýšlel dál.
Nakonec došel k závěru, že bez ohledu na případné riziko musí vidět závěť paní Morely-Johnsonové. To mu poskytne klíč k Sheiliným spekulacím. Jestli má skutečně zdědit tak velký příjem, dozví se také, co může čekat, až ho Sheila začne vydírat. Uvědomil si. že pokud by měl perspektivu získání těch peněz a přitom řekl Sheile, ať táhne k čertu, tak by nejen ztratil své místo v bance, ale paní Morely-Johnsonová by ho určitě vyškrtla ze své závěti. Ta sibiřská vichřice v jeho mozku zavála ostřeji, když si uvědomil tuto skutečnost. Možná že jediným řešením bude nechat se vydírat, ale kdyby jen měl jistotu, že bude po staré paní dědit. Musí se to dozvědět!
Když se o půl hodiny později vrátil do banky, šel do své kanceláře a vytáhl ze zásuvky stolu arch dopisního papíru s hlavičkou hotelu Plaza Beach, které tu měl po ruce, aby mohl staré paní předkládat k podpisu různé dopisy. Vzal si svůj kufříkový psací stroj a začal psát:
Milý pane Pattersone, v poslední době jsem zapomnětlivá a nemohu si vzpomenout na některé odkazy, které jsem podle všeho učinila ve své závěti. Byl byste tak laskav a přinesl mi moji závěť, jakmile se vám to bude hodit? Myslím, že je uložená ve vaší bance v nějaké obálce. Těším…
