Celá e-kniha Sittafordská záhada ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XXIII
V Hazelmooru
Major Burnaby účtoval, neboli, máme-li užít dickensovštější formulace, zabýval se stavem svých peněžních záležitostí. Major byl mimořádně puntičkářský a metodický muž. V knize vázané do teletiny měl záznamy o nákupu a prodeji akcií a příslušné ztráty či zisky – většinou však ztráty, neboť podobně jako většinu starých vojáků na penzi, přitahovalo majora vysoké procento výnosu spíš než skromná, ale zato bezpečná dividenda.
„Tahle naftová ložiska vypadala tak krásně,“ mumlal si.
„Zdálo se, že se na nich dá vydělat majlant. Ale napálil jsem se skoro jako u těch diamantových dolů. Pozemky v Kanadě, to teď bude zdravá spekulace.“
Jeho úvahy byly přerušeny tím, že se v otevřeném okně objevila hlava Ronalda Garfielda.
„Zdravím vás,“ řekl Ronnie bodře, „doufám, že nevyrušuji?“
„Jestli půjdete dál, tak to obejděte k domovním dveřím,“ řekl major Burnaby.
„A dejte pozor na skalničky. Mám dojem, že zrovna teď na nich stojíte.“
Ronnie s omluvou ucouvl a vzápětí se objevil na druhé straně vilky u domovních dveří.
„Otřete si nohy o rohožku, vy jeden, „ řekl major. Ten mladík mu připadal neobyčejně dotěrný. Po pravdě řečeno, jediný mladý muž, k němuž za dlouhou řadu let pocítil stín laskavosti, byl ten žurnalista, Charles Enderby. K Ronniemu Garfieldovi žádnou podobnou laskavost nepociťoval. Vlastně všechno, co nešťastný Ronnie řekl nebo udělal, vyvolávalo majorův ostrý nesouhlas. Jenomže – host do domu, bůh do domu.
„Nenapijete se něčeho?“ zeptal se major, věren své tradici.
„Ne, děkuju pěkně. Totiž – já jen tak zaskočil, abych se zeptal, zda bychom nemohli jet spolu. Chtěl jsem dnes do Exhamptonu a dověděl jsem se, že máte objednaného Elmera, aby vás tam odvezl.“
Burnaby přikývl. ‚Jdu si prohlédnout ty Trevelyanovy věci a rozhodnout, co se s nimi udělá,“ vysvětlil.
„Policie už dům uvolnila.“
„Víte, já totiž „ řekl Ronnie poněkud nemotorně. ‚Já bych dnes potřeboval jet do Exhamptonu opravdu nutně. Myslel jsem, že bychom se mohli svézt spolu a zaplatit účet napůl, co tomu říkáte?“
„Samozřejmě,“ přisvědčil major.
„Souhlasím. Mladý muži, prospělo by vám chodit víc na procházky,“ dodal.
„Cvičit. Z vás mladých dneska nikdo pořádně necvičí. Ostrý šestimílový pochod tam a dalších šest mil zpátky – to by vám prospělo jak nic jiného na světě. Kdybych nepotřeboval vůz k odvezení některých těch Trevelyanových krámů, šel bych pěšky. Vy jste moc zhýčkaní – to je ten úpadek dnešních časů.“
„Máte pravdu,“ řekl Ronnie, „jenže já nevěřím v přepínání sil. Jsem ale rád, že jsme se tak pěkně domluvili. Elmer mi říkal, že vyjíždíte v jedenáct hodin. Je to tak?“
„Ano, je.“
„Tak tedy platí. Budu tam.“
Ronnie však nedodržel slovo. Představoval si, že přesnost znamená přijít o deset minut později, a zastihl majora Burnabyho funícího vzteky a vůbec ne v náladě, kdy by se dal ukonejšit formální omluvou.
„Ti staří paprikové se pořád čilí kvůli ničemu,“ myslel si Ronnie.
„Nemají páru, jak dokážou každého otrávit věčným plácáním o tom, že se má všecko dodržovat na minutu přesně, nebo že je třeba cvičit, aby člověk zůstal v kondici.“
V duchu si několik minut pohrával s nápadem, jaká by to asi byla švanda, kdyby se major Burnaby oženil s jeho tetou. Který z těch dvou, uvažoval, by na tom vydělal? On sám by si přisadil na tetu. S potěšením si v duchu maloval, jak by pokaždé šermovala rukama a vydávala zlostné skřeky, aby přivolala majora k sobě. Zanechal úvah a zahájil veselý rozhovor.
„Ten Sittaford se změnil v docela živou osadu – nezdá se vám? Slečna Trefusisová, ten Enderby a teď ten mladík z Austrálie – mimochodem, kdy ten se sem přihrnul? Najednou se tu dnes ráno objeví a nikdo neví, odkud přijel. Má teta je z toho úplně vedle.“
„Bydlí u Willettových,“ řekl major Burnaby kysele.
„Ano, ale odkud se tu vzal? Soukromé letiště nemají ani u Willettových. Víte, mám dojem, že na tom Pearsonovi je něco zatraceně záhadného. Svítí mu tak nějak škaredě oči – moc škaredě. Nic bych za to nedal, že chudáka Trevelyana zabil právě…
