Sittafordská záhada (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

XIX
Teorie

Emily se vrátila do domku a shledala, že její přítel Charles není přítomen. Od paní Curtisové se dověděla, že odešel s několika dalšími mladými pány a že pro slečnu přišly dva telegramy. Emily je vzala, otevřela je a zastrčila do kapsičky svetru. Paní Curtisová ji při tom zvědavě pozorovala.

„Doufám, že to nejsou špatné zprávy?“ zeptala se.

„Ne, to ne,“ řekla Emily.

„Když dostanu telegram, vždycky ve mně hrkne,“ řekla paní Curtisová.

‚Já to znám,“ řekla Emily, „to s člověkem zalomcuje.“ V tom okamžiku netoužila po ničem jiném než po samotě. Chtěla si utřídit a uspořádat myšlenky. Vyšla nahoru do svého pokoje, vzala si tužku a papír a dala se do práce na svém systému. Bavila se tím asi dvacet minut, když ji originálním způsobem vyrušil pan Enderby.

„Čichám, čichám člověčinu – tady jsi! Novinářská cháska ti šla celé dopoledne po stopě, ale nikde tě nedopadli. Ostatně jsem jim nakázal, že tě nemají znepokojovat. Na tebe mám výhradní právo já.“ Usedl na židli, protože Emily seděla na posteli, a zakřenil se.

„Není to z mé strany závist či zlovolnost, to ne! Veškeré informace jenom ode mne! Znám se zde s každým a zdá se mi to všecko jako sen. Pořád se štípám do ucha a mám dojem, že se za chvíli probudím. Poslyš, nevšimla sis té mlhy?“

„Nezabrání mi, abych se dnes odpoledne rozjela do Exeteru, co myslíš?“ řekla Emily.

„Ty chceš jet do Exeteru?“

„Ano. Mám tam schůzku s panem Dacresem. Je to můj advokát, víš – má Jima obhajovat. Přeje si se mnou mluvit. Když už tam budu, myslím, že navštívím Jimovu tetu Jennifer. Do Exeteru to koneckonců není ani půl hodiny.“

„Chceš snad říct, že se mohla přiřítit vlakem, bacit svého bratra po hlavě a nikdo by si nevšiml, že se na chvilku z Exeteru vzdálila?“

‚Já vím, že to zní dost nepravděpodobně, ale je třeba všechno prošetřit. Ne že bych si přála, aby to byla udělala teta Jennifer – to ne. Raději bych v tom viděla Martina Deringa. Nenávidím muže, kteří zneužívají svého švagrovství a provádějí veřejně takové věci, že bys jim za to s chutí dal pár do nosu.“

„On mezi ně patří?“

„Na sto deset procent. Za vraha se hodí ideálně – věčně dostává telegramy od bookmakerů a prohrává peníze na dostihách. Mrzuté je, že má tak dobré alibi. Pan Dacres mi to říkal. Schůzka s nakladatelem a literární večírek – to je opravdu perfektní a úctyhodné alibi.“

„Literární večírek,“ řekl Enderby.

„V pátek. Martin Dering – moment – Martin Dering – ano, ovšem, jsem si tím skoro jistý. Hrome, jsem si tím naprosto jistý, ale ověřím si to stoprocentně tím, že pošlu telegram Carruthersovi.“

„O čem to mluvíš?“ zeptala se Emily.

„Poslyš. Jak víš, přijel jsem do Exhamptonu v pátek večer. Měl jsem dostat jistou informaci od jednoho svého přítele novináře, který se jmenuje Carruthers. Měl za mnou přijít po půl sedmé, když mu to vyjde – dřív než půjde na nějaký literární dýchánek – on je totiž dost velké eso, ten Carruthers – a jestli prý to nestihne, pošle mi do Exhamptonu zprávu. Tu schůzku se mnou nestihl a opravdu mi napsal.“

„Co má tohle všecko s naším případem společného?“ řekla Emily.

„Nebuď tak netrpělivá, hned se to dovíš. Staroušek byl drobet stříknutý, když mi psal – při večeři si hodně přihýbal – a když mi sděloval tu slíbenou informaci, podal mi velice šťavnaté vylíčení průběhu večírku. Víš – kdo tam mluvil a jací jsou vlastně hlupáci ten a ten známý romanopisec a ten a ten slavný dramatik. A psal, že seděl na hrozně špatném místě. Vedle něho byla volná židle, kde měla sedět Ruby McAlmottová, ta odporná velkovýrobkyně dojáků, a z druhé strany bylo také jedno prázdné křeslo – pro toho specialistu přes sex, Martina Deringa. Proto si Carruthers přesedl k jednomu známému básníkovi a pokoušel se z toho vytlouct co se dalo. Chápeš to už teď?“

„Charlesi! Drahoušku!“ Emily celá zjihla nadšením.

„To je báječné. Takže ten lump vůbec na večírku nebyl?“

„Přesně tak.“

„Určitě si to jméno správně pamatuješ?“

„Samozřejmě. Naneštěstí jsem ten dopis roztrhal, ale mohu kdykoli Carruthersovi zatelegrafovat, abych měl jistotu. Vím ale naprosto bezpečně, že se nemýlím.“

„Zbývá však stále ještě ten nakladatel,“ řekla Emily.

„Ten, co s ním Dering strávil odpoledne. Spíš se domnívám, že se ten nakladatel právě chystal zpátky do Ameriky, a pokud je tomu tak, vypadá to podezřele. Chci říct, že to dělá dojem, jako by si Dering vybral člověka, kterého nebude možné jen tak hned sehnat, aby to alibi dosvědčil.“

„Opravdu myslíš, že jsme narazili na správnou stopu?“

„Nu,.vypadá to tak. Myslím, že nemůžeme udělat nic lepšího, než rovnou zajít za tím příjemným inspektorem Narracottem a prostě mu tato nová fakta sdělit. Totiž – nemůžeme popadnout amerického nakladatele, který se plaví na Mauretánii či Berengerii někde po moři. To je práce pro policii.“

„Na mou duši, kdyby to vyšlo – to bude sólokapr!“ řekl pan Enderby.

„Nepochybuju, že mi v tom případě Daily Wire přinejmenším nabídne –“

Emily nemilosrdně přerušila jeho sny o povýšení a kariéře.

„Nesmíme se tou vyhlídkou zbytečně kochat,“ řekla, „a všechno ostatní hodit za hlavu. Musím do Exeteru. Pochybuju, že se vrátím dřív než zítra. Mám však pro tebe úkol.“

„Oč jde?“

Emily mu popsala svou návštěvu u Willettových a zmínila se i o podivné větě, kterou zaslechla.

„To znamená, že musíme bezpečně zjistit, co se dnes v noci stane. Něco se chystá.“

„Neuvěřitelné!“

„Viď? Ovšem – může jít o pouhou shodu okolností. Anebo taky ne – ale povšimni si, že služebnictvo odklidily z cesty. Něco divného se tam má dnes večer dít a ty musíš být u toho, abys zjistil co to je.“

„Chceš říct, že se mám celou noc třást zimou za nějakým keřem na zahradě?“

„No – to by ti snad nemělo vadit? Novinářům nevadí nic, když jde o službu dobré věci.“

„Kdo ti tohle řekl?“

„Na tom nezáleží, kdo mi to řekl, vím to. Viď, že to uděláš?“

„No, co mi zbývá,“ řekl Charles.

„Nehodlám nic propást. Jestliže se dnes v noci v Sittafordském sídle něco divného semele, budu u toho.“

Potom mu Emily pověděla o nálepce z kufru.

„To je také zvláštní,“ řekl pan Enderby.

„V Austrálii žije přece ten třetí Pearson – ten nejmladší, ne? Samozřejmě netvrdím, že to má nějaký vyznám, nicméně – snad by se našla nějaká spojitost.“

„Hm,“ řekla Emily.

„To je myslím všechno. Můžeš mi na oplátku hlásit zas něco ty?“

„Víš,“ řekl Charles, „dostal jsem nápad.“

„Jaký?“

„Mám pouze obavu, že se ti nebude zamlouvat.“

„Co tím chceš říct – že se mi nebude zamlouvat?“

„Nevylítneš na mne kvůli tomu?“

„Proč asi? Totiž doufám, že dokážu docela rozumně a s klidem vyslechnout cokoli.“

„Víš, má se to takhle,“ řekl Charles Enderby a pochybovačně si ji změřil očima.

„Nemysli si, že to má být urážka nebo tak něco… ale dá se opravdu tomu tvému snoubenci věřit, že říká holou pravdu?“

„Tím chceš říct,“ řekla Emily, „zda nakonec přece jen nezavraždil kapitána Trevelyana? Můžeš přirozeně tenhle názor mít, když chceš. Řekla jsem ti hned na začátku, že myslet si to je docela přirozené, ale řekla jsem také, že my musíme při své práci vycházet z předpokladu, že Jim není pachatelem.“

„Takhle to nemyslím,“ řekl Enderby. ‚Jsem s tebou zajedno v tom, že on starého pána nezabil. Totiž rád bych věděl, nakolik jeho vlastní vylíčení událostí je pravdivé. Říká, že tam šel, že si se starým pánem chvíli povídal a že když odcházel, byl starý pán zdráv a naživu.“

„Ano, poslouchám.“

„Jen mě tak napadlo, zda lze vyloučit možnost, že tam přijel a ve skutečnosti našel starého pána už po smrti? Totiž – mohl dostat vítr, vyděsit se a teď to nechce přiznat.“

Charles nevykládal svou teorii příliš přesvědčivě, ale zjistil s úlevou, že Emily se na něj proto vůbec nezlobí. Místo toho zamyšleně svraštila obočí.

„Nechci se přetvařovat,“ řekla.

„Možné to je. Předtím mě to nenapadlo. Vím, že by Jim nedokázal nikoho zavraždit, ale docela dobře se mohl vylekat a vyprávět nepravdu a pak se své výpovědi držet. Ano, nevylučuju tu možnost.“

‚Je nepříjemné, že teď za ním nemůžeš jít a zeptat se ho. Totiž – nelze s ním mluvit o samotě.“

„Mohu mu to vzkázat po panu Dacresovi,“ řekla Emily.

„Se svým advokátem se myslím o samotě sejít může. Na Jimovi je nejhorší to, že je děsně umíněný, jakmile jednou něco řekne, nechce to už vzít zpátky.“

„Takhle jsem ti to předestřel a držím se toho, co jsem řekl,“ dodal pan Enderby srozumitelně a jasně.

„Ano. Jsem ráda, žes mi tuhle možnost připomněl, Charlesi, mě nenapadla. Hledáme někoho, kdo přišel po Jimově odchodu – jestliže tam ovšem přišel pachatel předtím.“ Zamyšleně se odmlčela. Dvě zcela odlišné teorie se rozvíjely v opačných směrech. Tu jednu nadhodil pan Rycroft a jejím jádrem byla Jimova hádka se strýcem. Druhá teorie však vůbec Jima nebrala na vědomí. Emily cítila, že nejprve je nutné mluvit s lékařem, který mrtvolu ohledal první. V případě, že kapitán Trevelyan mohl být zavražděn – dejme tomu – ve čtyři hodiny, podstatně by to mohlo změnit otázku alibi. A dál musela informovat pana Dacrese, aby co nejvíc naléhal na svého klienta, že je naprosto nutné, aby řekl v tomto bodě pravdu. Vstala z postele.

„Nu,“ řekla, „měl bys raději zjistit, jak se do Exhamptonu dostanu. Ten kovář má nějaké vozidlo, aspoň mám ten dojem. Nemohl bys za ním zajít a nějak to s ním domluvit? Vyrazím hned po obědě. Ve tři deset mi jede vlak do Exeteru. Taktak stačím navštívit toho doktora. Kolik je teď hodin?“

„Půl jedné,“ řekl pan Enderby, když koukl na hodinky.

„Tak půjdeme oba a domluvíme to kvůli tomu autu,“ řekla Emily.

„A před odjezdem chci v Sittafordu vyřídit ještě jednu věc.“

„Co je to?“

„Hodlám navštívit pana Dukea. Je to jediný člověk v Sittafordu, s nímž jsem se zatím nesešla. A zúčastnil se té spiritistické seance.

‚Jdeme kolem jeho vilky cestou do kovárny.“ Vilka pana Dukea byla poslední v řadě. Emily a Charles si otevřeli branku a kráčeli po cestičce. A tu se přihodilo něco dost překvapujícího. Dveře vilky se otevřely a z nich vyšel muž. Byl to inspektor Narracott. Také se tvářil překvapeně a Emily měla dojem, že i poněkud rozpačitě. Emily se vzdala svého původního záměru.

‚Jsem hrozně ráda, že vás potkávám, inspektore,“ řekla.

„Potřebovala bych si s vámi promluvit o jedné či dvou maličkostech, když dovolíte.“

„Bude mi ctí slečno Trefusisová.“ Vytáhl hodinky.

„Mám bohužel naspěch. Čeká na mě vůz. Musím se vrátit co nejdřív do Exhamptonu.“

„To je ale šťastná náhoda,“ řekla Emily.

„Doufám, že mě můžete svézt, pane inspektore?“

Inspektor poněkud prkenně prohlásil, že ho to bude neobyčejně těšit.

„Charlesi, zaskoč pro můj kufřík,“ řekla Emily.

„Mám už všecko sbaleno.“

Charles okamžitě odešel.

„Velice mě překvapilo, že vás zde potkávám, slečno Trefusisová,“ podotkl inspektor Narracott.

„Řekla jsem vám přece au revoir,“ připomněla mu Emily.

„Tehdy jsem si to nějak neuvědomil.“

„Určitě mě dnes nevidíte naposledy,“ řekla Emily nevinně.

„Víte, inspektore Narracotte, dopustil jste se omylu. Jim není ten pravý.“

„Neříkejte!“

„A co víc,“ pokračovala Emily,“ věřím, že v hloubi srdce se mnou souhlasíte.“

„Co vás přivádí k téhle myšlence, slečno Trefusisová?“

„Copak jste dělal ve vilce pana Dukea?“ otázala se na oplátku Emily.

Narracott vypadal rozpačitě a Emily toho rychle využila. ‚Jste na pochybách, inspektore, tak to je – jste na pochybách. Myslel jste si, že jste dopadl pravého pachatele, ale teď už si tím nejste tolik jistý, a proto pokračujete v pátrání. Vím několik věcí, které vám snad pomohou. Povím vám všecko cestou do Exhamptonu.“

Na silnici se ozvaly kroky a objevil se Ronnie Garfield. Vypadal udýchaně a provinile.

„Ehm, hm, promiňte, slečno Trefusisová,“ spustil.

„Co byste říkala tomu, kdybychom si dnes odpoledne spolu vyšli na procházku? Zatímco si teta bude dávat šlofíka.“

„Nejde to,“ řekla Emily.

„Odjíždím. Do Exeteru.“

„Cože? To jako nadobro?“

„Kdepak,“ řekla Emily.

„Zítra se zas vrátím.“

„No, to bude báječné.“

Emily cosi vytáhla z kapsičky svetru a podala mu to.

„Dejte to, prosím vás, tetince. Je to recept na kakaový koláč a vyřiďte jí, že si o něj vzkázala opravdu v poslední chvíli; kuchařka dnes odchází a ostatní služebné taky. Určitě jí to povězte, bude ji to zajímat.“ Větřík donesl k jejich sluchu vzdálené zaječení.

„Ronnie,“ ozvalo se, „Ronnie, Ronnie!“

„To je tetinka,“ řekl Ronnie a nervózně sebou zavrtěl.

„Radši abych už šel.“

„To byste měl,“ řekla Emily.

„Levou tvář máte zamazanou od zelené barvy,“ zavolala za ním. Ronnie Garfield zmizel v brance tetiččiny vilky.

„A tady už přichází můj přítel s kufříkem,“ řekla Emily.

„Pojďte, inspektore. Všechno vám povím ve voze.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024