XIX
Teorie
Emily se vrátila do domku a shledala, že její přítel Charles není přítomen. Od paní Curtisové se dověděla, že odešel s několika dalšími mladými pány a že pro slečnu přišly dva telegramy. Emily je vzala, otevřela je a zastrčila do kapsičky svetru. Paní Curtisová ji při tom zvědavě pozorovala.
„Doufám, že to nejsou špatné zprávy?“ zeptala se.
„Ne, to ne,“ řekla Emily.
„Když dostanu telegram, vždycky ve mně hrkne,“ řekla paní Curtisová.
‚Já to znám,“ řekla Emily, „to s člověkem zalomcuje.“ V tom okamžiku netoužila po ničem jiném než po samotě. Chtěla si utřídit a uspořádat myšlenky. Vyšla nahoru do svého pokoje, vzala si tužku a papír a dala se do práce na svém systému. Bavila se tím asi dvacet minut, když ji originálním způsobem vyrušil pan Enderby.
„Čichám, čichám člověčinu – tady jsi! Novinářská cháska ti šla celé dopoledne po stopě, ale nikde tě nedopadli. Ostatně jsem jim nakázal, že tě nemají znepokojovat. Na tebe mám výhradní právo já.“ Usedl na židli, protože Emily seděla na posteli, a zakřenil se.
„Není to z mé strany závist či zlovolnost, to ne! Veškeré informace jenom ode mne! Znám se zde s každým a zdá se mi to všecko jako sen. Pořád se štípám do ucha a mám dojem, že se za chvíli probudím. Poslyš, nevšimla sis té mlhy?“
„Nezabrání mi, abych se dnes odpoledne rozjela do Exeteru, co myslíš?“ řekla Emily.
„Ty chceš jet do Exeteru?“
„Ano. Mám tam schůzku s panem Dacresem. Je to můj advokát, víš – má Jima obhajovat. Přeje si se mnou mluvit. Když už tam budu, myslím, že navštívím Jimovu tetu Jennifer. Do Exeteru to koneckonců není ani půl hodiny.“
„Chceš snad říct, že se mohla přiřítit vlakem, bacit svého bratra po hlavě a nikdo by si nevšiml, že se na chvilku z Exeteru vzdálila?“
‚Já vím, že to zní dost nepravděpodobně, ale je třeba všechno prošetřit. Ne že bych si přála, aby to byla udělala teta Jennifer – to ne. Raději bych v tom viděla Martina Deringa. Nenávidím muže, kteří zneužívají svého švagrovství a provádějí veřejně takové věci, že bys jim za to s chutí dal pár do nosu.“
„On mezi ně patří?“
„Na sto deset procent. Za vraha se hodí ideálně – věčně dostává telegramy od bookmakerů a prohrává peníze na dostihách. Mrzuté je, že má tak dobré alibi. Pan Dacres mi to říkal. Schůzka s nakladatelem a literární večírek – to je opravdu perfektní a úctyhodné alibi.“
„Literární večírek,“ řekl Enderby.
„V pátek. Martin Dering – moment – Martin Dering – ano, ovšem, jsem si tím skoro jistý. Hrome, jsem si tím naprosto jistý, ale ověřím si to stoprocentně tím, že pošlu telegram Carruthersovi.“
„O čem to mluvíš?“ zeptala se Emily.
„Poslyš. Jak víš, přijel jsem do Exhamptonu v pátek večer. Měl jsem dostat jistou informaci od jednoho svého přítele novináře, který se jmenuje Carruthers. Měl za mnou přijít po půl sedmé, když mu to vyjde – dřív než půjde na nějaký literární dýchánek – on je totiž dost velké eso, ten Carruthers – a jestli prý to nestihne, pošle mi do Exhamptonu zprávu. Tu schůzku se mnou nestihl a opravdu mi napsal.“
„Co má tohle všecko s naším případem společného?“ řekla Emily.
„Nebuď tak netrpělivá, hned se to dovíš. Staroušek byl drobet stříknutý, když mi psal – při večeři si hodně přihýbal – a když mi sděloval tu slíbenou informaci, podal mi velice šťavnaté vylíčení průběhu večírku. Víš – kdo tam mluvil a jací jsou vlastně hlupáci ten a ten známý romanopisec a ten a ten slavný dramatik. A psal, že seděl na hrozně špatném místě. Vedle něho byla volná židle, kde měla sedět Ruby McAlmottová, ta odporná velkovýrobkyně dojáků, a z druhé strany bylo také jedno prázdné křeslo – pro toho specialistu přes sex, Martina Deringa. Proto si Carruthers přesedl k jednomu známému básníkovi a pokoušel se z toho vytlouct co se dalo. Chápeš to už teď?“
„Charlesi! Drahoušku!“ Emily celá zjihla nadšením.
„To je báječné. Takže ten lump vůbec na večírku nebyl?“
„Přesně tak.“
„Určitě si to jméno správně pamatuješ?“
„Samozřejmě. Naneštěstí jsem ten dopis roztrhal, ale mohu kdykoli Carruthersovi zatel…
