Celá e-kniha Sittafordská záhada ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XXIX
Druhá seance
„Haló, haló, haló,“ zvolal Ronnie Garfield. Pan Rycroft, který pomalu stoupal po příkrém svahu cesty od poštovního úřadu, zůstal stát a počkal, až ho Ronnie dohoní.
„Byl jste něco nakupovat?“ zeptal se Ronnie.
„U staré matky Hibbertové?“
„Ne,“ řekl pan Rycroft.
„Byl jsem na krátké procházce a šel jsem kolem kavárny. Dnes je moc příjemné počasí.“ Ronnie se podíval na modré nebe.
„Hm, proti minulému týdnu je to pořádný rozdíl. Mimochodem, půjdete k Willettovým?“
„Půjdu. Vy také?“
„Ano. Ty návštěvy u Willetových jsou naše jediná zábava – jediné povyražení v Sittafordu. Člověk nesmí nikdy klesat na duchu – to je jejich heslo. Chovat se jako obvykle. Má teta pořád říká, že od nich není vůbec slušné zvát si lidi na čaj tak krátce po pohřbu, ale to je hotový nesmysl. Říká to jen proto, že má starosti s Peruánským císařem.“
„Peruánským císařem?“ řekl pan Rycroft překvapeně.
‚Jedna z těch zatracených koček. Vyšlo najevo, že je to vlastně Císařovna, a teta Karolína je z toho pochopitelně patřičně otrávená. Na tyhle sexuální problémy si nepotrpí –“ ušklíbl se Ronnie, „a tak, jak už jsem řekl, vylévá si vztek tím, že utrušuje jízlivé poznámky o Willettových. Proč by si nemohly pozvat lidi na čaj? Trevelyan přece nebyl žádný jejich příbuzný, nic takového – ani blízký známý ne.“
„To je pravda,“ řekl pan Rycroft a otočil hlavu, aby se lépe podíval na ptáka, který kolem nich přelétl a v němž, jak se mu zdálo, poznal nějaký vzácný druh.
„To je ale mrzuté,“ zabručel.
„Nevzal jsem si s sebou brýle.“
„Povídám – když už mluvíme o Trevelyanovi – myslíte, že paní Willettová znala starého pána líp, než tvrdí?“
„Proč se ptáte?“
„Kvůli tomu, jak se změnila. Viděl jste už někdy něco podobného? Za poslední týden zestárla o dvacet let. Toho jste si jistě povšiml.“
„Ano,“ řekl pan Rycroft, „povšiml jsem si toho.“
„No tak vidíte, Trevelyanova smrt pro ni musela v tom či onom směru znamenat děsný šok. Nedivil bych se, kdyby vyšlo najevo, že byla kdysi dávno manželkou starého pána, že od ní zamlada utekl a teď už ji vůbec nepoznal.“
„To se mi zdá trochu přitažené za vlasy, pane Garfielde.“ ‚Je to tak trochu jako z nějakého filmu, že? Ale přesto se stávají velmi divné věci. Četl jsem pár opravdu neuvěřitelných případů v Daily Wire – člověk by tomu vůbec neuvěřil, kdyby se to netisklo v novinách.“
„A myslíte, že proto je to věrohodnější?“ zeptal se pan Rycroft kousavě.
„Vy máte kapku dopal na toho mladého Enderbyho, že?“ řekl Ronnie.
„Nemám rád čmuchající nevychovance – když prostě někdo strká nos do něčeho, co se ho netýká,“ řekl pan Rycroft.
„Máte pravdu, jenže jeho se ty věci týkají,“ trval Ronnie na svém.
„Chci říct, že to čmuchání je prostě jednou z povinností toho chudáka. Mám dojem, že starého Burnabyho si úplně ochočil. Je to legrační, ten staroch mě nemůže ani vidět. Jsem pro něho něco jako ten červený hadr, co jím toreadoři dráždí býky.“
„Jézuskote,“ řekl Ronnie a znova se podíval na nebe.
„Uvědomil jste si, že je pátek? Zrovna před týdnem jsme si to touhle dobou šlapali k Willettovým. Jen to počasí bylo kapánek jiné.“
„Před týdnem…“ řekl pan Rycroft.
„Připadá mi to nekonečně dávno.“
„Je to jak pět let, že? Haló, Abdule!“ Šli právě kolem vrátek vilky kapitána Wyatta, z nichž vyhlížel melancholický Ind.
„Dobré odpoledne, Abdule,“ řekl pan Rycroft. ‚Jak se daří pánovi?“
Domorodec zavrtěl hlavou.
„Pán dnes špatně, sahibe. Ne nikoho vidět moc dlouhá čas.“
„Víte,“ řekl Ronnie, když šli dál, „tenhle chlapík by mohl Wyatta docela snadno zabít a nikdo by o tom nevěděl. Mohl by celé týdny vrtět hlavou a tvrdit, že pán ne nikoho vidět, a nikoho by nenapadlo, aby se nad tím pozastavil.“ Pan Rycroft připustil, že je to pravda.
„Pořád by ale zůstal problém, kam odklidit mrtvolu,“ poznamenal dodatečně.
„Ano, v tom je vždycky ten háček, že? Nepohodlná věc – taková lidská mrtvola.“
Procházeli kolem vilky majora Burnabyho. Major byl v zahrádce a rozmrzele zíral na plevel, který rostl tam, kde růst neměl.
…
