XIII
Sittaford
Emily byla prvním pohledem na Sittaford okouzlená. Asi dvě míle za Exhamptonem odbočili z hlavní silnice a jeli do kopce po mírně stoupající hrubé vozovce mezi blaty, dokud nepřijeli do vesnice, která ležela přímo na okraji blat. Tvořila ji kovárna a poštovní úřad kombinovaný s cukrárnou. Odtud vedla úzká cesta k řadě nových vilek postavených ze žulového zdiva. U druhé vilky vůz zastavil a řidič je informoval, že zde bydlí paní Curtisová: Paní Curtisová byla malá, štíhlá, šedovlasá žena, dost energická a uječená. Byla ještě celá bez sebe nad zprávou o vraždě, o níž se v Sittafordu dověděli teprve dnes ráno.
„Ale to víte, že vás ubytuju, slečno, a vašeho pana bratrance taky, ale bude muset počkat, až tam trochu uklidím. Nebude vám vadit, když budete jíst s námi? Víte, já vám řeknu, člověk tomu ani nemůže věřit, že kapitán Trevelyan byl zavražděn – a to soudní ohledání a vůbec všechno to ostatní. Od pátečního rána jsme byli odříznuti od světa a dneska ráno, když konečně přišly noviny – já myslela, že se skácím. ‚Kapitán je po smrti – povídám manželovi, to dokazuje, jak je ten dnešní svět zkažený. Ale já vás zdržuju povídáním, slečno. Pojďte dál a mladý pán taky. Voda se mi vaří a za chvilinku dostanete šálek čaje, já vím, že po té cestě budete jistě úplně zkřehlí, i když je dnes tepleji než před týdnem, kdy tady leželo půldruhého metra sněhu.“ Na Emily a Charlese Enderbyho se příval její výmluvnosti řítil jako vodopád i ve chvíli, kdy jim paní Curtisová ukazovala jejich pokoje. Emily dostala malý čtvercový pokoj, úzkostlivě čistý, s vyhlídkou na svah Sittaford Beaconu. Charles měl zkosený pokojík v podkroví s výhledem na cestu a před dům. Stála v něm postel, miniaturní prádelník a stojánek s umyvadlem.
„Báječné je,“ poznamenal poté, když mu řidič vynesl kufřík nahoru a dostal zaplaceno, „že jsme vůbec tady. Ať visím, když za čtvrt hodiny nebudeme o všech obyvatelích Sittafordu vědět všechno.“
O deset minut později seděli v útulné kuchyni v přízemí a byli představeni panu Curtisovi, poněkud nevrlému, šedovlasému pantátovi. Před nimi na stole stál silný čaj, chleby s máslem, domácí smetana a natvrdo vařená vajíčka. Jedli a pili a naslouchali neúnavnému proudu výřečnosti. Za půl hodiny věděli o obyvatelích zdejšího malého společenství všechno. První přišla na přetřes slečna Percehouseová, bydlící ve vilce číslo čtyři, stará panna neurčitého věku, která sem před šesti lety přijela strávit poslední dny svého života – jak to paní Curtisová formulovala.
„Nebudete tomu věřit, slečno, ale tady v Sittafordu je moc zdravé povětří, takže se začala zotavovat hned od toho dne, co sem přijela. Ten čistý vzdoušek je náramný balzám na plíce. Slečna Percehouseová má synovce, který ji sem občas přijede navštívit a momentálně je právě u ní,“ pokračovala.
„Dává pozor, aby její peníze neutekly rodině, proto se tu objevuje. Takový mladý muž se tu musí v téhle roční době notně otravovat. Jenomže existuje víc způsobů zábavy a jeho příjezd byl pro slečnu ze Sittafordského sídla jak; o zásah prozřetelnosti. Je to chudinka – to je taky nápad přivézt ji sem v zimě, do toho obrovského baráku, do takové ratejny. Některé matky jsou prostě sobecké. A slečna je to náramně hezoulinká. Ronald Garfield k nim chodí tak často, jak jen může, ale nezanedbává při tom slečnu Percehouseovou.“
Charles Enderby a Emily se po sobě podívali. Charles si vzpomněl, že o Ronaldu Garfieldovi už slyšel: byl jedním z účastníků spiritistické seance.
„Pak je tu ta vilka na naší straně cesty, číslo šest,“ pokračovala paní Curtisová, „ta byla pronajata teprve nedávno. Bydlí v ní nějaký pán jménem Duke. Ovšem.kdoví, zda je to vůbec pán a džentlmen. Může být a taky nemusí. S určitostí se to říct nedá – lidé dneska už nejsou tak vyběraví jako kdysi. Chová se vůči každému ostýchavě – od pohledu by se zdálo, že byl voják, ale na jeho zevnějšku je něco, co tomu zas odporuje. Nic takového jako major Burnaby – na tom člověk pozná hned, že to je stará vojna. V čísle tři bydlí pan Rycroft, takový malý stařeček. Slyšela jsem, že jezdíval do zámoří lovit ptáky pro Britské muzeum. Je to prý takový ten přírodovědec nebo jak se tomu říká. Věčně je mimo dům a potuluje se po blatech, když to počasí dovolí. Má nádhernou knihovnu. Celý ten jeho domek jsou vlastně jenom regály s knihami.
V čísle dvě bydlí invalida Wyatt s indickým sluhou. Ten si tu chudáček v té naší zimě užije. Myslím ten sluha – ne kapitán. To víte, žádný div – když byl zvyklý na teplé podnebí v koloniích! V tom domku mají věčně přetopeno. Jako když člověk vleze do pece.
Číslo jedna je vilka majora Burnabyho. Žije sám a já mu chodím každé ráno poklidit. Je to náramně čistotný pán a velice na sebe dbá. Byli s kapitánem Trevelyanem málem jako dva bratři – znali se celý život. Oba mají na stěnách pověšené samé paroží cizokrajných zvířat a podobně.
Pokud jde o paní Willettovou a tu její dcerušku, v těch se nikdo moc nevyzná. Mají fůru peněz. Nakupují u Amose Perkera v Exhamptonu, a ten říká, že týdně utratí dobrých osm nebo devět liber. Nevěřili byste, co vajíček se u nich spotřebuje! Přivezly si služebné z Exeteru, ale těm se tam nějak nelíbí a chtějí dát výpověď – já se jim vůbec nedivím. Paní Willettová je posílá dvakrát týdně svým vozem do Exeteru a v domě taky nemají špatné živobytí, takže tam nakonec snad přece jen zůstanou, ale když to chcete vědět, je to divný nápad, že se taková elegantní dáma zahrabe takhle na venkově. No, co dělat, musím odklidit už ten čajový servis ze stolu.“
Zhluboka si vydechla a Charles i Emily učinili totéž. Lavina informací se na ně řítila tak překotně, že je téměř zavalila. Charles se odvážil zeptat: „Už se vrátil major Burnaby?“ Paní Curtisová se na okamžik zarazila s podnosem v ruce.
„Ano, už je zpátky, pane, jako obvykle dorazil pěšky asi tak půl hodinky předtím, než jste přijeli. Jeminkote, zavolala jsem na něho. ‚Snad jste z Exhamptonu nešel celou cestu pěšky? A on mi řekl tím svým komisním způsobem, jak to má ve zvyku: ‚Co na tom? Když má člověk dvě nohy, nepotřebuje čtyři kola. Víte, že tam chodím pěšky jednou týdně, paní Curtisová. ‚To ano, pane, řekla jsem mu, ‚jenže tentokrát je to něco jiného. Po tom šoku z vraždy a tom soudním ohledání – obdivuju vás, že jste měl dost sil vydat se na takovou cestu. On jenom něco zabručel a šel dál. Ale stejně vypadá špatně. Je to div, že tehdy v pátek večer vůbec došel do města. V jeho věku tomu říkám kuráž. Takhle vyrazit pěšky a ujít tři míle ve sněhové vánici. Myslete si, co chcete, ale ta dnešní mládež se svým otcům ani zdaleka nevyrovná. Například ten pan Garfield by tohle nikdy nedokázal a to si nemyslím jenom já, ale taky paní Hibbertová z pošty a kovář pan Pound, že to od pana Garfielda nebylo pěkné pana majora pustit. Měl jít s ním. Kdyby major Burnaby zabloudil v závějích, nikdo by to panu Garfieldovi neodpustil. A měli by pravdu.“ Triumfálně se vzdálila do komůrky vedle kuchyně, odkud se ozval cinkot nádobí. Pan Curtis zamyšleně přendal okousanou dýmku z pravého koutku úst do levého.
„Ženské toho moc napovídají,“ řekl. Odmlčel se a pak zamumlal: „A většinou vůbec nevědí, o čem mluví.“
Emily a Charles přijali toto prohlášení mlčky. Když bylo jasné, že už nic nebude následovat, Charles souhlasně zašeptal: „Máte svatou pravdu.“
„Jo,“ řekl pan Curtis a znova se pohroužil do příjemného a mlčenlivého rozjímání.
Charles vstal: „Zajdu se podívat na starého Burnabyho,“ oznámil, „a řeknu mu, že to fotografování se bude konat zítra ráno.“
„Půjdu s tebou,“ řekla Emily.
„Chci slyšet, co si opravdu myslí o Jimovi a co o tom zločinu vůbec soudí.“
„Máš galoše nebo něco na nohy? Venku je hrozná čvachtanice.“
„Koupila jsem si v Exhamptonu vysoké přezůvky,“ řekla Emily.
„Ty jsi ale praktické děvče! Myslíš na všechno.“
„Bohužel to ti moc nepomůže k zjištění pachatele té vraždy,“ řekla Emily.
„Ty by mi nanejvýš pomohly, kdybych chtěla nějakou vraždu provést,“ dodala zamyšleně.
„No – mě snad nezavraždíš,“ řekl pan Enderby. Vyšli ven spolu. Paní Curtisová se v té chvíli vrátila do kuchyně.
„Prý zajdou za majorem,“ řekl pan Curtis.
„Hm,“ řekla paní Curtisová.
„Co si myslíš, jsou do sebe zamilovaní nebo ne? Říká se, že když si vezme bratranec sestřenici, nevzejde z toho nic dobrého. Mají spolu hluchoněmé a slabomyslné 12371
Jeti, všelijak churavé. On je do ní zakoukaný, to se snadno pozná. Ale ona má za ušima jako Belinda, dcera mé pratety Sarah. Ví, co chce, a toho svého mládence si umí otočit kolem malíčku. Ráda bych věděla, co má za lubem. Víš, co si myslím, Curtisi?“ Pan Curtis něco zamumlal.
„Ten mladý pán, kterého policie zadržela pro podezření z vraždy – nic bych za to nedala, ale jí záleží na něm! Přijela sem porozhlédnout se a vyšťárat, co se dá. A pamatuj, co ti říkám,“ uzavřela paní Curtisová a zachřestila porculánem, „že jestli se tu dá něco vyšťárat, tak ona to dokáže!“
