14
Perry Mason a Della Streetová se propracovali až ke konci vydatné večeře v luxusní čínské restauraci.
“Dáte si na závěr laskonku?” zeptal se Mason.
“Ne, šéfe. Láká mne jiný skvost místního kulinárního umění. Mám na mysli pověstné zákusky štěstí z rýžové mouky.
“Dobrá,” řekl Mason. “Ukončíme tedy večeři čajem a vaším znamenitým tajemstvím. - Přineste nám je,” obrátil se k zdvořile čekajícímu číšníkovi.
Číňan odhrnul závěs a zmizel bez jediného zvuku.
“Víte,” řekla Della, “mám pocit, že jsme na horké stopě. Mám trému jako hazardní hráč.”
Mason kývl.
“Musíme jednat rychle. Čas hraje proti nám.”
Číňan přinesl velký čajník.
“První jakost,” řekl, “WU-LUN-TCHA.”
Postavil před ně prázdné hrníčky a talířky s rýžovými zákusky.
Mason nabídl zákusky Delle, která si jeden vybrala. Rozlomila ho a vytáhla z něj proužek rýžového papíru, přečetla si text věštby, který na něm byl napsán, usmála se, složila papírek a chystala se ho schovat do kabelky.
“Hola, Dello, počkejte!”
“Ne, šéfe.”
“Ale proč? Nikdy jste přede mnou neměla žádné tajemství.
“Tohle si schovám.” “Dello!!!”
“Promiňte, šéfe,” odpověděla a silně zčervenala. “Není tam nic zvláštního, ale teď se to prostě nehodí, ukáži vám to někdy jindy.”
Otevřela kabelku a vytáhla peněženku, do které rýžový papír s věštbou uložila.
Zatímco Della nalévala čaj, rozlomil Mason svůj zákusek.
“Co tam máte vy?”
Mason papírek rychle poskládal a schoval do kapsy. Della Streetová se rozesmála: “Teď jsem vás nachytala. Určitě jste si to ani nepřečetl.”
Mason se pousmál a věštbu vytáhl. Přečetl si proroctví a podal papírek přes stůl Delle.
Stálo tam psáno: Abyste dosáhl cíle, pamatujte, že jenom odvaha vás uchrání nebezpečí.
“Tak,” řekl Mason. “Je čas zavolat Paulovi a zeptat se ho, co nám připravil nového.”
“Co myslíte, šéfe, je na těch věštbách něco?”
Mason se rozesmál: “Jistěže ne, Dello. Tisknou jich stovky, potom je zapékají do zákusků a servírují na stůl. Nevím, nakolik jsou ta proroctví různá. Možná jich je jen kolem sta variant, rozhodně ne víc.”
“Měl jste někdy dvě stejná?”
“Nepamatuji se, Dello, ani si nepamatuji, co tam bylo napsáno.
Nikdy jsem to nebral vážně.”
“Věříte v osud?”
“Číňané se snaží nás to naučit. Schovají sto proroctví do sta zákusků a tvrdí, že to, které si vyberete, vám bylo určeno osudem. Tak ale pracuje většina věštců.”
“Domnívám se, že vaše proroctví vám opravdu bylo sesláno osudem.”
“Chcete prostě říci, že váš papírek je opravdu váš osud.”
Della opět zčervenala.
“Promiňte,” řekl Mason a přikryl její ruku svou. “Jenom jsem žertoval. Neberte to vážně. Alespoň,” dodal, “jsem nepředpokládal, že to vezmete tak vážně. Víc humoru, Dello!”
“Vždyť, já vás neberu vážně. Mám jít zavolat Paulovi?”
“Seďte tady a pijte čaj,” řekl Mason, “půjdu mu zavolat sám. A nezlobte se.”
“Já se nezlobím, já…”
“Ale zčervenala jste…”
Rychle sklopila oči a řekla: “Dobrá. Běžte zavolat Drakea, číslo znáte.”
Mason odsunul závěs, přešel k telefonu, vhodil minci a vytočil číslo Drakeovy detektivní agentury.
Když se ozvala spojovatelka, řekl: “Tady je Perry Mason, řekněte mi, jestli…”
“Moment,” ozval se hlas a ve sluchátku to zapraskalo.
Po chvíli Mason opět uslyšel hlas telefonistky: “Pane Drake, volá vás pan Mason…”
V telefonu se ozval rozčilený hlas Drakea: “Haló! Perry! Ahoj! Jsi to ty?”
“Nazdar, Paule. Co se děje? Myslel jsem, že dávno spíš. Zjistili jste něco?”
“Jasně!” odpověděl Paul. “K čertu s tvou intuicí, Perry, měl bys sázet na dostizích nebo hrát sportku.”
“Tak povídej, co máte?”
“B. F. Brandvell a Helen Cadmusová se vzali v Nevadě v jedné vesnici, která ani není na mapě. Lišky tam dávají dobrou noc a nikoho by nenapadlo tam něco hledat. Je to severovýchodně od Las Vegas, na cestě do Elley.”
“Výborně, Paule, pokračuj.”
“Máš to čím zapsat?”
“Počkej minutku, zavolám Dellu.”
Mason položil sluchátko na stolek, odběhl do separé a zavolal na Dellu: “Dello, blok a tužku, rychle.”
Della vyskočila, převrhla teakové křeslo, v běhu vytáhla z kabe…
