9
Páteru Franku Oriellovi bylo něco málo přes šedesát. Narodil se do katolické církve, když se mše ještě sloužily latinsky, v pátek se jedly ryby a jít ke zpovědi před přijímáním bylo povinné. Dnes často žasl nad ekumenickými změnami, k nimž došlo ode dne, kdy se stal knězem. Například minulý týden se zúčastnil pohřbu v jednom kostele na Calm’s Point, kde - snad aby uspíšil cestu zesnulého do nebe - hrál farář na kytaru a zpíval cosi, co připomínalo pop písničky. V katolickém kostele, prosím! Ne někde na jihu, v nepatrném kostelíčku s plechovou střechou. Ve velkém, významném katolickém kostele! Farář, který hraje na kytaru a zpívá! Páteru Oriellovi se tomu pořád ještě nechtělo věřit.
V úterý odpoledne, když Carella s Hawesem přišli do kostela, taky potřásal hlavou a snažil se udělat z kamrlíku, který patříval otci Michaelovi, novou kancelář. Fara u sv. Kateřiny byla spíš domeček než dům. Byla postavena z kamene, který byl replikou dláždění v zahradě, a sestávala z dvou ložnic, malé kuchyňky a ještě menší kanceláře, která se v církevním názvosloví správně jmenovala „farní úřad“. Dlouhá chodba ústící do sakristie spojovala faru s kostelem. Na předešlém místě ve vilové čtvrti obýval otec Oriella značně luxusnější obydlí.
Jeho sekretářka jménem Marcella Palumbová, která u něho byla už třicet let a s níž mluvil střídavě anglicky a italsky, pilně vybalovala lepenkové krabice s papíry a otec Oriella je odnášel do otevřených zásuvek zelených kovových registratur. Jak Oriella, tak Marcella měli bílé vlasy, oba byli v černém a nápadně se podobali poměštělým tučňákům. Pobíhali čiperně po kancelářičce, farář lamentoval, že je nelidské přeložit kněze z farnosti, kde sloužil přes čtyřicet let, a sekretářka účastně pomlaskávala a vybalovala jednu krabici po druhé. Carellovi napadlo, že všechny ty papíry, které vyndávali, patří k Oriellově bývalé farnosti a že mu tady nebudou k ničemu. Ale možná že je s sebou vláčí ze sentimentálních důvodů.
„Já biskupův záměr chápu,“ řekl, „ale proto ještě se pro mě jeho rozhodnutí nestane přijatelnější.“
Nemluvil jako operní bas buffo, nebudil dojem nedávného přistěhovalce. Intonace a kadence byly spíš přepečlivé, vyumělkované a trochu formální. Marcella mluvila s neapolským přízvukem, který byl absurdní u někoho, kdo žije pod americkým nebem už nejméně padesát let.
„Biskup se domnívá,“ řekl Oriella, „že taková tragédie si žádá staršího a zkušenějšího faráře, aby se farnost opět uklidnila. Není na mně, abych o tom pochyboval. Ale uvážili vůbec, že moje stará farnost se octne v troskách? K sv. Janu mučedníkovi se chodí lidé modlit už ode dne, kdy jsem se stal farářem. Dvaačtyřicet let. Některým je už osmdesát devadesát let. Jak přijmou takovou změnu? Nového faráře?“
„Vergogna, vergogna,“ řekla Marcella, potřásla hlavou a pustila se do nové krabice.
„Bylo by snad moudřejší,“ řekl Oriella, „poslat nově jmenovaného faráře sem místo k sv. Janovi. Tahle farnost už jeden šok vydržela. Teď dojde ke dvěma najednou: tady a tam.“
„Bodejť, co oni vědí?“ řekla Marcella.
Znělo to jako boťconivdí.
„Marcella Bella,“ řekl farář potěšené, když gestem odmítla lichotivou přezdívku, „začala pro mě pracovat, když podzemní dráhy byly ještě čisté a když v nich po desáté večer nešlo o život. Dalo mi věru práci, než jsem ji přesvědčil, aby sem šla se mnou. Bydlí v Riverheadu, jen pár bloků od sv. Jana. Taková změna je obtížná pro ženu, která je už v letech. A ta vaše čtvrť tady, při vší úctě k tomu, co tu děláte, není zrovna tip top, co?“
„Ne, tip top není,“ přiznal Hawes.
„Ale stížnost na pastvinu rozbité ploty nespraví, není-liž pravda?“ řekl. „Tyhle papíry jsem shromažďoval celý život, jsou to má kázání, dopisy od kněží z celého světa, články o Ježíšovi a katolické církvi, recenze duchovních knih, všechno, co souvisí s duchovním životem. Nechat je v sv. Janovi by mi připadalo jako nechat tam své vlastní děti.“
„Vergogna, vergogna,“ řekla Marcella.
Hawes nerozuměl, co říká, ale z toho, jak pomlaskávala a pot…
