Smrt staré posluhovačky (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18. KAPITOLA

„Čistá práce,“ řekl vrchní policejní inspektor Spence. Na jeho ruměném venkovském obličeji se zračil hněv. Díval se přes pokoj na Hercula Poirota, který mu vážně naslouchal.

„Čistá a ohavná,“ pravil. „Vrah ji uškrtil,“ pokračoval, „hedvábným šátkem — jejím vlastním hedvábným šátkem, který ten den měla — hodil jí ho kolem krku, zkřížil cípy — a zatáhl. Čistý způsob, rychlý a účinný. Takhle to dělali Thagové v Indii. Oběť se nemůže bránit ani křičet — šátek tlačí na krční tepnu.“

„Tedy speciální znalosti?“

„Dost možná — ale být to nemusí. Kdo by na něco takového pomýšlel, může si o tom něco přečíst. Není to prakticky nic těžkého. Zvlášť když oběť nic netuší — a ona přece nic netušila.“

Poirot přitakal.

„Kdosi, koho znala.“

„Ano. Pili spolu kávu — šálek před ní a šálek před — hostem. Z hostova šálku byly pečlivě setřeny otisky prstů, ale rtěnka dá víc práce — byly tam pořád ještě slabé stopy rtěnky.“

„Žena tedy?“

„Čekal jste ženu, ne?“

„Ach ano, ano. To je evidentní.“

Spence pokračoval:

„Paní Upwardová poznala jednu fotografii — fotografii Lily Gambollové. A tak to souvisí s vraždou paní McGintyové.“

„Ano,“ pravil Poirot. „Tak to souvisí s vraždou paní McGintyové.“

Vzpomněl si, jak mu paní Upwardová pobaveně zarecitovala:

 

Zabili bábu, už je v pánu.

Jak? Prý jí dali velkou ránu.

Honem ruce pryč od toho,

sic letíte k Abrahámu.“

 

Spence pokračoval:

„Využila první vhodné příležitosti — její syn a paní Oliverová odjeli do divadla. Zatelefonovala dotyčné osobě a požádala ji, aby ji přišla navštívit. Co říkáte, bylo to tak? Hrála si na detektiva.“

„Tak nějak. Zvědavost. Něco věděla, ale nechala si to pro sebe, neboť se chtěla dovědět víc. Vůbec si neuvědomovala, že to může být nebezpečné.“ Poirot si povzdechl. „Tak mnoho lidí si myslí, že vražda je zábava. Řekl jsem jí to. Nechtěla mi věřit.“

„Ano, to víme. Všechno nám to hraje. Když se mladý Robin vypravoval s paní Oliverovou pryč, zaběhl ještě zpátky do domu a jeho matka právě s někým domluvila. Nechtěla říct, komu telefonovala. Dělala s tím drahoty. Robin i paní Oliverová si mysleli, že byste to mohl být vy.“

„Přál bych si, abych to byl býval já,“ řekl Hercule Poirot. „Vy nemáte možnost zjistit, komu telefonovala?“

„Nemáme ani potuchy. Tady je automat, víte?“

„Služebná vám neřekla nic interesantního?“

„Ne. Vrátila se domů asi v půl jedenácté — má svůj klíč do zadního vchodu. Šla přímo do vlastního pokoje, který je za kuchyní, a lehla si. Po domě se nesvítilo, tak předpokládala, že paní Upwardová šla spát a druzí dva že se ještě nevrátili.“

Spence dodal:

„Je hluchá a furt bručí. Nevšímá si, co se děje kolem — zřejmě se snaží co nejmíň dělat a co nejvíc přitom hudruje.“

„Nikoli tedy stará věrná duše?“

„Ne, to ne! Je u Upwardů sotva dva roky.“ Do dveří strčil hlavu strážník. „Nějaká dáma si přeje s vámi mluvit, pane vrchní policejní inspektore. Říká, že vám potřebuje něco sdělit. Prý se to týká včerejšího večera.“

„Včerejšího večera? Sem s ní!“ Vešla Deirdre Hendersonová. Vypadala bledá a rozčilená a jako obvykle trochu nemotorná.

„Myslela jsem, že bych měla přijít,“ pravila. „Jestli neruším nebo tak,“ dodala omluvně. „Vůbec ne, slečno Hendersonová.“ Spence vstal a přistrčil ji židli. Posadila se zpříma a nepůvabně jako školačka.

„Přišla jste kvůli včerejšímu večeru?“ zeptal se Spence povzbudivě. „To jest kvůli paní Upwardové?“

„Ano, je to pravda, že byla zavražděná, či ne? Chci říct, že to povídali na poště a u pekaře. Matinka ovšem tvrdila, že to nemůže být pravda —“ zarazila se.

„Obávám se, že se vaše paní matka mýlí. Je to bohužel pravda. A vy jste tedy přišla učinit — přišla jste nám něco povědět?“ Deirdre přikývla.

„Ano,“ řekla. „Víte, já jsem tam byla.“

Na Spencovi bylo lze pozorovat změnu. Choval se k ní snad ještě ohleduplněji, avšak jeho ohleduplnost byla podbarvena úřední rázností. „Tak vy jste tam byla,“ pravil. „V Laburnums. V kolik hodin?“

„Nevím to přesně,“ řekla Deirdre. „Asi mezi půl devátou a devíti. Spíš až k deváté. Zkrátka po večeři. Víte, ona mi telefonovala.“

„Paní Upwardová vám telefonovala?“

„Ano. Že prý Robin jde s paní Oliverovou do Cullenquay do divadla a že bude sama doma a jestli bych si s ní nepřišla vypít šálek kávy.“

„A vy jste tedy šla?“

„Ano.“

„A — a vypila jste s ní šálek kávy?“

Deirdre zavrtěla hlavou.

„Ne. Přišla jsem tam — a zaklepala jsem. Ale nikdo se neozval. Tak jsem otevřela domovní dveře a vešla jsem do haly. Byla tam úplná tma a viděla jsem už zvenčí, že ani v obývacím pokoji není rozsvíceno. Bylo mi to divné. Zavolala jsem párkrát: ‚Paní Upwardová!‘, ale nikdo neodpovídal. Tak jsem si řekla, že půjde o nějaký omyl.“

„A o jaký omyl by podle vás bylo mohlo jít?“

„Řekla jsem si, že s nimi nakonec možná přece jen do toho divadla jela.“

„Aniž by vám zatelefonovala?“

„Hm, to by nebylo moc pravděpodobné.“

„Žádné jiné vysvětlení vás nenapadlo?“

„No, pomyslela jsem si, že asi Frieda popletla vzkaz. Ona někdy dobře nerozumí. Je to cizinka. A včera večer byla celá rozčilená, protože šla pryč.“

„A co jste udělala pak, slečno Hendersonová?“

„Odešla jsem.“

„Vrátila jste se domů?“

„Ano — totiž dřív jsem se ještě trochu prošla. Bylo docela hezky.“

Spence chvíli mlčel a díval se na ni. Poirot si všiml, že jí hledí na ústa. Pak se však vytrhl ze zamyšlení a řekl rázně: ‚

„Tak vám tedy děkujeme, slečno Hendersonová. Udělala jste dobře, že jste nám to přišla povědět. Jsme vám velice zavázáni.“

Vstal a stiskl jí ruku.

„Myslela jsem si, že bych za vámi měla zajít,“ řekla Deirdre. „Matinka nechtěla, abych šla.“

„Tak?“

„Ale já jsem to považovala za správné.“

„Dobře jste udělala.“

Doprovodil ji ven a pak se vrátil.

Posadil se, bubnoval na stůl a koukal se na Poirota.

„Nechodí namalovaná,“ řekl. „Nebo jenom dneska?“

„Nikoli, nikoli jenom dneska. Ona neužívá líčidel.“

„To je divné — v dnešní době! Nemyslíte?“

„Ona je trochu divný typ — nikoli zcela vyspělá.“

„Ani parfému nepoužívá, pokud jsem mohl posoudit. Ta paní Oliverová říká, že včera večer byl ve stavení zřetelně cítit parfém — prý drahý parfém. Robin Upward to potvrdil. Nebyl to parfém, jaký používala jeho matka.“

„Tato dívka by domnívám se parfému nepoužívala.“

„Mně to taky nepřipadá pravděpodobné,“ řekl Spence. „Vypadá jako kapitánka dívčího hokejového týmu z nějakého staromódního penzionátu, ale řekl bych, že jí bude dobrých třicet.“

„To zajisté.“

„Podle vás tedy jde o zaražený vývoj?“ Poirot zauvažoval. Pak prohlásil, že to není tak jednoduché.

„Nepasuje to,“ mračil se Spence. „Nemaluje se, neužívá parfém. A jelikož má zcela spořádanou matku a matka Lily Gambollové přišla o život při rvačce opilců v Cardiffu, když bylo Lily devět let, nechápu, jak by mohla být Lily Gambollovou. Jenže — paní Upwardová telefonovala včera jí, aby přišla — to se nedá oddiskutovat.“ Mnul si nos. „Nehraje nám to.“

„Co lékařský nález?“

„Moc nám nepomůže. Soudní lékař nám s určitostí bude moct říct sotva víc než to, že byla v půl desáté mrtvá.“

„Mohla tedy už být mrtva, když Deirdre Hendersonová přišla do Laburnums?“

„Taky že asi byla, jestli to děvče mluví pravdu. Buď skutečně říká pravdu — anebo je ohromně rafinovaná. Matka nechtěla, aby sem šla, povídá. Říká vám to něco?“

Poirot přemítal.

„Nic extra. Takovou radu by jí matka dala. Paní Wetherbyová je typ ženy, která se vyhýbá nepříjemnostem.“

Spence si povzdechl.

„Tak to bychom měli Deirdre Hendersonovou — na místě činu. Anebo někoho jiného, kdo tam byl dříve než Deirdre Hendersonová. Ženu. Ženu, která se maluje a užívá drahého parfému.“

Poirot zamumlal: „Hodláte se dotazovat —“

Spence ho přerušil.

„Už se dotazuju. Zatím jen diskrétně. Co dělala Eve Carpenterová včera večer? Co dělala Shelagh Rendellová včera večer? Deset ku jedné, že jen tak seděly doma. Carpenter měl politickou schůzi, to vím.“

„Eve,“ řekl Poirot zamyšleně. „Jména se mění s módou, viďte? Sotva kdy dnes uslyšíte, že některá se jmenuje Eva. To neexistuje. Leč Eve, to je populární.“

„Může si dovolit drahý parfém,“ sledoval Spence nit svých myšlenek.

Povzdechl si.

„Musíme toho vědět víc o její minulosti. Není nic lehčího než dělat válečnou vdovu. Může se objevit kdekoli a koukat se dojemně a oplakávat nějakého statečného mladého letce. Nikdo si pak netroufá moc se jí vyptávat.“

Přeskočil na jiný předmět.

„Ta palička na cukr nebo co jste nám to poslal — myslím, že jste trefil hřebíček na hlavičku. Lékař tvrdí, že to přesně odpovídá ráně toho druhu. A našly se tam stopy krve. Je samozřejmě smytá, jenže málokdo si uvědomuje, že na nejnovější reagencie stačí mikroskopické množství krve. Ano, je to lidská krev. A tím se zase dostáváme k Wetherbyovým a k tomu Hendersonovic děvčeti. Nebo ne?“

„Deirdre Hendersonová tvrdila pozitivně, že sekáček na cukr poslali na dožínkový bazar.“

„A paní Summerhayesová tvrdila stejně pozitivně, že to bylo na vánočním bazaru?“

„Paní Summerhayesová, ta nikdy nic neví pozitivně,“ řekl Poirot chmurně. „Je šarmantní, leč nemá v povaze pořádek nebo metodu. Řeknu vám jen toto — já, který bydlím v Long Meadows — dveře a okna jsou stále otevřené. Na tom nesejde kdo — kdokoli — by mohl přijít a něco si vzít a potom zase přijít a dát to zpátky a ani major Summerhayes, ani paní Summerhayesová by si toho nevšimli. Kdyby to tam jeden den nebylo, ona si pomyslí, že to vzal manžel na kuchání králíka nebo na sekání dříví — a on, on si pomyslí, že ona si to vzala na sekání žrádla pro psy. V tom domě, tam nikdo neužívá správných nástrojů — popadnou, co je při ruce, a nechají to tam, kam to nepatří. A nikdo si nepamatuje nic. Kdybych já měl takto žít, mne by to stále zneklidňovalo — leč oni — jim to zdá se nevadí.“

Spence si povzdechl.

„No, k něčemu je to přece jen dobré — rozsudek nad Bentleym nebude vykonán, dokud se všechno nevyjasní. Psali jsme ministrovi vnitra. Takže máme, co jsme potřebovali — čas.“

„Já se domnívám,“ řekl Poirot, „že bych rád promluvil s Bentleym — teď když známe trošičku víc.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024