Celá e-kniha Smrt staré posluhovačky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6. KAPITOLA
I
V kanceláři firmy Breather & Scuttle musel Poirot překonat jisté námitky, ale nakonec stanul v pracovně samého pana Scuttla.
Pan Scuttle byl čilý, energický člověk s bodrými způsoby.
„Dobrý den, dobrý den.“ Zamnul si ruce. „Čím mohu sloužit?“
Přejel Poirota pohledem profesionálního odhadce, jako by si podle svého obyčeje dělal řadu poznámek na okraj.
Cizinec. Bezvadně oblečený. Asi bohatý. Restauratér? Ředitel hotelu? Od filmu?
„Nechtěl bych zabrat příliš mnoho vašeho času. Váš bývalý zaměstnanec James Bentley — o něm bych si s vámi rád pohovořil.“
Výrazné obočí pana Scuttla vyletělo o pár centimetrů výš a opět skleslo.
„James Bentley. James Bentley?“ vyrazil otázku. „Od novin?“
„Ne.“
„Ale od policie nejste.“
„Nikoli. Tedy — nikoli odtud.“
„Nikoli odtud.“ Pan Scuttle si tuto informaci hbitě založil, jako by ji chtěl mít pro budoucnost evidovanou. „Co to má všechno vlastně znamenat?“
Poirot, jenž se nikdy nedal srážet v rozletu puntičkářským postojem k problému pravdivosti, začal řečnit.
„Bylo zahájeno nové vyšetřování jeho případu mnou — z pověření jistých jeho příbuzných.“
„Nevěděl jsem, že nějaké má. Ale stejně už byl uznán vinným, a jak víte, odsouzen k smrti.“
„Rozsudek nebyl dosud vykonán.“
„Dokud žije, je naděje, což?“ Pan Scuttle zavrtěl hlavou. „Moc bych o tom pochyboval. Všechno svědčilo proti němu. Co jsou zač ti jeho příbuzní?“
„Mohu vám říct jen tolik, že jsou zámožní a vlivní. Velmi zámožní.“
„To mě překvapuje.“ Pan Scuttle automaticky poněkud roztál. Slova „velmi zámožní“ měla hypnotické kouzlo. „Ano, to mě opravdu překvapuje.“
„Jeho matka, nebožka paní Bentleyová,“ vysvětloval Poirot, „ani on sám se s příbuznými nestýkali.“
„Rodinné nešváry, což? Inu, to se stává. A mladý Bentley neměl ani vindru. Škoda že mu ti jeho příbuzní nepřispěchali na pomoc dřív.“
„Celá záležitost jim donedávna zůstávala neznámou,“ vysvětloval Poirot. „Požádali mne, abych se co nejrychleji odebral do této země a učinil, co je v lidských silách.“
Pan Scuttle se pohodlně opřel a přestal se chovat jako majitel realitní kanceláře.
„Nevím, co by se ještě dalo dělat. Možná že by to šlo navléknout na duševní chorobu? Trochu pozdě — ale kdyby se vám podařilo získat nějakou kapacitu. Já sám se ovšem v takových věcech nevyznám.“
Poirot se naklonil kupředu.
„Monsieur, James Bentley zde pracoval. Můžete mi o něm něco říci?“
„Moc toho nebude — moc toho nebude. Zastával subalterní úřednické místo. Nemůžu proti němu nic říct, zdál se to docela slušný mládenec, dost svědomitý a tak. Jenže o kšeftu neměl ani páru. Nedokázal nic prezentovat. A to v naší branži nejde. Když přijde zákazník a chce prodat barák, jsme tady od toho, abychom mu ho prodali. A když chce zákazník barák koupit, tak mu nějaký seženeme. Když je to stavení o samotě a bez komfortního vybavení, zdůrazníme historickou hodnotu a vykládáme, že je to ukázka dobové architektury — a nezmiňujeme se o vodovodní instalaci. Když je to barák nalepený na plynárnu, hovoříme o komfortním vybavení a zařízení a pomineme výhled. Vemluvit to zákazníkovi — v tom spočívá náš úkol. Existuje na to řada drobných fíglů. ‚Radíme vám, milostivá, abyste učinila okamžitou nabídku. Zajímá se o to jeden poslanec — velmi živě se o to zajímá. Přijede se tam znovu podívat dnes odpoledne.‘ To zabere pokaždé — poslanec bývá velmi účinný. Nemám tušení proč. Poslanci přece bydlívají tam, kde kandidují. Ale má to takový dobrý, solidní zvuk.“ Ukázal skvoucí chrup v nenadálém úsměvu. „Nechce to nic jiného než psychologii — věřte mi — nic než psychologii.“
Poirot se chytil toho slova.
„Psychologii. Máte naprostou pravdu. Vidím, že jste dobrým znalcem lidí.“
„Ujde to, ujde to,“ připustil pan Scuttle skromně.
„Ptám se vás tedy znovu, jaký byl váš dojem z Jamese Bentleyho? Mezi námi — přísně mezi námi — myslíte si, že tu starou paní zabil on?“
Scuttle vyvalil oči.
„Samosebou.“
„A myslíte si, že je na to typ — z hlediska psychologického?“
„No — když se to vezme z téhle str…
