Celá e-kniha Smrt staré posluhovačky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4. KAPITOLA
Hercule Poirot se nanejvýš znechuceně rozhlédl po pokoji, kde stál. Byla to místnost majestátních rozměrů, ale tím také její přednosti končily. Poirot přejel podezíravě prstem po vršku knihovny a výmluvně se ušklíbl. Ukázalo se, že ho tušení neklamalo — prach! Dosedl opatrně na pohovku a rozbitá pera se pod ním sklíčeně prohnula. Věděl už, že obě vybledlá křesla nejsou o mnoho lepší. Obrovský pes, už na pohled zavilý, jenž vyvolával v Poirotovi podezření z prašiviny, zavrčel ze svého místa na nejpřijatelnějším čtvrtém křesle.
Rozlehlá místnost byla vytapetována vybledlým morrisovským vzorem. Na stěnách visely nakřivo ocelorytiny nevábných předmětů a pár dobrých olejů. Potahy na židlích byly vybledlé a špinavé, koberec měl díru na díře a jeho vzorek stejně nikdy za mnoho nestál. Stoly se nebezpečně kymácely, protože nebyly podloženy. Okno bylo dokořán a žádná pozemská moc by je patrně nebyla dokázala znovu zavřít. Dveře, prozatím zavřené, zřejmě nehodlaly dlouho zavřené zůstat. Klika nedržela, při každém náporu větru povolila a víry ledového průvanu kroužily místností.
„Trpím,“ říkal si Hercule Poirot s hlubokou sebelítostí. „Ano, trpím.“
Dveře se rozletěly a spolu s větrem vnikla dovnitř paní Summerhayesová. Rozhlédla se po pokoji, zavolala: „Cože?“ na někoho v dáli a opět vyběhla.
Paní Summerhayesová byla rudovláska, měla obličej příjemně posetý pihami a obvykle se zabývala tím, že věci někam roztržitě pokládala nebo je hledala.
Hercule Poirot vyskočil a zavřel dveře.
Za chviličku se opět otevřely a paní Summerhayesová se objevila znovu. Tentokrát nesla velký smaltovaný dřez a nůž.
Zdáli zazněl mužský hlas:
„Maureen, kočce už je zase zle. Co mám dělat?“
Paní Summerhayesová zvolala: „Už běžím, drahoušku! Čekej tam!“
Odhodila dřez a nůž a znovu odběhla.
Poirot opět vstal a zavřel dveře. Říkal si:
„Rozhodopádně trpím.“
Přijelo auto; veliký pes vyskočil z křesla a rozštěkal se do crescenda. Vyskočil na stolek pod oknem a stolek se s rámusem překotil.
„Enfin,“ podotkl Hercule Poirot. „C’est insupportable!“
Dveře se rozletěly, průvan zavířil místností a pes, který stále ještě štěkal, vystřelil ven. Bylo slyšet, jak Maureen hlasitě a zřetelně křičí ze všech sil:
„Krucinál, už zase jsi nechal zadní dvířka dokořán, Johnnie, a ty zatracené slepice mi vlezly do špajzu.“
„A za tohle,“ pronesl Hercule Poirot s citem, „platím sedm guinejí týdně!“
Práskly dveře. Oknem se neslo do místnosti hlasité kdákání rozčilených slepic.
Pak se dveře opět otevřely, Maureen Summerhayesová vešla a s radostným výkřikem se vrhla na dřez.
„Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem jej nechala. Vadilo by vám to moc, pane Eh — hm, chci říct, obtěžovalo by vás to, kdybych si oloupala fazole tady? V kuchyni je hrozný smrad.“
„Bude mi potěšením, madame.“
Nebyl to možná zcela výstižný obrat, ale přibližně odpovídal pravdě. Poprvé za čtyřiadvacet hodin se Poirotovi jevila příležitost k rozhovoru delšímu šesti vteřin.
Paní Summerhayesová dopadla na židli a s úpornou energií, ač značně nešikovně začala loupat fazole.
„Ráda bych, abyste se tu cítil jako doma,“ pravila. „Kdybyste si něco přál, jen si řekněte.“
Poirot už dospěl k názoru, že to jediné, co se dá v tomhle stavení jakžtakž snést, je paní domu.
„Jste příliš laskavá, madame,“ odvětil zdvořile. „Přál bych si jen, aby bylo v mé moci zaopatřit vám nutný personál.“
„Personál!“ Paní Summerhayesová hlasitě zavzdychala. „To je marný sen. Měli jsme slušnou ženskou, a museli nám ji zavraždit. Takovou já mám smůlu.“
„To byla jistě paní McGintyová,“ řekl Poirot rychle.
„Ovšem, paní McGintyová. Bože, ta osoba mi chybí! Bylo to tenkrát samozřejmě ohromně vzrušující. První vražda takříkajíc v rodině, ale hned jsem povídala Johnniemu, že je to pro nás velký malér. Bez McGintyovky na práci prostě nestačím.“
„Vy jste si s ní dobře rozuměla?“
„Milý pane, na ni bylo spolehnutí. Chodila sem. V pondělí odpoledne a ve čtvrtek dopoledne — jako hodiny. Teď mám nějakou Burpovou od nádraž…
