KAPITOLA 6
Mason hleděl na zavřené dveře. „To,“ řekl Delle Streetové, „se stává, když právník připustí, co je zřejmé.“
„Co tím myslíte?“
„Klientovo sdělení právnímu zástupci je důvěrný rozhovor,“ vysvětloval Mason. „Úředník právního zástupce nebo jeho sekretář mohou být rozhovoru přítomni a stále zůstává důvěrným. Zákon mu poskytuje ochranu. Ale pokud je rozhovoru přítomna třetí osoba, přestává být důvěrným.“
„Ale, proboha, šéfe, to byla žena, která s ní přišla, kterou si přivedla s sebou a –“
„Já vím,“ řekl Mason. „Tehdy si paní Davenportová myslela, že je v jejím nejlepším zájmu, mít paní Anselovou s sebou. Já jsem právník. Já jsem měl trvat na tom, aby se rozhovor o tom dopise odehrál v soukromí.“
„A pokud tomu tak nebylo? Co pak?“
„Pokud tomu tak nebylo,“ pravil Mason, „nejde o důvěrný rozhovor.“
„A tím míníte, že se nelze vyhnout při výslechu otázkám, které se rozhovoru dotýkají?“
„Pokud tyto otázky budou položeny náležitými osobami, řádnou formou a s řádným oprávněním.“
„A co pak?“
„Pak,“ řekl jí Mason, „neodpovím ani ň.“
„Co tedy uděláme s tím okresním návladním z okresu Butte?“ zeptala se Della Streetová.
„Ó, s tím promluvíme v každém případě. Řekněte spojovatelce, že jsem teď připravený vzít jeho hovor.“
Della Streetová šla k telefonu a za okamžik kývla na Perryho Masona, který zvedl telefon a ohlásil co nejformálněji: „Tady Perry Mason.“
Hlas linoucí se ze sluchátka zněl lehce strojeně, jakoby se ten člověk snažil zakrýt jistý význam své značné moci: „Jsem Jonathan Halder, pane Masone. Jsem okresním návladním v okresu Butte a chci vyslechnout vás a vaši sekretářku ve věci návštěvy, kterou jste uskutečnili tady v Paradisu.“
„Skutečně,“ srdečně řekl Mason „je mi potěšením, že se s vámi setkávám, pane Haldere, byť jen telefonicky, ale nevím, proč mne chcete vyslýchat ve věci, kterou považuji za zcela obvyklý způsob činnosti.“
„No, nemusí to být tak běžné,“ řekl Halder. „Teď to můžeme vyřešit buď snadno, nebo musíme zvolit tvrdší způsob.“
„Tvrdší způsob?“ otázal se Mason.
Halder zvýšil ráznost svého hlasu: „Mám samozřejmě právo předložit celou záležitost velké porotě a –“
„Jakou záležitost?“ zeptal se Mason.
„Záležitost, která vás sem přivedla a co jste udělal.“
„Proboha, člověče,“ přerušil ho Mason s bodrostí, užívanou mezi přáteli, „pokud máte nějaký důvod, nějaký úřední zájem na čemkoliv, co jsme slečna Streetová a já dělali ve vašem okrese, budeme jenom šťastni, když vám zodpovíme vaše otázky. Neobtěžujte se s velkou porotou nebo předvoláním k soudu nebo se nesnažte uchylovat k nějakým právním formalitám –“
„Dobře, hrozně rád slyším, že to říkáte!“ přerušil ho Halder hlasem uvolněným do normálního tónu. „Hádám, že jsem vás snad špatně odhadl. Tady mi lidé říkali, že jste pěkně vynalézavý a pěkně důvtipný a že pokud nebudete souhlasit s výslechem, mám jít až na samou hranu, dokonce až k vystavení zatykače.“
Mason zvrátil hlavu a zasmál se: „Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekl. „Vzdálenost může pověst člověka určitě zkreslit jako zrcadlo. Jak je tohle všechno důležité, pane Haldere? Kdy mne chcete vidět?“
„Obávám se, že je to velmi důležité a chci se s vámi setkat, co nejdříve to bude možné.“
„V současné době jsem opravdu zaneprázdněn,“ řekl Mason.
Do Halderova hlasu se opět vloudilo napětí: „Je to velmi důležité, pane Masone, nejenom s ohledem na zdejší situaci, ale protože spolupracuji s jinými, výkonem práva pověřenými představiteli a hezky veřejně se souhlasí, že chceme –“
„Jistě, jistě. Rozumím.“ prohodil Mason a opět se zasmál. „Dostal jste se do politické pozice a oni teď na vás vyvíjejí tlak a jak předpokládám, někdo žvanil novinám a první věc, kterou víte, je, že jste na tapetě. Takže mne buď dostanete k výslechu, nebo se stanete terčem spousty kritiky.“
Halder hlasem opět uvolněným a přátelským řekl: „Vy musíte být psychologem, pane Masone, nebo jste musel být právníkem v poměrně malé obci.“
„Dobře,“ řekl Mason. „Jsem pěkně zaneprázdněný, ale slečna Streetová a já se tam dostan…
