KAPITOLA 3
Vysoká, opravdu hezká mladá žena, stojící ve dveřích, se náhle otočila, aniž čekala na odpověď. Mason zaslechl zvuk pádících kroků a pak z obývacího pokoje hrčení voliče telefonu.
Mason se zašklebil na Dellu Streetovou, přistoupil ke stolu a zvedl telefonní sluchátko.
Slyšel ženský hlas na paralelní lince, jak říká: „Dejte mi okamžitě policii. Je to naléhavé. Jsem Mabel Norge, Davenportův dům na Crestview Drive. Někdo je v domě a prohledává jej. Okamžitě pošlete policii.“
Mason položil sluchátko. Zaslechl bouchnutí vstupních dveří.
Della Streetová povytáhla obočí. „Policie?“ zeptala se.
Mason přikývnul.
„Jak dlouho potrvá, než se sem dostanou?“
„To záleží na okolnostech,“ řekl Mason. „Pravděpodobně ne dlouho.“
„Pokusíme se dostat pryč?“
„Ale určitě ne. Zůstaneme a popovídáme si s nimi.“
Mason se posadil do křesla za Davenportovým stolem a zapálil si cigaretu.
„Šéfe,“ navrhla Della Streetová nervózně, „není důvodu, proč bychom se nemohli dostat ven zadním vchodem.“
„Náš pronajatý vůz je vpředu,“ namítl Mason. „Ta mladá žena zná teď nepochybně jeho poznávací číslo. Protože tam ten vůz stál a bylo rozsvíceno, uspořádala ten tichý vstup. Musela jít tiše po špičkách celou přístupovou cestu. Náhodou jsem zaslechl v telefonu její jméno. Je to Mabel Norge. Davenportova sekretářka.
S konečnou platností, Dello, zůstáváme tu a zůstáváme zde v držení. Jinou volbu v této záležitosti nemáme. Když se nad tím zamyslíte, zanechali jsme po sobě pěkně zřetelnou stopu. Útěk by samozřejmě nasvědčoval vědomí viny.“
„Přesto je tu něco, co se mi v celé téhle věci nelíbí,“ řekla Della Streetová.
„Zatím,“ pravil Mason „jsme udělali vše, co se od nás očekávalo. Teď se pokusíme být poněkud nezávislejší.“
„Co tím myslíte? Že…?“
Uslyšeli zvuk sirény, který se zesiloval.
„To,“ ohlásil Mason, „je policie. Dobrá služba. Chovejte se velmi klidně, Dello, protože by mohli být trochu nervózní, snad trochu rychlí se spouští.“
Zaslechli opět hluk vstupních dveří, zvuk hlasů, těžké kroky. Muž s policejním odznakem na klopě kabátu, se zbraní v ruce, strčil obezřele hlavu do místnosti a řekl: „Ruce vzhůru.“
Mason se zaklonil v otočném křesle u stolu, vyňal cigaretu z úst, vyfoukl proud kouře do vzduchu a řekl: „Dobrý večer, důstojníku. Vejděte a posaďte se.“
Policista zůstal ve dveřích, zbraň v ruce. „Kdo jste,“ zeptal se, „a co tu děláte?“
„Jsem Perry Mason, právní zástupce,“ odpověděl Mason. „Dovolte mi, abych vám představil svou sekretářku, slečnu Streetovou. Právě teď se zabývám převzetím správy majetku ve prospěch vdovy po Edwardovi Davenportovi.“
Dívka vykřikla: „Je mrtvý? On je mrtvý?“
Mason přikývl.
„Potom byl zavražděn!“ prohlásila.
„Tut, tut,“ napomenul ji Mason. „Jste nepochybně rozrušená, ale neměla byste činit tak divoká prohlášení.“
„Vy zastupujete paní Davenportovou?“ zeptal se policista.
„Správně.“
„Dostal jste nějaké pověření?“
„Dala mi klíče od tohoto domu,“ řekl Mason, „a pověřovací listinu.“
Mason nedbale vytáhl dopis a podal jej policistovi. Policista pohlédl na dívku: „Znáte tyhle lidi, slečno Norge?“ Zavrtěla hlavou.
Mason řekl: „Mám za to, že jste sekretářkou pana Davenporta, jejíž iniciály M.N. jsou na dopisech.“
„Jsem Mabel Norge,“ představila se. „Jsem sekretářkou pana Davenporta a v případě jeho smrti mám… musím něco odevzdat tomuto důstojníkovi.“
„Zajisté,“ pravil Mason.
„Pan Davenport tuto situaci předvídal,“ ozvala se.
„Jakou situaci?“
„Své zavraždění.“
„Vražda!“ vykřikl Mason.
„Přesně tak,“ vyštěkla. „Musím tomuto důstojníkovi předat něco, co ji dokáže.“
„Tak do toho a dejte mu to,“ vyzval ji Mason. Přešla ke svému psacímu stolu.
„Halo, počkejte moment,“ zakročil Mason. „Co tam děláte?“
„Chci vzít tu věc a předat ji tomuhle důstojníkovi.“
Mason se zasmál a zavrtěl hlavou. „Ne, ne,“ řekl káravě.
„Co tím míníte?“
„Nesmíte se dotknout ničeho, co náleží k majetku.“
„Vy jste zde a dotýkáte se jej.“
„Proč ne?“ zeptal se Mason. „Já zastupuji ženu. Ta je vlastníkem jedné polo…
