Celá e-kniha Případ uprchlé mrtvoly ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 11
Bylo zcela zřejmé, že ať už se Talbert Vandling, okresní návladní v okresu Fresno, mohl dopustit jakýchkoliv omylů, omyl podcenění Perryho Masona jako odpůrce mezi nimi nebyl.
Vandling, chladný, zdvořilý, ostražitý a bdělý, otevřel případ s tak pečlivou dokonalostí, jakoby se jednalo o přelíčení před porotou a ne o předběžné líčení před soudcem.
„Mým prvním svědkem,“ řekl, „bude George Medfort.“
George Meford byl, jak se ukázalo, devítiletý chlapec, pihovatý, poněkud rozpačitý, s nápadnýma očima a ušima, který působil dojmem pravdomluvnosti.
„Kde žiješ?“ zeptal se Vandling.
„V Cramptonu.“
„Jak dlouho tam žiješ?“
„Tři roky.“
„Žiješ se svým otcem a matkou?“
„Ano, pane.“
„Jak se jmenuje tvůj otec?“
„Martin Medford.“
„Co dělá?“
„Vede opravnu.“
„V Cramptonu?“
„Ano, pane.“
„Teď se tě zeptám, zda jste si s otcem vyjeli na místo vzdálené asi tři míle od Cramptonu?“
„Ano, pane.“
„Znali jste to místo?“
„Ano, pane.“
„Kde je?“
„Je na kopečku, porostlém různým druhem křoví, všelijakého křoví. Mladé duby a nějaké menší křoví, víte. Já nevím, šalvějové keře nebo trnité tučnolistky myslím, nebo něco. Prostě takové křoví, víte.“
„Ty už jsi tam byl předtím?“
„Ano, pane.“
„Jak jsi se tam dostal?“
„Jel jsem na kole.“
„Někdo tam jel s tebou?“
„Ano, pane.“
„Kdo?“
„Jimmy Eaton.“
„Jimmy Eaton je hoch zhruba tvého stáří?“
„O šest měsíců starší.“
„A jak se tam dostal on?“
„Jel na svém kole.“
„Tak, proč jste tam jeli, Georgi? Co jste tam venku dělali?“
„No, jenom jsme si hráli.“
„Proč jste si vyjeli hrát tam?“
„No, bylo to dobré místo, abychom si tam zajezdili na kolech. Poblíž je silnice, po které skoro pořád jezdí vozy. Lidé nechtějí, abychom jezdili na kolech po hlavních silnicích, protože je tam velký provoz a – no, jezdili jsme tam ven, hledali ptačí vajíčka a hráli si a povídali a tak.“
„Jak dlouho jste tam asi jezdili?“
„No, kolem a kolem asi šest nebo osm měsíců.“
„Tak a všimli jste si, že tam někdo vykopal jámu?“
„Ano, pane.“
„Kdy jste si toho všimli poprvé?“
„No, poprvé jsme ji viděli v pátek.“
„To byl poslední pátek, devátého?“ zeptal se Vandling.
„Ano, pane. Myslím, že ano. Devátého. Ano.“
„A kdy jste si tam vyjeli?“
„Po poledni, asi ve tři nebo čtyři hodiny.“
„A co jste viděli?“
„Viděli jsme tam jámu.“
„Můžeš tu jámu popsat?“
„No, byla to velká jáma.“
„Jak velká, Georgi? Tohle je důležité. Můžeš ukázat rukama jak asi velká?“
Chlapec rozpřáhnul ruce.
„Ukazuje vzdálenost asi tři a půl stopy,“ řekl Vandling. „A teď, jak byla dlouhá?“
„Dost dlouhá, abyste si do ní lehnul a ještě byste měl spoustu místa.“
„Myslíš, položit se rovný, natažený?“
„Ano, pane.“
„Jak byla hluboká?“
George se postavil a dal ruku asi do úrovně svého žaludku. „Sahala až sem.“
„Byli jste tam venku ve čtvrtek, osmého?“
„Ne, pane.“
„A byli jste tam ve středu, sedmého?“
„Ano, pane.“
„Ta jáma tam už byla?“
„Ne, nebyla.“
„Co bylo v místě, kde jáma potom byla?“
„Jen země.“
„A když jste tam přišli v pátek, ve čtyři hodiny, ta jáma tam byla?“
„Ano, pane.“
„Jáma byla hotová?“
„Ano, pane.“
„Jaká to byla jáma?“
„Pěkná jáma.“
„Co tím myslíš?“
„No, byla udělaná lopatou, takže byla svislá. Boky byly svislé. Rohy byly pořádně udělané a čisté. Byla to hezká jáma.“
„Co se stalo s hlínou vyhrabanou z té jámy?“
„Hlína byla navršená na straně.“
„Na které straně?“
„Po obou stranách.“
„Nemyslíš na koncích, ale po stranách té jámy?“
„Ano, pane.“
„A co dno té jámy?“
„Bylo opravdu pěkné a rovné. Byla to hezká jáma.“
„A ta jáma tam byla v pátek odpoledne, devátého?“
„Ano, pane.“
„A ve středu tam nebyla?“
„Ne, pane.“
„Byli jste tam, vy hoši, v sobotu?“
„Ano, pane.“
„A co jste dělali?“
„Hráli jsme si v jámě.“
„Jak jste si v ní hráli?“
„No, skočili jsme do ní a hráli jsme si, že je to pevnost a pak jsme si lehli, abychom nebyli vidět a mohli pozorovat ptáky, když přijdou trochu blíž a – no, jen jsme si hráli.“
„Byli jste tam v neděli?“
„Ne, pane.“
„Vyjeli jste si tam v pondělí?“
„Ne…
