Celá e-kniha Setkání v márnici ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 19
Hotel Neptun stál uprostřed postranních ulic, mezi neony obchodní části města a tmavým pobřežím. Jeho vlastní neonové světlo hlásalo „POKOJ S KOUPELNOU 1.50 dol.“ Rozsvěcovalo se a zhasínalo jako tep srdce. U vchodu do hotelu se nacházel bar, kde sedělo několik námořníků a pár dívek s nočními výrazy ve tvářích. Hotelová hala byla jen matně osvětlená a prázdná. Zeleně natřené stěny vrhaly sinavé odrazy na tvář Molly a její světlé vlasy získaly barvu lesního medu. Rozhlížela se kolem, jako by v takových místech nebyla poprvé.
Recepční, který držel noční službu, vstal za přepážkou. Byl to mladý muž s temnou pletí a krátce přistřiženými vlasy. Měl na sobě lesklou šarlatovou košili a barevné šle.
„Chcete dvojlůžkový?“ zeptal se s cynickým podtónem.
„Ne.“
„Když si ji vezmete do jednolůžkového, platíte stejně jako za dvojlůžkový.“
„Jsem policejní důstojník.“
Pokrčil rameny, projel si prsty svého ježka a přistoupil s úsměvem až k nám. „Proč jste to neřekl hned?“
„Bydlí tady u vás muž jménem Arthur Lemp?“
Vrhl pohled na desku s klíči. „Lemp je pryč.“
„Kdy odešel?“
„To vám neřeknu. Dnes večer jsem ho neviděl a včera večer taky ne.“
„Kdy jste ho viděl?“
„Před dvěma dny, večer, jestli se nemýlím. Tady je noc jako noc.“ Mávl rukou dlaní k zemi, jako by uhlazoval povrch těch nocí.
„Kdo byl s ním?“
„Já jsem s ním nikdy nikoho neviděl. Je to samotář.“
„Žádní kamarádi?“
„Nikoho jsem neviděl. Vždycky přicházel sám. Vídával jsem ho pouze večer, když se přišel vyspat. A to bývalo hodně pozdě, asi jako teď.“
„Kde vlastně trávil večery?“
Obrátil svou výmluvnou ruku. „Jak to mám vědět? V barech? Já nejsem jasnovidec. Měl takový přelétavý výraz v očích.“
Molly si odkašlala.
„Vyměnil ho za výraz čistě márnicový,“ řekl jsem.
Mladý muž se dotkl prstem úst a pak si promnul nos. „Je mrtvý?“
Přikývl jsem.
Molly mne uchopila za loket. Její rozčilený šepot mi syčel do uší: „Mně jste neřekl, že je mrtvý. Tahal jste mě za nos. Přivlekl jste mne sem podfukem.“
Setřásl jsem její ruku a hovořil jsem k recepčnímu: „Lemp byl zavražděn dnes ráno, za městem. Potřeboval bych se podívat do jeho pokoje.“
„Máte na to povolení?“
„Nepotřebuju povolení. Tady jde o vraždu. Ten člověk je mrtvý.“
Pokrčil svými úzkými rameny, sundal klíč s kovovou destičkou ze závěsu a pošoupl ho přes pult.
„Doufám, že víte, co děláte. Je to pokoj tři sta sedmnáct. Nebude vám vadit, když s vámi nepůjdu? Nemám nikoho, kdo by za mne zaskočil. Od výtahu zahnete doleva. Je to poslední pokoj vzadu, až u nouzového schodiště.“
„Díky.“ Obrátil jsem se k Molly. „Vy půjdete se mnou.“
„Já tam nechci jít.“
„Nemůžu si dovolit nechat vás tady samotnou. Co kdybyste se rozhodla utéct a dostala se tak do dalších nesnází?“
Vzal jsem ji za paži a odvedl k výtahu. Výtah sice protestoval, ale dovezl nás až do třetího patra. Zatočili jsme doleva a šli kolem řady malých červených světýlek až na konec chodby. Molly začala zpomalovat krok.
Za stěnou a za dveřmi se ozývaly lidské zvuky, zvuky neklidného spánku, alkoholický smích, zvuky prchavé lásky. Byl jsem příliš unaven na to, abych vnímal tíhu životů, která na mne padala z obou stran úzké chodby.
Klíč se otočil volně v zámku a umožnil nám, abychom vstoupili do pokoje. Vypínač za dveřmi nám pomohl rozsvítit lustr u stropu. Dvojice čtyřicetiwattových žárovek osvětlila matně železnou postel, umyvadlo v rohu, rozviklanou skříň a několik yardů prošlapaného koberce.
Malým jednoduchým, zpola zastřeným oknem bylo vidět na nouzové schodiště, vlastně spíš na železný žebřík.
„Tak tady tedy bydlel,“ řekla Molly pohrdavě. „V téhle díře, A to mluvil o norkovém kožichu a o autě! Byl to vždycky špinavý, starý lhář.“
„Jak se zdá, docela dobře zvládáte svůj žal.“
„Proč ne? Vy jste neviděl, co mi udělal. Koukněte se.“
Shodila kabát, sáhla dozadu po zdrhovadle a rozepjala si na zádech šaty. Její kůže od šíje dolů byla pokryta křížem krážem modročernými podlitinami, které přecházely do zelena a žluta.
„To mi udělal svým mexick…
