KAPITOLA 5
Venku se ozvaly rázné kroky. Paní Johnsonová proběhla kolem mne k otevřeným zadním dveřím. Zazněl vysoký hlas muže, který sotva popadal dech: „Heleno, už se vrátil? Je už tady?“
„Ještě ne.“ Přešla do chladného, profesionálního tónu. „Víš, že nemáš běhat, drahoušku. Teď pojď dovnitř, sedni si a uklidni se.“
„Těžko se ovládám. Nejraději bych se pustil ven a hledal ho.“
„Ne, Abele. Někdo tu je. Pojď dovnitř a promluv si s ním.“
Johnson vešel přes kuchyň do pokoje. Manželka ho držela jednou rukou kolem ramen. Zmocnil se mne tak trochu soucit nebo podobný cit, když jsem viděl ty dva pohromadě: půvabná rusovlasá žena, podpírající stárnoucího muže. Potřeboval oporu. Jeho bílá hlava, zalitá potem, mu klesala na ramena. Stál bez klobouku, bez kabátu, neoholen a připadal mi menší a starší, než jak jsem ho měl v paměti.
Jakmile mne a Ann zahlédl, narovnal se a netrpělivým pohybem odstrčil ženu stranou. Podezíral jsem ho, že čerpá z posledních zásob energie. „Cross? Co vás sem přivádí?“
„Paní Minerová přišla za mnou do kanceláře. Všechno mi řekla,“ vysvětloval jsem.
Zatímco jsem to říkal, přišel za ním Larry Seifel a postavil se do dveří. Byl vysoký a mladý, široký v ramenou a jeho dvouřadový oblek mu velmi slušel. Tvořil podivný kontrast ke svému zaměstnavateli. Důvěrný pohled, jaký na něj paní Johnsonová vrhla, svědčil o tom, že si tento kontrast uvědomuje. Až na poněkud ostřejší pohled očí a celkově příliš sebevědomý vzhled, byl Larry Seifel docela pohledný mladý muž.
Larry a Ann Devonová si vyměnili mezi sebou přátelský úsměv. Ann byla stále zarudlá, jako by ji spaloval vnitřní oheň. Na druhé straně stolu se paní Minerová snažila o to, aby byla co možná nenápadná.
Dřív, než jsem domluvil, Johnson se k ní obrátil. Křičel hrozným přerývaným hlasem: „O co vám jde? Chcete Jamieho zabít? To chcete?!“
Její hnědé oči vystrašeně zamžikaly. „Já jsem myslela, kdybych mohla najít Freda…“
„Vy jste myslela! Nikdo vám neříkal, abyste myslela. Nechal jsem tady přísné příkazy, aby se nikdo neobracel na úřady.“ Zadýchával se. Tváře mu naběhly krví a vztekem.
Manželka mu položila ruku na rameno. „Abele, prosím tě. Myslela to dobře. Prosím tě, nerozčiluj se, můj milý.“
„Jak se nemám rozčilovat? Proč jsi ji nechala, aby tam šla?“
„Nevěděla jsem, že odešla. Ostatně nic špatného se nestalo. Pan Cross není od policie. Ale napolo mne přesvědčil, že bychom se měli na policii obrátit.“
„S tím souhlasím, Abele,“ řekl Seifel mezi dveřmi. „Nemá to smysl pouštět se sám do boje s bandou únosců.“
„Kategoricky to zakazuju,“ řekl Johnson a po několika nejistých krocích se opřel o roh stolu. „Nebudu si zahrávat s životem svého chlapce. Kdokoliv se rozhodne k takovému kroku, bude to muset udělat jen přes mou mrtvolu!“
Manželka na něj pohlédla s úzkostí. Zmínka o smrti měla nepříjemně blízko k pravdě. Vypadal velmi nemocný. Řekla tónem nemocniční sestry, která uklidňuje pacienta: „Tak se nerozčiluj, můj milý. Uděláme, co říkáš. Nikdo nebude volat policii.“
Seifel přistoupil ke mně a pošeptal mi do ucha: „Zeptejte se ho, jak dlouho hodlá čekat. Tohle je vážná záležitost.“
„Proč se nezeptáte vy?“
„On mé námitky nepřijímá. Když se pokusím něco říci, vyletí. Je to zapeklitá historie, to vám povím.“
Řekl jsem: „Jak dlouho myslíte, pane Johnsone, že bychom měli čekat?“ Jeho manželka na mne vrhla prosebný pohled. Dodal jsem: „Myslím, že děláte chybu. Ale nepodniknu nic, dokud k tomu nedáte svolení.“
„To bych si zatraceně vyprosil.“ Zvedl svou poklesávající hlavu. „V tom dopise říkají, že ho hned dnes vrátí. Já jsem svůj úkol splnil. Jestli je nějaká spravedlnost a milosrdenství, tak oni svůj slib taky splní. Počkáme až do půlnoci.“ Podíval se divoce na paní Minerovou: „Slyšela jste, co jsem řekl?“
„Ano, pane, slyšela. Slibuju, že se odtud nehnu. Ale co bude s Fredem?“
„Co s ním má být?“
„On je taky pryč.“
„To dobře vím, paní Minerová. Kdybych si myslel, že je za to zodpovědný on, tak bych –“ Johnson se zalykal rozčilením.
Paní John…
