KAPITOLA 21
Vyjel jsem až nahoru na horský hřeben. Noc byla tichá, klidná a vyvážená ve svém mrtvém bodě. Městská pavučina světel ležela pode mnou jako právě utkaná fosforeskující síť, kterou moře rozhodilo po svazích. Moře samo pak vypadalo jako šedá prázdnota osvětlovaná mezi plujícími mraky několika uspěchanými hvězdičkami.
V tunelu, který představovala cesta mezi živými ploty, cesta, na které našel smrt Kerry Snow, byla temnota mimo mé reflektory tak hustá, jako by světlo vůbec neexistovalo. Co ale existovalo byl zločin. Viděl jsem před sebou oběť s rozbitým obličejem, která skončila na téhle cestě, opilého řidiče, který ji přejel, a Artura Lempa, vyhlížejícího z temnoty, jak plánuje druhý zločin ze zbytků toho prvého.
Zařadil jsem druhou rychlost a nechal jsem motor, aby udržoval vůz při sestupu v zatáčkách. Mé vlastní vzrušení se už dávno změnilo v zatvrzelý hněv. Jestliže byl hoch ještě naživu, byl jsem připraven najít ho. Jestliže byl už mrtvý, musí za jeho smrt někdo zaplatit.
Mé reflektory sjely po strážním domku, kde bydlel Miner a kde už napříště sotva bude bydlet. Na příjezdové cestě přede mnou tvořily dlouhé hnědé listy eukalyptů hieroglyfy stínů na kamenech. Stromy samy se pnuly do výše jako chvějící se obři, kteří se třesou před větrem a pohybujícím se nebem.
V zatáčce stál vůz a z hlavní budovy vycházelo světlo a ozařovalo strž. Vůz byl nový buick se sklápěcí střechou. Oznamoval mi, že je tu Larry Seifel.
Seifel mi přišel dokonce sám otevřít. Oči měl poněkud ospalé a nebyly schopné přesně zaměřovat. Když jsem kolem něj procházel, ucítil jsem pach jeho dechu. Táhl z něj alkohol. Zastavil mne v předsíni a promluvil na mne velmi tichým hlasem:
„Víte, co se stalo, že?“
„Stalo se mnoho věcí.“
Jeho ruka mi dopadla těžce na rameno. „Mám na mysli toho starce. Zemřel dneska – vlastně včera.“
„Forest mi to už řekl. Předpokládám, že dojde k pitvě?“
„Nevím, proč by k ní mělo dojít. Lékař ujistil Helenu, že šlo o koronární záležitost. Nic jiného.“
„To byla pro ni asi velká útěcha.“
Otevřel pomalu ústa: „Na co narážíte?“
„Jde mi o věci, které se tady až dosud odehrály,“ řekl jsem. „Chci tomu přijít na kloub. Poslechněte si mou teorii, která by snad mohla zaujmout vaši právnickou mysl. Muž je vážně nemocný. Je známo, že nadměrné vzrušení ho může zabít. A tak se zařídí vzrušující událost. Přesně řečeno únos. Ten muž zemřel a tak se vynořuje otázka: Kdo je vrah?“
„Chcete znát můj názor? Dá se o tom debatovat. Už se vyskytly podobné případy, kdy byl vrah usvědčen –“
„Chci jenom vaši svědeckou výpověď. Forest mi řekl, že jste dal zatknout Kerryho Snowa v roce 1946 pro dezerci. Nezdá se mi, že byste mohl něco podobného udělat a nepamatovat si to.“
„Chcete říct, že jsem lhář?“
„Já jen tvrdím, že paměť je, alespoň podle mého názoru, do značné míry spojena s vůlí. Může být zapnuta nebo vypnuta. Měl byste na té své možná trochu zapracovat –“
„Už jsem toho od vás dneska vyslechl dost. Kdo si myslíte, že jste?“
„Diogenes. Mám Diogenův komplex. Jaký máte vy?“
„Oidipův!“ To se ozvala Helen Johnsonová stojící ve vnitřních dveřích. „Larry podléhá oidipovskému komplexu. Jako mnoho jiných mužů. Právě jsme se o tom bavili, než jste přišel. Larry říká, že Abel pro něho představoval otce. Teď, když je ta představa otce mrtvá, cítí Larry nutkání nahradit ji představou otcovy manželky. To znamená mnou. Říkal jste to, Larry?“
„Pracujete rychle, Seifele.“
„Jdi k čertu!“ Jeho ústa se zkřivila. Strhnul mě k sobě. Jeho pravá pěst se rozpřáhla proti mému obličeji.
Zachytil jsem úder levým předloktím, přitiskl jsem se k němu a sevřel mu ruce u těla. „Kdy už konečně dorosteš? Úder do nosu ještě nikdy nikomu v žádné situaci nepomohl!“
Znal jsem lidi Seifelova typu. Jednal jsem s nimi celý svůj dospělý život.
„Pusť mne, já ti ukážu, jak jsem dorostl. Urazím ti hlavu!“ Usilovně se snažil vyprostit se z mého sevření a z očí mu vytryskly slzy vzteku. To pokoření před očima ženy pro něj bylo nesnesitelné. Stačilo, co musel sná…
