KAPITOLA 6
Našel jsem svědka, ale byl slepý. Malá šedá tabulka na novinovém stánku hlásala: SLEPÝ PRODAVAČ. Muž za pultem měl tmavé brýle a mluvil pomalým, jasným hlasem nevidomých:
„Čím vám mohu posloužit, pane?“
Od chvíle, kdy jsem vstoupil do krámu, jsem ještě ani nepromluvil. „Jak jste poznal, že jsem muž?“ Věděl jsem ze zkušenosti, že nevidomým většinou nevadí, zmíníte-li se přímo o jejich slepotě.
Usmál se. „Podle vašich kroků, samozřejmě. Jsem citlivý na zvuk. Jste asi vysoký člověk. Nad šest stop?“
„Přesně jste to trefil.“
„Obvykle se mi to podaří. Já mám výšku pět stop devět palců. Vy jste asi o tři palce vyšší. Není tak těžké určit sluchem, jak vysoko máte ústa. A teď pokud jde o váhu. Řekl bych, že vážíte tak 75 kilo.“
„80,“ řekl jsem. „Bohužel.“
„Máte lehký krok, na člověka, který váží osmdesát kilo. A ještě okamžik. Pokusím se uhádnout váš věk.“
„Nechodil jste do nějakých psychotronických kurzů?“
„Ne, pane. Hlas se mění s věkem, právě tak jako tvář. Řekl bych, že vám je tak třicet pět. Plus mínus dva roky.“
„Skoro jste uhádl. Je mi třicet sedm.“
„Já se obvykle mýlím tak o dva roky. Ale sázím se s vámi o pěťák, že můj věk neuhádnete.“
„Platí.“ Pohlédl jsem na jeho obočí, na pečlivě uhlazené, černé vlasy a usmívající se ústa. „Tak asi třicet?“
„Jednačtyřicet!“ Ohlásil s gustem. „Vedu klidný život.“ Postrčil přes pult sklenici s proříznutým víkem. Byla zaplněná mincemi. „Hoďte tam, co jste prohrál. Ten obsah jde na Braillův fond.“ Rychle pokynul hlavou, když uslyšel cinknutí mince. „Tak a teď čím mohu sloužit?“
„Někdo dnes ráno zanechal tady venku, za vaším stánkem s novinami, kufřík.“
Na chvíli se zamyslel. „Asi tak v jedenáct hodin?“
„Přesně.“
„Tak to bylo ono. Já jsem si myslel, že vidím kufřík.“
„Jak, prosím?“
„To je jen způsob, jak se vyjadřuji,“ vysvětlil. „Já vidím svýma ušima, svým hmatem a tím, jak vnímám pachy. Vy jste byl teď někde na venkově, že ano? Já z vás cítím venkov.“
„Znovu máte pravdu.“ Začínal jsem doufat, že se únosci chytili do vlastní pasti, když si zvolili krám toho slepce pro uložení výkupného. Zdálo se, že zaznamenává každou podrobnost. „Pokud jde o ten kufřík, byl tu zanechán krátce před jedenáctou.“
„To vy jste ho tu nechal?“
„Ne, jeden můj přítel.“
„Neměl ho nechávat venku. Byl bych mu ho schoval pod pultem. Někdo ho ukradl?“
„Nemohu říct, že byl ukraden. Prostě zmizel. Myslím, že zmizel pár minut po jedenácté.“
Nakrčil čelo. „Doufám, že si váš přítel nemyslí, že jsem ho sebral já?“
„Určitě ne. Jen se snaží ten kufřík vypátrat. Myslel jsem si, že byste mi mohl pomoci.“
„Vy jste policista?“
„Já jsem okresní kurátor Howard Cross.“
„Joe Trentino.“ Podal mi ruku. „Jsem rád, že vás poznávám, pane Crossi. Slyšel jsem vás mluvit v rozhlase, minulou zimu. O zločinnosti mladistvých. Tak okamžik.“
Ruka, kterou jsem potřásl, se vrátila ke sklenici s mincemi a v přísném soustředění jí otáčela na ploše pultu.
„Vlak v deset pětapadesát stál zrovna ve stanici. Slyšel jsem, jak kufřík někdo položil na nástupiště. Nebyl velký, že ne? Pak někdo odcházel. Ten váš přítel je těžký, starší muž. Neviděl jsem ho tak dobře, ten vlak nadělal moc hluku.“
„Vy jste úžasný, Joe.“
„Ale kdepak,“ řekl. „Naslouchám. Přišlo sem několik cestujících z vlaku a chtěli sázkové tikety. U stojánku s novinami se ani nezastavili. Měli zřejmě noviny už z Los Angeles. Počkejte okamžik. Přišel ještě jeden zákazník, hned potom, co vlak odjel. Přišel zaplatit noviny, které si vybral na stojánku venku. Tak kdopak to jen mohl být?“
Poklepával si prsty lehce na čelo. Pozoroval jsem ho a rostl ve mně podivný, zvláštní pocit. Život kolem mne nabýval skoro nadpřirozených forem.
Náhle spokojeně mlaskl. „Byl to jeden z těch hotelových zřízenců, ti sem chodí během celého dne. Poznám je podle toho, jak chodí a jak pokládají mince na pult. Hodil mi na pult desetník. Počkejte, kterýpak to byl. Určitě to byl jeden z těch hochů z hotelu Pacifik.“
Na tváři mu vyrazil pot. Byla to pro něj namáhavá práce vyk…
