4. … a když nezlobila…
Ve středu třiadvacátého března brzy ráno zatelefonoval Matthew do Byrdova domu a požádal, aby mu, pěkně prosím, zavolali paní Byrdovou. Když přišla k telefonu, vysvětlil jí, že je advokát a že den předtím hovořil s jejím manželem o jistém pozemku, který by jeho klient rád kou-pil….
“Co je to za pozemek?” chtěla vědět.
“Na rohu Barringtonovy a Wel esovy,” odpověděl Matthew. “Státní tržiště. Ale nevolám vám kvůli tomu.”
“Kvůli čemu tedy voláte?” otázala se. “Jak jste říkal, že se jmenujete?”
“Matthew Hope,” opakoval. “Paní Byrdova, pokud vím, znala jste kdysi Wil u Torranceovou…”
“Proboha, to už je zase ta roční doba?”
“Promiňte?”
“Každý rok kolem výročí její smrti mi někdo telefonuje. Člověk by si myslel, že byla Marilyn Monroe, nebo co.”
“Ale to bude až v květnu,” namítl.
“To je báječné. Jen když se mám na co těšit.”
Představil si, jak obrací oči v sloup.
“Chtěl jsem se zeptat, jestli bychom si o ní nemohli promluvit,” řekl.
“Proč?” podivila se.
“Nu, jak jsem už říkal vašemu muži…”
Ve skutečnosti se mu o ničem takovém nezmínil.
“… byla napadena její…”
“Nerada se míchám do Andyho obchodních věcí. Jestli jde o něco, co jste už probíral…”
“Ne, to…”
“… s ním, tak…”
“To ne.”
“Tak o co jde?”
“Byla napadena její závěť.” Doufal, že když tu lež spolkl Davey Sheed, bude stačit i na Jeannii Byrdovou. “Myslel jsem si…”
“Jaká závěť?”
“Závěť paní Torranceové.”
“Co já můžu vědět o její závěti? Když jsem ji viděla naposled, bylo mi sedmnáct. Už je to dobrých pět let.”
“Ale tenkrát jste ji znala docela dobře, že ano?”
“Ne. Byla to dospělá ženská, když dovolíte, zatímco já byla teenager.”
“Tu závěť napadla jistá osoba, kterou jste v době svého působení u cirkusu možná dobře znala,” lhal.
“Kdo?”
“To vám nemůžu prozradit, paní Byrdová…”
“Proč ne?”
“Ne po telefonu,” upřesnil.
“A stejně, já jsem Wil u sotva znala.”
“Napadlo mě, jestli bych k vám nemohl zaskočit, paní Byrdová…”
“Ne, je mi líto.”
“Nebo třeba…” “Ne.”
“Vím, jak vašemu manželovi na tom obchodu záleží..,”
“Můj manžel je teď právě v Mexiku. Můžete si s ním promluvit, až se vrátí.”
“Jde o to…”
“Povídám vám…”
“Kdybych mohl tuhle záležitost ukončit, pohnuli bychom rychleji s tou koupí pozemku. Uvědomuju si, že společnost Lawsonová-Byrd…”
“Já pro firmu Lawsonová-Byrd jen podepisuju dokumenty a šeky. Jinak s ní nemám nic společného.”
“Slyšel jsem něco jiného.”
“Tak to jste slyšel špatně. Můj muž se vrátí v pátek ráno a pak si s ním můžete promluvit, když budete chtít. A co se týče Wil y…”
“Paní Byrdová,” naléhal Matthew, “je možné, že byla zavražděna.”
“To by mě nepřekvapilo,” prohlásila a položila sluchátko.
Obytný areál Timucuan Acres se rozkládal v prostoru bývalého dobytkářského ranče; jakýsi jasnozřivý podnikavec ten pozemek před dvaceti lety koupil za pár supů a před třemi lety zde vybudoval golfové hřiště, obklopené domy na dvouakrových parcelách; každý z nich měl hodnotu několika miliónů dolarů. Monotónní zeleň nyní zpestřovaly hladiny umělých jezírek. Všude samé fontány. Celý pozemek byl obehnán kamennou zdí s bránou podepřenou sloupy a se strážní budkou, aby tak byli zdejší obyvatelé chráněni před vetřelci.
Když dnes ráno Warren hovořil s Jeannií Byrdovou po telefonu, dověděl se, že s ní Matthew Hope mluvil někdy minulý týden. Sdělila mu to sama od sebe, jakmile jí vysvětlil, že jeho přítele někdo postřelil a že leží v nemocnici ve vážném stavu. Warren už také věděl, že se Jeannie s Wil ou Torranceovou před pěti lety pořádně srazily, a pořád přemýšlel, co za tím asi bylo. Podle létajícího umělce Sama McCullougha probíhala Jeanniina jediná cirkusová sezóna dost bouřlivě. Jak si Sam vzpomínal - a vzpomínal na to moc rád - Jeannie začala s párkem nevzdělaných poskoků a pak postupovala skrze cirkusovou hierarchi výš a výš. Po pravdě řečeno, u cirkusu nebyl jediný muž či chlapec, který by se s ní intimně neseznámil. “Včetně mě,” pošeptal Sam po straně Warrenovi, zatímco si Marnie s Toots vedle nich povídaly.
W…
