3. Vprostřed čelíčka…
Boom se poprvé setkal s Matthewem Hopem právě zde, v kanceláři ve třetím patře budovy, pro jejíž pojmenování město Calusa vynašlo diskrétní eufemismus Budova veřejné bezpečnosti. Je to ale úplně obyčejná policejní stanice, vystavěná z cihel v několika různých hnědých odstínech, s průčelím, jehož architektonickou strohost narušují jen úzká okna, připomínající střílny v pevnostní zdi - což při floridském podnebí není špatný nápad.
Do budovy se vcházelo bronzovými vchodovými dveřmi a pak jste vyjeli výtahem do recepce ve třetím patře, kde z podlahy vyrůstala oranžová roura potrubní pošty jako předimenzovaný periskop. Policistce v uniformě, sedící za stolem u dřevem obložené stěny, jste oznámili, že chcete mluvit s detektivem Morrisem Bloomem, ona ho o tom uvědomila prostřednictvím nového zařízení, “komunikační ústředny”, umístěné na jejím stole, nasměrovala vás do kanceláře na konci chodby a tam jste ho našli. Bloom byl hřmotný chlap, asi pětačtyřicetiletý, vysoký šest stop a jeden palec. Po nedávném výletu na sever vážil necelých dvě stě liber.
Pokud si Bloom dobře vzpomínal, v den, kdy poprvé potkal Matthewa, byl oblečen skoro stejně jako dnes. V pomačkaném modrém obleku a zmuchlané košili s modrou vázankou. Klasický model elegantního oblékání - ale tak prostě vypadal vždycky, když spal v šatech, jako se mu to přihodilo noc předtím. Dnes měl možná o pár liber víc než tenkrát, ale jeho liščí tvář se nezměnila, také nos, který utržil už mnoho ran, zůstal stejný, jakož i rozježené obočí a tmavé, hnědé oči, kvůli nimž neustále vypadal, jako by se každou chvíli měl rozbrečet, i když nebyl smutný - což je u policajta nepříjemný handicap.
Po pravdě řečeno, dnes, v úterý ráno, byl obzvláště zasmušilý, protože před chvílí telefonoval do nemocnice, kde mu řekli, že stav Matthewa Hopa je “sice stabilní, ale kritický” - čert ví, co tím vlastně mysleli. A tak teď seděl v kanceláři a čekal na muže jménem Andrew Byrd. Podíval se na hodiny - měl by tu být za pět minut - a vzpomínal na první slova, která mu Matthew tehdy řekl: “Jsem advokát, vyznám se ve svých právech,”
Bloom znal spoustu pouličních povalečů, kteří také znali svá práva, takže s ním příliš nehnulo zjištění, že tenhle filuta, vědomý si svých práv, je náhodou advokátem. Advokát neadvokát, v noci předtím, než ho Bloom poprvé v životě uviděl, tenhle Matthew Hope spal s ženou, kterou později někdo utloukl.
“Teda, pane Hope, technicky vzato, jsme vás zadrželi jako důležitého svědka a mou povinností je poučit vás o vašich právech. Dělám policajta už skoro dvacet pět roků a neexistuje nic, co by mě štvalo víc než recitovat Mirandův-Escobedův zákon. Ale pokud jde o výslechy, jednu věc jsem se naučil: je lepší se pojistit než pozdě litovat. Takže, jestli vám to nevadí, prostě vám oddrmolím vaše práva a budeme to mít z krku.”
“Když vám to udělá radost,” mínil Matthew.
“Když jde o vraždu, nemám radost vůbec z ničeho, pane Hope, ale takhle aspoň na tom budeme od začátku oba stejně, přesně tak, jak si to přeje Nejvyšší soud. Dobrá?”
“Fajn,” přikývl Matthew.
Parchant nafoukaná, pomyslel si Bloom.
Ale během výslechu se nějak přihodilo, že změnil názor. Uklidnil se a zeptal se ho: “Říkáte, že když jste odcházel, byla ještě živá, hm?”
“Až moc živá,” odvětil Matthew.
“Myslím, že to tak mohlo být.” Bloom pokývl hlavou.
Matthew si ho upřeně prohlížel.
“Pane Hope, v mojí branži si člověk časem vypěstuje něco, čemu Ernest Hemingway říkal vnitřní sračkodetektor. Znáte Ernesta Hemingwaye? Toho spisovatele?”
“Znám ho.”
“Člověk se naučí odhadnout, jestli někdo mluví pravdu, nebo lže. Při vaší práci je to určitě stejné. Myslím, že mluvíte pravdu.”
Matthew na něj pořád upřeně hleděl.
“Jestli se mýlím, můžete mě žalovat,” dodal Bloom.
Nemýlil se.
Rozezněl se bzučák na jeho stole.
Zvedl sluchátko.
“Balistika na šestce,” oznámil mu ženský hlas.
“Díky, Lois.” Stiskl tlačítko číslo šest a ohlásil se: “Bloom.”
“Maury, tady je Ed Raines, jak se vede?”
“Fajn, …
