TELEFON NA CARELLOVĚ PSACÍM STOLE vyzváněl ostošest, když se za pět minut půl páté vrátili s Meyerem do služebny. Rozrazil otáčecí dvířka v dřevěném laťkovém hrazení a vylovil sluchátko z vidlice.
„87. pátrací oddělení, u telefonu Carella,“ řekl.
„Tady Maloney, středisko služebních psů.“
„Ahoj, Maloney.“
„Hele, co jako máme dělat s tím psem?“
„S jakým psem?“
„No s tím černým labradorákem, co nám ho sem někdo poslal.“
„A je v pořádku?“
„To jo, ale můžeš mi laskavě říct, proč jste nám ho sem poslali?“
„Ten pes patřil člověku, kterýho někdo zavraždil,“ řekl Carella.
„To je ohromně zajímavý,“ prohlásil Maloney, „ale co s tím má co dělat středisko služebních psů?“
„Nic. Včera večer jsme nevěděli, co si s ním počít“
„A tak jste ho poslali sem.“
„Ne, kdepak. Seržant, co měl službu, zavolal veterináře.“
„No jasně, našeho veterináře. Takže teď tady máme psa a nevíme, co s ním.“
„Proč byste ho nemohli vycvičit?“
„Víš, na kolik to přijde – výcvik takového psa? A odkud máme vědět, jestli je vůbec k výcviku způsobilej?“
„Hm, no jo,“ řekl Carella a povzdechl si.
„Tak co teda chceš, abych s ním udělal?“
„Já si tam k tobě pro něho přijdu.“
„No jo – ale kdy? Jestli tady bude ještě v pondělí ráno, volám do útulku pro opuštěný psy, aby si ho odvedli.“
„Kvůli čemu se tak rozčiluješ? Neposlali jsme ti tam do opatrování žádnýho vzteklýho čokla. Tohle je slepeckej pes a na mě dělal dojem, že je úplně v pořádku.“
„Jo, vo tom to není, Carello. Tomu visí z obojku všelijakejch těch zatracenejch štítků a známek, že jich v tomhle městě nemaj ani všichni psi dohromady. O to ale nejde. Jde o to, co jako s ním máme dělat. My tady nevedem žádnou zoologickou zahradu, středisko je detašovaný policejní pracoviště a musíme dělat svou práci stejně jako ty. Chtěl bys mít toho zatracenýho psa u sebe v kanclu? Chtěl bys, aby se ti tam plet pod nohy při všem, nač sáhneš?“
„To ne, ale“
„Tak to vidíš, a my zas nechcem, aby se nám plet pod nohy tady. Takže ti říkám, že jestli se od tebe v pondělí hned po ránu nedovíme, co jako bude s tím psem dál, putuje prostě do útulku a bůh buď milostiv jeho duši.“
„Jasný, Maloney.“
„Tak jen aby,“ řekl Maloney a zavěsil.
Každý pátek vypadala služebna skoro stejně jako kterýkoli jiný den v týdnu, včetně víkendů a dnů pracovního klidu. Trochu šufťácky, trochu omšele a zdevastované, umořená z přepracování a zmagořená z nepřetržitého provozu, ale pohodlná a dobře známá a v celém městě vlastně jediná, kde si člověk mohl jaksepatří přijít na své. Pro ty, kteří ji znali, neexistovala na světě žádná jiná. Kdyby se Carella čirou náhodou octl v Peori nebo v Perthu, v Amsterodamu nebo v Amherstu, určitě by nevěděl, co si má počít. A opravdu, kdyby ho přeložili do některého z těch fungl nových, ještě nablýskaných baráků, které v tomhle velkoměstě v některých revírech také byly, měl by pocit, že ho z ničeho nic odtransportovali na Mars. Neuměl si představit, že by dělal policajta někde jinde.
Dělat policajta znamenalo dělat ho v Osmdesátém sedmém. Tak jednoduché to bylo. Alespoň pokud jde o Carellu. Všechny ostatní policajty poměřoval tímhle revírem a zdejšími policisty. Byl v tom jakýsi teritoriální imperativ. Lokální patriotismus. Přesně tohle.
Služebna byla v prvním patře a od chodby ji oddělovalo laťkové hrazení, ve kterém byla volně se otvírající dvířka. Na chodbě byly dvoje dveře s tabulkami z matového skla, jedny označené nápisem PRO ZAMĚSTNANCE a druhé nápisem PÁNSKÁ UMÝVÁRNA. Kdyby si tu náhodou musela odskočit nějaká dáma, nezbývalo jí než vrátit se po schodech do přízemí, kde přímo naproti stolu, u něhož sedával seržant, který právě měl službu, byly další dveře, tentokrát s nápisem DÁMSKÁ UMÝVÁRNA. Jednou se na zdejší policejní strážnici objevil jeden polda odněkud z Jihu, který sem přivezl muže zatčeného pro ozbrojenou loupež, o jehož vydání 87. revír požádal. Tenhle polda uviděl dveře s nápisem UMÝVÁRNA a domníval se, že to je ta místnost, kam si člověk chodí umýt ruce. Hlasitě se podivil, když tam…
