6
SOUTH EDGEHEATH ROAD BYLA V RIVERHEADU, ve čtvrti, kterou stále se zhoršující znečištění městského životního prostředí zatím příliš nepostihlo. Ulice sama nevypadala sice tak venkovsky, jak její jméno – cesta při okraji jižního vřesoviště – naznačovalo, ale přesto působila důstojnějším a solidnějším dojmem než nekonečné konglomerace sídlištních králíkáren, vzdálené pouhé tři kilometry odtud. Přepychové činžáky lemovaly krátkou ulici z obou stran, ale na severním konci ústila do parku s veřejným golfovým hřištěm, a dokonce i v listopadu tam člověk měl pocit dodaleka se táhnoucího zeleného prostranství a žádné ostré úhly architektonických kreací tam neprotínaly nebe.
Tu sobotu, v devět hodin dopoledne, se zdálo, že ulice ještě napůl spí. Carella zaparkoval vůz a vydal se k venkovním dveřím budovy z červených cihel, ve které bydlel Frank Preston. V chodbě minul ženu v černém plášti, která svírala v pravé ruce prázdnou plátěnou nákupní tašku. Měl z ní dojem, že se už předem celá třese v předtuše počasí, které na ni venku čeká, a ta neutěšená vyhlídka jí zkřivila tvář do prozelenalé grimasy. Vyhledal Prestonovo jméno na tabuli nájemníků v chodbě, vyjel výtahem do pátého patra, došel k bytu číslo 55 a zazvonil.
Ženě, která otevřela dveře, mohlo být podle Carellova odhadu tak pětapadesát. Hnědé vlasy měla podle poslední módy ostříhané nakrátko a pátravé hnědé oči za brýlemi se v poměru k tváři zdály příliš malé. Ta tvář působila dojmem jakési hranatosti a příkrosti – špičatá brada a špičatý nos; útlý ovál obličeje přehnaně zdůrazňovaly úzké brýle, za nimiž vyhlížely mžourající oči.
Carella kdysi sloužil s jedním anglickým poldou, který mu svatosvatě tvrdil, že „mžourá“ se v Angli říká o lidech, kteří šilhají. Žena stojící ve dveřích však nešilhala. Zírala na něho z uzounkých očních štěrbin, prostě na něho mžourala – koho k čertu zajímá, co si pod tím slovem představují v Angli ?
„Ukažte mi, prosím, váš služební odznak,“ řekla.
Ukázal jí placku a průkazku. Obojí pečlivě prozkoumala, pak přikývla a řekla: „To je v pořádku. Kvůli čemu jste přišel?“
„Já jsem detektiv Carella, volal jsem“
„To vím. Přečetla jsem si to na průkazce. Kvůli čemu jste přišel, pane Carello?“
„Rád bych mluvil s panem Prestonem. Jestli je doma.“
„Myslela jsem, že jste s ním mluvil už včera večer.“
„Vy jste paní Prestonová?“
„Prosím.“
„Potřeboval bych se ho na pár věcí zeptat osobně, paní Prestonová. Je doma?“
„Je. Zeptám se ho, jestli vás přijme.“
„Děkuju.“
Zavřela dveře. Chvíli stál na chodbě. Hezkou chvíli stál na chodbě.
V budově bylo ticho. Tyhle staré budovy s tlustými zdmi… Dveře se znova otevřely.
„Pojďte dál,“ řekla paní Prestonová.
Byt byl ve tvaru převráceného písmene L. Dveře se otevřely na konci delší strany toho písmene L, chodba vedla po celé její délce, a na protějším konci zahýbala v pravém úhlu doleva. Carella kráčel chodbou za paní Prestonovou. Minul kuchyň po levé ruce, potom obývák a nakonec ložnici, která byla vpravo a kde už také začínala kratší čára písmene L. Na konci této kratší chodby byl malý pokoj s otevřenými dveřmi.
Preston seděl v lenošce a koukal na televizi. Na sobě měl kaštanově hnědý koupací plášť a hnědé domácí trepky. Podle vzhledu mu mohlo být něco málo přes šedesát – statný chlap s velkou hlavou a rukama jak lopaty. Hlavu měl orámovanou úzkým věnečkem bílých vlasů, který mu matka příroda dekorativně uvila hlavně kolem uší a vzadu na lebce. Nad věnečkem se klenula vyboulená pleška. Obočí měl bílá a načepejřená, pod nimi pichláky modrých očí. V každé jiné tváři by se byl jeho nos zdál moc velký, ale do té jeho pasoval jak… no třeba jako meč do pochvy.
Určitě se z něho mohl stát výtečný herec; většina herců mívá hlavu jak štoudev a výrazně vymodelované rysy tváře. V televizi běžel jeden z dopoledních zpravodajských pořadů. Preston těžkopádně vstal z křesla, bez otálení přistoupil k televizoru a vypnul jej.
„To jste si na mě přivstal,“ řekl.
„Nechtěl jsem, abyste mi někam odešel.“
„Proč jste radš…
