5
DOMOVNÍ DVEŘE BYLY ZAMČENÉ.
Noc jako dneska, ty zatracené dveře jak z udělání zamčené, a teď aby tu v té zimě stál a hrabal se v kapse, dokud nenajde klíče. Zmáčkl zvonek a s tichým mumláním se pustil do hledání kroužku s klíči. Prsty měl ztuhlé, prohrabávaly se mezi drobnými v pravé kapse jako bez citu. Konečně klíče vylovil. Viselo na nich tolik paklíčů, že najít je u lupiče, putoval by ten pán automaticky a bez řečí do basy.
Dům byl obrovská neútulná stará barabizna poblíž Donnegan’s Bluff a Carella jej koupil krátce poté, co se mu narodila dvojčata. Za starých dobrých časů v něm nepochybně bydlela veliká rodina s celou armádou služebnictva. Teď ovšem nastaly špatné nové časy. Takže to nebyl nikdo jiný než Fanny, kdo mu nakonec otevřel.
„No né – náš pán osobně,“ zahuhlala.
Fanny byla jejich pomocnice v domácnosti, statná dáma, které se už kvapem blížila šedesátka. Měla na sobě bílou blůzu a ostře zelené domácí kalhoty, obepínající dobře počítaných pětašedesát kilo živé váhy; odbarvené zrzavé vlasy jí planuly jak neon a lahodná angličtina s irským přízvukem se jí linula ze rtů jak vůně dobře odleželé whisky. „Když mám říct pravdu, tak jsem myslela, že už nedorazíte domů nikdy,“ řekla.
„Fanny,“ vypravil ze sebe, „jsem zmrzlej a mám hlad jako vlk.“
„Nevyhrožujte mi, vyjeden nádivo policajtskej,“ odsekla. „Theodora je v obýváku. A račte dál, nebo nastydnete tak, že z toho zhebnete.“
„Kdybyste mě laskavě pustila do dveří…“
„Ale jo, mileráda,“ řekla a uhnula, aby mohl kolem ní projít. Byla u Carellových už mnoho let – původně u nich nastoupila jako dárek Teddyina otce – na celý měsíc zaplacená pomocnice v domácnosti, neboť otec se domníval, že by jeho dcera měla mít po porodu dvojčat aspoň čtyři neděle na zotavenou. V té době měla Fanny modrý přeliv, chodila se skřipcem na nose a vážila o pět kilo méně než v nejžhavější současnosti. Předem zaplacený měsíc bohužel utekl až příliš rychle a Carella musel Fanny s lítostí sdělit, že ze svého skromného platu si nemůže dovolit platit hospodyni, která by u něho pracovala na plný úvazek. Fanny byla tak trochu bezpřístřešná kočka, která nikdy neměla vlastní rodinu, a tahle rodinka se jí docela zamlouvala. Řekla proto Carellovi, že jí prozatím může platit tolik, kolik může postrádat, a ona že si bude příjem doplňovat příležitostným nočním zaměstnáním, poněvadž je diplomovaná ošetřovatelka a zdravá jako kůň, takže to vydrží. Carella nejdřív rázně odmítl. Fanny si dala ruce v bok a zeptala se: „Tak to jako mě chcete vyhodit na ulici, jo?“ Chvilku se dohadovali a přesvědčovali navzájem a nakonec u nich Fanny zůstala. A byla u nich dosud.
„Theodora je v obýváku,“ řekla znova. „Mám vám přinést něco k pití, nebo jste pořád ještě ve službě?“
„Dal bych si skotskou se sodou, ale lomcováka, když můžu prosit,“ řekl Carella a svlékl si kabát a pověsil jej na věšák v chodbě.
„V tomhle počasí byste měl nosit klobouk,“ řekla Fanny.
„Jenže já klobouky nesnáším,“ odporoval Carella.
„Správnej džentlmen nosí klobouk,“ řekla Fanny a odebrala se do kuchyně, kde v prostoru, kde kdysi dávno bývala šachta pro jídelní výtah, stál teď dřez na nádobí a domácí bar. V pokoji, který získali přestavbou, se desetiletá dvojčata dívala na televizi. Carella zůstal stát ve dveřích a zavolal na ně: „Ahoj!“
„Ahoj, tati,“ špitla April.
„Ahoj,“ řekl Mark.
„Pusu mi nedáte?“
„Počkej, až ta ženská vyhraje ty prachy,“ řekla April.
„Která ženská?“
„Psst, tati, teď je tam v sázce pět tisíc dolarů,“ řekl Mark.
„Tak zatím nashle,“ řekl Carella a vydal se do obýváku. Ještě se otočil a zeptal se: „Už jste jedli?“
„Jo, tati, psst,“ řekla April.
Carella vyšel do chodby a zamířil do obýváku. Teddy seděla u krbu. Neslyšela zvonek, neslyšela ho, jak mluví s Fanny a potom s dvojčaty, neslyšela ho dokonce, ani jak přichází; Teddy Carellová totiž byla hluchoněmá. Seděla u krbu a dívala se do plamenů, jejichž odlesky jí zbarvovaly vlasy černé jak půlnoc do ruda, do oranžova a do žlutá tak, že vypadaly jako poházené …
