1
Představoval si to velkoměsto jako galaxii. Jako roj planet, které se otáčejí kolem zářivého slunce. Jako asteroidy a komety, jejichž proud se valí černí vesmíru.
V hlavě, kdesi za očima, mu občas vybuchovaly celé hrozny barev, čerchovaně tam zazářily světelné střely a zase mizely, ohňostroje a rakety se vznášely do noci jeho nevidomosti.
Byl slepec, ale tohle velkoměsto znal.
V listopadu v něm někdy bývalo zatraceně chladno. Pro něho to tady pokaždé byl ten nejhorší měsíc. V listopadu mu vždycky byla zima, ať dělal, co chtěl.
Dokonce i ten pes se v listopadu celý třásl. Byl to černý labradorský retrívr, měl výcvik pro slepecké psy a jmenoval se Stanley. Musel se zasmát, kdykoli si na psa vzpomněl – muž v černém s černým psem. Zrovna dneska ráno mu někdo hodil do misky minci, podle zvuku čtvrtdolar, a pak se ho zeptal: „Jakpak se jmenuje, ten váš pes?“ Hned věděl, že na něho mluví černoch. Stačilo mu, když slyšel něčí hlas, aby poznal, co je to za člověka, jakou má barvu pleti, ba dokonce i jaké je národnosti.
„Stanley. Stanley se jmenuje,“ řekl.
„Tak pána pěkně hlídej, Stanley – bráško,“ řekl ten člověk a odešel.
Hm – bráško. Hm. Pes byl černý, takže to automaticky byl bráška. Stanley na toho člověka určitě civěl jako na blázna. Dobrák pes, bez toho by byl ztracený. „Je to tak, Stanley?“ řekl a potřepal psa po hlavě. Pes neřekl nic, staroušek Stanley toho nikdy moc nenapovídal. Může si gratulovat, že takového psa má. Když se vrátil z války, kde přišel o obě oči, lidi ze sousedství se složili a koupili mu psa.
Německý ovčák to nebyl, ale měl stejný výcvik, jakým procházejí ovčáci; zavedl ho v tomhle městě všude, kam potřeboval. A on měl tohle město rád. Míval je rád, když ještě viděl, a měl je rád i teď. V podzemní dráze, cestou na předměstí, mu dneska nabídl kdosi místo. Podle hlasu nějaký Ital. „Nechceš si sednout, kamaráde?“ Dotkl se jeho lokte. Musel mít se slepci nějaké zkušenosti, poněvadž do něho jenom tak nešťuchl, nevyděsil ho k smrti. Šetrně ho vzal za loket, nic víc.
„Nechceš si sednout, kamaráde?“ V tom, jak to řekl, bylo něco, co na něho prozrazovalo, že ví, jak jednat se slepci; někdo takový to byl. V tom hlase neznělo nic z toho, co se ve hlase obvykle ozývá, když lidé hovoří se starou ženskou nebo s mrzákem. Prostě jeden chlap osloví druhého: jestli si chceš sednout, tak si posluž.
A tak se tedy posadil. Jinak by asi byl odmítl, ale tenhle člověk ho nelitoval, jen mu to chtěl všechno maličko usnadnit. Což se dá přijmout.
Když totiž člověk oslepne…
Když je člověku dvacet let a oslepne, lidi ho naráz začnou pokládat za starce.
Vrátil se před deseti lety z války slepý na obě oči, nosil přes ně pásku, matka a Chrissie si mohly oči vyplakat. No tak, no tak, říkal jim tenkrát, vždyť se nic neděje, nic se neděje. Houby se nic neděje. Děje se to, že jsem slepej – to se děje.
Pak se ale člověk začne učit znova vidět. Začne se učit, jak zacházet se psem, se starouškem Stanleym, aby ho vedl tam, kam chce jít. Jak číst slepecké písmo a jak jím s pomocí mřížkované tabulky i psát. Takové věci jako třeba zavázat si tkaničky u bot vlastně uměl – většina lidí se ani nedívá, když si zavazuje šněrovadla, takže pokud jde o tohle, člověku moc nevadí, že je slepý. A zachrastit hrstkou mincí v misce – to taky není zvlášť namáhavá fuška. Stačí si pořídit ručně psanou cedulku, pověsit ji na krk, a člověk má hned vlastně kšeftík. Prostě svobodné podnikání.
