ŽENA, KTERÁ SI CESTU PO CHODNÍKU OŤUKÁVALA HOLÍ, žila ve světě temnoty od chvíle, kdy se narodila. Bylo jí třiašedesát a bydlela sama, v budově vzdálené jen pár kroků od Delaware Avenue. V jejím bezprostředním sousedství, na necelém čtverečním kilometru, se tísnily dva tucty kin promítajících pornografické filmy a stejný počet masážních salónů. Pohádkové zámky, nabízející blaho lidskému masu, byly vesměs podniky s křiklavými výlohami; stěny jejich výkladních skříní, lemujících chodníky tabulemi ze silného skla, byly vymalovány sytou černí nebo žlučovitou zelení a ručně psané tabulky inzerovaly kompletní jednorázové uspokojení veškerých potřeb za pouhých deset dolarů, čili ZA BABKU! Pokoutní bijáčky zde uváděly filmy, které nikdy nepronikly do exkluzivních paláců snů na velkoměstské South Side, kam dámy uondané celoodpoledními nákupy chodily poskytnout úlevu zmořeným nožkám a zároveň příjemně pošimrat svou fantazi filmy koumácky vypočítanými na atraktivnost a vnější efekt, ve kterých co záběr, to umělecké dílko.
Žena měla kolem krku pověšenou harmoniku. Hraním na harmoniku si vydělávala na živobytí. Za žebračku se nepovažovala a snad ani žebračka nebyla.
Prostě slepá hudebnice. Hrávala na rozích melodie, které znala podle sluchu a zpaměti, a hrávala je na nástroji, který patříval jejímu otci, když ještě byl naživu.
Jenomže její otec umřel před čtyřiceti lety, to jí bylo třiadvacet. Tehdy se začala starat sama o sebe a byla hrdá na to, že si s tím dokázala poradit. Nevěděla nic o tom, že čtvrť, ve které žila, se za poslední čtyři roky proměnila v žumpu.
Každé ráno bodře pozdravila krejčího na rohu Delaware Avenue a Pierce Street, když procházela kolem jeho krámu, a krejčí pozdrav neméně bodře opětoval, zatímco o dvoje dveře dál vcházeli pánové do podniku nazvaného Nebeská těla a na protější straně ulice plakát biografu doporučoval film Koláč sladkým dolů.
Věděla, že na její pravidelné cestě z domova ke stanici podzemní dráhy se ve vchodech do domů rozvalují opilci, ale brala to tak, že prostě žije ve velkoměstě, kde opilci nejsou nic zvláštního, opilci tu byli odjakživa. Pro většinu nákupů chodila do velké samoobsluhy, kam to měla z bytu pouhé čtyři bloky, a nevěděla, že k samoobsluze z každé strany přiléhá jeden masážní salón, které jejich provozovatelé přiléhavě, leč nepříliš přívětivě pojmenovali Knajpa a Vše pro tělo. Jednou jí rozdavač reklam zaměstnávaný jakýmsi masážním střediskem podal letáček s fotografií skupinky nahých mladých žen a plešatých postarších pánů, radujících se ze života ve společných saunách, uprostřed vodních vírů, skotských střiků a bůhvíčeho ještě. U ženy s harmonikou ten letáček přišel nazmar. Její slepý svět byl nezkalený; skutečně žádné zlo neviděla. Ale za sebou, když letáček odhodila, zaslechla temný a záhadný smích.
Teď kráčela po chodníku, dlouhou bílou hůl měla nataženou před sebe, a hůl se komíhala, jako by se do ní opíral mírný větřík, zprava doleva a zase zpátky, dotkla se chodníku, pak zas bodla jen do vzduchu. Zahnula kolem rohu na Pierce Avenue a vykročila směrem k budově uprostřed bloku, kde bydlela. Krejčí měl zavřeno; zavíral v šest a teď už bylo za pět minut půl osmé. Přejela holí po zábradlí z tepaného železa, jímž byl ohrazen suterénní dvorek před starým domem s načervenalou pískovcovou fasádou, stojícím na sever od krejčovského krámu, tady začínal kus neobehnaného prostranství, odkud se scházelo po schodech k řadě vyrovnaných popelnic, ucítila pach popelnic v chladném listopadovém vzduchu, pak přišel sloup na druhé straně schodů, po něm nekrytá veranda před vchodem do dalšího domu a zábradlí na její druhé straně, které se v pravém úhlu prudce stáčelo k cihlovému průčelí velkého činžáku a odkud ji už jen dvoje dveře dělily od vchodu do budovy, v níž bydlela.
Uvažovala o tom, kolik peněz asi dnes vydělala. Za chladného počasí nebylo vyhrávání na ulicích žádný špás. Měla vlněné rukavice s prsty ustřiženými až ke kloubům, a přestože se snažila prsty neustále pohybovat, m…
