Celá e-kniha Dlouho jsme se neviděli ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
3
„JAK TO JE S ROČNÍMA DOBAMA, to se vlastně ani nedá nikomu vysvětlit,“ vykládal Meyer. „Vem si třeba jen průměrnýho chlápka, co žije na Floridě nebo v Kalifornii, ten o žádnejch ročních dobách nic neví. Myslí si, že počasí má bejt pořád stejný – každej boží den.“
Na pouličního filozofa v té chvíli zrovna moc nevypadal, přestože si právě rázně vykračoval vedle Carelly po chodníku a rozvíjel svérázné úvahy, zatímco se oba blížili k Harrisovu bytu. Daleko víc se podobal sám sobě – čili policajtovi ve službě.
Vysoký a hřmotný, s pomněnkově modrýma očima v obličeji, který se zdál kulatější, než byl; možná proto, že Meyer byl dočista holohlavý, což ho postihlo dřív, než oslavil třicáté narozeniny.
Ta plešatost, to byl následek jeho přímo monumentální trpělivosti. Narodil se jako syn židovského krejčího ve čtvrti, kde bylo židovské obyvatelstvo ve výrazné menšině. Starý Max Meyer měl mimořádně vyvinutý smysl pro humor. Dal synovi křestní jméno Meyer. Takže dohromady a vcelku to znělo Meyer Meyer. Velká legrace, ha-ha. „Meyer, Meyer, Icík frajer,“ pokřikovali na něho kluci ze sousedství.
Jednou se mu dokonce pokusili ukázat, zač je toho loket, když ho přivázali ke sloupu a rozdělali mu u nohou obutých do tenisek pořádný ohníček. Meyer se trpělivě modlil, aby se dalo do deště. Trpělivě se modlil, aby přišel někdo, kdo by se na ty plameny aspoň vymočil. Nakonec opravdu sprchlo, jenže ne dřív, než si neodvolatelně vštípil do hlavy, že svět je jedna velká šaškárna. Postupně si s tím jménem zvykl žít a posměšky, chechtot, špičkování a jízlivé komentáře ho už většinou ani neprovokovaly. To chtělo trpělivost. Něco se v něm ale nutně zlomilo.
Začaly mu padat vlasy. Ke třicítce už měl temeno holé jak biliárová koule. A teď se k tomu přidaly ještě další problémy. Jeden plešatý polda se dokonce začal pravidelně objevovat i na televizní obrazovce. Jestli mu jediný chlápek z oddělení ještě jednou řekne…
Trpělivost, pomyslel si. To chce trpělivost.
Sníh přestal padat kolem půlnoci. Teď, v pátek v deset hodin dopoledne, ležel na dlažbě jen lehký poprašek a nebe nad hlavou bylo zářivé a čisté. Oba muži byli bez klobouků, oba na sobě měli těžké svrchníky. Ruce měli v kapsách, límce kabátů vyhrnuté. Jak Meyer mluvil, vznášely se mu od úst roztřepené chomáče zmrzlého dechu a odlétaly přes pravé rameno.
„Jednou jsem byl se Sarah ve Švýcarsku,“ vykládal zaujatě, „je to pár let, takhle koncem září to bylo. Ty lidi už se tam připravovali na zimu. Sekali všechnu tu vysokou trávu, vlastně ji vyžínali srpama, představ si to. No a pak tu trávu rozhazovali, aby uschla a krávy měly v zimě co žrát. A taky skládali dříví do hraniček a přivedli krávy z kopců do údolí, aby byly přes zimu ve chlívech a ne na pastvě. Prostě kam ses podíval, všude samý náramný přípravy na zimu. Věděli, že už co nevidět začne chumelit, a taky věděli, že musej bejt na zimu připravený. Jo, tomu říkám žít podle ročních dob,“ řekl a pokýval hlavou. „Kde lidi nežijou podle ročních dob, tam je všecko na jedno brdo, a to mi připadá nepřirozený. To si o tom myslím já.“
„Hm, no jo,“ řekl Carella.
„Co ty si o tom myslíš, Steve?“
„Já nevím,“ řekl Carella. Prostě a jednoduše si myslel, že je zatracená zima – na to, že je teprv listopad. Myslel na loňský rok, kdy se ve velkoměstě prakticky celou zimu střídalo jen dvojí počasí. Buď se člověk probudil a venku běsnila sněhová vánice, nebo se probudil a za oknem viděl jasné nebe a teploměr stál něco málo nad nulou. Nic jiného na vybranou nebylo. A vyhlídka, že se to letos bude opakovat, nebyla nijak potěšující. Myslel na to, že by mu vůbec nevadilo žít na Floridě nebo v Kalifornii. Napadlo ho, jestli by třeba některé z těch velkoměst tam dole na Floridě nestálo o zkušeného policajta. Moh by jim tam třeba vyšpízovat pár samorostlejch bankovních lupičů, tak něco. A pak by mohl sedět ve stínu palem a dlouze usrkávat pořádně chlazený drink. Při tom pomyšlení se celý otřásl, jak ho zamrazilo.
Budova, kde Harris bydlel, se v denním světl…
