00000100 / 4
Wyatt Gillette strávil příšerných třicet minut ve studené středověké kobce a odmítal spekulovat, jestli se to opravdu stane – jestli ho odtud pustí. Nepřipouštěl si ani sebemenší špetku naděje; ve vězení umírá naděje jako první.
A pak se s tichým cvaknutím otevřely dveře a policisté se vrátili.
Gillette zvedl hlavu a náhodou zahlédl v Andersenově levém lalůčku drobnou hnědou tečku – dírku pro náušnici, která už dávno zarostla.
„Smírčí soudce podepsal příkaz k dočasnému propuštění,“ oznámil mu policista.
Gillette si uvědomil, že až dosud seděl se zaťatými zuby a rameny zkroucenými do napjatého uzlu. Při Andersonově zprávě si oddechl úlevou.
„Děkuji vám, děkuji vám…“
„A teď si můžete vybrat. Buďto budete celou dobu spoután, nebo vám nasadíme elektronický sledovací nákotník.“
Hacker chvíli uvažoval. „Nákotník.“
„Je to nový model,“ dodal Anderson. „Z titanu. Nasazuje se a sundává pomocí speciálního klíče. Ještě nikdo z něj nikdy nevyklouzl.“
„No, jeden chlap ano,“ namítl Bob Shelton zvesela. „Ale musel si uříznout nohu. Urazil kilometr a půl a potom vykrvácel.“
Gilletteovi byl tělnatý Shelton již nyní nesympatický a cítil k němu stejnou zášť jako on očividně k němu.
„Dokážeme vás vystopovat do okruhu sta kilometrů a signál prochází i přes kov,“ pokračoval Anderson.
„Beru na vědomí,“ řekl Gillette, obrátil se k řediteli a řekl: „Potřebuju pár věcí z cely.“
„Jakých věcí?“ zamumlal ředitel. „Tak dlouho zas venku nebudete, Gillette. Nemusíte se balit.“
Gillette se otočil k Andersenovi. „Potřebuju nějaké knížky a poznámky. A taky mám spoustu vytištěných věcí, které by nám mohly pomoct – z magazínů Wired a 2600.“
„To je v pořádku,“ řekl Anderson řediteli.
Opodál se ozvalo hlasité elektronické cvrlikání. Gillette při zvuku vyskočil. Chvíli mu trvalo, než ho dokázal lokalizovat, neboť ho za zdmi San Ho ještě nikdy neslyšel. Frank Bishop zvedl mobilní telefon, chvíli poslouchal, podrbal se na kotletě a řekl: „Ano, kapitáne… A…?“
Nastala dlouhá pauza, během níž mu nepatrně ztuhl koutek.
„Nemůžete nic dělat…? Dobře, pane.“
Ukončil hovor.
Anderson na něj povytáhl obočí. „To byl kapitán Bernstein,“ řekl klidně detektiv. „Přišla další zpráva o případu MARINKILL. Pachatele někdo zahlédl nedaleko Walnut Creek. Pravděpodobně měli namířeno tímto směrem.“ Rychle pohlédl na Gillettea, jako by to byla jen skvrna na lavici, a řekl Andersenovi: „Asi bych vám to měl říct – požádal jsem o odvolání z tohoto případu a přidělení na tamten. Odmítli mě. Kapitán Bernstein si myslí, že budu užitečnější tady.“
„Díky, že jste mi to řekl,“ odpověděl Anderson.
Gilletteovi však připadalo, že policista z oddělení počítačové kriminality není příliš nadšen z utvrzení, že jeho kolega přistupuje k případu poněkud vlažně. Anderson se obrátil k Sheltonovi.
„Vy jste taky chtěl dělat MARINKILL?“
„Ne. Já chtěl tenhle případ. Tu holku zavraždili prakticky u mě na dvorku. Chci se postarat, aby se to už nikdy nestalo.“
Anderson se podíval na hodinky. Čtvrt na deset. „Měli bychom se vrátit k nám na oddělení.“
Ředitel si zavolal urostlého dozorce a vydal mu příslušné pokyny. Dozorce pak odvedl Gillettea chodbou do jeho cely. Během následujících pěti minut si Gillette sbalil vše potřebné, použil toaletu a oblékl si sako.
V doprovodu dozorce poté zamířil do hlavního křídla věznice San Ho.
Vyšli ze dveří, pak ze druhých, minuli návštěvní místnost, kde se Gillette zhruba jedenkrát za měsíc setkával s jedním přítelem, a prošli kolem místností pro styk s advokáty, kde strávil mnoho hodin sepisováním bezvýsledné odvolací žádosti s mužem, který si vzal do posledního centu vše, co Gillette a Ellie měli.
Nakonec vešel Gillette – zadýchaný vzrušením, jež se mu rychle vlévalo do těla – do předposledních dveří a ocitl se v sektoru kanceláří a převlékáren dozorců. Policisté tam na něj již čekali.
Anderson kývl na dozorce, který Gilletteovi odemkl pouta. Poprvé po dvou letech neúpěl Gillette pod fyzickou nadvládou vězeňského systému. Dostalo se …
