00001001 / 9
Přesunul se vedle nízkého keře.
Pachatel rychle kráčel po chodníku s rukama v kapsách.
To je dobré, pomyslel si Anderson, nemá volné ruce, takže se mu bude obtížně tasit nůž.
Jenže počkat, napadlo ho vzápětí. Co když ukrývá v kapse pistoli?
Jasně, budu na to pamatovat.
A taky nesmím zapomenout, že může mít v kapse slzný nebo dávivý plyn. Navíc se může kdykoliv jednoduše otočit a sprintem vyrazit pryč.
Anderson přemýšlel, co by v takovém případě dělal. Jak zněly předpisy pro stíhání prchajících podezřelých? Mohl by vraha střelit do zad?
Andy Anderson už zatýkal desítky zločinců, ale vždy mu přitom kryli záda policisté jako Frank Bishop, pro něž byly střelné zbraně a vysoce riskantní zatčení stejnou rutinou jako pro Andersona psaní programů v jazyce C++.
Postupně se přibližoval k pachateli a děkoval dešti, že přehlušuje zvuk jeho kroků. Oba muži nyní postupovali rovnoběžně podél protějších stran vysokých zimostrázů. Anderson se držel při zemi a mžoural skrz drobné mrholení. Viděl pachateli dobře do tváře a přemáhala ho prudká zvědavost.
Co přimělo tohoto mladého muže spáchat tak ohavné zločiny?
Podobnou zvědavost pociťoval, když zkoumal softwarový kód nebo si lámal hlavu nad zločiny, které vyšetřovalo jeho oddělení – nyní však byla ještě silnější, neboť přestože rozuměl principům informačních technologií i zločinům, které tato technologie umožňovala, zločinec podobného ražení byl pro něj ryzí záhadou.
Až na nůž a na pistoli, kterou možná svíral v ruce ukryté v kapse, působil mladík naprosto neškodným, ba přímo přátelským dojmem.
Detektiv si otřel ruku do košile, aby si ji alespoň trochu osušil, opět pevně sevřel pistoli a pokračoval v přesunu. Tohle bylo úplně něco jiného než zatýkat hackery na veřejných prostranstvích v obchodních domech nebo jim předávat zatykače u nich doma, kde největší nebezpečí představovaly talíře se zkaženým jídlem, jež ležely nahromaděné vedle pachatelova počítače.
Blíž, ještě blíž…
Ještě šest metrů a jejich cesty se seběhnou do jedné. Již zanedlouho přestane mít Anderson krytí a bude se muset přinutit k rozhodnému kroku.
Na okamžik z něj vyprchala veškerá kuráž a zastavil se. Vzpomněl si na manželku a dceru a uvědomil si, jak nesvůj se tady cítí, jak zoufale se pro tuto situaci nehodí. Stačí, když budu sledovat vraha k jeho autu, pomyslel si, zapíšu si jeho číslo a pak se mu zkusím držet co nejdéle v patách.
Jenže pak si Anderson vzpomněl na všechna úmrtí, která měl tento muž na svědomí, a na všechna další úmrtí, která na svědomí ještě mít bude, pokud ho někdo nezastaví.
Opět vyrazil po stezce, která se měla již zakrátko setkat s pachatelovou.
Tři metry.
Dva a půl…
Zhluboka se nadechnout.
A pozor na ruku v kapse, připomněl si.
Nedaleko od něj proletěl pták – racek – a pachatel se za ním polekaně ohlédl. Uvědomil si, co ho vyplašilo, a dal se do smíchu.
V tom okamžiku vyrazil Anderson z křoví, strčil před pachatele pistoli a zaječel: „Ani hnout! Policie! Ruce z kapes!“
Muž se otočil čelem k detektivovi.
„Sakra,“ zamumlal a na okamžik zaváhal.
Anderson zvedl pistoli do výše pachatelova hrudníku.
„Tak bude to? A žádné rychlé pohyby!“
Z pachatelovy kapsy se vysunula ruka. Anderson vytřeštil oči na prsty.
Co to tam drží?
A pak se téměř rozesmál. Byla to králičí pacička. Klíčenka pro štěstí.
„Odhoď to.“
Pachatel poslechl a pak odevzdaně zvedl ruce jako člověk, který už za sebou nějaké to zatčení má.
„Lehni si na zem a rozpřáhni ruce.“
„Kristepane,“ vyjekl muž. „Kristepane. Jak jste mě, sakra, našli?“
„Dělej!“ vykřikl Anderson rozechvělým hlasem.
Vrah si lehl na zem – napůl do trávy a napůl na chodník. Anderson k němu poklekl, zaryl mu pistoli do krku a po několika neohrabaných pokusech mu nasadil pouta. Nato ho prošacoval a sebral mu nůž, mobilní telefon a náprsní tašku. Ukázalo se, že pachatel měl skutečně u sebe malou pistoli, ale ukrýval ji v kapse džínsové bundy.
Zbraně, náprsní taška, telefon i králičí pacička skončily na hromádce opodál v trávě…
