00010100 / 20
Wyatt Gillette vystoupil z autobusu a sledoval, jak se jeho kola vzdalují od obrubníku. Poté zvedl hlavu a zahleděl se do noční oblohy.
Přízračné mraky se mu rychle honily nad hlavou a spouštěly na zem kapičky chladného deště. Vlhkost v sobě nesla všechny vůně a pachy Silicon Valley: automobilové zplodiny a hojivý závan eukalyptů.
Autobus – který vůbec neměl namířeno na letiště, nýbrž objížděl zapadlé kouty okresu Santa Clara – ho vyplivl na tmavé a liduprázdné ulici na příjemném předměstí Sunnyvale. To se rozkládalo dobrých patnáct kilometrů od sanfranciského letiště, kde nyní Bishop, Shelton a mraky dalších policistů bezpochyby zoufale hledají fanouška Oakland A’s v bílých džínsách a černém pršiplášti.
Sotva Gillette vyšel z dobročinné prodejny, zahodil nakoupené svršky a ukradl ze sběrného boxu před prodejnou oblečení, které měl na sobě nyní: béžové sako a modré džínsy. Ze zakoupených předmětů si nechal pouze plátěnou sportovní tašku.
Rozevřel deštník a vyrazil po matně osvětlené ulici. Musel se zhluboka nadechnout, aby uklidnil pocuchané nervy. Vůbec se nebál, že ho policie dopadne – na OPK dokonale zahladil stopy, když navštívil webové stránky několika leteckých společností, vyhledal informace o mezinárodních odletech a pak spustil naprázdno uklízecí program, aby upoutal pozornost členů vyšetřovacího týmu a navedl je na falešnou stopu o plánovaném odletu ze země.
Kdepak, Gillette byl nervózní výhradně z toho, kam měl nyní namířeno.
Bylo něco po půl jedenácté a okna v mnoha domech tohoto dělnického městečka již byla potemnělá a jejich obyvatelé dávno v posteli; v Silicon Valley začíná den brzy.
Gillette kráčel na sever směrem od El Camino Real a hluk dopravního ruchu na této frekventované obchodní třídě brzy utichl.
O deset minut později spatřil Gillette hledaný dům a zpomalil.
Ne, připomínal si. Musíš jít dál… Nesmíš se chovat podezřele.
Znovu přidal do kroku, sklopil oči a snažil se vyhnout pohledům několika málo kolemjdoucích: ženy v přihlouplém plastikovém kloboučku do deště, která právě venčila psa, a dvojice mužů sklánějících se nad otevřenou kapotou auta. Jeden z mužů držel deštník a baterku, zatímco druhý zápolil s hasákem.
Když se však Gillette přiblížil k domu – ke starému klasickému kalifornskému bungalowu –, zjistil, že se jeho kroky postupně zpomalují, až se asi šest metrů od plotu úplně zastavily. Obvodová deska ve sportovní tašce, která vážila pouhých pár dekagramů, mu náhle připadala těžká jako olovo.
Běž dál, přesvědčoval se v duchu. Musíš to udělat. No tak.
Zhluboka se nadechl, zavřel oči a složil deštník. Podíval se vzhůru a nechal si déšť dopadat na obličej.
Přemýšlel, zda je to, co se teď chystá udělat, geniální, anebo spíš naprosto pošetilé. Co tím vlastně riskuje?
Všechno, pomyslel si.
A pak dospěl k názoru, že na tom nezáleží. Neměl na vybranou.
Wyatt Gillette vyrazil k domu.
O pouhé tři vteřiny později ho dopadli.
Žena se psem se zničehonic otočila a vyrazila úprkem k němu, zatímco samotný pes – německý ovčák – se zběsile rozštěkal. V ženině ruce se objevila pistole.
„Ani hnout, Gillette! Ani hnout!“
Také oba muži, kteří zdánlivě opravovali auto, nyní vytasili zbraně a vyrazili směrem k němu, přičemž mu baterkami svítili do očí.
Oslepený Gillette upustil deštník i sportovní tašku na zem.
Zvedl ruce a pomalu ustoupil. Vtom ucítil na rameni stisk něčí ruky a otočil se. Stál za ním Frank Bishop. Nechyběl zde ani Bob Shelton s velkou černou pistolí namířenou na Gilletteův hrudník.
„Jak jste mě…,“ začal Gillette.
Bob Shelton vymrštil pěst a udeřil Gillettea přímo do čelisti. Užaslý Gillette zvrátil hlavu dozadu a ztěžka se zhroutil na chodník.
Frank Bishop mu podal kapesník a kývl na jeho čelist.
„Ještě tady. Ne, více napravo.“
Gillette si setřel krev.
Sheltonův direkt nebyl zase tak hrozný, ale jeho klouby rozsekly Gilletteovi pokožku, na kterou navíc neustále pršelo, takže rány na obličeji pálily mladého hackera jako čert.
Kromě podání kapesníku se …
