00010000 / 16
Frank Bishop zaparkoval neoznačený tmavě modrý ford před střízlivým koloniálním domem stojícím na zeleném pásu půdy. Bishop odhadoval, že pozemek nemá větší rozlohu než osmina akru, ale jelikož stál přímo v srdci Silicon Valley, mohl mít hodnotu dobrého milionu dolarů.
Detektiv si rovněž všiml, že na příjezdové cestě stojí nový, světle zbarvený sedan značky Lexus.
Oba policisté přešli ke dveřím a zaklepali. Otevřela jim uštvaná čtyřicátnice v džínsách a seprané květované halence. Z útrob domu se vyvalila vůně pečeného masa a cibule. Bylo šest hodin večer v tuto dobu Bishopova rodina obvykle večeřela – a detektiv náhle pocítil ukrutný hlad. Uvědomil si, že od rána nic nejedl.
„Prosím,“ řekla žena.
„Paní Cargillová?“
„Ano. Přejete si?“ Žena zaujala obezřetný postoj.
„Je váš manžel doma?“ zeptal se Bishop a ukázal ženě odznak.
„Ehm. Já…“
„Co se děje, Kath?“ Ve dveřích se objevil podsaditý muž v mokasínách a růžové košili s knoflíčky. V ruce držel koktejl. Když si všiml policejních odznaků, odložil koktejl na stolek v předsíni.
„Mohli bychom s vámi na minutku hovořit, pane?“
„O co se jedná?“
„Co se děje, Jime?“
Cargill na ženu podrážděně pohlédl. „Já nevím. Kdybych to věděl, tak bych se neptal, ne?“
Žena zachmuřeně odešla.
„Bude to jen chvilička,“ ujistil Cargilla Bishop. Oba policisté odstoupili od dveří do poloviny přístupového chodníku a zastavili se.
Cargill je následoval. Jakmile byli všichni z ženina doslechu, začal Bishop hovořit. „Vy pracujete ve firmě Internet Marketing Solutions v Cupertinu, že?“
„Jako regionální ředitel prodeje. Co to…“
„Máme důvod se domnívat, že jste viděl vozidlo, které se snažíme vypátrat v rámci vyšetřování vraždy. Včera kolem sedmé hodiny večer parkovalo toto vozidlo na parkovišti za barem Vesta’s Grill, naproti parkovišti vaší firmy. Domníváme se, že jste mohl to vozidlo zahlédnout.“
Cargill zavrtěl hlavou. „Už se mě na to ptala personální ředitelka. A já jí řekl, že jsem nic neviděl. Ona vám to netlumočila?“
„Tlumočila, pane,“ řekl Bishop klidně. „Ovšem mám důvod se domnívat, že jste jí neřekl pravdu.“
„Hej, tak moment…“
„Vy jste v té době parkoval se svým lexusem na parkovišti za budovou a věnoval se sexuálním aktivitám se Sally Jacobsovou ze mzdového oddělení firmy.“
Cargillův neopakovatelný výraz šoku přerůstajícího ve zděšení Bishopovi prozradil, že trefil přímo do černého, ovšem Cargill vzápětí odpověděl, jak musel: „To je nesmysl. Ten, kdo vám to řekl, lhal. Jsem už sedmnáct let ženatý. Kromě toho Sally Jacobsová…, jestli jste ji někdy viděl, pak určitě chápete, jak je taková představa idiotská. Je to ta nejošklivější holka na patnáctém patře.“
Bishop si uvědomoval, že čas neúprosně letí. Vzpomněl si, jak mu Wyatt Gillette popsal cíl hry Access – zavraždit během jednoho týdne co nejvíce lidí. Již nyní mohl být Phate v patách další oběti.
Naklonil se proto k Cargillovi a úsečně řekl: „Váš osobní život mě vůbec nezajímá, pane. Zajímá mě jen skutečnost, že jste včera odpoledne viděl na parkovišti za barem Vesta’s Grill zaparkované auto. Patřilo podezřelému z vraždy a já potřebuji vědět, o jaký vůz šlo.“
„Já tam nebyl,“ zopakoval Cargill neoblomně a ohlédl se k domu.
Obličej jeho ženy vykukoval zpoza krajkované záclony.
„Ale ano, pane, byl,“ řekl Bishop klidně. „A navíc vím, že jste měl na vrahovo auto dobrý výhled.“
„Ne, nebyl,“ zaúpěl muž.
„Byl. Vysvětlím vám, proč to vím.“
Muž se cynicky zasmál.
„Nějaký nový sedan světlé barvy – například jako váš lexus parkoval včera na zadním parkovišti firmy Internet Marketing zhruba ve stejné době, kdy pachatel unesl oběť z baru Vesta’s. Vím, že prezident vaší firmy vybízí zaměstnance, aby parkovali na parkovišti před budovou, jinak si klienti povšimnou, že se původní počet zaměstnanců snížil na necelou polovinu. Takže jediným logickým důvodem, proč parkovat na zadním parkovišti, je snaha provádět tam něco nepřípustného a nebýt přitom spatřen z budovy ani z ulice. Mezi takové činnosti by mohlo patřit například užívání zakázaných látek nebo provozování sexuálních aktivit.“
Cargill se přestal smát.
Bishop pokračoval: „A jelikož se jedná o parkoviště s omezeným přístupem, ten, kdo tam parkoval, musel být zaměstnancem společnosti, a nikoliv jejím návštěvníkem. Zeptal jsem se personální ředitelky, který ze zaměstnanců vlastnících sedan světlé barvy má problémy s drogami nebo milostný poměr. Ředitelka mi sdělila, že udržujete důvěrný vztah se Sally Jacobsovou. Což mimochodem vědí ve vaší firmě všichni.“
Cargill ztlumil hlas tak, že se Bishop musel předklonit, aby ho slyšel, a zamumlal: „To jsou jen pitomé kancelářské drby – nic jiného.“
Po dvaadvaceti letech práce detektiva byl Bishop chodícím detektorem lži. Nevzrušeně pokračoval: „A pokud muž parkuje se svou milenkou…“
„Ona není moje milenka!“
„… na parkovišti, vždy se dobře rozhlédne kolem sebe, aby se ujistil, že nikde nablízku nestojí auto jeho manželky nebo sousedů. A tudíž, pane, jste musel vidět i auto podezřelého. Co to bylo za vůz?“
„Já nic neviděl!“ vyštěkl Cargill.
Nyní byl na řadě Bob Shelton. „Na tyhle žvásty nemáme čas, Cargille.“
Otočil se k Bishopovi. „Zajedeme pro Sally a přivezeme ji sem. Možná si oba společně vzpomenou na víc.“
Detektivové již se Sally Jacobsovou hovořili – zdaleka se nejednalo o nejošklivější holku na patnáctém, ba ani na žádném jiném patře společnosti – a ta jim potvrdila svůj milostný poměr s Cargillem.
Jelikož však byla svobodná a z nějakého důvodu tohoto pitomce opravdu milovala, necítila potřebu se na parkovišti rozhlížet po ostatních autech. Zdálo se jí, že opodál nějaké stálo, ale nedokázala si vzpomenout na jeho značku. Bishop jí věřil.
„Přivezete ji sem?“ zeptal se Cargill pomalu. „Sally?“
Bishop pokynul Sheltonovi a oba se obrátili k odchodu.
„Hned jsme zpátky,“ zavolal Bishop přes rameno.
„Ne, počkejte,“ zakňoural Cargill.
Policisté se zastavili.
Do Cargillova obličeje proudilo znechucení. Bishop se na ulici dávno naučil, že největší provinilci se vždy cítí nejvíce ukřivděni.
„Byl to jaguár se stahovací střechou. Poslední model. Stříbrný nebo šedý. S černou střechou.“
„Poznávací značka?“
„Měl kalifornské tabulky. Na značku jsem neviděl.“
„Všiml jste si ho v okolí už někdy dříve?“
„Ne, nevšiml.“
Bishop usoudil, že muž mluví pravdu.
Vtom Cargillovi rozkvetl na tváři spiklenecký úsměv. „Poslyšte, pane policisto, když tady mluvíme jako chlap s chlapem, víte, jak to je… Může to zůstat jen mezi námi?“ Ohlédl se k domu a kývl na svou ženu.
Bishop si zachoval zdvořilý výraz. „To není problém, pane.“
„Díky,“ řekl Cargill a viditelně se mu ulevilo.
„Až na protokol o svědecké výpovědi,“ dodal detektiv. „Ten bude obsahovat zmínku o vašem poměru se slečnou Jacobsovou.“
„Protokol?“ zeptal se Cargill neklidně.
„Naše důkazní oddělení vám ho zašle poštou.“
„Poštou? To jako domů?“ vyptával se Cargill se zadrženým dechem.
„Takové jsou kalifornské zákony,“ řekl Shelton. „Každý svědek musí obdržet kopii svědecké výpovědi.“
„To nemůžete.“
Bishop byl založením spíše vážný, a tak mu nečinilo problémy udržet se i nyní. „Ale to my musíme, pane. Jak říkal kolega. Je to státní zákon.“
„Vyzvednu si ho osobně u vás v kanceláři.“
„Musí se poslat poštou – budou ho odesílat ze Sacramenta. Obdržíte ho do několika měsíců.“
„Do několika měsíců? To mi nemůžete říct, kdy přesně to bude?“
„My to sami nevíme, pane. Může to být příští týden, ale taky v červenci nebo v srpnu. Přejeme hezký večer. A díky za spolupráci, pane.“
Otočili se a spěchali zpátky k modrému fordu Crown Victoria, zatímco zkamenělý Cargill již bezpochyby spřádal divoké plány, jak během příštích dvou či tří měsíců vybírat veškerou poštu, aby mu manželka na protokol nepřišla.
„Důkazní oddělení?“ zeptal se Shelton se zdviženým obočím.
„Znělo mi to věrohodně,“ pokrčil rameny Bishop a oba policisté se dali do smíchu.
Bishop poté zavolal na centrální dispečink, popsal Phateův automobil a požádal o NVV – nouzové vyhledávání vozidel. Na základě této žádosti byly nalezeny všechny záznamy Oddělení motorových vozidel o nejnovějších modelech jaguáru se stahovací střechou stříbrné nebo šedé barvy.
Bishop věděl, že pokud Phate použil tento automobil při spáchání zločinu, pak bude vůz buďto kradený nebo registrovaný na falešné jméno a adresu, takže záznamy OMV pravděpodobně povedou do slepé uličky. Při NVV však dostali všichni příslušníci státních, okresních i místních bezpečnostních složek v severní Kalifornii příkaz podávat okamžitě hlášení o všech automobilech odpovídajících tomuto popisu.
Bishop kývl na Sheltona, který byl agresivnějším a rychlejším řidičem než on, aby se posadil za volant.
„Vracíme se na OPK,“ řekl.
Shelton se zamyslel. „Takže jezdí v jaguáru. Člověče, ten chlap není jen tak obyčejný hacker.“
Ovšem, pomyslel si Bishop, to už přece víme.
Na počítači Wyatta Gillettea na oddělení počítačové kriminality se konečně objevil vzkaz:
Triple-X: Promiň, kámo. Jeden chlápek se mě musel zeptat, jak se dají prolomit hesla k šetřiči obrazovky. Nějaký mamlas.
Během několika dalších minut Gillette v „přestrojení“ za vzdáleného texaského mladíka vylíčil kolegovi Triple-X, jakým způsobem prolamuje ve Windows hesla k šetřiči obrazovky on, a nechal si od něj poradit účinnější metody, jak toho dosáhnout. Gillette wizardovi pochleboval a padal před ním na kolena, když vtom se otevřely dveře a do hlavní kanceláře OPK se vrátili Frank Bishop a Bob Shelton.
„Už jsme skoro našli toho Triple-X,“ oznámila jim Nolanová vzrušeně. „Sedí v internetové kavárně v nějakém nákupním centru tady poblíž. Říkal, že Phatea zná.“
„Jenže o něm nechce prozradit nic konkrétního,“ sdělil Gillette Bishopovi. „Určitě ledacos ví, ale je vyděšený.“
„Z Pac Bell a Bay Area On-Line vzkazují, že budou znát jeho polohu za pět minut,“ řekl Tony Mott a zaposlouchal se do informací ze sluchátek.
„Postupně zužují okruh pátrání od ústředny. Zdá se, že je v Athertonu, Menlo Parku nebo Redwood City.“
„Kolik tam může být nákupních center?“ zamyslel se Bishop. „Pošleme do těch oblastí taktické jednotky.“
Bob Shelton kamsi zavolal a pak oznámil: „Už jsou na cestě. Za pět minut jsou tam.“
„No tak, no tak,“ hučel Mott do monitoru a hladil čtvercovou pažbu své stříbrné pistole.
Bishop si přečetl obsah obrazovky a řekl: „Naveďte téma zpátky na Phatea. Zkuste ho přimět, aby vám prozradil něco konkrétního.“
Renegade334: člověče tendleten phate, nedá se něco udělat abych ho zastavil. Docela rád byh mu natrhl prdel.
Triple-X: Tak poslouchej, kámo. Ty Phateovi nenatrhneš prdel. On ji natrhne TOBĚ.
Renegade334: Myslíš?
Triple-X: Phate je chodící smrt, kamaráde. Stejně jako jeho kámoš Shawn. Vůbec se k nim nepřibližuj. Jestli se ti Phate dostal do počítače s Trapdoorem, spal harddisk a nainstaluj si nový. A změň si uživatelské jméno.
Renegade334: Ty myslíš, že by mě mohl dostat i tady v texasu? kde vlastně bydlí?
„Dobře,“ řekl Bishop.
Triple-X si však dal s odpovědí načas. Po chvíli se na obrazovce objevilo hlášení:
Triple-X: Myslím, že až do Austinu se nedostane. Ale něco ti povím, kámo…
Renegade334: A co?
Triple-X: Do Austinu se nedostane, ale tvůj zadek neni ani trochu v bezpečí tady v severní Kalifornii, kde zrovna teď sedíš, ty zasranéj požere!!!!
„Sakra, odhalil nás!“ vykřikl Gillette.
Renegade334: Hej kámo, já jsem v Texasu.
Triple-X: „Hej, kámo“, to teda nejsi. Zkontroluj si reakční doby na tom svém anonymizéru. ESAD!
Triple-X se odpojil.
„Zatraceně,“ řekla Nolanová.
„Je pryč,“ oznámil Gillette Bishopovi a vztekle bouchl dlaní do stolu s počítačem.
Detektiv se zadíval na poslední vzkaz na obrazovce a kývl na něj.
„Co myslí těmi reakčními dobami?“
Gillette neodpověděl hned. Vyťukal pár příkazů a zkontroloval anonymizér, který uhackoval Stephen Miller.
„Sakra,“ zabručel, když viděl, co se stalo, a začal to Bishopovi vysvětlovat: Triple-X vystopoval počítač OPK tak, že vyslal stejný druh drobných „pingů“, které Gillette vysílal v tutéž dobu, aby našel jeho. Millerův anonymizér sice sdělil Triple-X, že se Renegade nachází v Austinu, ale když Triple-X vyťukal BRB, pravděpodobně provedl další test, při němž zjistil, že doba, za kterou jeho pingy urazily trasu do Renegadeova počítače a zpět, je příliš krátká na sáhodlouhý elektronický výlet až kamsi do Texasu. Byla to závažná chyba – a přitom stačilo jednoduše zabudovat do anonymizéru zpožďovač, který by prodloužil reakční dobu o několik milisekund, takže by to vypadalo, že se Renegade nachází o patnáct set kilometrů dále. Gillette nedokázal pochopit, proč na to Miller nepomyslel.
„Doprdele!“ ulevil si počítačový kriminalista a zavrtěl hlavou, když si svou chybu uvědomil. „Je to moje vina. Omlouvám se… Prostě jsem nepřemýšlel.“
Ne, to teda rozhodně ne, pomyslel si Gillette. Byli už tak blízko.
„Odvolejte zásahovku,“ řekl Bishop tichým a zdeptaným hlasem.
Shelton vytáhl mobilní telefon a předal příkaz.
„A co ta poslední zkratka, kterou Triple-X napsal?“ zeptal se Bishop.
„‚ESAD‘. Co to znamená?“
„To je jen takový přátelský akronym,“ odpověděl Gillette kysele. „Znamená to ‚Sežer hovno a zdechni‘.“
„To jsme ho tedy namíchli,“ poznamenal Bishop.
V témže okamžiku mu zazvonil mobilní telefon. Detektiv ho zvedl.
„Ano? Kde?“ zeptal se stroze, zapsal si pár poznámek a řekl:
„Tak tam okamžitě pošlete všechny dostupné jednotky. A zavolejte i na městskou policii v San Jose. Hněte sebou, a to pořádně.“
Vypnul telefon a změřil si pohledem členy týmu. „Máme průlom. Přišla nám odpověď na nouzové vyhledávání vozidel. Jeden dopravní policista v San Jose viděl asi před půl hodinou zaparkovaného šedého jaguára, poslední model. Stál v jedné staré čtvrti, kde se drahá auta moc často nevidí.“
Přešel k mapě a nakreslil značku u křižovatky, kde bylo vozidlo spatřeno.
„Já tu oblast trochu znám,“ prohlásil Shelton. „Je tam spousta bytů. Pár vináren, nějaké balírny. Jsou tam docela nízké nájmy.“
Bishop poklepal na malý čtvereček s nápisem „Saintfranciská akademie“.
„Vzpomínáš na ten případ před pár lety?“ zeptal se Sheltona.
„Jo.“
„Nějaký psychopat pronikl do školy a zavraždil tam studenta nebo učitele. Ředitel pak nechal ve škole instalovat všemožná bezpečnostní zařízení, samé špičkové technologie. Bylo to ve všech novinách.“ Kývl na tabuli. „Phate rád překonává překážky, vzpomínáš?“
„Ježíši,“ zamumlal Shelton vztekle. „Tentokrát jde po dětech.“
Bishop popadl telefon a vyťukal na centrální dispečink kód pro přepadení na postupu.
Nikdo se neodvážil nahlas vyslovit myšlenku, která teď všem bleskla hlavou: totiž, že dopravní policista spatřil jaguára u školy již před půlhodinou. Což znamenalo, že měl Phate do této chvíle spoustu času sehrát svou morbidní hru.
Tohle je úplně jako život, pomyslel si Jamie Turner.
Bez fanfár, bez bzučení, bez ukájivého žuchnuti, jaké člověk slyší ve filmech, a dokonce i bez slabého cvaknutí světlo na bezpečnostních dveřích pohaslo.
Ve skutečném světě neexistují zvukové efekty. Člověk udělá, pro co se rozhodl, a tento fakt mu nepřipomíná vůbec nic jiného než jen tiché zhasnutí slabého světélka.
Jamie se postavil a pečlivě se zaposlouchal. Ze vzdálených chodeb saintfranciské akademie slyšel tlumenou hudbu, veselý křik, smích a plechově znějící výměnu názorů v rozhlasovém diskusním pořadu – to vše nyní nechával za sebou, neboť hodlal strávit dokonale příjemný večer s bratrem.
Pomalu otevřel dveře.
Ticho. Žádný alarm, žádný Botyho křik.
Do nosu mu pronikal chladný vzduch provoněný travou. Připomínal mu dlouhé a osamělé večery, které v létě trávil v domě rodičů v Mill Valey – bratr Mark byl tehdy v Sacramentu, kde si našel práci, aby nemusel bydlet doma.
Všechny ty nekonečné hodiny po rodinné večeři… Matka Jamiemu přinesla zákusky a různé dobroty, aby jí nebyl na očích, a otec mu řekl:
„Běž si hrát ven.“ Oba rodiče si pak s přáteli vyprávěli přihlouplé historky, které byly tím zmatenější, čím více místního vína všichni přítomní vychlemtali.
Běž si hrát ven…
Jako by byl v nějaké pitomé školce!
Jenže Jamie nikdy nešel ven. Vždy šel dovnitř a hackoval jako o život.
Právě takové vzpomínky v něm vyvolávalo letošní chladné jaro.
Ovšem momentálně byl Jamie před vzpomínkami imunní. Cítil nezměrné nadšení, že se jeho snaha setkala s úspěchem a že stráví celý večer s bratrem.
Ovázal závoru páskou, aby mohl po nočním návratu do školy opět dveřmi projít. Zarazil se, otočil se do chodby a pozorně se zaposlouchal.
Žádné kroky, žádný Boty, žádní duchové. Jamie vykročil ven.
První krok ke svobodě. Ano! Dokázal to! Po…
A v tom okamžiku ho dostal duch.
Náhle ho jakási mužská paže bolestně sevřela kolem hrudníku a silná dlaň mu zakryla ústa.
Bože bože bože…
Jamie se pokusil skočit zpátky do školy, ale útočník v podivné údržbářské kombinéze byl silný a podařilo se mu mladého studenta srazit k zemi.
Nato strhl chlapci z nosu silné ochranné brýle.
„Copak to tady máme?“ zašeptal, odhodil brýle do trávy a polaskal Jamieho po očních víčkách.
„Ne, ne!“ vykřikl Jamie a pokoušel se zvednout ruce a ochránit si oči. „Co to děláte?“
A pak muž vytáhl z kombinézy cosi, co vypadalo jako lahvička se sprejem, a přidržel to Jamiemu před obličejem. Co to…?
Proud mléčně zbarvené tekutiny vystříkl z rozprašovače Jamiemu do očí.
O chvíli později se dostavilo úděsné pálení a chlapec začal křičet a třást se nezměrnou hrůzou. Jeho nejhorší obavy se právě naplňovaly.
Slepota!
Jamie Turner zběsile škubal hlavou, aby zaplašil bolest a děs, ale pálení se ještě zhoršovalo. „Ne, ne, ne!“ křičel, ale jeho slova tlumilo silné sevření ruky kolem jeho úst.
Muž se k Jamiemu naklonil blíže a začal mu cosi šeptat do ucha, ovšem Jamie neměl tušení, co mu útočník říká. Bolest – a také zděšení, které s sebou tato bolest nesla – ho stravovaly jako požár kus uschlého keře.
