KAPITOLA 14
Krátce před polednem vtrhla Della Streetová do Perryho kanceláře. „V předpokoji čeká paní Dangerfieldová,“ hlásila. „Tvrdí, že s vámi potřebuje mluvit mezi čtyřma očima.“
Mason se zamračil. „Myslel jsem, že Allgood mi předem brnkne, než ji za mnou pošle.“
„Mám vás s ním spojit?“ zeptala se Della. Mason přikývl.
Allgoodův hlas zněl v aparátu ustaraně. „Vaše sekretářka říká, že se mnou chcete mluvit, pane Masone.“
„Ano. O vyzrazení tajemství vašeho klienta. Už jste slyšel o Milterovi?“
„Ano. Nešťastná záležitost… Když mi včera policie volala, že je mrtev, nic bližšího jsem jim o jeho práci nepověděl.“
„Byl jsem tam,“ odpověděl Mason. „To jste udělal dobře. Věděl jste, že vaše sekretářka vyslechla náš rozhovor a včera večer odjela do El Templa za Milterem?“
„Ano. Nakonec se mi přiznala. Dnes ráno jsem si všiml, že s ní není něco v pořádku. Vypadala ustaraně a asi před půl hodinou mě požádala o rozhovor. Řekla mi úplně všechno. Zrovna jsem vám chtěl brnknout, abychom si o tom promluvili. Jenže jsem nechtěl volat z kanceláře.“
„Domluvili jsme se, že mě předem upozorníte, než za mnou přijde paní Dangerfieldová,“ připomněl mu Mason. „Ovšem, spolehněte se.“
„Ale ona je tady.“
„Cože? Kde, kčertu?“
„Čeká v předpokoji.“
„Nechápu, jak a od koho se o vás mohla dovědět. Z mé kanceláře tedy určitě ne.“
„Ani od vaší sekretářky?“ zeptal se Mason. „Ne. Jsem si jist, že ne. Ta dívka se mi upřímně svěřila. O podrobnostech nechci mluvit do telefonu. Stavil bych se u vás v kanceláři.“
„Třeba hned,“ souhlasil Perry. „Můžete rovnou přijít?“
„Ano. Zvládnul bych to k vám za takových pětadvacet nebo třicet minut.“
„Dobrá, budu vás čekat.“
Mason zavěsil a obrátil se na Dellu Streetovou: „Allgood tvrdí, že ji na nás neposlal. Tak si poslechneme, co nám poví sama. Jak vypadá, Dello?“
„Slušně zachovalá. Je vidět, že o sebe dbá. Pokud si vzpomínám, bylo jí v době procesu asi třiatřicet. To znamená, že dnes je jí přes padesát: Hádala bych jí o takových deset let míň. Pořád štíhlá a pružná. Má jemnou, udržovanou pleť. To jsou věci, kterých si ženská všimne.“
„Blondýna nebo bruneta?“
„Typická bruneta s velkýma tmavýma očima.“
„Brýle?“
„Podle mě by je potřebovala, ale nenosí je. Když jsem za ní přišla do předpokoje, zrovna je schovávala do kabelky. Nejspíš sází na to, že bez nich udělá lepší dojem.“
„Zajímavé,“ poznamenal Mason. „Tak se na ni kouknem.“
Della Streetová přikývla a odešla pro paní Dangerfieldovou.
Dáma vstoupila do Masonovy kanceláře elegantním, plavným krokem. Přátelsky mu stiskla ruku a zpod dlouhých řas ho obdařila vřelým pohledem. „Jsem vám nesmírně vděčná, že jste projevil ochotu mě přijmout. Vím, jak jste zaneprázdněn a že klienty přijímáte výhradně na objednávku, ale moje záležitost je ohromně naléhavá a,“ dodala s významným pohledem na Dellu, „vysoce důvěrná.“
„Posaďte se, paní Dangerfieldová,“ odpověděl lhostejně Mason. „Před svou sekretářkou nemám tajnosti. Pořizuje a ukládá mi zápisy ze všech rozhovorů s klienty. Nesvěřuji paměti nic, co se dá svěřit papíru. Prosím, poznamenejte si vše, co nám paní Dangerfieldová poví, Dello.“
Paní Dangerfieldová přijala Perryho odmítnutí velkoryse. V prvním okamžiku sice trochu ztuhla, ale pak se přinutila k úsměvu.
„Ale ovšem!“ zvolala. „Byla to ode mne hloupost. Měla jsem předpokládat, že právník, který je tak vytížený jako vy, musí dodržovat určitý systém. Troufla jsem si o to požádat jenom proto, že můj případ je nesmírně důvěrný. Závisí na něm štěstí i osudy dalších osob.“
„Máte v úmyslu mi něco svěřit, paní Dangerfieldová? Jestli ano, pak…“
„Ne, pane Masone. Ráda bych si s vámi promluvila o něčem, na čem pracujete pro někoho jiného.“
„Posaďte se, prosím,“ vybídl ji Mason. „Cigaretu?“
„Díky.“
Mason jí nabídl cigaretu, sám si vzal druhou, zapálil nejprve dámě a pak sobě.
Paní Dangerfieldová se usadila v hlubokém křesle, párkrát mlčky potáhla z cigarety a přitom studovala Masonovu tvář. Pak náhle řekla: „Pracujete pro pana Johna L. Witherspoon…
