KAPITOLA 4
Bylo jasné, že John L. Witherspoon je neobyčejně pyšný na své sídlo, právě tak jako na své koně, svůj vůz, dceru i na své bohatství a společenské postavení. Vrozená chamtivost ho nutila pohlížet na vše, co mu patřilo, s pocity hrdého vlastníka.
Jeho obydlím byl rozlehlý přepychový ranč na severním okraji údolí. Na jihu se strmě tyčil Cinder Butte. Oknem byla vidět vyschlá pustina, obklopující úzký pruh úrodně půdy, lemující údolní břehy toku Red River. Východně od domu se zelenala zavlažovaná pole a dále na západ čněly hory navršených balvanů.
John L. Witherspoon hrdě prováděl Masona a Dellu Streetovou kolem svého obydlí, chlubil se tenisovými kurty, plaveckým bazénem i zavlažovanými polnostmi. Ukázal jim domky z nevypalovaných cihel, ve kterých bydleli jeho mexičtí sluhové a nádeníci.
Dlouhé nachové stíny se táhly od pat vysokých hor a tiše se sunuly údolím i písečnými dunami pouště, aby se posléze něžně dotkly úrodných lánů.
„Takže,“ zeptal se Witherspoon, „co vy na to?“
„Nádhera,“ vydechl Perry Mason.
Witherspoon se ohlédl a všiml si Perryho pohledu, mířícího přes údolí k vzdálenému pásmu hor. „Ale ne,“ roztrpčil se, „já se ptám, co říkáte mému ranči, mému domu, mým polnostem, mému…“
„Řekl bych, že ztrácíme zbytečně mnoho času,“ poznamenal Mason.
Prudce se otočil a vrátil se do hostinského pokoje, kde ho odpoledne Della Streetová zastihla zabraného do studia soudního protokolu.
„Večeře bude asi za půl hodiny,“ oznámila. „Hostitel slíbil, že nám sem pošle aperitiv. Paul Drake telefonoval z El Templa, že už je na cestě.“
Mason sklapl lejstra.
„Kam to uložíme, Dello?“
„Vedle ve vašem obýváku je psací stůl. Stará poctivá práce ve španělském stylu. Bude se vám tam dobře pracovat.“
Ale Mason jen potřásl hlavou. „Nezdržíme se tu. Zítra ráno odjedeme.“
„Proč jsme sem tedy vůbec jezdili?“ zeptala se Della trochu udiveně.
„Chtěl jsem ty mladé poznat blíž – pohromadě. A Witherspoona v jeho vlastním prostředí. Už jste se seznámila s ostatními hosty, Dello?“
„Jen s paní Burrovou. S panem Burrem se nesetkáme.“
„Proč ne?“
„Krátce nato, co jste se vy vrátil do domu a zabořil se tady do těch lejster, on se dost nepříjemně střetl s koněm.“
Mason ožil. „To mě zajímá, Dello. Povězte mi o tom něco bližšího.“
„Já u toho nebyla. Jen jsem to slyšela. Zdá se, že ten pan Burr vášnivě muškaří a taky je fanda do barevných fotek. Tak se dokonce s Witherspoonem seznámili – v krámě s fotoaparáty ve městě. Dali se do řeči, slovo dalo slovo, až zjistili, že mají spoustu společných zájmů. Pan Witherspoon ho pak pozval na svůj ranč, aby tu strávil pár týdnů… Je to pro něj, myslím, typické. Rád se chlubí svým honosným sídlem. Pokud jde o pana Burra, ten řekl, že k cizímu člověku přilne buď hned a na první pohled, nebo se s ním už jakživ nespřátelí.“
„Poněkud nebezpečná vlastnost,“ poznamenal advokát. „Přijel asi na čtrnáct dní?“
„Myslím, že je tu teprve krátce, ale pan Witherspoon chce, aby se zdržel. Domnívám se, že Burr má v úmyslu si v tomhle údolí otevřít nějaký podnik. Zjistil však, že bude potřebovat větší hotovost, a tak si ji objednal kdesi na východě. Peněžní zásilka by měla dorazit v těchto dnech, ale pan Burr tu přesto bude muset ještě zůstat.“
„Kvůli tomu zranění?“ zeptal se Mason.
„Ano.“
„Jak se mu to vlastně stalo?“
„Pokud vím, chtěl si udělat barevnou fotku jedné klisny. Mexický honák ji vyváděl ze stáje na místo, které si pan Burr vyhlédl. Mexičan jí škubal vpředu za ohlávku, Burr stál vedle ní. Doktor odešel asi před čtvrt hodinou.“
„Odvezl ho do nemocnice?“
„Ne, nechal ho tady se svou ošetřovatelkou. Slíbil, že sem místo ní pošle z města jinou.“
Mason se ušklíbl. „Pan Burr si patrně musí připadat jako postava z té hry, co si v ní host zlomí kyčel, a…“
„Právě Witherspoon, trval na tom, aby pacient zůstal zde v domě,“ řekla Della Streetová. „Pan Burr prý chtěl do nemocnice, ale Witherspoon o tom nechtěl ani slyšet.“
„Zdá se, Dello, že vám nic neujde,“ usmál se Mason. „A co je zač ta paní Bu…
