KAPITOLA 22
„Vy ale dovedete člověka vystrašit, viďte?“ zeptala se Della Streetová Perryho Masona.
„Myslíte?“
„Víte to zatraceně dobře. Když už byly dvě hodiny a soudce se pořád nevracel, ale místo toho se objevil šerif a pustil se do předvolávání jednotlivých lidí, začala jsem si myslet, že vás na místě obžalovali pro maření důkazů, spoluvinu nebo něco na ten způsob.“
Mason se zašklebil. „Státnímu zástupci dost dlouho trvá, než něco pochopí, ale když na nějakou myšlenku přistoupí, tak se dá rovnou do díla. Pojďte, vypadneme odsud.“
„A co Witherspoon?“ zeptala se Della.
„O Witherspoonovi nechci už hodně dlouho slyšet ani slovo,“ odpověděl Mason. „Prvního mu pošleme účet, a tím jsme s ním nadobro skončili.“
„Přiznala se paní Dangerfíeldová?“
„Zatím ne. Ale mají už proti ní dost důkazů, aby ji postavili před porotu. Našli u ní krabici, kterou vyzvedla v úschovně na autobusovém nádraží, lahvičku s detergentem a – to je na tom to nejlepší – i místo, kde spálila dopis s Burrovými instrukcemi. Popel držel dosud pohromadě a z toho, co se z něj dalo přečíst, se dá prokázat vražedné spiknutí. A v Milterově bytě se našla spousta jejích otisků.“
„Člověk by čekal, že si vzala rukavice,“ poznamenala Della.
Mason se rozesmál. „Zapomínáte na ten striptýz, co tam předvedla druhým návštěvníkům. Ženská se může stěží objevit na vrcholu schodiště bezmála nahá, ale s navlečenými rukavicemi.“
„To máte pravdu,“ připustila Della Streetová. „A co Lois s Marvinem?“
„Ti odjeli na svatební cestu. Máte u sebe akta toho dědického sporu, Dello?“
„Ano, v aktovce. Říkala jsem si, že možná najdete chvilku, abyste do nich nahlédl.“
Mason se podíval na hodinky. „Vím o opuštěném hotýlku uprostřed pustiny,“ řekl, „který patří jednomu starému podivínovi. Jeho manželka dělá ten nejlepší jablečný koláč na světě. Je to na asi tisíc metrů vysoké náhorní planině, obklopené žulovými valy a skupinami vzrostlých kaktusů. Tam nás nikdo nebude rušit, takže se budeme moci v klidu věnovat té dědické záležitosti, projít si všechny doklady, vymyslet strategický postup i předběžná opatření…“
„Tak proč váháme?“ přerušila ho Della.
Mason se usmál. „Nechce se mi od tak zajímavého soudního líčení, k jakému tady dojde.“
Della ho vzala za ruku a řekla: „Ale, ale, tím se nedejte zdržovat. A s hledáním dalších případů si taky starosti nedělejte. Najdou si vás samy, o to strach nemám. Můj bože, ve mně by se byl krve nedořezal, když se Lois Witherspoonová začala vnucovat se svým svědectvím a já jsem si uvědomila, jak se zoufale snažíte hrát o čas.“
Mason se usmál. „Sám jsem se v tu chvíli zpotil. Po očku jsem sledoval hodiny na zdi soudní síně a přitom jsem se snažil odpoutat pozornost státního zástupce od podstaty věci. Kdybych užil obvyklé zdržovací taktiky a v jednom kuse vznášel námitky proti každému jeho dotazu, jen bych tím vzbudil podezření. Takhle se mi sice podařilo ho poplést, ale – nedělejte si iluze – vyvázli jsme s odřenýma ušima.“
„S odřenýma? Divím se, že vám ještě vůbec nějaké uši zbyly, šéfe!“ zasmála se Della. „Jen tak mimochodem – zajímal se někdo, proč se vlastně ta kačena v Milterově bytě nakonec neutopila?“
„Ne,“ odpověděl Perry.
„Jak byste to vysvětlil, kdyby se někdo ptal?“
Mason se jen ušklíbl. „Od chvíle, kdy se tam objevil policejní důstojník Haggerty, byla jeho věc, aby to nějak přijatelně vysvětlil.“
Della Streetová si Perryho změřila pohledem, jakým se dívají ženy, které někoho dobře, až příliš dobře znají. „Vešel jste do toho bytu, viděl tonoucí kachničku a myslel jste si, že tam byl Marvin Adams. Bylo vám ho líto, protože mu popravili tátu, a protože sám byl zamilovaný. A tak jste se rozhodl dobrovolně, svévolně a trestuhodně zločinným způsobem zmást stopy. Riskoval jste, že budete obžalován…“
„Jménem lidu státu Kalifornie…,“ doplnil s úsměvem Perry Mason.
Della se rozesmála. „Jak daleko je to do toho pouštního hotýlku?“ zeptala se.
„Když sebou hodíme, tak jsme tam za dvě hodiny.“
„Zavolám do kanceláře a řeknu to Gertii,…
