KAPITOLA 27
O deset kilometrů dál, v bytě v nejvyšším patře věžáku v Mordenu v jižním Londýně, seděl Gerry ve stísněné ložnici u svého počítače a poslouchal.
Ve sluchátkách slyšel drsný hlas Amandy Bakerové. Hlasitá slova přicházela z nepříjemné blízkosti. Usoudil, že musí sedět v křesle přímo pod detektorem kouře.
„Marksmana jsme sledovali několik týdnů,“ řekla. „Zdálo se, jako kdyby podnikal nějaké dlouhé a absurdní vyjížďky po Londýně. Měl zvýhodněnou kartu na autobus a celé dny kroužil po Londýně a přesedal z jednoho autobusu do druhého. Rychle jsme pochopili, že ví, že ho sledujeme… Teď už vím, že se nás snažil udržet pryč od Hayes…“
Na chvíli se rozhostilo ticho a Gerry slyšel jen zacinkání hrnečku o talířek, jak ho jedna z nich odložila na konferenční stolek.
„Co jste udělala?“ To byl hlas Eriky.
„Snažila jsem se udržet morálku. Nikdo z mých lidí nechtěl Marksmana na jeho spanilých jízdách sledovat, ale nesměli jsme ho ztratit z dohledu, musel vědět, že nás nesetřese… Víte, za co seděl?“
„Ne.“
Amandin hlas pokračoval: „Když Marksman bydlel v západním Londýně, blízko Earl’s Court, unesl pětiletou holčičku. Procházel se po Cromwell Road, kousek od stanice metra. V té čtvrti stojí samé staré čtyřpodlažní řadové domy. Za oknem jednoho z nich si hrála malá holka. Zastavil se, začal se s ní bavit a pak ji přesvědčil, aby s ním odešla. Řekl, že je kamarád její matky a že bydlí kousek od nich. A že má štěně. A ona s ním šla. Omámil ji a odvedl do zahradního domku asi kilometr a půl daleko. Tři dny ji tam držel. Znásilnil ji. Bylo jí pět let. Byl leden a hodně chladné počasí. Myslel si, že zahradní domek bude vzhledem k ročnímu období dobrá volba. Všude kolem ležel sníh a místo bylo opuštěné. Nějaký pejskař tam několik dní po sobě venčil psa a všimnul si Marksmana, jak nese do domku tašku plnou hraček… Zalarmoval policii. Když ji našli, měla na sobě jen noční košili, byla vyděšená a měla zápal plic…“
„Co se s ní stalo?“
„Přežila to. Nevím, kde je teď. A jestli se z toho někdy dostala, jestli byla vůbec někdy schopná žít normální život.“
Na okamžik zavládlo ticho. Gerry se podíval na obrazovku. Malý barevný graf se přestal pohybovat.
Nakonec Amanda ticho přerušila: „Proto jsem to udělala. Proto jsem vzala zákon do vlastních rukou. Chtěla jsem, aby ten hajzl uhořel. Aby vzplál jak pochodeň. Aby trpěl… Když jsem se dozvěděla, že to přežil, že ho ten oheň nezabil, byla jsem zoufalá. Ale teď si myslím, že je lepší, že to takhle dopadlo. Viděla jste, jak vypadá?“
„Ano,“ odpověděla Erika tichým hlasem.
„Jo, je to děsivá zrůda. Předtím vypadal docela obyčejně. Teď se přinejmenším nemůže přiblížit k žádnému dítěti, aniž by ho rovnou nevyděsil.“
Gerry zaznamenal, že mu na stole vedle počítače zablikal iPhone. Zkontroloval, že je zapnuté nahrávání, sundal si sluchátka a hovor přijal.
„Všechno funguje. Z domu Amandy Bakerové mám dobrý zvukový signál. Teď je u ní Erika Fosterová,“ řekl.
„Proč přišla? Co se tam děje?“ zeptal se hlas.
„Uklidni se, člověče. Neví si rady. Nemá vůbec nic. Přišla za Amandou, aby si trochu zvedla sebevědomí, protože evidentně neví, jak dál.“
„A co telefony?“ zeptal se hlas.
„Amandin mobil jsem napíchl bez problému. Má obyčejný levný telefon s androidem a pomocí trojského koně jsem získal přístup k jejím textovým zprávám. Chápu, proč to šlo tak hladce – pořád hraje na telefonu hry a taky posílá textovky za zvýšený tarif do různých televizních soutěží. Nevšimla si zprávy bez obsahu a já jsem ji následně vymazal. To samé jsem udělal s telefonem detektiva konstábla Crawforda.“
„A co detektiv šéfinspektor Fosterová? I u ní potřebuji odposlech.“
„Je to riskantní. Fosterová je ostrá a chytrá. Když zjistí, že se ji někdo pokusil napíchnout…“
„Potřebuju vědět, co se děje.“
„Do prdele, přeci jsem ti právě řekl, že neví vůbec nic.“
„Měl by sis dávat pozor. Nezapomeň, s kým mluvíš,“ opáčil hlas ledovým tónem.
Gerry se na židli opřel a položil si nohy na stůl. „Jsem tvoje oči i uši.“
Na chvíli…
