KAPITOLA 73
Erika, Mossová a Peterson jeli krátkou vzdálenost mezi policejní stanicí v Bromley a Hayes. V duchu přemítali o odhaleních, která se jim během několika posledních hodin podařila.
Když zabočili do Avondale Road, nenarazili na žádná auta, žádné lidi. Kromě kvílení větru v ulici vládlo ticho. Proud větru směrem k nim pomalu přinesl zvířenou hromadu listí. Erika mluvila s Lauřiným manželem, který jí řekl, že se Laura rozhodla včera večer v Avondale Road zůstat, aby tam zařídila pár věcí pro matku.
Z tónu jeho hlasu Erika poznala, že Lauřino rozhodnutí bylo zvláštní a nečekané, ale dál na manžela netlačila. Když odjížděli ze stanice, také zjistili, že si Gerry O’Reilly pronajímal několik týdnů byt v Mordenu, ale před dvěma dny majiteli sdělil, že se bude stěhovat.
Erika zpomalila a zastavila u obrubníku, kousek dál od vchodu do domu číslo 7. Mossová seděla vedle ní a Peterson vzadu.
„Fajn, teď musíme postupovat opatrně,“ začala Erika a obrátila se k nim oběma. „Laura není podezřelá, ale potřebujeme si s ní promluvit. Nemůžeme vyloučit, že Gerry O’Reilly není s ní… Musíme si dávat pozor.“
Hned poté se z příjezdové cesty domu vynořil velký černý Range Rover s tmavými skly a zabočil doleva.
S hlasitým kvílením pneumatik vyrazil po Avondale Road směrem od nich. Během pár vteřin auto zmizelo za úbočím kopce.
„Kdo to sakra byl?“ řekla Erika.
„Měl tmavá okna, takže jsem neviděla dovnitř, ale mám poznávací značku,“ řekla Mossová a naťukala ji do notebooku. Za okamžik se z čísla 7 vynořil stříbrný Range Rover a zabočil doprava. Když se k nim blížil, viděli, že za volantem sedí Laura.
Erika zablikala světly, otevřela dveře a vystoupila, aby Lauru zastavila. Ta na vteřinu zpomalila, ale pak kolem nich projela, zrychlila a s kvílením pneumatik vyrazila na konec ulice.
„Co se to děje?“ řekla Erika, nastoupila zpátky do auta, nastartovala, otočila se do protisměru a vyrazila za Laurou.
Range Rover stále čekal na křižovatce na konci ulice. Když se k němu přiblížili, vyrazil vpřed a jen tak tak minul projíždějící auto, které mu muselo uhnout.
„Bože, co to dělá?“ řekla Mossová. Ona i Peterson se museli držet, když Erika vyrazila za stříbrným Range Roverem a pustila se do jeho pronásledování.
Na silnici byl v každém směru jen jeden jízdní pruh. Projeli kolem domů, hospůdky a novinového stánku. Range Rover zrychloval i v příkrém stoupání, které se táhlo dalších přibližně čtyři sta metrů. Erika šlápla na plyn a vzdálenost mezi oběma auty se začala zkracovat. Pruh v protisměru byl plný vozidel, která se řítila z kopce. Erika spustila sirénu a světla. Auto před ní zajelo ke straně, takže ho mohla předjet. Lauřin Range Rover vyjel na kopec a zmizel za jeho vrcholkem.
„Proč se nám snaží ujet?“ zeptal se Peterson nevěřícně.
Stotřicetikilometrovou rychlostí se řítili po úbočí kopce. Auto sjelo z asfaltového povrchu a před Erikou se do dálky táhla silnice po obou stranách lemovaná stromy. V dálce viděla Lauřin vůz. Do vysílačky sdělila, že po West Common Road pronásledují stříbrný Range Rover.
„Nezpomaluje,“ poznamenala Mossová.
Erika mezi stromy po obou stranách silnice zahlédla park. „Kam vede tahle cesta?“ zeptala se a sešlápla plyn až k podlaze. Peterson na zadním sedadle pracoval na svém telefonu. „Křižuje celý park a vede na nádraží,“ odpověděl.
Range Rover před nimi zpomalil, brzdová světla několikrát zablikala a poté se rozsvítila směrovka.
„Zatáčí doleva,“ řekla Erika.
„Je to křižovatka s Croydon Road,“ odpověděl Peterson.
Auto zabočilo doleva a znovu jim zmizelo z dohledu.
Erika se blížila ke křižovatce. Zpomalila jen nepatrně a sirény dál nechávala hlasitě ječet. Mossová s Petersonem se na sedadlech zapřeli, když se skřípěním pneumatik zatočili doleva.
„Vidím ji, je přímo před námi,“ vykřikla Erika a sešlápla plyn.
„Jestli ji ztratíme…“ začala Mossová.
„Neztratíme,“ procedila Erika mezi zaťatými zuby. Range Rover před nimi zpomalil, zablikal směrovkou a poté zmizel za řadou stromů.
„Co dělá?“
„Zajížd…
