KAPITOLA 21
Bylo už pozdě, ale Amanda Bakerová nemohla spát. Seděla v křesle a v ruce držela tužku a sešit formátu A4. Po návštěvě detektivů začala znovu přemýšlet o případu Jessiky Collinsové. Neměla pocit hořkého odporu, snažila se přijít na řešení. Začala tím, že napsala všechno, co si pamatovala, takže měla popsanou už polovinu sešitu. Televize v pozadí tlumeně hrála a Amanda měla poprvé po letech dojem, že žije a její život má nějaký účel. Podařilo se jí vybavit si téměř všechno z doby, kdy na případu pracovala. Poslední léta strávila snahou nezapomenout, ale žila v alkoholovém oparu, který často doprovázelo i užívání drog. Dnes dokonce nevypila ani tolik vína. Když zvedla hlavu od sešitu, uvědomila si, že má teprve třetí skleničku.
Ozvalo se tiché zaklepání na okno pokoje. Odložila skleničku a zvedla se z křesla. Přešla k oknu a rozhrnula závěsy k jedné straně. Za sklem viděla známou tvář. Když otevřela okno, dovnitř zavanul ostrý vzduch, který s sebou přinesl čerstvou vůni. Crawford na ni mžoural do obývacího pokoje zalitého světlem.
„Dostal jsem tvoji zprávu,“ řekl.
„Vypadáš příšerně,“ opáčila Amanda a zasmála se.
„Tak se podívej na sebe.“
Amanda se rozdrnčela drsným smíchem a natáhla ruku. „Polez. Dveře jsou rozflákaný.“
Chytil se jí za ruku a vyšvihl se na parapet. Ve snaze protáhnout se oknem v obličeji zrudl. Když byl uvnitř, na okamžik se zastavil uprostřed obývacího pokoje, protože musel popadnout dech.
„Už je to pěkně dlouho,“ poznamenal. „Roky…“
Amanda souhlasně přikývla. Když mu světlo dopadlo na temeno hlavy, viděla poslední zbytky vlasů pískové barvy, které se mu přilepily k lebce jako tenká vlákna karamelu.
„Dáš si skleničku?“ zeptala se.
„Jo, jedna neuškodí. Dneska byl příšerný den.“ Crawford se nervózně poškrábal na tváři.
Amanda odběhla, a když se vrátila, nesla lahev a další skleničku.
„Nechala jsi to tady pěkně zpustnout,“ poznamenal, když si od ní bral víno.
„A ty jsi nechal zpustnout sám sebe,“ opáčila Amanda, přiťukla si s ním a naráz vypila víno. Crawford přikývl a vypil obsah své sklenice. Amanda mu z ruky skleničku vzala a obě postavila na stolek vedle svého křesla. Pak se otočila a pozorně Crawforda sledovala.
„Moje žena mě nechala,“ řekl.
„To je mi líto.“
„Zůstaly jí děti. Dům…“
„Tiše, rušíš atmosféru,“ řekla Amanda, přistoupila k němu blíž a přitiskla mu prst na rty. Pak mu napůl svlékla kabát, takže mu paže uvěznila přitisknuté k bokům. S otevřenou pusou ji sledoval a v jeho pohledu se odrážela touha. Rukama sjela dolů po převislém břichu a pak se vrátila k pasu a rozepnula mu přezku opasku.
„Bože,“ řekl, když mu rozepnula zip kalhot a rukou nahmatala spodní prádlo. Zavřel oči a zachvěl se. „Bože, Amando…“
Stáhla mu trenýrky a zatlačila ho na pohovku. „Sedni si a buď zticha,“ řekla a klekla si mu mezi nohy.
Crawford si opřel hlavu a začal přerývaně oddechovat.
Za pár minut bylo po všem. Amanda se ztěžka zvedla z koberce a sáhla po cigaretách na stolku.
„To jsem potřeboval. Pořád ti to jde, kouříš skvěle,“ řekl Crawford a natáhl si spodky a kalhoty. „Máš ještě víno?“
„Jistě,“ opáčila Amanda, zvedla lahev a dolila mu až po okraj.
Vzal si od ní sklenici, spokojeně se usadil a lačně se napil.
„Slyšela jsem, že děláš na případu Collinsové,“ řekla Amanda a zapálila si.
„Za co mě pánbůh trestá?“ opáčil Crawford, obrátil oči v sloup a znovu se zhluboka napil. „Líbí se mi u tebe, Amando. Mám pocit, že tady můžu relaxovat. Moje žena se moc upínala na pořádek.“
„Jak se ten případ vyvíjí?“ zeptala se.
Crawford se zasmál. „Víš, že o tom s tebou nemůžu mluvit.“
Amanda potáhla z cigarety.
„Myslím, že můžeš.“
Crawford se napřímil. „Počkat, ty jsi mě nepozvala kvůli…“
„Cože? Kvůli tomu, aby si dva lidi ve středním věku zašukali? Byl to jeden z důvodů.“
„Nevěřím ti,“ opáčil a razantně odložil skleničku s vínem. Postavil se a z podlahy sebral svůj kabát.
„Prostě chci jen vědět, co se děje v případu Collinsové. To je všechno, Crawforde.“
„Proč se nikdy nepoučím? Jsi pr…
