KAPITOLA 43
Erika s Johnem se tísnili v jedné z malých promítacích místností na stanici. Trevor Marksman z úsporných důvodů použil stodvacetiminutové Hi8 videopásky v longplay formátu, což znamenalo, že každá nahrávka trvala čtyři hodiny.
„A teď páska číslo dvě,“ řekl John a vyměnil kazety v přehrávači.
Erika se napřímila a protáhla si paže.
„Myslel si, že se na ně ještě někdy bude dívat?“ zeptala se a zívla.
„O čem to mluvíte, šéfe? Čtyři hodiny procházek ve větru v šedivém prázdném parku, doprava na okruhu, zrnitý záznam ohňostroje natočený z okna ložnice – to je poklad,“ opáčil John. Když první malou kazetu Hi8 vyndal a natáhl se pro druhou, měl na rukou latexové rukavice.
„Co je to tam napsáno?“ zeptala se Erika. John se podíval na obal kazety.
„GARYHO NAROZENINOVÁ OSLAVA, DUBEN 1990,“ přečetl, malou černou pásku vyndal z obalu a podržel ji proti světlu. „Zdá se, že je v dobrém stavu.“
Kazetu vsunul do VHS adaptéru a zasunul do přístroje. Zkontroloval, že se obsah nahrává do notebooku, a stiskl play.
Malá obrazovka na stole před nimi se probudila k životu. Nejdříve se nedělo nic, ale po chvíli se objevil interiér televizní místnosti v domově na půli cesty. Obraz byl černobílý, pak se mírně zatřásl a změnil se na barevný. Na dřevěné naleštěné podlaze postávalo dvacet mužů různého věku, většinou ošuntěle oblečených. Po pokoji bylo rozmístěno několik starých a roztrhaných pohovek a vysoko na stěně visela přišroubovaná malá televize. Velkým oknem bylo vidět na šedou oblohu a kus trávníku. Na několik okamžiků světlo zvenku zaslepilo obraz. Slyšeli hlasy a pak se kamera otočila směrem k zrcadlu, v němž se odrážel obraz Trevora Marksmana, který držel kameru. Jeho pleť byla hladká, ani stopa po současných jizvách a popáleninách.
„Dneska, 2. dubna, jsme se sešli na čtyřiadvacátých narozeninách Garyho Lundy!“ řekl svému obrazu.
Kamera se prudce stočila a ukázala hubeného muže, který seděl na roztřepené pohovce. Měl protáhlé rysy obličeje a mastné vlasy si sčesal k levé straně. V levé nosní dírce ohromného nosu měl zabořený prst až ke kloubu.
„Co to děláš?“ zeptal se Marksmanův hlas zpoza kamery.
„Hledám něco slušnýho k jídlu,“ opáčil Gary a vyndal prst z nosu. „Jdi do prdele,“ zavrčel.
Kamera přejela po místnosti a zachytila smutnou a hrozivou skupinku mužů, kteří postávali u sešlého bufetového stolu s plastovými miskami brambůrků a malým kulatým dortem posetým lentilkami. Jeden malý tlustý mužíček si na hlavu posadil klobouček, zpod kterého mu vlály dlouhé šedé vlasy a jehož gumička se mu zařezávala do tří podbradků.
„Bože, všechny tyhle kreatury žily kousek od Collinsových,“ poznamenal John, když sledovali záběry.
Tlustý mužík s kloboučkem se díval do objektivu. „Můžu si to zkusit?“ zeptal se a natáhl ruku. Usmíval se, takže ukázal, že má jen dva zuby.
„Ne,“ odmítl Marksman a jeho ruka se objevila v záběru, když tlustého mužíka ostře pleskl přes ruku, která se natahovala po kameře.
„No tak, nikdy jsem neviděl…“
„Dej ty svoje špinavý pracky pryč!“ zavrčel Marksman.
Marksmanova ruka se vymrštila a malého mužíka tvrdě zasáhla do hlavy. Ten se skácel na podlahu a gumička od kloboučku praskla. Muž se zvedl a zaútočil na kameru. Viděli trhaný zápas a pak obraz zčernal.
„Zatraceně, asi se budeme muset podívat na celou tu oslavu?“ zeptal se John.
Erika zachmuřeně přikývla. Obrazovka znovu ožila, opět viděli záběry z oslavy, jen se trochu posunuli v čase. Hudba hrála a několik mužů rozpačitě tančilo. Kamera se stočila na Garyho, který stále seděl v koutě a dloubal se v nose. Vytáhl prst a strčil ho do pusy.
„To je nechutný,“ poznamenal John a odvrátil se od obrazovky.
„Tak fajn, už je pryč,“ uklidnila ho Erika.
Kamera přejela po místnosti a zastavila se u tlustého mužíka, který si opatřil nový klobouček a seděl v rohu u starého pianina. Tváře měl plné k prasknutí, jak se cpal z naloženého talíře. Další plný talíř na něj čekal na desce pianina.
„Co se mu stalo?“ zeptal se nějaký hlas mimo záběr.
„Je to čur…
